Orb Světla

Orb Světla - Kapitola 4 - Kola osudu

6. srpna 2010 v 21:43 | Ann
Následující ráno se Kain probudil první. Pohled mu okamžitě sklouznul k chlapci, který se ho stále pevně držel. A opět se na Kainově tváři objevil nepatrný úsměv, který mu tam dokázala vykouzlit pouze jediná osoba - to stříbrovlasé dítě.
Pak si ale Kain uvědomil, že musejí pokračovat v cestě a jemě Leonem zatřásl. Chlapec se neochotně zavrtěl, ale oči otevřel a zamžoural na Kaina.
"Musíme pokračovat," oznámil ten prostě.
Chlapci se sice nechtělo opouštět pevnou Kainovu náruč, kde si připadal v bezpečí, ale věděl, že nemá na výběr. A tak oba dva po skromné snídani, která sestávala z kousku postaršího chleba a sušeného masa, vyrazili.
Kain chlapci opět zakryl oči, když odcházeli z města. I když sám se pátravě rozhlížel, jestli neuvidí něco podezřelého. Neviděl ale nic, co by ho znepokojilo a tak jen spokojeně přikývnul.
Za vesnicí chlapci odkryl oči a postavil ho na zem, protože ho celou dobu nesl opět v náručí. Také zabránil chlapci, aby se na vesnici ohlédl, protože z místa, kde stáli, byl celý ten masakr až moc dobře viditelný.
Leon opět vklouznul svou rukou do té Kainovi a oba vykročili dál po prašné cestě, která vedla do neznáma.

>>>*♥♥♥*<<<

Ze zmasakrované vesnice vzlétla k nebi osamělá vrána a vydala se na jiho-východ. Její let trval celé dlouhé dva dny, ale když konečně předala své zprávy, byla odměněna. Bylo jí umožněno vrátit se zpět do podoby sličné ženy s havraními vlasy a rudými rty. Zpráva o stříbrném chlapci byla přijata a kola osudu se začala otáčet. Otáčet, aniž by o tom Leon či Kain věděli...
Žena s havraními vlasy ulehla do lože temného lorda opět jako jeho milenka a on se od ní nechal laskat. Ovšem jeho mysl spřádala temné plány, jak by se mohl zbavit toho štěněte a toho zrádce, co mu kazí plány...

>>>*♥♥♥*<<<

Dva dny uplynuly od doby, kdy naši hrdinové opustili vydrancovanou vesnici a dva dny se vůbec nic nedělo. Ovšem pozdě odpoledne třetího dne jejich putování se na obzoru objevil Temný les. Vypadal naprosto neprostupně. Zároveň vypadal až moc rozlehlý na to, aby se dal obejít.
"To jako půjdeme tam?" zeptal se rozechvělým hlasem Leon a ukázal prstem před sebe.
"Ano, protože obcházet to by nám trvalo věky. A vzhledem k tomu, že je v sázce osud celého světa si myslím, že na něco takovýho nemáme čas," odpověděl Kain.
Když ale viděl, že se chlapec chvěje, položil mu ruku na rameno a povzbudivě se usmál. Potom ho jemně postrčil a oba pokračovali v cestě. Les se stále přibližoval, až konečně stanuli přímo před ním. Podivně pokroucené stromy se impozantně tyčily do výšky a z lesa vanul studený vítr. A nejen ten...
Kain se zamračil a nakrčil nos. Z lesa vanul puch hniloby a rozkladu - pach smrti. Ovšem tohle nebylo nic, co by se dalo cítit nosem, obyčejný člověk by cítil jenom chlad. Jenže Kain obyčejný člověk nebyl - byl to bojovník a svého času také velitel Armády smrti. Pach smrti by poznal kdekoli a kdykoli... Jakpak by ne, když to bylo právě to, co za sebou Armáda všude zanechávala - Pach smrti a zoufalství.
Nic ale neřel. Nechtěl chlapce ještě víc stresovat. Už tak se k němu tiskl jako vyděšený králík. Přivinul si ho blíž a znovu se zahleděl do lesa. Pach smrti, který k němu vanul, mu napovídal, že něco není v pořádku, že by možná přece jenom bylo lepší les obejít, jenže, to by ztratili drahocený čas, drahocený náskok, který mají před Miquonem...
Ani jeden z nich si nevšiml, že je z nejtemnějšího kouta lesa pozoruje osamělá vrána... Vrána, která v tomto království vždy znamenala předzvěst smrti...
Leon pevně svíral Kainovu ruku a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Temný les se mu vůbec nelíbil. A Kainův obezřetný výraz mu napovídal, že něco opravdu není v pořádku. Leon měl ale tak sucho v krku, že by stejně nebyl schopný vydat ani hlásku, takže se jen o to víc tiskl ke svému společníkovi.
I když byli v lese necelých pět minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. To ticho bylo nesnesitelné... Připadalo mu, že na něj ty stromy padají... Nakonec už ten tlak nevydržel, zabořil tvář do Kainovy vesty a rozbrečel se.
Kaina to nejdřív překvapilo, ale pak se k chlapci sehnul a objal ho. Zároveň si vynadal do pitomců. Mohlo mě napadnout, že toho bude na něj moc... Pomyslel si. Pak Leona začal šeptem konejšit.
Chlapec nakonec plakat přestal, ale Kaina pustit odmítal. Ten chlapce dál držel v náručí, ale jeho smysly opět pracovaly na plné obrátky. Jen proto také zaslechl slabé zadrnčení tětivy luku a díky neobvykle rychlým reflexům také stihl i s chlapcem v náručí uhnout z dráhy šípu, který se zapíchl do stromu na druhé straně téměř neviditelné pěšinky, po které až dosud šli.
Leon jenom vyděšeně třeštil oči, zato Kain už měl v ruce meč a díval se směrem, odkud přiletěl šíp, přemýšleje, kdo to mohl vystřelit a jestli už o nich Miquon ví...
V temnotě v místech, kde Kain předpokládal střelce, se něco pohnulo. Kain to spíše vycítil, než uviděl a věděl, že střelec se chystá vystřelit znovu. Ve stejnou chvíli Kainovi došlo, že na ně míří mnohem víc šípů, než si v první chvíli myslel... Byli obklíčeni.
Ale kola osudu jsou nevyzpytatelná a Temný les prastarý... Má svou vlastní mysl a nemá rád, když ho někdo napadá. Šíp v kmeni považoval za útok na svou maličkost a rozhodl se bránit. Větve prastarých stromů se pohnuly a zasvištěly vzduchem, jak dopadaly na hlavy těch proklatých lučištníků. Napadli ho a teď za to budou platit cenu nejvyšší.
Kain to jenom s úžasem sledoval. Pro jednou stálo štěstí při nich. Byl si ovšem vědom toho, že mohou přijít jiné hrozby, jiné nástrahy temného Lorda... Teď už si byl totiž jistý, že o nich Miquon ví. Nevěděl jak, nevěděl kdy, ale věděl, že ano.
A to, že o nich Miquon ví, byla dost špatná zpráva. Kain předpokládal, že by mu mohli unikat alespoň dva týdny, ne pár dnů... Ale... byl vděčný i za ty. Každý náskok dobrý, říkal si, jenže problém je v tom, že náskok nenáskok, Miquon má své lidi všude a pokud se k nim již o nich dvou donesly zprávy, mohli čekat na cestě před sebou jen potíže.
Pěšinkou, na které stáli, začal fičet nepříjemný vítr. Jakoby je chtěl samotný les popohnat k odchodu. A Kain s tím větrem souhlasil. Nebylo bezpečné zůstávat dlouho na jednom místě. Sjel pohledem k Leonovi a zjistil, že chlapec klečí na zemi, obličej skrytý v dlaních.
Sehnul se k němu a pohladil ho po vlasech. Leon však nereagoval. Kain si ho tedy přitáhnul do náručí a pevně ho objal. Zároveň si také uvědomil, jak moc mu ten chlapec za tu krátkou chvíli přirostl k srdci. Leon mu teď jednou rukou svíral vestu a smáčel ji slzami.
Kain tušil, že tentokrát chlapce tak snadno neuklidní a tak tu zmučenou vystrašenou postavičku prostě vzal do náručí a vykročil hlouběji do Temného lesa. Kráčel rychle a obezřetně poslouchal zvuky lesa v očekávání dalšího překvapivého útoku.
Ten se ovšem nekonal a Kain s chlapcem v náručí došel až na zvláštní mýtinku uprostřed toho tajemna. Byla to jen malá mýtinka, takže koruny okolních stromů ji zastiňovaly. Měsíční světlo na ni tudíž skoro nedopaladlo.
Listy na okolních stromech rozvířil lehký většík a jejich ševelivý zvuk, jakoby Kainovi říkal, že tady budou v bezpečí. Vypadalo to, jako by je les chtěl chránit. A možná to tak opravdu bylo?
Kain se toho ale rozhodl využít. Posadil se s leonem na klíně a zády se opřel o strom. Leon mezitím přestal plakat a už jenom tak pofňukával. Nechal se hladit po vlasech a pochvíli v Kainově náručí usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Miquon se rozvaloval na svém trůnu a nevraživým pohledem provrtával černovlasou ženu, která před ním poníženě klečela. Nelíbilo se mu, že mu donesla špatné zprávy. A zároveň to nechápal. Proto si na někom potřeboval vybít vztek. A ona se dost rychle neuklidila.
"Jakto, že byli všichni ještěří lučištníci zničeni!?" zahřímal, až se celý sál otřásl.
"Nevím, můj pane..." opatrně odpověděla žena. Byla si vědoma toho, že když je Miquon v tomto stavu, klidně ji na místě popraví, když si nedá pozor na to, co říká.
"Sabrino! Ještě jednou mě zklameš a můžeš se rozloučit se svým mizerným životem!" zařval vztekle Miquon. "Teď mi zmiz z očí a postarej se, aby ti dva už nekazili mé plány!" zařval ještě.
Potom vztekle vstal a vydupal ze sálu pryč. Když ho sloužící viděli v téhle náladě, raději se mu klidili z cesty. Kdykoli byl temný lord v takové náladě, nebylo radno se mu plést pod nohy, protože vás mohl zabít skoro jen pouhým pohledem.

