Larus

Larus 5 - Safiria

9. srpna 2009 v 11:03 | Ann
Alexander seděl vedle ohně a hleděl do temnoty kolem. Hlídkování bylo celkem nudné, ale chápal, že je to potřeba, když je může každou chvíli někdo napanout. Jakmyle tohle domyslel, ozvalo se ze tmy divné mručení funění a chrčení...
Alexander byl rázem na nohou a v ruce třímal meč.
Zvuky byly najednou tak hlasité, že probudily dokonce i Laruse, vlastně Sirnixe...
"Co se děje?" zeptal se, když se posadil a zamračeně se rozhlížel kolem.
"Asi máme společnost." zašeptal Alexander.
"Tak se té společnosti podíváme na zoubek," prohlásil nezúčastněně Sirnix a tasil velký meč, který nosil na zádech - Meč Titánů.
Netrvalo to ani minutu a z houští se vynořil napřed čenich, který zběsile čmuchal a nasával vzduch, za čenichem následovala hlava a po hlavě se oběvil trup a za chvíli již před těma dvěma stál vlkodlak v celé své hrozivé kráse.
"Tak to jsem mohl čekat, když jsme na jejich území," zašklebil se Sirnix na Alexandera.
"Ale jedno je jisté, upíři a vlkodlaci by se nikdy nespojili dohromady, ani kdyby jim šlo o život, takže máme aspoň jistotu, že oni o nás mým bývalým parťákům neřeknou," prohlásil Alexander.
"Oni ne, ale já bych mohla," ozval se z větve nad jejich hlavami úlisný hlas.
Sirnix zvedl oči a zadíval se do koruny stromu, ale moc tam toho nevykoukal. Zato Alexander, když zvedl pohled nahoru, jen zmučeně zaskučel.
"Co je?" zeptal se Sirnix, který se právě věnoval tomu, aby vypoklonoval vlkodlaka a nezabil ho přitom, což se mu úspěšně povedlo.
"Safiria..." zašeptal Alexander a oči měl naplněné hrůzou, "to nejhorší, na co jsme mohli narazit..."
"Neznám ji, co je zač?" optal se Sirnix a zase upřel pohled nahoru. A tentokrát ji spatřil.
"Je to upírka a je jedna z nejnebezpečnějších, co znám..." vzdychl si Alexander.
A navíc byla krásná. Safiria měla téměř bílou plet, krvavě rudé rty, temě černé oči a vlasy a na sobě temě rudé, až místy skoro černé šaty s hlubokým výstřihem a na nich černý saténový plášť.
"Ty ji znáš?" vyzvídal na Alexanderovi dále Sirnix.
"Tak trochu..." vysoukal ze sebe slabým hláskem Alexander, v tuhle chvíli se schovávající za Sirnixovými zády, "pracovala pro šéfa mé bývalé skupiny upírů, pro Maria, i když, ono to bylo spíš tak, že on skákal tak, jak ona pískala."
"Tak to asi máme problém, že?" zabručel Sirnix.
"A velký, moji milí..." ozvala se zhora Safiria.
Jakmile domluvila, ladně seskočila na zem a přistála před nimi. Alexander se chytl Sirnixe jako klíště a schovával se za ním ještě důkladněji, než předtím.
"Tak jo, co chceš?!" zavrčel Sirnix a v ruce sevřel Meč Titánů.
"Přiděláváte potíže, to je snad jasné, mému pánovi se to nelíbí..." zapředla Safiria sladce.
"Ještě aby se mu to líbilo!" odfrknul si Sirnix.
"Nedráždi ji, nebo nás zabije..." prosil Alexander.
"Srabe." konstatoval s klidem v hlase Sirnix a vpil se pohledem do Safiriiných očí.
Na první pohled se mohlo zdát, že se nic neděje a že ti dva na sebe jen zírají, pravda ale byla jiná. Odehrával se mezi nimi tichý oční souboj. A nakonec to byla Safiria, která první uhnula pohledem.
Ale neodradilo ji to, ve vteřině tasila tenký nablískaný kord a sekla s ním po Sirnixovi. Ten neváhal a odstrčil Alexandera, aby mu nepřekážel a ještě stihl vykrýt útok svým vlastním mečem.
Safiria a Sirnix stáli proti sobě a nejprve se jen tak oťukávali a hledali slabá místa toho druhého. Ale postupně se boj přiostřoval a výpady byly čím dál rychlejší a agresivnější.
Bojovali dál a vypadalo to jako hrůzyplný tanec života a smrti. Ovšem na nerovné zemi se dá snadno zakopnout a když jedinkrát Sirnix chybně došlápl a otevřel jednu svou ruku možnému útoku, Safiria neváhala a dýkou, kterou měla ukrytou v rukávu, mu okamžitě rozřízla předloktí na levé paži.
Ve chvíli, kdy se tak stalo, ale Sirnix odskočil od Safirie a samolibě se usmál. "Díky, teď se nebudu muset řezat sám." Následně přejel rozříznutou rukou po čepeli meče Titánů a ten začal zářit.
Jenže to již i Safiria pochopila, co přijde a zmizela právě tak akorát, aby ji mocné kouzlo uvolněné Sirnixovou krví nestihlo zasáhnout.
"Ona... zdrhla?" zašeptal nevěřícně Alexander.
"Ano, zdrhla, ale příště již nezdrhne, nelíbí se mi tej její úsměv a to, jak si myslí, že je nejlepší." zabručel Sirnix, "příště jí upravím fasádu."
Zbytek noci již proběhl v klidu a když se ráno ti dva pakovali, jediné, co jim připomínalo noční dobrodružství, byl šrám na Sirnixově předloktí...

