Sirael

Sirael 6

9. října 2008 v 18:53 | Ann

Mezitím mezi sebou bojoaly armády živých a mrtvých. Zatím nevyhrávala žádná, ale když živí nějákého mrtvého poslali zpět, odkud přišel, na jeho mísoto nastoupili další dva a tak dál. Nebralo to konce.
Vojáci života začínali být vyčerpaní. A ztráceli sílu. Ale i tak bojovali dál. Ale mrtví pomalinku získávali převahu a začínali si s živými pohrávat.
Jen je tak naklepávali a až už nemohli, tak jim sťali hlavy. Byla tonepěkná podívaná. Nakonec jch zbyla už jen hrstka a mrtví je obklíčili.
Vojáci života začali podléhat strachu, ale velitel se je snažil uklidnit.
"Nesmíme podlhnout. Ostatí na nás spoléhají." mluvil velitel.
♥♥♥
Mezitím se Ann a ostatní dostali k Oranisovi.
"Kdo si vezme jaký zvon?" zeptala se Ann.
"Já si vezmu Saranet, jak minule." řekla Sabriel.
"Je nás málo." zaklela najednou Sirael.
"Kůr**, má pravdu." zanadávala Ann, "Chybí nám lidi..."
"Nechybí..." ozva se nějáký hlas a jejich zády.
Stáli tam Prubí a Lirael.
"Kde ste se tu vzali?" zeptala se Sabriel a vrhla se Prubířovi do náruče.
"Vrátili jsme se, když je nás třeba" odpověděla Lirael.
"Dobře, pojďte dořešit zvny." řekla Ann
"Jak jsem řekla, já chci Saranet." zopakvala Sabriel.
"Já si beru Ranu." řekl Prubíř.
"Já Dyrim." řekla Sirael.
"Já Mosrael." oznámila Raja.
"Astarael je můj, jako posledně." řekla Lirael.
"Já si vezm Belgaer." ozval se Simon.
"Sakra, tále nám někd chybí..." řekla Ann, když se podívala na zvonce.
"Omlouám se za zpožděí." ozval se známý štěkavý hlas.
"Kibet..." ypravila ze sebe Lirael.
Pak se Macek proměnil na Yraela a Ann uchopila Bezejmený.
"Můžem?" zeptala se.
Všichni přikývli.
Obstoupili Oranise a začali se zaříkáváním. Nakonec přišla řada na Ann.
"Jsem Desátá, Bezejmenná a zastupuji sama sebe a máme nevyřízené učty." řekla, rozeznělazvonec a v očích sejí blískl oheň nenávisti.
"Mě neporazíte!" zařval Oranis.
"To si jen myslíš!" štěkla Ann, otevřela usta a vychrlila tenký, ale učinný proudohně.
Oheň byl bílý, až se n něj skoro nedalo dívat. Zasáhl Oranise přesně v půli, ale nepřepůlil ho na půl, jak by se dalo očekávat. Narazil do něj a obklpil ho jako síť.
Uvěznil Oanise v sobě a nabýval čím dál více na síle. Ažnajednou Oranis vybuchl. Už tonesnesl. Vybuchl a jeho části vítr odnesl do daleké země, kterou ve Starém království nikdo nezná... Byl poražen a zlo bylo šťastně zažehnáno.
Ale nebyl to konec. Oranis nemůjže být poražen, může být jen pořád zastavován. Jednoho dne se zase najde někdo, kdo Oranise probudí... A jediné, co můžeme, je doufat, že se zase najde někdo, kdo bude mít dost síly, aby ho zastavil.