>>>*♥♥♥*<<<

A mezitím na mýtince uprostřed Temného lesa spaly dvě postavičky. Dítě a mladík, na jejichž bedrech ležel osud celého světa. V tu chvíli ale vypadali, že je nic netrápí a jen klidně oddechovali. Věděli, že v lese jim nic nehrozí, neboť ten nemá rád, když je v jeho útrobách pácháno násilí...

Orb Světla - Kapitola 3 - Cesta začíná

2. května 2010 v 11:10 | Ann
V lese před malou jeskyní hořel malý oheň a u něj seděli dva muži. No, seděl jenom jeden z nich. Ten druhý ležel - ještě se neprobral z bezvědomí. Ale označení "muži" také není zrovna nejpřesnější. Ten, co byl v bezvědomí, byl vlastně teprve dítě.
Starší z nich, Kain, spočinul na mladším pohledem a na tváři mu vytanul úsměv. Pak se zadíval do ohně a zamyslel se.
Je sice pravdou, že jsme utekli z té vesnice, ale co bude dál? Pomyslel si, Miquon přece proroctví o stříbrovlasém chlapci zná. Jestli ho zpozoroval někdo z vojáků, které jsem nezabil, tak máme opravdu problém. Obvzlášť, jestli se o tom chlapci Miquon opravdu dozví.
Kain se pohodlně opřel o skálu za sebou a znovu spočinul pohledem na dítěti. Jediný pohled na ty stříbrné vlasy z něj udělal úplně jiného člověka. Takového, jakým byl, než se oběvil Miquon. Usmál se, když si všiml, že chlapec již není v bezvědomí a jen spí.
Větřík, který dosud pofukoval jen lehce, najednou silněji zavanul a Kain se otřásl. Chtěl se tepleji zabalit do pláště, který měl za sebou, aby ho ostré výstupky skály netlačily, ale pak si to rozmyslel a přehodil ho přes chlapce.
Noc přešla a Kaina i jeho společníka zalilo šedavé světlo. Nebylo to nic moc, ale za vlády Miquona to bylo lepší, než nic. Kain otevřel oči a uvědomil si, že usnul. A to i přes to, že si slíbil, že bude držet hlídku. To se nesmí opakovat, řekl si.
Okamžitě stočil pohled na místo, kde ležel chlapec. Ještě se neprobudil. Pohled na stříbrovlasého chlapce, který pokojně oddechoval opět vykouzlil na Kainově tváři úsměv.
Stále s úsměvem na tváři sáhl po vaku se zásobami a jal se připravovat snídani.