Larus 4 - Staří přátelé

23. ledna 2009 v 22:48 | Ann
Larus zíral konsternovaně na kus pergamenu a vůbec nevnímal Alexandera, který na něho mluvil...
"Co se to s tebou děje? O jakým drakovi to mluvíš?" ptal se Alexander, ale když ani po pár minutách nedostal žádnou odpověď, dal milému Larusovi prostě facku.
Tím ho trochu probral.
"Co děláš?" divil se Larus, kterýho to tak vyvedlo z míry, až mu pergamen vyklouzl z ruky.
Toho Alexander využil a sebral ho. Když si ho přečetl, obrátil se na Laruse se slovy: "Ty z toho jsi moudrý?"
"Ano." odpověděl ten, "Již jsem to v minulosti absolvoval."
"Cože?" nechápal Alexander.
"Před patnácti lety, když jsem já a mí přátelé cestovali zde po Tristarii, abychom zastavili Borgua, cesta nás zavedla právě sem, do téhle jeskyně. Tehdy jsme tu našli dračí vejce. A tehdy jsme díky němu vyhráli."
"Pořád v tom mám guláš..." postěžoval si Alexander.
"Nevadí. Věříš mému úsudku a mým vzpomínkám?" zeptal se Larus.
"Ano, myslím, že ano."
"Tak v tom případě vezmi to velké zelené vejce uprostřed." nakázal Alexander.
"Seš si jistej?" ujišťoval se ještě projistotu Alexander.
"Ano, naprosto." prohlásil s klidem Larus.
A tak Alexander sáhnul pro Larusem označené vejce a jako tehdy před lety, oběvilo se světlo a dva hrdinové byli přeneseni na jiné místo.