Sirael 5

9. října 2008 v 18:53 | Ann

Raja seděla u okna ve svém pokoji a pozorovala oblohu. Byla hlavní Clayra. Najednou se na obloze ověvila šmouha Ohnivá šmouha. A blížila se k ní.
"Proboha, co to je?"vyjekla Raja.
Pak se ze šmouhy vyklubal Fénix.
"Aha, takového máme v naší zemi jen jednoho. A ten patří Ann. A ta ho neposílá na žádné výlety, když to není oprvdu důležité."
Fénix přistál na rámu otevřeného okna a upustil na zem vzkaz. Raja ho zvedla a dala se do čtení. Jakmile ho zvedla, Fénix odletěl.
Ve vzkazu stálo, aby na nic nečekala a okamžitě se vydala k Rudému jezeru. Také tam stálo, že někdo chce znovu probudit Oranise.
Raja na nic nečekala a běžela, aby připravila Papírové křídlo. Vyběhla z pokoje a pak chodbou a nahoru po schodech. Rozrazila dveře do hangáru a křikla na Clayry, které měly na starost chystat křídka. Ty se radši na nic neptaly a okamžitě se pustily do přípravy jednoho letounu.
Nezabralo to ani pět minut a Raja už byla ve vzduchu. Letěla přímou čarou k Rudému jezeru...
♥♥♥
Roxana stanula na okraji lesa, pohlédla před sebe a spatřila Rudé jezero, jak se to tam hemží Mrtvými pomocníky. Pak zhlédla dílnu, ve které bylo možné polokoule spojit, až budou obě vykopané. Jelikož už nesvítilo slunce, vydala se k jezeru.
Byla již skoro tam, když ji zpozoroval její Velitel. Vydal se k ní.
"Má paní..." začal blekotat, "To je překvapení, nečekali jsme vás."
"To jsem předpokládala." zasyčela Roxana, "Jak pokračují práce na vykopání Oranise?"
"Celkem dobře paní." hlásil Velitel, "Jedna polokoule je již připravená a druhá téměř..."
"Kdy můžete být hotovi?" štekla Roxana, "Josu nám v patách Abhorseni, cítím je."
"Do svítání to bude připraveno." sliboval velitel.
"Dborá."
♥♥♥
Čtveřice, Macek a gardisté se dostali k lesu. Ann celou cestu sledovala oblohu, ruku na zvoncích. Ale to bylo jen preventivní opatření, ve skutečnosti vyhlížela Fénixe. A ten se teď oběvil. Ohnivá čára na obloze. Ann natáhla ruku a Fénix na ní přistál.
"Tak jaké jsou zprávy?" zeptala se ho ANn.
Fénix něco zaskřehotal.
"Viděl Roxanu, jak se vítá s velitelem." oznámila Ann.
"Tak to jsme v průšvihu." zhodnotil Simon.
Najednou ze Simonova tlumoku vykoukl Macek.
"O co jsem přšel? Nemáte rybu?" zeptal se.
"O nic." usadila ho Sirael.
Pak všichni ještě zrychlili. Leem si prosekávali cestu, museli být rychlí, ale i přes všechnu snahu dorazí pozdě...
♥♥♥
Roxana a velitel zapadli do stanu a čekali, až bude všechno připraveno. Bylo potřeba pronést zaříkadlo a obad, protože tentokrát byl Oranis spoután zvláštní siou. A Roxana toto zaklínadlo znala. Uvnitř Velitelova stanu Roxana zabrala nejlepší a zároveň jediné křeslo a tak se velitel musel spokojit s rozhrkanou stoličkou.
Usadil se a pohléd pln obav na svoji paní.
"Co se děje?" štěkla, "Proč na mě tak civíš?"
"Já... Né..." mektal, "Pardon."
"No proto."
Pa byl klid. Velitel koukal na špičky svých bot a Roxana se zabývala hloubáním o obřadu na prouzení Oranise.
Pak do stanu nakoukl jeden nižší mrtvý.
"Ano?" štěkla Roxana, která nesnášela vyrušování.
"Vše je připraveno." oznámil mrtvý.
"Aspoň něco..." řekla Roxana a zvedla se z křesla.
Pak vyšla ze stanu a zamířila za mrtvým sluhou. Došli na místo, kde stály dvě polokouse. Sály jak nejblíže to šlo. Roxana si vyhrnula rukávy, nechala zajiskřit fialové světlo a dala se do zaříkávání.
Se zaříkáváním pomáhal Velitel a ještě jeden vyžší mrtvý. Bylo to složité a všechno se muselo udělat přesně jenom jedním stanoveným způsobem.
Ale Roxana byla v tomto oboru zběhlá a vše se povedlo. Všechna ochranná opatření zmizela a teď už koulím nic nebránilo, aby se spojily. A tak se taky salo.
Znenadání přišla bouřka a z nebe sršely blesky. Střrefovaly se do polokoulí a ty se k sobě nezadržitelně začaly přibližovat. A jediné, co ještě mohlo pomoci, byla síla devíti.
Roxana se rozchechtala a dívala se, jak se dílo zkázy dokonává. A s potěšením si mnula ruce.
Myslela si, že bude odměněna, ale jedinou odměnou jí bylo že ji smetl blesk z povrchu zemského i nezemského. A to nadobro. akže přece jen štěstí v neštěstí. Alespoň jeden démon nemohl už kodit.
♥♥♥
"Podívejte, z nebe srší blesky stále na jedno místo!" zvolala Sirael.
"Tak to máme problém." odplivla si Ann, "Znamená to, že Oranisovi už nezabráníme, aby se spojil."
"Ale přád ho můžeme zastavit." namítla Sabriel.
"To ano, ale musíme doufat, že sem Raja dorazí včas." souhlasila Ann, "A Macku, budeme potřebovat i tebe. Teda Macku, chci říct Yraeli."
"Mňáů." protáhl Macek a odmítl odpovědět.
"Z toho momentálně nic nevytlučeš." usoudila Sirael.
"No, asi ne." souhlasila Ann, "Ale pojďte, nebo už tady nezmůžeme nic."
"Pravda." pidala se Sabriel.
Tak tedy zase vyrazili. Už byli skoro na místě. Najednou před nimi přistálo Křídlo a z něho vystoupila Raja.
"Tak jsem tu." řekla.
"To je dobře, ale pojďme." řekla Ann a vyrazila dál.
Šli dál a dorazili na místo, odkud měli dobrý výhled. Všude byy spousty mrtvých.
"Co teď?" zeptala se Raja.
"Teď mi dvedeme pozornost vojáků a vy zneškodníte Oranise." řekl Velitel gardistů a aniž by čekal na odpověď, či na souhlas, vydal rozkaz a zautočil.
"Má odvahu..." zhodnotila to Sabriel.
"To ano, ale nemohou vyhrát..." dodala Ann, "je to 500 proti 3000... Jsou bez šance."
"A proto si muíme pospíšet, nebo jejich obět bude marná." řekla Raja.
"Pravda." přisvědčila Ann a zavelela k odchodu.
"Ale jak ho poraíme?" zeptal se Simon, "Nemáme meč, který měla Lirael..."
"Nepotřebujeme ho." odpověděla Ann, "Máme mě."
"A co jako?" nechápal.
"No, že dračí oheň působí stejně, když se správně zamíří." odpověděla jsem, "Stačí vědět, kde má ta potvora srdce a to já vím."
"Ale když budeš chrlit oheň, nemůžeš zvonit na zvon..." podotkla Sabriel.
"Mou, protže mohu chrlit oheň i v této podobě." a jako malou ukázku Ann vychlila proud jisker, které chytila do dlaně.
Pak se vydali k Oranisovi.