Snídaně byla hotová, ale chlapec stále spal. Kain se tedy rozhodl ho vzbudit. Poklekl u něj a jemně s ním zatřásl. S chlapcem to ani nehnulo a tak s ním Kain zatřásl trochu víc. To zabralo. Chlapec otevřel oči.
Kain kousek poodstoupil. Nechtěl chlapce vystrašit. Chlapec nejprve vypadal dezorientovaně. Pak ale jeho pohled padl na Kaina a oči se mu naplnily strachem. Kain, který si toho všiml, prostě poodstoupil ještě o kousek. Pak si sedl na místo, kde seděl celou noc.
"Dej si." řekl a prostě ukázal na snídani a sám se pustil do jídla své porce.
Leon se nejprve jak na Kaina, tak na jídlo díval nedůvěřivě, ale hlad nakonec zvítězil. Přesně jak Kain předpokládal.
Kain dojedl a sám se pro sebe usmál, když viděl, jak se kluk cpe.
"Nemusíš tak hltat, to jídlo ti neuteče," prohlásil Kain se smíchem.
Chlapec se na něj podíval. "Jak se můžeš smát?" prohlásil a v očích se mu oběvil smutek.
"Prosím?" nechápal Kain.
"Zničil jsi mi domov, zabil otce, bratra..." teď chlapci z očí začaly téct slzy.
"Na nikoho v tvé vesnici jsem nevztáhl ruku," pochopil konečně Kain kam chlapec míří, "poté, co jsem tě uvidě, jak se tam krčíš na skále, přešla mě chuť kohokoli zabít. Uvědomil jsem si totiž, že jsem tě již v minulosti viděl, než jsem byl přinucen sloužit tomu démonovi - Miquonovi. Možná si na toho rytíře nepamatuješ, ale já si pamatuju, žes mi mával. Je to několik let zpět, v té době ještě svítilo slunko na obloze... Pohled na tebe mi připoměl, jaké to je být volný.
Nicméně, jakmile se jednou Armáda smrti pohne kupředu, vstříc drancování a zabíjení, není v ničí moci ji zastavit. Ani v Miquonově."
Chlapec poslouchal a jak Kainův příběh pokračoval, smutek v jeho táři vystřídal údiv. A upamatování.
"Proč ale nejsi se svojí slavnou armádou?" zeptal se chlapec.
"Za to můžeš ty." usmál se Kain, "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Leon," odpověděl chlapec, "ty se ani představovat nemusíš, jsi znám po celém světě. Bohužel z té špatné stránky."
Pak se Leon začal rozhlížet kolem sebe.
"Hledáš něco?" hodil mu Kain jeho věci.
"Už ne," začal se Leon vakem prohrabovat. Po chvilce s vítězoslavným úsměvem vytáhl úlomek krystalu. A jak ho vytahoval, Kainovi lezly oči z důlků. To, co totiž Leon vytáhl, byl úlomek Orbu světla - skoro stejný jako ten, co měl Miquon.
"Kdes to vzal?" vydedchl Kain.
"Tohle?" ukazoval Leon na úlomek, "to mám od maminky, dala mi to než umřela."
"Můžu se podívat?" zeptal se Kain a oči mu zářily. Leon mu úlomek podal.
Kain ho pomalu otáčel v rukou a zkoumal. Nebylo ale pochyb, byl to jeden z úlomků Orbu světla.
"Víš vůbec, co to je?" zeptal se Kain a podával mu střep zpátky.
"Talisman." opáčil Leon prostě.
"Je to víc, než talisman," pronesl Kain pomalu, "je to úlomek z Orbu světla. Viděl jsem jeden u Miquona."
"Vážně?"
"Ano, a podle proroctví, ve kterém se mimochodem píše i o tom, že bude Orb roztříštěn, ho prý může dát zase dohromady jenom člověk se stříbrnými vlasy," vysvětlil Kain, "a já nevím o nikom jiném, krom tebe, kdo by stříbrné vlasy měl."
"Ale já jsem jenom dítě..." začal protestovat Leon, když mu začalo docházet, kam Kain míří.
"Proroctví patrně nepočítalo s tím, že se Orb rozbije tak brzy. Možná se to bývalo mělo stát, až budeš starší..." zamyslel se Kain, "i když..." Začalo se mu vybavovat proroctví celé. "Ne, mělo se to stát tak, jak se to stalo..."
Kain zvrátil hlavu na zad a zadíval se na nebe. A jakoby pro sebe si zašeptal: "Takže to nebyla náhoda, že Pteradox ten Orb rozbil..."
"Pteradox?"
"Bývalý Miquonův poskok." vysvětlil Kain.
"Proč bývalý?" vyzvídal dál Leon.
"Protože ho Miquon zabil." odvětil Kain a dál koukal na oblohu.
"Proč?" vyslovil chlapec další otázku.
"Protože rozbil Orb." Kain se na Leona úkosem podíval, "čímž se dostáváme zpět k tomu, že jsi jediné stříbrovlasé dítě, které znám."
"Ale..." Leonovy oči se při predstavě boje proti Miquonovi a toho, že by se měl vydat na místa, kam mnohdy vůbec nevkročila lidská noha opět naplnily strachem.
Jenže Kain neposlouchal, místo toho začal balit věci, které měli. Byl odhodlaný si chlapce klidně znovu přehodit přes rameno jako pytel brambor, když nepůjde dobrovolně.
"Co to děláš?" zeptal se Leon, když viděl, že Kain je připravený na cestu.
"Jdu hledat zbývající části Orbu, jediný, na koho se čeká, jsi ty."
"Co...?" nechápal Leon.
"To sis vážně myslel, že budeš muset jít sám?" uškíbnul se Kain, "je vidět, že proroctví neznáš celé."
Po téhle větě se Kain na chvilku zamyslel, ale pak zarecitoval proroctví celé:
"Na sedm dílů rozbitý Orb
Každý střep na jiném místě
První má v rukou temný Lord
Druhý zas stříbrovlasé dítě.

Třetí dá hydra, čtvrtý vodní chrám
Patý na střeše světa dlí, v ledu zachován
Šestý je ukryt v labyrintu krystalů sám
Sedmý nakonec z nebe bude dán.

Sedm spojí v jeden jen
Stříbrovlasý kluk
Před zlem ho však chránit bude
Mladík co má v ruce luk."
"Takže se tomu opravdu nevyhnu?" kníkl chlapec.
"Ne, nevyhneš, ale alespoň na to nebudeš sám." snažil se ho povzbudit Kain. "Otázkou ovšem je, kam máme jít nejdřív."
"Jak z toho proroctví ale chceš vyvodit, kam máme jít?"
"Jednoduše. Uvažuj, ty úlomky musí být někde, kde Miquon ještě nebyl. Na nějákých místech, kterých se bojí i on..." řekl Kain, "Takových míst moc není. A mě napadají přesně čtyři. A to je počet, který potřebujeme."
"Jakto, když je úlomků sedm?" neodpustil si Leon otázku.
Kain se pousmál, už věděl, že chlapec je nejenže zvědavý, ale ještě ke všemu velice bystrý. "To máš jednoduchý: První a druhý úlomek už jsou nalezený. A sedmým se budeme zabývat až budeme mít ty ostatní. A to proto, že nevím, jak by měl být z nebe dán."
"Ale kde je chceš hledat?" zeptal se Leon, který už teď měl všechny svoje věci taky sbalené.
"No, ty čtyři místa, která mám na mysli jsou Jezero ticha, Ašařin chrám, Ledová koruna a Krystalová hora. A tahle místa docela pasují na popis z proroctví. Docela se divím, že to Miquonovi ještě nedošlo, ale myslím si, že za to můžeme být jen rádi. Například, kde jinde chceš hledat hydru, než v jezeře. A vzhledem k tomu, že hydra má dát třetí úlomek, bych řekl, že půjdeme nejdřív tam."
"Ale kde to vůbec je?" chtěl vědět Leon.
"Nikdo přesně neví, ale povídá se, že někde na západě."
"To není moc přesný údaj..." zamračil se Leon.
"Ale je to začátek." namítl Kain.
"Asi jo..." kývl Leon. A pak, aniž by se někoho na něco ptal, vklouzl svojí dlaní do té Kainovy.
Kain pozvedl jedno obočí, ale nebránil se. Naopak ještě chlapcovu ruku pevněji stiskl a vyrazil tam, kde se údajně mělo nacházet Jezero Ticha, jejich první cíl.