Ale nebylo to místo, kam byli přeneseni Larus a jeho přátelé dříve, před patnácti lety, místo bylo jiné. To místo byla paseka Jednorožců, kde tehdy nalezli nečekanou pomoc.
"Jsme opravdu tam, kde si myslím, že jsme?" zeptal se Larus sám sebe.
"Mno, jelikož netuším, kde myslíš, že jsme a jelikož netuším,kde jsme, tak ti to asi nepovím." odtušil Alexander.
"Já bych mohl." ozval se Larusovi důvěrně známý hlas, i když jej slyšel promluvit jen pár vět.
"Blazi?" zeptal se udiveně.
"Vítej zpátky Sirnixi." promluvil modrý hřebec.
"Sirnix?" zeptal se s přitroublým výrazem na tváři Alexander, "Ten Sirnix?"
"A to jsem chtěl pracovat inkognito..." povzdechl si právě odhalený Sirnix.
"Opět záchrana světa?" zeptal se Blaze.
Sirnix jen kývnul.
"Co s tím vejcem?" vzpoměl si Alexander.
"S jakým?" otázal se Sirnix.
"S tím, co jsme přinesli z té jeskyně, ty pitomče." urazil se Alexander.
"No jo..." vzpoměl si Sirnix, kterému se tahle skutečnost po shledání s Blazem vykouřila z hlavy, "Je tvoje, budeš další jezdec, dračí lord..."
"To zní dobře." usmál se Alexander, "Ale nečekej, že tě budu vozit."
"To bych ani nečekal..." odpověděl sarkasticky Sirnix.

S jednorožci a Blazem strávili několik dalších hodin. Na konci dne se s jednorožci rozloučili a i s Blazem se vydali dále, aby odhalili více o spiknutí a varovali krále Tristarie.
Po Bitvě u jezera Smrti byl totiž ustanoven lidem král a jeho rodová linie stále vládla. Jakby taky ne, když uplynulo jen patnáct let. Ano, král byl starý muž, ale vládl spravedlivě.
"Jak daleko je to do hlavního města Tristarie?" zeptal se Alexander.
"Tak to nevím, řekl bych, že tak týden jízdy určitě." prohlásil Sirnix, "Amaranth je dosti daleko, ale počkej, až ho uvidíš, má zajímavou polohu."
Sirnix se pro sebe na Blazeově hřbetě usmál. Dál se pokračovalo mlčky.

Až zašlo slunce, tak se utábořili. Rozdělali ohýnek a něco málo pojedli. A pak si náhle Sirnix na něco vzpoměl.
"Alexandere, jak dlouho bude asi tvým bývalým druhům trvat, než zjistí, že jsi zmizel?"
"Tak to vážně nevím, ale nikdy si mě nevšímali, takže to možná zjistí až za dlouho, nebo to zjistí hned... Kdo ví..." odpověděl Alexander.
"Pro jistotu budeme držet hlídky." rozhodl Sirnix, "Ty si vezmi tu první, která bude kratší a o půlnoci mě vzbuď, abych hlídku převzal."
"Dobrá." odpověděl Alexander.
Sirnix se poté zabalil do pláště a co nevidět usnul.

Larus 3 - Obraz z minulosti

10. ledna 2009 v 23:09 | Ann
Pavouk ze sebe vydal skřípavý zvuk a pak se vydal k těm dvěma.
"Máme problém." prohlásil suše Larus.
"Oprava, máme velký problém." řekl Alexander a ukázal na několik dalších očí na mnoha různých místech těsně za hranicí viditelnosti.
"Ty seš tady doma, tak řekni, jsou hodně silní?" zeptal se Larus a očima upřeně sledoval pavouky, kteří se všichni začali až nebezpečně přibližovat.
"Bohužel..." přitakal Alexander.
"Tak to máme opravdu velký problém." sekl Larus mečem Titánů po nejbližším pavoukovi.
Zranil ho a ten na chvíli ucouvl, ale ne na dlouho a zanedlouho na Laruse dořážel s dvakrát větší odhodlaností.
"Zabíjí se strašně těžce, nejlepší způsob je usekat jim nohy." doporučil Alexander a vlastním mečem dvě usekl pavoukovi, který na něho začal dorážet až moc dotěrným způsobem.