Sirael 4

9. října 2008 v 18:52 | Ann

Roxana stála na věži svého sídla a sledovala oblohu. Byly na ní stovky Mrchovran, ale ona čekala jen na jednu jedinou. Na Mrchovránu, kterou poslala se vzkazem ke svému veliteli. Doufala, že se brzy vrátí a ona si bude moct přečíst odpověď.
Dočkala se brzy. Asi za dvě minuty se za ní snesla jedna z Mrchovran.
"Tak jaképak jsou zprávy?" zeptala se jí Roxana.
Mrchovrána jí místo odpovědi podala utržek papíru.
Roxana jej roztáhla a dala se do čtení:
"Všechno jde podle plánu má paní, už mám obrovskou armádu rmtvých, Oranis je již z větší části vykopaný. Čekáme, kdy přijedete,abyste dohlédla na spojení. Váš Velitel."
To byly opravdu dobré zprávy. Výtečné, dal by s říct.
Roxana zašla do hradu a vyšla do vesnice. Poté zašla do stájí, kde stáli Mrtví koně a jednoho vyvedla ven. Chtěla se hned vydat na cestu.
Kůň byl krásně poslušný a reagoval na pouhou myšlenku.
Roxana se tryskem rozjela k Rudému jezeru, k místu, kde na ni čekal Oranis a moc. Jela tak rychle, že ani nepostřehla tveřici lidí a kocoura, jak se kradou do vesnice.
Jela tak rychle, že před ní uhýbaly samotné stromy. A všechno, co se jí připletlo do cesty, bylo rázem mrtvé. Na nic nebrala ohledy. Vůbec na nic...
♥♥♥
Sabriel, Ann, Sirael a Simon s Mackem se mezitím poajmu vkadli do Roxanina paláce. Nebyl tam nikdo, kdo by kladl velký odpor. Stačil na to Saranet a Kibet.
Došli na věž a rozhlédli se po okolí. Jedné, co však spatřili, byl kůň, tryskem uhánějící pryč. Uhánějící přibližně ve směru Rudého jezera.
"Přišli jsme pozdě." zaklela Ann.
"Co teď?" zeptala se Sirael.
"To je jasné." řekl Macek, "Víme, kde budou, tak se tam musíme vypravit taky."
"Pravda." přisvědčila Ann, "Ale jestli budeme muse spoutat znov Oranise, budeme potřebovat Clayry."
"To je fakt." souhlasila Sirael, "Ale jak se k nim dostaneme,"
"My ne." přonesla tajemně Ann, "To on."
Pak se jí z hrdla vydral kvílivý zvuk a pár vteřin nato já na předloktí přistál nádherný rudozatýfénix.
"Napíšeme jim vzkaz." objasnila to Ann.
"Dobře." řeka Sabriel a vytáhla z batohu list papíru a tužku.
Pak se dala do psaní. Když zkončila, papír složila a podala ho Ann. Ta ho předala fénixovi a zvedla ruku nad hlavu. Vznesl se do vzduchu a vyrazil ohromnou rychlostí pryč. Zbyla z ně jen světelná čára.
"Musíme vyrazit." řekl Simon.
"Pravda, nesmíme otálet." souhlasili všichni a vydali se na cestu.
♥♥♥
Roxana ujížděla maximálí rychlostí k Rudému jezeru. Chtěl být u toho, až se polokule spojí. Chtěla vést rituál. Kopla Mrtvého koně doslabin a ten ještě zrychlil. I když už byl na pokraji možností.
Před Roxanou vyvstala bystřina. Kůň se zalekl, ale ta mu zpomalit nedovolila. Zaťala mu podpatky do slabin a on se vznesl do vzduchu. Přeskočil bystřinu aniž by se namočil a pokračoval tryskem dál.
Začínalo svítat. To nebylo dobré. Naštěstí byl na obzoru les. Roxana koně ještě víc popohnala a ten z posledních rezerv ještě přidal na rychlosti. Pro Roxanu nastával závod se sluncem. Měla ho v zádech, ale ještě nedopadalo na ni.
Dojela do lesa právě ve chvíli, kdy se paprsky dotkly jejího koně. Ten na místě padl a užnevstal, ale ona byla tam, kde potřebovala - V lese, který ji jako již poslední překážka dělil od Rudého jezera.
Čtyři přátelé s Mackem vyšli z hradu a vydali se přes vesnici. Potřebovali se dostat co nejrychleji k Rudému jezeru.
"Oranis nesmí být spojen." vydechla Sabriel.
Všichni byli již na pokraji sil.
"Musíme si odpočinout i kdyby MĚL být spojen!" křikla Sirael.
"Má pravdu." souhlasila Ann, "Jestli tam dorazíme v tomhle stavu, tak tam tak jako tak nic nezmžeme."
Zastavili a sesuli se na zem. Jakmile ztichli, uslyšeli dusot nohou. Byl čím dál hlasitější. Ann zvedla pohled a spatřila armádu gardistů.
"Co ti tady chtějí?" zamumlala si pro sebe.
"Asi mě hledají." hlesl Simon.
"Pomůžou nám." prohlásila Sabriel, "A navíc, budeme je potřebovat. Mrtví mají určitě vlastní armádu."
"Souhlasím." řekla Ann, "Kdo bude obětní beránek a promluví s velitelem?"
"Já ne." prohlásil Simon, "Nechci, aby mě zbili za to, že sjem utek."
"Já se obětuju." nabídla se Sabriel, "Sice mám být udajně už dvě stě let mrtvá, ale to je jedno."
"Myslíš, že je to dobrý náp..." Ann nedořekla.
"Hej, kdo je tam?" zavolal velitel gardistů, "Dejte ruce nad hlavu a ukažte se!"
"Klid klid!" zavolala Ann, "Máme prosbu."
"Ticho budeš!" zařval velitel.
S hrstkou gardistů se oddělil a přešel ke čtveřici.
"To... To..." koklat, když spatřil Ann a Sabriel.
"Ale ano, je to možné." řekla Ann, "Sabriel nezemřela, jak se vám zdálo, ale chtěla být se mnou, a jelikož já jsem musea za Devátou bránu, zala jsem ji s sebou."
"A tak to pardon, omlouvám se za ty hrubé řeči..." mlel velitel, "K vašim službám."
Pak se uklonil.
"To se hodí, že k našim službám." řekla Sabriel, "Někdo..."
"Roxana." řekla Ann, "Jsem si jistá."
"Dobře, tak Roxana, se snaží vykopat a znou spjit Oranise." dořekla Sabriel a zamračila se na Ann, "A jistě mají armádu, což mi zatím ne."
"Už ano." řekl velitel.
"Výborně, to se hodí." prohlásila Sirael.
"Můžeme jít, nebo si budete povídat ještě dlouho?" zavrčel Macek.
"Má pravdu." přidal se ke kocouovi Simon, "Měli bychom jí."
Znovu se vydali na cestu. Putovali dlouho, putovali i v noci, ale ne tak rychle, potřebovali dojít v plné síle. Měli teď lepší pcit, když za nimi stála celá armáda gardistů. Ale i tak věděli, že zniit Oranise nebude snadné.