Na cestu vyrazili ráno a teď byl již skoro večer. Jak šli stále na západ, slunce se za obzor snášelo přímo proti nim a svítilo jim do očí. Přešli další z mnoha kopců a naskytl se jim pohled na zdevastovanou vesnici.
"Vypadá to, že máme štěstí v neštěstí." prohlásil Kain, když se díval na tu spoušť.
"Jak to myslíš?" optal se Leon.
"Znám systém Armády smrti. Nikdy nikam nechodí dvakrát. Myslím, že tady můžeme klidně přenocovat. A navíc, tahle vesnice byla vydrancovaná již dávno, takže nehrozí nebezpečí, že by byli někde poblíž." vysvětlil Kain.
Vykročili tedy k vesnici, ale jak se dostávali blíž a blíž, došlo Kainovi, že tohle je jedna z těch vesnic, které neměly štěstí a nikdo z obyvatel nepřežil. Už pár takových viděl a věděl, že na takových místech se v ulicích válí mrtvoly, na kterých hodují supi. Zamračil se a začal se rozhlížet, jestli by se nedalo přenocovat i někde jinde.
Pak mu ale pohled padl na hostinec, který stál hned na kraji vesnice a kterého si nejprve nevšiml. Vypadal celkem neponičeně. Kain tedy neváhal, vzal Leona do náruče a skryl mu obličej, přece jenom, je to dítě a nemusí ten masakr v ulicích vidět.
"Co děláš?" zaprotestoval Leon.
Ale Kain ho jenom odbyl, že mu to vysvětlí později. Vešel do hostince, kde naštěstí nebyly žádné mrtvoly. Vypadalo to, že lidé sice stihli utéct ven, ale tam už je krutý úsud neminul. Postavil tedy chlapce na zem a postrčil ho ke schodům do patra, kde byly pokoje. Úmyslně vybral jeden z těch, které měly výhled mimo vesnici a teprve poté, co za sebou zavřel dveře, pohlédl na Leona, kterému svítila z očí zvědavost.
Posadil se na spráchnivělé lůžko a kývnul na chlapce, aby se posadil vedle něj.
"Tak co to mělo znamenat?" dožadoval se Leon, aby mu bylo konečně vysvětleno, proč byl nesen.
"Radši bych o tom nemluvil..." vzdychl Kain.
"Ale já to chci vědět!" nedal se Leon.
"Dobře..." povzdechl si Kain a spustil. "Ty víš, jak Armáda smrti pracuje, viděl jsi to. Uspořádá nájezd a zabije všechno, co jí přijde do cesty. Ovšem většinou část obyvatel vesnice, nebo města přežije. Ale, jsou vesnice, které se z nájezdů nikdy nevzpamatovaly. Tyhle vesnice, nikdo v nich nepřežil a ulice jsou poseté mrtvolami, na kterých hodují supi."
Leon na něj jen vyděšeně koukal. Kain si ho přitáhl na klín a sledoval, jak se k němu chlapec tiskne. Začínal chápat, že se mezi nimi tvoří jakýsi zvláštní druh přátelství. Mezi ním, bývalým zabijákem a chlapcem, na jehož bedrech leží osud celého světa.
Netrvalo dlouho a Leon usnul. Kain ho položil na postel a posadil se k němu. Leonova ruka se podvědomě natáhla a uchopila Kainovu. Ten se pousmál a po chvilce rozmýšlení si k chlapci lehl. Nebylo pravděpodobné, že by je někdo napadl na místě, kudy prošla sama smrt...

Orb Světla - Proroctví

1. května 2010 v 23:12 | Ann
Já vím, že už tu tohle proroctví jednou bylo, ale já jsme ho smazala, protože mám aktuálnější verzi, tak se na mě proto nezlobte. Prostě jsem se znovu vrhla do psaní této povídky a při té příležitosti jsem to upravila, takže tady máte finální verzi.

Na sedm dílů rozbitý Orb
Každý střep na jiném místě
První má v rukou temný Lord
Druhý zas stříbrovlasé dítě.

Třetí dá hydra, čtvrtý vodní chrám
Patý na střeše světa dlí, v ledu zachován
Šestý je ukryt v labyrintu krystalů sám
Sedmý nakonec z nebe bude dán.

Sedm spojí v jeden jen
Stříbrovlasý kluk
Před zlem ho však chránit bude
Mladík co má v ruce luk.

Orb Světla - Kapitola 2 - Dva do páru

25. prosince 2009 v 23:17 | Ann

Leon se vyplazil z jeskyně a klesnul do prachu cesty. Byl úplně vyčerpaný, že se skoro nemohl už ani pohnout. Nevěděl, jak dlouho v jeskyni byl, věděl jen to, že to bylo opravdu hodně dlouho. Nakonec vyčerpáním usnul na místě, kde byl.
A bývalo by to s ním bylo dobře nedopadlo, kdyby kolem nejeli dva kupci. V této době se sice obchodu moc dobře nevedlo, ale i přes všechny okolnosti to nebylo tak hrozné, jak by si člověk mohl myslet.
Jak již bylo řečeno, kupci byli dva. Jeden mladší, jeden byl starší. Byli to otec se synem. I když, pravdou je, že otci mohlo být nejméně šedesát let a synovi pětatřicet. Ale byli dobré povahy a proto, když uviděli na zemi u jeskyně ležet dítě, neváhali a zastavili vůz tažený dvěma mezky.
Mladší z obou mužů seskočil z kozlíku, přešel k dítěti a poklekl u něj. Převrátil ho na záda když zjistil, že je jenom vyčerpaný, že není v ohrožení života, prostě ho vzal do náručí a složil ho vzadu na vůz. Přehodil přes něj jednu z mnoha dek, které na voze byly a vrátil se na kozlík.
Starší potom mlaskl na mezky a ti vykročili po cestě dál do nejbližší vesnice, kam kupci měli namířeno na trh.
Shodou okolností měl do té stejné vesnice namířeno i jistý dezertér...