Pavoudi kolem dvou mladých mužů uzavřeli kruh. Několik pavouků se jen svíjelo na zemi bez nohou, ale stále přicházeli další, takže sanžení bylo téměř bez efektu.
Larus se rozmáchl mečem a dobře mířenou ranou nejbližšímu pavoukovi místo nohou uťal hlavu. Ten padl mrtvý na zem, ale na jeho místo nalezli dva další a pustili se do boje.
"Utínej jim hlavy." křikl Larus na Alexandera, "Je to rychlejší, než nohy."
A tak oba začali utínat hlavy. Ušetřilo jim to nějáké to seknutí, ale začínali na sobě pociťovat únavu.

Souboj už trval téměř hodinu a Alexander s Larusem už chytali nemálo škrábanců a mělkých ran.
"Takhle to dál nepůjde!" zavolal Larus a pak začal pronášet nějáká nesrozumitelná slova.
Chvíli nato, co zmlkl, se meč Titánů rozzářil azurovým světlem a začal jiskřit energií. Energie se rozlila do všech stran a poavouci začali padat mrtví na zem.
"A to je zase co?" zakřičel Alexander.
"To je zvláštní schopnost toho meče." odpověděl Larus, "Ale problém je v tom, že ji nemůžu použít, dokud na tom meči není dostatek krve."
"A já se divil, proč si to nepoužil hned..." zabručel si pro sebe Alexander.

Pavouci byli mrtví a hrdinové pokračovali v cestě pod Alexanderovým vedením.
"Doufám, že na další nenarazíme." odplivl si znechuceně Larus.
"Radši doufej, že nenarazíme na gorgony." doporučil Alexander.
"A to už proč?" dopálil se Larus, "Co je na těch zase divnýho? A né, že se to zase dozvím, až s nima budeme bojovat!"
"Tak v tom případě bys měl vědět, že pokud se napijí krve elfa, člověka, nebo upíra, jsou schopni vraždit pohledem." rýpnul Alexander Laruse loktem, "Ale jsou schopný to použít jenom při očním kontaktu s obětí." dodal, když viděl Larusův výraz v obličeji.
"Aspoň že tak." oddychl si Larus, "Nevím, co bysme dělali, kdyby mohli vraždit jen tím, že se na nás podívají."
Dál pokračovali mlčky a obezřetně se rozhlíželi kolem sebe.

Krajina se pozvolna začala měnit. Stromy prořídly a les vystřídala skalnatá pustina. Oba mladíci se rozhlíželi a nelíbilo se jim, že jdou proláklinou, do které je shora vidět. Mohl na ně kdykoli kdokoli zaútočit.
Zabočili za roh a spatřili jeskyni. Rozhodli se vstoupit a přenocovat. Jakmile se Larus po jeskyni rozhlédl, vytanula mu na mysli velice dávná vzpomínka...

Dívka s vlasy černými jako noc přistoupila ke kamennému stolu, na kterém ležel pergamen a přesýpací hodiny. Vzala pergamen a nahlas ho přečetla. Potom se otočila ke svým třem společníkům a zatvářila se zoufale.
"Tohle nevyřeším." řekla a podívala se na přesýpací hodiny, které začaly přesípat.
Vzadu za stolem leželo pět vajec.
Dívka s blonďatými vlasy k ní přistoupila a vzala jí pergamen. Začala číst a přitom si něco mumlala.
Nakonec sáhla pro jedno vejce a pak celá scéna zmizela.