Sirael 3

9. října 2008 v 18:52 | Ann

I přes to, že Mrtvé, které vyslal Velitel, dělilo od Simona a Sirael pěkných pár set mil, dostali se tam za pár hodin, protože kdo chce, dovede cestovat velice rychle. A Mrtví většnou chtějí. A i Simon se Siraelcestovali více, než rychle.
Mrtvé jednotky a Sirael se Simonem se střetly na půl cesty.
Mezitím Velitel se vydal k místu, kde byl pohřben Oranis. Rozkaz vykopat ho, se mu nezdál dobrý, ale vzpírat se vůli své paní, to by bylo mnohem horší. Cestou tahal ze země všelijaké mrtvé, procházel i kolem pohřebiště, tam chtěl vytáhnout ze země všechny Jižany, ale něco mu zhatilo plány, nebo někdo.
Pokračoval tedy dál, protože měl málo času. Jeho paní bývala netrpělivá. Cestou se mu podařilo nashromáždit téměř sedm set mrtvých. To nebylo špatné.
Po boji s Oranisem a intrikách Hráze, bylo v celém Starém království plno mrtvých.
K Oranisovu hrobu bylo ještě daleko, ale za Velitelem se již teď táhla armáda obrovských rozměrů. Kdokoli se jim připletl do cesty, byl mrtvý.
Začínalo svítat, tak se Velitel se svým vojskem uchýlili do nedaleké vesničky, kde pozabíjeli lidi a schovali se do domů.
Velitel byl rozhodnut, že všechny mrtvé vesničany večer promění v armádu. Chtěl mít tu největší armádu Mrtvých na světě.
Slyšel o Hrázovi a jeho monhatisícové armádě a chtěl ho překonat. Jeho ego bylo velice ctižádostivé.
♥♥♥
V Desáté a poslední oblasti matka s dcerou byly jak na jehlách. Něco se dělo. Věděly to, ale nevěděly, jesli je moudré odcházet z Desáté oblasti, něco mohlo odejít s nimi.
Matka s dcerou byly dávná Desátá, mometálně si říkala Ann a Sabriel, legendární Abhorsenka a dcera Desáté.
"Musíme jít, něco se děje a mě se to nechce líbit." řekla Ann.
"Asi máš pavdu." přisvědčila Sabriel.
Vstaly a Ann vytáhla Bezejmenný zvonec. Byl nejmenší zevšech a také nejnebezpečněší. Byl ho jedán exemplář a ten vlastnila Ann.
Vzaly se za ruce a Ann zazvonila.
Propadly se podlahou a přistály v Deváté oblasti
"Moment, jak já budu mít tělo?" zeptala se Sabriel.
"To nebude problém, Desátá může všechno, budeš mít své staré tělo." řekla Ann.
Pak s vyday co nejrychleji k První oblasti a k průchodu do života.
Velitel se probudil a pohlédl ven. Byla tma, nastal už večer. To bylo dobré. Vstal a vyšel z domu. Pak svolal svoji armádu a nařídil, ať se seřadí. Sám se jal povolávat duše mrtvých a vytvářet další členy své armády.
Nový členové se zařadili a celý zástup vyrazil na cestu.
"Pohyb, pohyb!" řval velitel a nutil je jít co nejrychleji.
Najednou na zem před ním něco spadlo. Sehnul se. Byl to vzkaz. Pohlédl vzhůru na nočíní oblohu a spatřil Mrchovránu, jak odlétá. To už mu bylo jasné, od koho tento vzkaz je.
"Co mi může chtít?" zamumlal Velitel vyděšeně...
Pak sebral vzkaz a dal se do čtení.
"Veliteli, jestli nesplníš svůj ukol, npřej si mě, máš zpoždění, očekávám, že mi sdělíš dobré zprávy a že vykopáš Oranise co nejdřív."
To bylo všechno. Velitel naškrábal na druhou stranu vzkazu odpověď a zavlal Mrchovránu.
Vzkaz jí předal a pokračoval v cestě.
K ránu dorazili na místo, kde byl zakopaný Oranis.
"Začněte kopat!" nakázal, "Musíme ho co nejrychleji vykopat, než naše paní přijede, aby osobně dohlédla na jeho spojení a znovuzrození!"
Pak zavolal na četu asi dvaceti Mrtvých a dal jim za ukol postavit přístřešky.
Sám se vydal na místo, kde kdysi stával Hráz a dohlížel na to, na co dohlížel teď on.