>>>*♥♥♥*<<<

Kain šel cestou necestou, kam ho nohy nesly a zároveň se snažil držet směr, kterým předpokládal, šel chlapec. Nicméně, byl dezertér a tak se musel vyhýbat místům, kte předpokládal někoho z Miquonovy armády.
Jelikož byl ale její ex-velitel, nebylo to tak těžké, jak předpokládal.
Již to bylo pět dní, co opustil svého koně a zběhnul z armády. Teď kráčel po cestičce, která se vinula podél hustého lesa. A jelikož se slunko již pomalu sklánělo k západu, rozhodl se, že se utáboří na noc. Rozhlédl se, kde by bylo nejlepší msíto a upoutal ho kruh z keřů, které rostly v místě, kde se cesta stáčela směrem od lesa.
"To by mohlo být přesně to pravé." řekl si Kain a rychlým krokem s rukou na jílci meče přešel ke keřům.
Jak se přibližoval, zrychloval a když byl skoro u keřů, odrazil se a skočil přímo doprostřed. Nikdo tam nebyl, což ho potěšilo. Alespoň se nemusel s nikým bít o místo na spaní. Kain, jakožto bývalý Miquonův první muž, byl zběhlý v kouzlech a proto, než ulehl, obtěžoval se postavit kolem sebe nějákou tu kouzelnou ochranu. Přeci jen, nikdy nevíte, co se kolem vás děje, když spíte.
Potom se uložil a zabalil do pláště. Netrvalo to ani pár minut a Kain spal, jako když ho do vody hodí.

Probudil se až do jako obvykle šedého rána. A takový bude celý den, jako obvykle... říkal si. Ale již byl na to zvyklý. A to i přes to, že si na slunce pamatoval. A na jeho odlesky ve stříbrných vlasech...
"Tak dost, konec lelkování," řekl si nahlas, "pokračujeme v hledání."
S těmito slovy a mávnutím ruky zrušil bariéru, kterou včera večer vyčaroval a vykročil dál po cestě.
Jak šel, začal se vzdalovat od lesa. A čím dál byl, tím víc cesta stoupala do kopce. Ale všechno, co stoupá do kopce, musí někdy klesat a tak Kain došel až na vrchol. A když na něm stanul, zpatřil vesničku, jednu z toho mála, která nebyla zničená, nebo se již vzpamatovala. K vesničce vedly dvě cesty. Ta, kterou přišel on a ještě jedna.
Kainovy oči se upřely na tu druhou. Jel na ní povoz tažený dvěma mezky. Na kozlíku seděl stařík a dospělý muž. Vypadalo to, že jsou kupci. Nicméně, to, co upoutalo Kainovu pozornost, byl stříbrný odlesk vzadu ve voze.
Nejprve ho napadlo, že to byl odlesk nějákého stříbrného nádobí, ale pak si uvědomil, že stříbro by se blískalo víc. Podíval se tedy znovu. Tentokrát zaostřil pohled způsobem, který mu umožnil přiblížit si objekt jako kdyby se díval dalekohledemm.
A tentokrát to zpatřil. Stříbrné vlasy.
"Je to možné?" zašeptal... "Je možné, že bych ho našel tak brzy...?"
A bylo rozhodnuto. Kainovy nohy se začaly pohybovat prakticky bez toho, aby jim to přikázal. Kráčel směrem k vesnici, ale myšlenkami a zrakem byl stále u stříbrných vlasů.

>>>*♥♥♥*<<<

První tři dny cesty Leon prospal. Pak se ale probudil a zjistil, že je na voze se dvěma cizími muži.
"Kde to jsem?" zeptal se potichu, že ho skoro nebylo slyšet.
"Á, takže jsi se konečně probudil." ozvalo se z kozlíku a mladší z obou mužů se na něj otočil. "Našli jsme tě ležet u ústí do jeskyně. Bylo to území, kde často loví šelmy a příšery. Kdybychom tě tam nechali, pravděpodobně by tě něco zabilo."
"Aha..." hlesl Leon a pomalu se posadil. Ale jelikož byl zesláblý, zamotala se mu hlava a tak padl znovu do přikrývek.
Mladší z obou mužů, který se jmenoval Karel, přelezl z kozlíku dozadu do vozu a začal se prohrabovat věcma, dokud nenašel, co hledal. Čutoru s vodou a chlebovou placku. Potom pomohl chlapci do sedu a přinutil ho, aby něco snědl.

Další dva dny se Leon zotavoval z naprostého vyčerpání a třetí den poté, co se probral, se vůz dokodrcal na dohled od vesničky. Leon seděl opřený o bok vozu a koukal do krajiny. Síla se mu již z větší části navrátila, i když ještě ne úplně. Ze zamyšlení ho vytrhl hlas staršího z obou mužů, Borise.
"Kam máš vlastně namířeno?" optal se, "Ještě jsi nám neřekl cíl své cesty."
"Já... sám nevím." odpověděl Leon. "Asi..." ale nedořekl. Upoutala ho totiž postava na kopci, který se vypínal nalevo od vesnice. Tu postavu poznal. I když předtím vždycky seděla na koni.
"Co se děje?" zeptal se Boris, když viděl chlapcův skelný pohled upírající se do dálky.
"Nic..." zamumlal Leon a potřásl hlavou. Na místo, kde viděl velitele Armády smrti se pro jistotu již nepodíval.

>>>*♥♥♥*<<<

Kain stanul před vchodem do vesnice a zamyslel se. Doteď nepřemýšlel nad tím, jak chlapce vlastně konfrontovat. A teď se zdálo, že je na vymýšlení nějákých plánů již téměř pozdě. Bál se, aby se s chlapcem neminul.
Nakonec ale jen potřásl hlavou a doufaje, že se to něják vyvrbí, vstoupil do vesnice. Zamířil na náměstíčko, protože se nejprve chtěl porozhlédnout po vesnici. A dobře udělal, protože právě tam měli namířeno i kupci s Leonem.

>>>*♥♥♥*<<<

Vůz tažený mezkem zastavil na náměstí. Leon se rozloučil s kupci a seskočil z vozu. Kupci sice byli zvědaví, kam se chlapec tak sám vydává, ale rozhodli se raději věnovat obchodu. Kdyby jim to říci chtěl, tak by to udělal.
Kupci odjeli dál na místo, kde chtěli prodávat a Leon na náměstí osaměl. Sice na náměstí byli i další lidé, ale nikdo si nevšímal osamělého chlapce, který se bezradně rozhlížel, kudy dál.
>>>*♥♥♥*<<<