"Héééj, vnímáš?" zamával někdo Larusovi rukou před obličejem.
"Jo, proč?" odpověděl Larus.
"Protože jsi měl v obličeji až podezřele přitroublý výraz." ušklíbnul se Alexander.
"Ne, byla to vzpomínka." opravil ho Larus, "Kdysi jsem tu byl, vidíš ten kamenný stůl a ty střepy? Tak to byly přesýpací hodiny."
"Cože?" nechápal Alexander.
Ale Larus nevnímal. Přešel ke kamennému stolu, který byl již mírně schátralý. Ale stále ještě stál. Jen hodiny se rozbily. Ale něco zůstalo až strašidelně nezměněné - Na stole stále ležel onen pergamen a vzadu bylo ne čtyři, ale pět vajec. Jako tehdy.
Mohlo by snad...zamyslel se Larus a natáhl ruku pro pergamen.
"Co to děláš?" zeptal se Alexander a chytil ho za zápěstí, "Může to být nebezpečné."
"Není to nebezpečné, už jsem to absolvoval." odpověděl Larus a setřásl ruku svého společníka.
Pak sebral pergamen a rozevřel ho. Pohlédl na první řádek a to, co spatřil, mu úplně vyrazilo dech - Text na pergamenu byl ten samý, jako tehdy před patnácti lety.
"To není možné..." zašeptal Larus, "Takže i to vejce bude to samé, ale je vůbec možné, aby tu byl další drak...?"

Larus 2 - Nový parťák

7. prosince 2008 v 16:37 | Ann
Larus odešel dost daleko od upíří mýtinky a tam se vyčerpaně opřel o strom. "Pár let tu nejsem a už si na mou vlast zase někdo dělá nárok..." zamumlal nakvašeně. Pak pohodil hlavou a vydal se hloub do lesa, kam vedla jeho cesta. Jak byl zahloubaný v ymšlenkách, ani si nevšiml, že má společnost, dokud dotyčný nepromluvil: "Ahoj." "He?" nechápavě se otočil Larus s rukou na jílci meče. Ruku ale stáhl, když viděl, že je to ten mladičký upír, a vlastně, vždyť on ani jako upír moc nevypadá... "Kdo jsi?" odhodlal se Larus k otázce. "Napůl upír a napůl elf, a co seš ty zač?" zajímal se mladík. "Jsem mág, čaroděj." řekl Larus, "a zajímalo by mě, kdo tady chce zničit Tristarii." "Cože?" nehcápal mladík. "Slyšel jsem tě, jak se s dalšími sedmi upíri o tom bavíte. Dneska v noci." nenechal se odradit Larus. "Aha, to je pravda, ale mně se to nelíbí, nechci ničit a devstovat..." řekl mladík. "A jak se vůbec jmenuješ?" vypálil nečekaně Larus. " Mladíka ta otázka nejprve zaskočila, ale pak odpověděl: "Jmenuju se Alexander." "Mno dobře, a co teď? Práskneš mě svým kamarádíčkům?" zasmál se nevesele Larus. "To vážně nemám zapotřebí." řekl Alexander, "právě totiž od nich beru roha. Nechci s tím už mít nic společnýho." "Tak mi je pomoz porazit." navrhl Larus. "Dobrý nápad. Dobřá, jdu do toho s tebou." usmál se Alexander. A tak dál putovali společně. Cesta lesem se pořád něják kroutila, takže netušili, co je potká za další zatáčkou. Larus se brzy neudržel a vytáhl z pouzdra na zádech meč. Meč zářil modrou barvou a bylo jasné, že není obyčejný. "Co je to za meč?" zeptal se Alexander. "Meč Titánů." odpověděl klidně Larus, "myslím si, že pokud jistá osoba ještě žije, myslí si, že se ztratil. A také nějákou dobu ztracený byl. Ale teď se vrací tam, kam patří - do Tristarie." Pokračovali dál, když najednou Alexander zvolal: "Stůj." "Co se dějě?" nechápal Larus, ale zastavil se. "Málem jsi skončil v bažině." vyčetl mu Alexander, "Koukáš jenom do stran, ale ne pod nohy. V tomto lese se člověk musí dívat i tam." "Tak jdi první ty." navrhl Larus. "Tak dobře, znám to tu lépe než ty, bude to bzpečnější." řekl Alexander a vykročil pryč ze stezky, kterou až do té doby sledovali. "Co to děláš? Kam to jdeš?" navztekal se Larus. "Zkratkou." usmál se Alexander, "pojď, po té cestě chodí skřeti, v lese jsou tak leda pavouci a gorgony." "Pavouci? Proč bych se měl bát pavouků?" nechápal Larus. "Možná proto, že jsou dvoumetroví." uculil se Alexander. "Já ti..." začal Larus, ale nedořekl, protože právě jednoho z těch pavouků spatřil. A ten pavouk spatřil je.