Vystoupal na kopeček a shlížel na ten chaos dole. Bylo mu to jedno, věděl, že Oranise stejnak vykopou. Ať už tak, či tak.
♥♥♥
Macek, Sirael a Simon kráčeli dál na západ. Byli stále blíž něčemu strašlivému, ale ještě nevěděli, co to je. Cítili přítomnost mocného Mrtvého. To bylo ale všechno.
Teď se prodíali mrtvým lesem, který obklopoval vesničku, kde si chtěli odpočinout, než vyrazí dál na pobřeží.
"Zpomal Macku!" zavolala Sirael.
Museli skoro běžet, aby mu stačili.
"Jo, zpomal, si menší, tak se tady snáze pohybuješ." přidal se Simon.
"Tak dobrá, zastavíme." svolil Macek a sedl si na zem.
Sirael se okamžitě sesula na zem a zůstala ležet.
Simon jen rozdělal oheň a svalil se taky.
Jen Macek dával pozor. Po chvíli se něco mihlo v místě, které bylo přesně za hranicí,kam dohlédl. Pak praskla větvička...
♥♥♥
Z vodopádu, který představoval První bránu vstoupily do První oblasti Sabriel a Ann. Prošly na hranici se Životem a Ann pronesla několik nesrozumitelných slov.
Ann a Sabriel se zhmotnily v Životě a ať užto byl osud, nebo cokoli jiného, ocitly se u mrtvého lesa. Právě u toho lesa, ve kterém se zhroutily Simon a Sirael.
Ann se rozhlížela a spatřila světlo.
"Podívej, támhle je oheň. A necítím tam nic Mrtvého." řekla.
"Tak se tam půjdeme podívat." odpověděla Sabriel.
"Souhlasím." odpověděla Ann.
Vydaly se tím směrem. Kradly se v co největší tichosti. Ale najednou Sabrie pod nohou křupla jedna větvička. V tomhle tichém lese to znělo pomalu jako rána z děla.
"Kruci." zaklela Sabriel.
"Kašli na to." odpověděla Ann a koukala na mýtinku. "Podívej."
Pak ukázala na mýtinku.
"Není to Macek?" vyjekla Sabriel.
"Jo je a je tam taky nynější Abhorsenka." řekla Ann.
Pak vystoupily ze stínu. Macek je zpozoroval.
"Tě pic." kníkl a skočil Sabriel do náruče.
Ta si ho prohlédla a pak pronesla:
"Jsi nějáký podvyživený. Něják špatně tě krmí."
"To je pravda." sohlasil Macek. "Sirael a Simon mi nechtějí nic dopřát."
Ann mezitím přešla ke dvěma spáčům a prozkoumala jejich Výsadní symboly.
"Je to Abhorsenka a zároveň je to vnučka Lirael. A ten kluk, Simon, je to potomek Sama." oznámila Ann.
"To je dobře." řekl Macek, "Mám zato, že se někdo pokouší znovu vykopat Oranise, ale kdo, to nevím."
"Tak je to pravda." zhrozila se Ann. "Já to tušila."
"Musíme se pohnout" řekl Macek, "Ale pochybuju, že tyhle pobudíte."
"Ale jo, to problém nebude, ale nesmíš letět, blbě se tady pohybuje." řekla Ann a znovu přešla ke spáčům.
Společně se Sabriel probudily oba dva.
"Co se děje?" zeptala se Sirael.
"Děje se to, že se někdo pokouší vykopat Oranise." řekla Sabriel.
"Co ste vy dvě zač?" zeptal se rozespale Simon. "A o čem to melete?"
"Já jsem Ann a tohle je Sabriel a meleme o Oranisovi. Někdo se ho pokouší vykopat." vysvětlila jsem.
"Ann se tu neukázala už sto let a Sabriel je mrtvá." odporovala Sirael.
"Teoreticky jo, ale Ann je Desátá a Desátá si může dělat co chce. To ona mě vzala do Desátý oblasti. A teď jsme tady, protože si nás tento svět žádá." vysětlovala Sabriel.
"Mluví pravdu a teď už pojďte." ukončil konverzaci Macek.
Vyrazili tedy. Batohy se zásobami přebraly Ann se Sabriel a tak se jim i přes to, že Sirael a Simon byli vyčerpaní, šlo docela rychle. Kráčeli k vesnici, ale tam je čekalo nemilé překvapení...
Práce na vykopávání Oranise pokročily. Jedna polokoule už byla vykopaná a také se na místě vykopávek stavěla dílna, ve které by mohly být polokoule spojeny.
Tohle všechno bylo dobré, tady šlo všechno podle plánu...