Ještě, než si to Kain uvědomil, uslyšel dunění kopyt. Bylo to jako menší zemětřesení. Nicméně, bylo to vzdálené a netrénovaný člověk by si toho ani nevšiml. Nicméně, Kain byl původní vůdce Armády smrti a tohle se až podezřele podobalo zvuku, který vydávala, když se hnala vydrancovat nějákou vesnici.
Nejdřív nechápal, ale pak mu došlo, že si armáda patrně uvědomila, že ji zradil. Ovšem nečekal, že se za ním vydají tak brzy.
Tak to je průšvih. Pomyslel si. Pak mu ale došla další hrozivá pravda. Ve vesničce byl také chlapec se stříbrnými vlasy.
Kain se zrychlil a vydal se na náměstí.
Byl ještě hodně daleko od náměstí, ale ještě víc se zrychlit neodvážil. Už tak se na něj obyvatelé vesničky dívali dost podivně. Nejhorší ovšem bylo, že dosut kopyt Armády smrti byl stále hlasitější. A pak se ozval zvuk zbraní a křik lidí, kteří platili životem, ani nevěděli za co.
Tentokrát již bylo Kainovi jedno, jak se na něj lidé budou dívat. Zrychlil do trysku, aby se co nejdříve dostal na náměstí, ovšem nepřestával se cestou rozhlížet po stříbrných vlasech.
Doběhl na náměstí a zhrozil se. Všude bylo plno krve a mrtvých a zraněných lidí. Rozhlédl se a to, co spatřil, ho vyděsilo málem k smrti. U fontány vprostřed náměstí se krčil stříbrovlasý chlapec a vyděšeně se koukal na chlapa, který nad ním pozvedal meč.
Kainovy ruce zareagovaly dřív, než jeho hlava. Vzal do ruky luk, druhá zajela do toulce a vytáhla šíp. Natáhl tětivu, díky dlouholeté praxi ani nepotřeboval dlouho mířit a vypálil. Šíp zasáhl přesně a voják se skácel vedle chlapce.
Kain tasil meč a sejmul párek vojáků, co se na něj hnali. Potom se začal probíjet k fontáně. Tam sejmul ještě jednoho vojáka, který se hnal na chlapce. Potom si pověsil luk zpět na záda a aniž by se někoho na něco ptal, aniž by čekal, vzal chlapce a přehodil si ho přes rameno.
Spolu s ním se pak vydal pryč.

>>>*♥♥♥*<<<

Leon viděl, jak vojáka, který se na něj hnal, zasáhl šíp. Potom již neviděl nic. Zavřel totiž strachy oči. Pak jen cítil, jak si ho někdo přehodil přes rameno. Následně již nejen, že neviděl, ale ani nic necítil, protože ztratil vědomí.

Orb Světla - Kapitola 1 - Stříbrovlasý

30. října 2009 v 1:58 | Ann

Uběhlo několik let od doby, co byl Orb rozbit a jeho části rozneseny do nejzazších částí světa a na zemi vládl chaos. Nebi vládli ještěři podobní Pteradoxovi, zem zase ovládali vlkodlaci a upíři. I počasí se změnilo. Od rozbití Orbu nesvítilo slunce a i když byl den, obloha byla ocelově šedá, protkaná rudými mraky.
Lidé žili ve strachu a nejistotě, kterou ještě podporovaly nájezdy démonických armád pod Kainovým velením. Nájezdy byly zuřivé, rychlé a krvavé. A s každým dalším se to jen zhoršovalo, jak byl Kain stále nevrlejší, že ještě nenašel to, co se vydal hledat.
Kainovi bylo pouhých dvaadvacet let, ale již v tomhle věku byl vyhlášeným bojovníkem. A tak jistou rukou vedl několikatisícovou armádu na cestě smrti...

>>>*♥♥♥*<<<

Dvanáctiletý chlapec si hrál na břehu říčky protékající okrajem maličké vesničky vmáčknuté do skal. Trávil zde téměř veškerý svůj volný čas. Ve vesničce nežilo moc lidí, necelá stovka. A právě on z nich byl nejmladší. Všechny ostatní děti byly mnohem starší, takže se vždy musel zabavit sám.
Nevadilo mu to, rád trávil čas u řeky. Nikdo ho tam neviděl a mohl tak dělat téměř vše, co se mu zachtělo. Stavění přehrad v říčce, dělání luků pomocí ohýbání proutků, šermování s klackem proti kmenu stromu...
Ten chlapec se jmenoval Leon a ve vesnici žil se starším bratrem a otcem. Měli malý krámek na náměstíčku, který provozoval Leonův otec. Leonův starší bratr Elliot v krámě mnohdy pomáhal a když ne, tak se staršími chlapci trávil čas ve skalách, kde bylo spoustu jeskyní.

Toho dne Leon stavěl hráz v říčce, když se mu zem pod nohama najednou zachvěla. Byl to prudký otřes a jelikož proud říčky nebyl zrovna nejjemnější, Leon přistál na zadku ve vodě. Vyškrábal se na nohy, jen aby upadl pod dalším otřesem. Ale tentokrát to nebyl jen jednoduchý otřes, tentokrát se země třást nepřestávala. Jakoby se od ní odrážey tisíce koňských kopyt.
"To je ono, koně..." vydechl Leon, když se po pár dalších pádech vydrápal na břeh a padl na kolena.
Teď to již slyšel zřetelně. Rád by býval zjistil, co to je, když vtom mu na rameno dopadla čísi ruka. Vyděšeně se otočil, ale vzápětí se uklidnil, protože to byl jenom Elliot.
"Co se děje?" zeptal se Leon. "Nikdy sem nechodíš..." Leon pohlédl na bratra, ale místo veselosti, kterou normálně oplíval, viděl jenom strach v jeho očích. "Co se děje...?" vydechl, tentokrát vyděšeně.
"Jsou to oni..." vydech Elliot, "Armáda smrti!"
Elliot na chvíli zavřel oči a když je znovu otevřel, strach byl pryč. Teď se v nich zračilo odhodlání. Poklekl před bratrem a položil mu ruce na ramena. "Musíš pryč, nesmí tě dostat, to bych si neodpustil." Objal bratra, vstal a popadl ho za ruku. "Otec již dělá potřebné příravy," táhnul Elliot Leona za sebou.
Oba bratři doběhli do krámku jejich otce a teprve tam zastavili a popadali dech.
"Všechno je připraveno." ozval se hlas jejich otce, který se vynořil ze zadní části krámku, oddělené závěsem. V rukou držel plášť, ranec a dlouhou dýku.
"Leone, Elliot ti pomůže utéct," pravil otec, když mladšímu ze svých synů přehazoval pres ramena teplý vlněný plášť. Potom mu ještě na opasek připnul dýku. Elliot mezitím zmizel za závěs.
Leonovi, který pomalu začínal chápat, kam tím vším jeho otec a bratr míží, se z očí začaly kutálet slzy. Otes ho objal a stejně jako jeho synovi, mu z očí brzy začaly kanout slzy.
"Musíš jít, nebo tě zabijou, jako všechny..." pravil otec s těžkým srdcem Leonovi.
"Můžeme jít?" zeptal se Elliot, který se právq vrátil ze zadní části. U boku se mu houpal meč. Z prodejního pultu sebral ranec s věcma a pak položil ruku na rameno svého malého bratra. Leon zvedl oči plné slz. "Bude to dobré," usmál se na něj Elliot a natáhl k němu ruku.
Leon ji pevně sevřel a nechal bratra, aby ho vedl. Společně rychlím krokem prošli vesničkou směrem ke skalám, které ji obklopovaly.

