tajemný les

Tajemný les - Prolog

27. března 2009 v 14:44 | Ann
Alice zvedla hlavu z polštáře a zamračila se na zvonící budík. Pak se líně natáhla a ten protivný zvuk utnula. Padla na polštář a pokrývku si přetáhla přes hlavu.
Ovšem tento klid netrval dlouho. Ani ne za pět minut někdo rozrazil dveře do Alicina pokoje a skočil jí na postel. Ten někdo byla její mladší sestra Jesobel.
"Vypadni!" zavrčela Alice.
"Máma říká, že máš vstávat!" křikla Jesobel a stáhla z Alice pokrývku.
"Dej mi pokoj!" štěkla Alice a vyškubla Jesobel pokrývku.
Jenže ta se nehodlala vzdát. Začala za pokrývku škubat v marné snaze ji znovu uchvátit. To už ale Alici došly nervy a své mladší sestře vlepila facku.
Jesobel se na ni ublíženě podívala a vyběhla z pokoje.
"A jéje, to jsem asi přehnala..." pomyslela si Alice.
Pak konečně opustila teplo postele a oblékla se. Seběhla po schodech dolů a našla Jesobel.
Jelikož i přes všechny své neshody měla sestřičku ráda, omluvila se jí. A jelikož Jesobel měla ráda Alici, omluvu přijala.
Alice se usmála a byla ráda, že je všechno v pořádku. S lehčím srdcem zamířila do kuchyně, kde popadla dvě jablka. Jedno dala do kapsy a do druhého se zakousla.
S nakousnutým jablkem zamířila do předsíně, kde na sebe hodila šusťákovku a nazula tenisky. Jelikož dneska byla sobota, hodlala strávit den u koní.
Alice vyběhla z domu a zamířila na nedalekou farmu, kde měla ustájeného vlastního koně.
Za farmou se rozprostíral temný les. Nikdo tam moc nechodil, ale Alice si tam vždy vyjela na vyjížďku. V lese byl klid a mír.
Alice měla v plánu jet do lesa i dnes.
Vešla na farmu a zamířila do stáje, ve které byl její černý hřebeček Faraon ustájen a tam narazila na Lindu, se kterou měla tuhle malou stáj na starost. Vždey se nejprve postaraly o koně, bylo jich tam i s Faraonem pět, a pak si obvykle Alice vyrazila na projížďku.
A tak patnáctiletá Alice popadla sedlo, uzdu a věci na čištění a zamířila do Faraonova stání. Sedlo přehodila přes kládu, která byla k tomuto účelu určena a to stejné udělala s uzdečkou.
Pak se pustila do čištění. Ale když se dostala ke kopytům, ozval se za ní hlas.
"Nejezdi tam, nelíbí se mi to." pronesl Alex.
"Proč bych neměla?" zeptala se ho a dál čistila kopyta.
"Protože je to tam nebezpečný," odpověděl, "kdysi se tam ztratilo několik dětí."
"Nepřeháněj." odbyla ho Alice a přehodila Faraonovi sedlo přes záda.
"Tak mi aspoň dovol, abych jel s tebou." nechtěl se nechat odradit Alex.
"Tak teda jo." souhlasila po delší odmlce Alice.
A tak si Alex šel do velké stáje osedlat Kleopatru, svoji měděně zbarvenou klisnu, se kterou jezdil steeplechase.
Netrvalo dlouho a oba dva na svých koních věli do temného lesa. Alice vpředu a za ní Alex. Jeli po téměř neviditelné pěšince, která se ztrácela v kapradinách.
"Ali, doufám, že víš, kam jedeme." zeptal se s obavami Alex, když se mu již vůbec nedařilo cestičku rozeznat.
"Neboj, byla jsem tu už mockrát, vím, kam jedeme." odpověděla Alice.
Cesta pokračovala a ti dva si povídali. Zabrali se do hovoru tak, že vůbec nezaregistrovali, že se nebe zatáhlo a ze asi bude slejvák. Ale to bylo možná I tím, že les byl tak temný, že tam stěží dopadl nějáký ten paprsek a tak nezaregistrovali změnu.
Asi po dalších patnácti minutách se skutečně rozpršelo. A to pořádně.
"Měli bychom se vrátit." strachoval se Alex, "tohle se jen tak neuklidní."
"Ne, už jsme skoro tam, tam, kam míříme, tam neprší." odporovala Alice.
"Ali, já myslím, že to není dobrý nápad," nehodlal se vzdát Alex, "navíc, ani tu není signál na mobil... Když se něco stane, zůstaneme bez pomoci..."
"Tak se vrať, ale já jedu dál," stála si na svém Alice.
"Ach jo..." povzdechl si Alex, "samotnou tě tu nenechám."
A tak pokračovali ještě dál.
Cesta, která byla v tuhle chvíli viditelná jen pro Ali, se stáčela v nepravidelných zatáčkách a kroutila se, že výsledně Alex vůbec nevěděl, který směr je kde a kterým směrem je farma.
Projeli další zatáčkou a přesně v ten moment se zablesklo a práskl hrom.
"Doufám, že tam už skoro jsme, protože nemíním čekat, až do mě práskne blesk," začal si stěžovat Alex.
"Ano, už jsme tam," ujistila ho Ali, "jen se koukni před sebe. Ta jeskyně je dost velká I pro koně."
"Tak na co čekáš? Jeď dovnitř." pobídl ji Alex a sám vjel do jeskyně jako první.
V jeskyni bylo sucho, ale nebylo to místo pro bojácné. Bylo tam spoustu krápníků a z nejtemnějších koutů se ozývalo pištění netopýrů.
"Tak v takovýchhle místech si naše Ali libuje..." ušklíbnul se Alex a sesedl z Kleopatry.
"Zvykej si," vyplázla na něj jazyk a taky seskočila z koně.
"Na tohle si holka asi nezvyknu..." vzdychl si Alex, "hele, přečkáme ten slejvák a pak se vrátíme na farmu."
Ale než mu Alice stačila odpovědět, ze zadu z jeskyně se ozval jekot.
"Co to bylo?" zeptala se poplašeně Ali a bezděčně se Alexe chytila za ruku.
"Nevím, ale nelíbí se mi to," odpověděl a sevřel Ali ruku pevněji.
A tak tam ti dva stáli, zírali do temnoty a nevěděli, co tam číhá. Ale je vůbec správně ptát se co? Nebo bychom se spíše měli ptát...... kdo?
 
 

Reklama