Sirael 2

9. října 2008 v 18:51 | Ann

Mezitím Sirael nepřestávala mít pocit, že je někdo pozoruje. Každou chvíli se ohlížela, ale nikdy nikoho nezahlédla. Pokračovali dál. Rozložily se před nimi pláně. Pláně, na kterých bylo kdysi zavražděno mnoho jižanů.
"Pohřebiště..." zamumlal Macek.
"Co?" vytřeštila oči Sirael.
"Stojíme na pohřebišti. Padlo tu mnoho jižanů a jejich duše byly použity k povstání Oranise. Ale díky dvěma z tvých předchůdkyní a pár dalším lidem se tomu povedlo zabránit." vysvětlil Macek.
"Máš pravdu, je tu cítit Smrt. Je tu přechod. A nechci radši ani vědět, co by mohlo projít na naši stranu." pronesla Sirael, když zapojila smysly vyladěné na Smrt.
"Pojďme dál." vybízel Simon.
"Máš pravdu, tady bychom neměli otálet" řekl Macek. Pak změnil ton: "Nemáte rybu?"
"Náhodou mám." řekla Sirael.
Sáhla do batohu a vytáha jednu z ryb, které tam na její přání přibalili vyslanci. Hodila ji Mackovi.
"Mňauuuuuuu." zavřískl macek radostně a vrhl se po rybě.
Jelikož slunce už zapadalo, rzhodli se rozbít tábor. Simon zapálil oheň a jal se opékat králíka, kterého se mu po cestě povedlo zastřelit. Macek se zakousl do své ryby a Sirael se jala vytvářet ochranný kosočtverec.
Sirael dokončila kosočtverec a pešla k ohni.
"Jak to jde?" zeptala se Simona.
"Celkem dobře." odpověěl a otáčel nabodnutým králíkem.
"To je dobře." na to Sirael.
Pohlédla na oblohu a spatřila roj Mrchovran. Vypadalo to, že se snaží nasbírat informace pro nějákého svého pána.
"Vidíš je?" zašeptala Sirael.
"Ano, nechceš na ně použít Saranet?" nadhodil Simon.
"Ne, tím bychom jen upoutali pozornost jejich pána." řekla Sirael. "Nebo paní."
"Pravda." přisvědčil Simon. "Pojď se najíst, už je to hotové."
V tichosti snědli večeři a Simon si šel lehnout. Sirael zůstala na hlídce.
Dlouho se nic nedělo. Byl už čas, aby Sirael vystřídal Simon. Zvedla se a přešla k místu, kde spal.
"Simone." zašeptala a zatřásla mu ramenem.
"Co je?" zeptal se Simon, "Už je na mně řada?"
"Jo." přisvědčila Sirael.
Najednou zapraskaly větve. Simona a Sirael obklopyla zima. Mrtvá zima.
"Co se..." začal Simon.
"Pšt!" okřikla ho Sirael a sáhla po Saranetu. "Máme společnost asi 50 mrtvých."
"Je šance?" zeptal se Simon šeptem.
"Je, ale není něják valná." přiznala Sirael.
To už bylo vidět, jak z lesa vystupují první řady mrtvých. Bylo jich víc, než padesát. Mohla jich být dobrá stovka. Byli to sice jen Pomocníci, ale bylo jich dost. Sirael čekala ještě chvíli a pak zazvonila na Saranet. Ozval se dlouhý táhlý ton, který Sirael nasměrovala proti mrtvým. Ovládla většinu, Nepřestáala zvonit na Saranet a mezitím druhou rukou vytáhla Kibet.
Sirael zastavila Saranet a rozezněla Kibet. Simon si mezitím připravil Výsadní kouzlo a čekal, zda ho bude potřeba.
Veselý a hravý hlas Kibetu zazněl a většina Mrtvých duší byla donucena opustit svá těla. Zbylo jich jen pár.
Tady nadešla chvíle pro Simona. Vypustil z ruky kouzlo a to se rozštěpilo na 7 paprsků. Přesně tolik zůstalo Mrtvých. Každý z paprsků zasách svůj cíl. Mrtví se sesuli k zemi a duše odešly za Devátou bránu.
"Myslíš, že je poslal, nebo poslala, náš nepřítel, co vystoupil ze Smrti zároveň se mnou, jen na jiném místě?" nadhodila Sirael.
"Netuším." přiznal Simon, "Ale možné to je."
"Dobrá, měli bychom se hnout z místa." řekl Macek, který se právě probral. "Zaspal jsem něco?"
"Jo, zaspal." zavrčel Simon. "Málem nás zlikvidovali Mrtví."
"Tak se hned nerozčiluj, právě proto bychom se měli hnout." řekl Macek.
"Macek má pravdu, měli bychom se hnout, nechci se s tím neznámým nepřítelem střetnout, dokud nebudeme vědět, kdo to je." řekla Sirael.
Vydali se tedy na cestu. Byla tma a moc toho neviděli, ani když si posvítili Výsadním kouzlem. Byli stále na okraji pohřebiště.
"Musíme pryč od toho pohřebiště." řekla Sirael, která si najednou uvědomila, že kdyby někdo povolal Duše, má tu spoustu mrtých těl, do kterých by je mohl dát.
"Pravda, ale kudy?" zeptal se Simon.
"Netuším, kudykoli." odpověděla Sirael.
"Já vás vyvedu, potřebujeme na západ, ta půjdeme na západ." řekl Macek.
Pak se ozval šramot a ze země začali vstvat Mrtví.
"Ne. Znovu né!" zasténala Sirael.
Pak sáhla po Saranetu a zvažovala možnosti.
"Udělej to." zařval Simon a dal se do přípravy kouzla.
"Ne!" zaječel Macek.
Pak se začal měnit. Sundal si obojek a stal se z něj Yrael, omý. Tovr ze začátku.
"Vraťte se tam, odkud jste přšli." zavrčel a pak vyloudil jediný čistý ton.
Zvuk se nepodal žádnému zvonici. Byl to zvuk osmého a posílal všechny tam, kam patří. Mrtví, kteří vstávali ze země, se do ní zase uložili a nastalo ticho. Ticho, které protínal jen zvuk tonu, který zpíval Yrael.
Ale i ten umlkl. Nastalo ticho a v tom tichu se Yrael proměnil zpět ve starého dobrého Macka.
"Musíme pokračovat." řekl a vyrazil na západ.