Larus 1 - Co se to zas sakra děje?!

26. listopadu 2008 v 16:34 | Ann
Larus se vylodil na kontinentu, kde ležela Tristarie. Chtěl se znovu podívat do své rodné země. Však tam nebyl patnáct let. Nadhodil si na zádech batoh a vydal se na cestu na jih do Tristarie. Jediné, čeho se Larus trochu obával, byla cesta přes obávanou zemi upírů. Ale jelikož byl Larus odhodlaný dostat se domů tou nejkratší cestou, a ta vedla přímo středem země upírů, přeci jen se tamtudy vydal. Nastal večer a Larus se složil u cesty přesně tam, kde byl. Vytáhl z batohu deku a pak šel pro dříví. Nemusel chodit daleko, protože kolem byla spousta polámaných větví. Vrátil se s náručí dřeva ke svým věcem a pomocí kouzla rozdělal oheň. Potom se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje. Nic nezahlédl ani na pláni, ze kteér přišel, ani v lese, kudy se cesta klikatila dál a kam Larus teprve měl vstoupit. Kontrola okolí ho ubezpečila, že je sám a tak se natáhl na deku a cípem se přikryl. Na severu byly noci chladné. Vedle sebe si položil meč, kdyby se oběvili nějácí lupiči, nebo třebas i něco horšího. Larus raději nechtěl ani domyslet, co by to horší mohlo být. Ale jelikož cestoval celý den a byl unavený, velice rychle usnul. Když se Larus probudil, oheň už nehořel, ale byla tma. A to bylo Larusovo štěstí, protože zaslechl hlasy. Evidentně se hádaly. Larus v rychlosti zbalil věci a sáhl po meči. Uvolnil ho, aby šel v případě nouze co nejsnáze a nejrychleji vytáhnout. Potom se začal plížit k místu, kde slyšel hádavé hlasy. Hlasy přicházely z lesa a tak Larus sešel z cesty a potichu se prodíral podrostem, až zahlédl světlo ohně. Přišel blíž a ukryl se v křoví. Pak si začal prohlížet scenérii před sebou. Okolo ohně sedělo 7 upírů a vášnivě mezi sebou diskutovali. Larusovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem. "Co si o tom myslíte?" ptal se právě jeden ostatních. "Já ti nevím, mě se to nezdá, Siame." odpověděl jeden, "Vždyť tady nám je dobře, proč se máme tahat někam do nějáký zprobadený země a jenom proto, že si to šéf usmyslel..." Remcal jinej. "Takhle nemluv!" utrhl se třetí, patrně vůdce těch sedmi. "Tak hele, Marie, já si budu mluvit jak já uznám za vhodné!!!" rozkřikl se ten, co si předtím stěžoval. "Prosím, nechte toho," snažil se je uklidnit jeden, co vypadal, že mu není moc přes dvacet, "Stejně budeme muset šéfovi vyhovět a Tristarii zlikvidovat, ať už si říkáme co chceme..." Ale jeho slova měla naprosto opačný účinek. Hádka se ještě přiostřila a už se dohadovalo všech sedm. Všichni už stáli a běhal mezi nimi elektrický proud. "A já do toho stejně nejdu!" stál si na svém ten, co na začátku mluvil jako druhý. "Korine, nebudu to opakovat dvakrát, jdeme do toho všichni, ať už se nám to líbí, nebo ne!" zahřměl Marius a dal Korinovi facku, až ten přistál na zadnici na druhé straně mítiny. Naštěstí na té od Laruse. Ten už slyšel dost a tak se potichoučku odplížil. Když byl z doslechu, zaklel a pak začal přemýšlet: "Co se to zas sakra děje?!"
 
 

Reklama