>>>*♥♥♥*<<<

Obrovská Armáda smrti zastavila pár set metrů od vesničky. Kain, sedící v jejím čele na svém bujném vraníkovi, se mračil, jako čert. Byl vzteklý, že ho jeho pán posílá do takového zapadákova. 'Tady přece nemůže nic být..' říkal si.
Jenže tady slova nebyla nic platná. Pán Miquon jednou uporučil a jeho slovo bylo pro Kaina zákon, i když se mu to někdy nelíbilo.
"Co sakra na tý vesnici vidí..." zabručel, ale pak dal povel a armáda se pomalu dala do pohybu. Čím dřív to tu vyřídím, tím dřív budu moct jinam. Myslel si.
Armáda zrychlovala a Kain cítil, jak mu v žilách koluje vzrušení. Koukal na vesničku, která měla padnout silou jeho meče. Pak ale jeho pohled zabloudil na skálu, která se nad vesničkou vypínala. Na zdánlivě nedosažitelné plošince se krčil malý chlapec se stříbrnými vlasy.
Kain z nějákého neznámého důvodu, který nechápal, uhnul pohledem a rozhodl se nechat chlapce být. Co ten by mohl mít, co by mistra mohlo zajímat... Myslel si. Ani nevěděl jak, ale rozhodl se nechat chlapce žít.
Dal další znamení a armáda ještě zrychlila. Několik členů armády, nesoucích nezapálené pochodně, je již mnohokrát prováděnými pohyby v sedle zapálilo. Na další Kainův povel se od obrovské armády oddělil oddíl asi pětiset elitních bojovníků a oni muži s pochodněmi. Zbytek se již secvyčenými poveli roztáhl doširoka a obstoupil tak celou vesnici, pro případ, že by se někdo snažil utéct.
Kainův elitní oddíl dorazil do vesničky a začal plenit, pálit, ničit a zabíjet. Ale sám Kain se neúčastnil. V myšlenkách se stále vracel k tomu chlapci. Někoho mu připomínal. Ale koho, to si nepamatoval. Věděl ale, že nesmí zvednout pohled, i když by se tak rád podíval, jetli tam ještě stříbrovlasý chlapec je. Věděl, že tím by ho prozradil a to on z nějákého důvodu nechtěl.
Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Pátral v nich po stříbrných vlasech. Nepostřehl tudíž mladíka s mečem a havraními vlasy, jak se na něj řítí. Kdoví, jak se mu podařilo vyhnout se všem vojákům, kteří se zabývali rabováním. Ale než mladík stihl zdvihnout meč, zasvištěl šíp a zasáhl ho do srdce.
Kain sebou trhl, když mu šíp zasvištěl kolem hlavy a podíval se směrem, odkud přiletěl. Seděl tam na koni jeden z jeho vojáků a v ruce držel luk.
Kain se ani neobtěžoval vojákovi něják poděkovat. Byla to jeho práce chránit svého pána. Voják to věděl a řídil se podle toho. Kain se chtěl znovu ponořit do svých myšlenek, ale pohled mu padl na mrtvolu mladíka. Spatřil na jeho tváři slzy. Slzy a spokojený úsměv.
Kaina to trochu vyvevdlo z míry. Ve tvářích svých obětí vždy viděl strach a neštěstí. Ve tváři tohoto mladíka bylo sice zoufalství, ale vzhledem k tomu, že se pouštěl do předem prohraného boje, to bylo docela normální. Ale, krom zoufalství, se tam také zračila úleva a smutek.
Kain pohlédl na zruinovanou vesnici a poprvé v životě se mu v očích zaleskly slzy. Setřel je, než je kdokoli z jeho vojáků stihl zpozorovat, ale věděl, že odteď již nic nebude jiné. Něco se v něm zlomilo. Spolu se slzami si také vzpoměl na stříbrné vlasy. Před sedmi lety. Tehdy byl jen potulný rytíř. Tehdy viděl malého chlapce se stříbrnými vlasy. Projížděl tehdy okolo malé vesničky a ten chlapec si hrál na břehu potoka, který okrajem vesničky protékal.
Chlapec tehdy s úžasem hleděl na jeho mohutného koně a on, Kain, mu zamával, když si ho všiml. Chlapec mu pozdrav oplatil a Kain si vzpoměl, že když se po nějáké době otočil a viděl chlapce již jen jako malou postavičku, stále měl ruku zdviženou nad hlavu a mával.
Mohl by to být ten samý chlapec? Je to vůbec možné? Aby mi něco takového, jako stříbrné vasy, připomělo moji minulost?
Kain si připadal ztracený, utápěl se ve vlastních myšlenkách. Z nich ho ale vytrhl jeho zástupce, který přišel oznámit, že všichni jsou mrtví a všechno, co by mohlo být k užitku, bylo naloženo na nákladní koně.
"Dobře, dej povel k odchodu. Dál budeme pokračovat na jih. Veď armádu dokud se k vám nepřipojím." oznámil Kain, "Chtěl bych si ještě něco ověřit." S těmito slovy pobídl svého hřebce do cvalu a odcválal na místo, které se mu celou dobu zdálo povědomé.

>>>*♥♥♥*<<<

Leon se krčil na skalním výběžku, kam mu bratr a jeho kamarádi pomohli vylézt. Sledoval zkázu vesničky, kde se narodil, kde vyrůstal a kterou miloval. Viděl, jak jezdci plení a pálí a viděl velitele. S očima rozšířenýma hrůzou byl také nucen sledovat smrt svého bratra.
I když bitva, pokud se tak ten masakr dal vůbec nazvat, trvala sotva dvacet minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. Najednou ale bylo po všem a jezdci odjížděli. Celá armáda se vydala na jih, až na velitele, který vypadal, že se k odchodu vůbec nemá.
Kdyby byl Leon z té výšky schopný vidět veliteli vojsk do obličeje, viděl by slzy, které mu v tu chvíli stékaly po tváři. Ale to Leon neviděl. Ani nemohl, protože v té chvíli již po čtyřech lezl do jeskyně, kteou mu označil Elliot.
Tahle jeskyň měla údajně vést zkrze celou horu až na druhou stranu. Aspoň mu to tak bratr popisoval.
Několik metrů se musel Leon plazit po čtyřech, ale pak se chodba zvýšila, až se nakonec mohl postavit. Šel dál a jak pokračoval, světla, které dopadalo zvenčí, stále ubívalo. A když zabočil za roh, obklopila ho naprostá tma.
Nejprve měl sto chutí vzít do zaječích a vrátit se na plošinu, kde bylo aspoň nějáké světlo, ale nakonec zvítězil rozum a Leon pokračoval chodbou dál. S rukou položenou na drsném kameni stěny pokračoval svižnou chůzí, aby se co nejdřív dostal na druhou stranu.
Asi po pěti minutách chůze, které chlapci připadaly jako věčnost, jeho noha šlápla do prázdna a Leon spadl bůhví, kam. Nevěděl, jak dlouho padal a kutálel se, ale když dopadl, byl takvyčerpaný a domlácený, že ztratil vědomí. Na jak dlouho, to nevěděl.
Nakonec se probral a s námahou se zvedl. Pomalu vykročil dál na své pouti v temných tunelech uvnitř skal.