Sirael 1

9. října 2008 v 18:50 | Ann

Voda pod utesem bouřila a z nebe šlehaly blesky. Dopadaly do vody a v místech, kam dopadly, se z vody vyvalil oblak páry. Blesky šlehaly ve stále kračích intervalech. Náhle jedenuhodil do utesu. Na místě, kam udeřil se zhmotnila postava. Byla to žena, zahalená v plášti a v masce ze stříbra. Jmenvala se Roxana. Pohlédla na moře a pak se vydala pryč z utesu.
Šla cestou, kterou lemovaly kůly. Na kůlech byly napíchnuté lebky. Panovaly temné časy. Časy, kdy nebylo radno vycházet po setmění ven. Roxana došla do vesnice, která se rozkládala pod utesem. Vesnici figuroval menší hrádek. V něm sídlil starosta.

Roxana se k hrádku vydala. Dospěla k bráně a jediným uderem pěsti ji roztříštila. Prošla a pokračovala dál.
"Stůj. Sem nemáš přístup." zavolal velitel gardy a vyběhl se svým oddílem, aby Roxaně zabránil vniknout do samotného hrádku.
"Jdi mi z cesty." zahromovala Roxana.
Voják se k tomu ale neměl, tak Roxana luskla prsty a z celé gardy se stali Mrtví. Mrtví, kteří následovali Roxanu.
Roxana se zástupem Mrtvých vojáků pokračoval dál do hrádku. Cestou se ji pokusilo zastavit ještě několikrát několik vojáků, ale ze všech se stali Mrtví.
Stanuli na prahu ložnice starosty. Roxana vešla a její armáda hlídala dveře. Starosta se probudil a když spatřil Roxanu, začal volat o pomoc.
"Prosím! Nezabíjej mě. Udělám cokoli.... Smiluj se..." prosil a žadonil.
Bylo mu to ale houby platné. Roxana se samolibě usmála a sladce pronesla: "Jediné, co chci, je tvůj život a tvůj hrádek."
Mávla rukou a starosta se rozpadl na prach.
"To bychom měli." usmála se znovu Roxana. "Nyní sem přiveďte všechny vesničany. Vybudujeme armádu." štěkla na Mrtvé.
♥♥♥
Na uplně jiném místě se právě ze Smrti vynořila Sirael. Něco neblo v pořádku. Ona to cítila. Zaposlouchala se všemi smysly. Ano, bylo to jasné, něco se ze smrti vrátilo s ní. Ale vystoupilo to na jiném místě.
Sirael nasedla na koně a vydala se na jih. Potřebovala se dostat do Domu. Potřebovala si ověřit svou doměnku ohledně toho, co s ní vystoupilo ze Smrti. Jen doufala, že ji po cestě nebudou zdržovat žádní další Mrtví, které by bylo potřeba zahnat.
Bezpečně dospěla k řece Raterlinu. Vydala se po proudu a držela se na jejím břehu.
Bez varování jí kolem ucha prosvištěl šíp. Pak z lesa, který se vinul podél Raterlinu, vyjel mladík na koni.
"Odpusťte mi to, spletl jsem si vás s nekromantkou." řekl, "To ty zvonce."
"V pořádku." odpověděla Sirael. "Nejste první, kdo si spletl Abhorsenku s nekromantkou."
"Jmenuji se Simon a jestli to mohu něják odčinit, udělám to." řekl.
"No, vlastně můžeš, Simone." řekla po chvíli uvažování Sirael. "Můžeš mi pomoci v boj proti neznámému Mrtvému zlu."
"Velice rád." odpověděl Simon.
Vyrazili tedy k Domu společně. Dojeli k místu, kde se Raterlin dal překonat po plochých kamenech, umístěných na rozhraní řeky a vodopádu.
"Koně musíme nechat tady." řekla Sirael.
Nechali koně koňmi a vydali se ke břehu. Kameny byly od sebe asi jeden a půl metru. Sirael se dala do skákání. V závěsu za ní začal skákat i Simon.
Bezpečně se dostali na ostrov, kde stál Dům. Jako první je přivítal Macek. Následně se na ně ale vrhli Výsadní vyslanci.
♥♥♥
Následující den se Sirael a Simon vydali dál. Macek sel s nimi. Již měli plán. Putovali na západ. Na západě cítili zlo. Přeskákali na západní břeh. Jelikož koně byli na tom druhém, pokračovali pěšky.
"Tak jak? Půjdem nejdřív k Rudému jezeru, abychom se přesvědčili, že je Oranis stále zakopán?" zeptal se Simon.
"Ano,to půjdem." souhlasila Sirael.
Slunko již stanulo vysoko na obloze, proto Sirael vyhlásila odpočinek. Cesta, po které se ubírali se vinula lesem. V místě, kde stáli, odbočovala pěšinka na malou mýtinu.
"Odpočineme si na té mýtině." rozhodl Simon.
"Nejsem proti." souhlasila Sirael a vykročia první.
Poobědvali sušené maso a chleba, které jim nabalili Vyslanci. Pak se natáhli do trávy a každý upadl do výru svých starostí. Sirael i Simon zavřeli oči a nechali sluneční paprsky, aby je lechtaly na tváři. Simon natáhl ruku a sevřel tu Siraelinu. Ta neprotestovala. Pak oba upadli do poklidného spánku.
Probudil je až šelest v křoví okolo mýtinky. Vyskočili a Sirael sáhla po Saranetu. Za pár chvilek se z lesa vynořili Mrtví. Spousty mrtvých. Sabriel neváhala a nechala zaznít Saranet. Druhou rukou mezitím vytáhla Kibet a jakmile měla Mrtvé ve své moci, Saranet umlčela a rozezněla Kibet. Netrvalo dlouho a všichn mrtví byli nuceni opustit těla a vrátit se do Smrti.
Po tomto incidentu raději pokračovali dál. Prošli lesem, který, jak se ukázalo, nebyl moc rozsáhlý. Najednou Sirael zbystřila.
"Někdo nás sleduje." řekla.
"Nevíš, kdo?" zajímal se Simon.
"To vážně netuším." odpověděla Sirael a zaposlouchala se. "Je velmi blízko."
"Musíme se míti na pozoru." řekl Macek.
Pak pokračovali Sirael s rukou na Saranetu a Simon srukou na meči. Nic je ale nepřekvapilo. Jen jim jednou nad hlavou prolétla Mrchovrána. A takto poklidně to pokračovalo po celý zbytek dne...


Roxana seděla na trůně a štěkala rozkaty na své podřzené. U nohou jí ležely všemožné mrtvé potvory. Ona však netrpělivě čekala jen na jednoho suhu. Na Mrchovránu, kterou vyslala na průzkum. Cítila, že je někde na světě moc, která by ji mohla zastavit. Zatím však netušila, jaká.
Najednou oknem dovnitř vlétla Mrchovrána. Roxana natáhla paži a Mrchovrána se na ní usadila.
"Tak mluv!" nakázala Roxana. "Je někdo, kdo by mě mohl ohrozit?"
"Obávám se, že ano." řekla Mrchovrána. "Jsou dva a je s nimi Macek. Ten kocour, který pomohl spoutat Oranise. Je to Abhrsenka a nějáký mladík."
"Zatra..." zaklela Roxana. "Veliteli!"
"Ano má paní?" přispěchal rychle velitel vojska.
"Běž a postarej se, aby byl znovu vykopán Oranis. A pokud to pujde, zabij ty dva, kocoura chci živého." přikázala Roxana.
Velitel vojska tedy odešel svolat své muže. Za necelých deset minut již byli n pochodu. Jelikož s právě schylovalo k večeru, byl ideální čas. Od Simona a Sirael s Mackem je dělilo pěkných pár set mil.
 
 

Reklama