>>>*♥♥♥*<<<

Kain si otřel slzy, které mu vhrkly do očí při pohledu na míto, kde před sedmi lety viděl malého chlapce. Znovu zvedl pohled k místu, kde viděl to dítě, teď se již nemusel bát, že by jej někdo viděl a sledoval jeho pohled. Armáda byla pryč pod vedením Gundara, jenže chlapec byl také pryč.
Seskočil ze sedla svého hřebce Tornáda a obrátil se směrem k jihu. Tam někde, za kopci, tam putovala skázonosná armáda, jejímž velitelem byl právě on. On a nikdo jiný.
"Sbohem," zašeptal směrem k jihu. Naposledy se podíval na místo, kde spatřil poprvé stříbrovlasého chlapce a pak se znovu vyšvihl do sedla. Otočil Tornáda na západ a pobídl ho do trysku. "Mistře, pokud chcete nelítostného velitele armády, já to nejsem." pronesl do větru a přitiskl se ke koňské šíji.
Pod sebou cítil mohutné svaly hřebce a ve vlasech vítr. Pravidelný pohyb koně ho uklidňoval a Kain se ponořil do svých myšlenek. Úsměv na dětských rtech... mávající ručka... úžas v očích... strach... ohnivý déšť padající z oblohy... stříbrné vlasy potřísněné krví... "NE!"
Kain se s trhnutím probudil. Ani si neuvědomil, že usnul v sedle. Kůň pod ním šel loudavým krokem a Kain, teď celý zpocený, mu přitáhl otěže a zastavil ho. Nedaleko zahlédl jezírko a tak k němu i s koněm přešel. Pustil otěže na zem a klekl si na břeh. Bez dalšího otálení si do obličeje chrstnul ledovou vodu.
Vstal a těžce oddechujíc se opřel čelem o Tornádův krk. 'Co to sakra dělám?' Kain poodešel zpět na cestu, po které přijel. Skály i vesničku již dávn nechal za sebou. Teď se kolem něj rozprostíraly úrodné louky protkané jezírky.
Zahleděl se na slunce, již s sklánělo k obzoru. 'Pokud ten chlapec viděl, kam odešly jednotky, tak by měl zamířit na opačnou stranu.' Kain přešel zpět ke svému koni, který pil vodu z jezírka. Sundal mu postroj a poté, co si navlékl plášť s kapucí a připjal si toulec se šípy a na záda zavěsil luk, hodil postroj do jezera.
"Sbohem Tornádo." zašeptal koni do ucha. Pak zamířil podél jezírka na sever.
"Zjistím, kdo jsi..."

Orb Světla - Prolog

28. února 2009 v 20:35 | Ann
V dávných časech, kdy byla země ještě mladá, kdy oblohu brázdila monstra všech tvarů a velikostí, existoval Orb světla, který ničil zlo. Ničil zlo a držel ho za hranicemi.
Ale nic netrvá věčně a jednoho dne byl orb ukraden. A kým? Tím zličincem byl Pteradox. Pták podobný pterodaktylu, ale více démoničtější a schopný lidské mluvy. Orb světla ukradl na příkaz svého pána a vládce - strašlivého lorda Miquona. Jenže osud nebyl nakloněn tak, jak si to temný lord přál a shodou okolností Pteradox Orb světla upustil. A tak se stalo, že se Orb rozbil na sedm kousků, které vítr zanesl na ty nejprapodivnější místa.
Ovšem, když potom Pteradox doletěl za svým pánem a vládcem, musel přijmout velice krutý trest.
"Kde je Orb?!" štěkl podezřívavě Miquon, když ho nikde neviděl.
"Já... můj pane..." začal koktat Pteradox.
"Tak už se konečně vymáčkni!" zařval Miquon začínající brunátnět vzteky.
"Já ho upustil..." schlíple svěsil Pteradox hlavu.
"To asi nebude všechno..." prohlásil uštěpačně Miquon.
"On... on se rozbil..." vykoktal po chvíli snažení Pteradox.
"NE!" zařval vztekle Miquon. Pak, stále šílený vzteky pozvedl ruku a v té se mu zjevil meč. Jediným švihem svému nespolehlivému sluhovi utnul hlavu a ještě stihl uskočit, takže mu proud krve, která vytryskla z rychle chladnoucího těla, nesmáčel boty z pravé dračí kůže.
Pohlédl na tu spoušť a následně zavolal sluhy, aby to uklidili. Když viděl, že sluhové dělají svoji práci, spokojeně si zamnul ruce a otočil se k odchodu. Již stál ve dveřích, když uslyšel, jak se rozlévá voda všude možně. Otočil se a spatřil, jak sluhové rychle utírají tu povodeň, kterou se jim podařilo způsobit.
"Jsem obklopen hlupáky." Miquon obrátil oči v sloup a s nespokojeným brbláním opustil místnost.
Po schodech vystoupal na věž a zamyšleně pohlédl do kraje.
"Pitomec jeden..." zašeptal najednou vztekle, ale jedinou odezvou na jeho slova byl silný závan větru, který mu zcuchal vlasy. A pak najednou...
"Au!" vykřikl Miquon, když ho něco seklo do tváře. Okamžitě z ní vystříkla sprška krve.
Miquon ji znechuceně setřel rukávem a rozhlédl se, aby našel viníka. Jaké bylo jeho překvapení, když v prachu na zemi spatřil ležet něco, co se až podezřele podobalo úlomku z Orbu světla.
Miquon se sehnul a oběkt svého náhlého zájmu zvedl. Po kratším zkoumání, kdy se ukázalo, že ta věc, která mu zhizdila jeho obličej opravdu je střep z Orbu světla, opustil věž a vrátil se dovnitř svého mohutného hradu.
Na prvního sluhu, kterého potkal, štěkl, aby našel a přivedl k němu do přijímací komnaty legendárního Kaina, válečníka, který je proslulý tím, že byl v boji jen jednou poražen. A to bylo právě lordem Miquonem.
Netrvalo dlouho a Kain se dostavil.
"Co si můj pán a mástr ráčí přát tentokrát?" zeptal se a poklekl.
"Najdeš zbývající střepy z Orbu světla," přikázal Miquon.
"Ano, můj pane," přikývnul Kain a vzdálil se, aby vyrazil plnit svůj úkol.
"Orb bude přece jen můj," úlisně si Miquon zamnul ruce. Pak opustil přijímací salón a šel pořvávat na své sloužící.
Cestou narazil na podivné procesí. Asi šest sloužících neslo nosítka a na nich bylo cosi přikryté plachtou. Kapala z toho krev a další tři sloužící ji za procesím snaživě umývali.
Když procesí procházelo, Miquon ze zvědavosti nadzvedl plachtu, i když tušil, co uvidí. A pravdu měl. Na nosítkách opravdu ležel Pteradox.
"Že já je potkal..." vzdychl si Miquon a naštvaně odkráčel řvát na sluhy, kteří ho naštvou leda tak věcma, kterýma ho štvou denně.
 
 

Reklama