krkavci skala

Krkavčí skála 9

1. března 2011 v 0:02 | AnnElfwind
Tak jo, můžete mě zabít. Protože sem vůbec nic nepřidávám. Holt Doupě zvrhlíka a Tenrai vedou. :D Ale i tak tady pro vás mám devátý díl Krkavčí skály. Enjoy. ○_○

Alex Voltaira u začátku lesní česty zpomalil do klusu a rozhlédl se. Nemohl is pomoct, ale měl pocit, že ho sledují něčí oči. Zatřepal hlavou, aby divný pocit vyhnal. Pak pobídl koně do cvalu.
Proháněl se lesní cestou, chvílemi zpomaloval do kroku a užíval si volnost, kterou mu koňský hřbet dával. Po projetí ostrou zatáčkou se mu naskytl pohled na dlouhý úsek rovné cesty. Chlapec se usmál a pobídl koně do trysku. Miloval rychlou jízdu.
Postřehl další zatáčku a trochu zpomalil. A to bylo jeho jediné štěstí, protože ze zatáčky se vyřítil plavý kůň s jezdcem, za kterým vlály světlé valsy. Alex strhl Voltaira na stranu a jen tak tak se jezdci vyhnul. Ten zkušenými pohyby koně okamžitě zastavil a otočil se na dotyčného, kterého málem srazil. Ale opravdu nepředpokládal, že tady v tuhle dobu na někoho narazí...
Crosse křížovky po nějáké době přestaly bavit. Zvedl se tedy od stolu a zamířil do stájí. Již dlouho neseděl v sedle a chybělo mu to. Oproti tomu neustálýmu "papírování" to bude příjemná změna, říkal si, když sedlal Caesara, svého plavého hřebce.
Zamířil na lesní cestu a pobídl koně k vysoké rychlosti. Projížděl zatáčkami a potom konečně dorazil k rovnému dlouhému úseku cesty. Pobídl koně k větší rychlosti. Když byl skoro u zatáčky, na konci úseku, tak trochu zpomalil a jen díky tomu se byl schopný vyhnout jinému jezdci. Okamžitě koně zastavil a otočil se, aby viděl, koho, že to málem srazil.
Byl to Alex.
"Co ty tady děláš?" zeptal se. "Neměl bys být na jízdárně s ostatníma?"
"Sirin říkal, že se můžu jít projet sem. Máme tam jenom samý nováčky a dva potížisty. A říkal, že by mě to nebavilo," vysvětlil Alex.
"No, to by vysvětlovalo, proč jsem tady na někoho v tuhle dobu narazil. Ale je ti jasný, že by pro tebe bylo bezpečnější, kdybys byl v blízkosti někoho, kdo je dost silný na to, aby tě ubránil před případným útokem?"
"Ano, jsem si toho vědom, ale nemyslím si, že by se mě někdo chystal zabít zrovna dneska. Je na to moc pěkné počasí," argumentoval Alex.
"Myslím, že počasí nehraje roli, co mi dělá starosti, je Ridley," odpověděl Cross.
"Co je s ním?"
"Předchvílí za mnou přišel a řekl mi, že by bylo lepší démona zabít. Byl dost neodbytný, chtěl jsem po něm, aby mi řekl proč, ale něják se k tomu neměl..." řekl Cross.
"A nemohlo by to být tak, že ten váš komorník patří k těm, proti kterým tady bojujeme?" nadhodil hoch.
"Vidíš, to mě nenapadlo..." připustil Cross, "ale nemyslíš si, že by se potom snažil předemnou jednat tak, abych neměl důvod k tomu, ho podezřívat?"
"Možná na vás zkouší obrácenou psychologii... Možná věří, že budete extra podezřívavý vůči těm, co se budou chovat až moc obezřetně, co si budou dávat až moc velký pozor..."
"Taky pravda," souhlasil Cross. "Ale na druhou stranu, Ridley je můj komorník, nechce se mi věřit tomu, že by stál na straně zla..."
"Pane řediteli, zlo je relativní pojem. Stejně tak dobro," odtušil Alex.
"A na tos přišel jak? Vyčetls to v učebnici geometrie?"
"Ne, to je fakt. Protože kdyby to tak nebylo, tak by Sirin byl zlý. Jenže on není. A stejně tak se někdo, o kom byste všeobecně řekl, že je dobrý, může obrátit ke zlu."
"To by dávalo smysl... myslím..." souhlasil po chvíli uvažování Cross.
"Co teda bude teď?" zeptal se Alex.
"Teď bysme se měli vrátit. Ostatní jezdci by tak jako tak už měli každou chvíli končit, věřím, že by ses k nim měl připojit," podíval se Cross na hodinky.
"Jo, to by asi byl nejlepší nápad," souhlasil chlapec a vyhoupl se do sedla svého koně.
Společně pak oba vyrazili po cestě a na rovném úseku, přes který zákonitě museli projet, vzhledem k tomu, že se srazili v zatáčce, která dva takové úseky oddělovala, oba zrychlili. Když se blížili k jeho konci, zpomalili a přesšli do poklidného cvalu.
Vyjeli z lesa a zrychlili do cvalu rychlejšího. Vzhledem k tomu, že jízdárna byla kousek stranou od stájí, jejich cesty se rozdělily. Alex zamířil na jízdárnu, kde ještě pořád ostatní jezdili a Cross rovnou do stájí.
Jak se Alex k jízdárně blížil, zpomalil do klusu a pak do kroku, až úplně zastavil. Zůstal stát pár kroků od jízdárny a pozoroval, jak ostatní jezdí dokolečka po jejím obvodu. Nešlo jim to špatně, ale pořád bylo vidět, že jsou začátečníci. Až tedy na ty naše dva potížisty, pomyslel si. Uvažoval, proč se snaží takový potíže dělat... Ale na nic nepřišel.
Alex čekal ještě pár minut, než Sirin výuku ukončil. Pak všem řekl, aby sesedli a odvedli koně do stájí, tam, aby je vytřeli a postarali se o ně. Sám však přejel k Alexovi.
"Tak co?"
"Coco? Akorát jsem se tam málem srazil s Crossem," odpověděl, "jinak to bylo fajn."
"S Crossem?" nadzvedl démon jedno obočí.
"Jo, patrně ho přestalo bavit papírování, tak se šel trochu protáhnout ven."
"To by mu bylo podobné, vykašlat se na svoje povinosti jako ředitel a místo toho si jít užívat..." Sirin je zakroutil nad tím nezodpovědným člověkem hlavou.
"Tak jo, jdi se postarat o Voltaira," nakázal Sirin, "jo, a mimochodem, ten box vedle Voltairova, ten je prázdný, že?"
"Jo, je, proč?" nechápal Alex.
"Protože tam Xerxese chci nechat. Bylo by to blbý, kdyby se vždycky objevil, když budu jezdit, ale když nejezdím, že by nebyl," vysvětlil Sirin.
"Aha, to zní rozumně," souhlasil Alex.
Pak se oba vydali ke stájím, aby mohli své koně odsedlat a vyčistit. A dát jim něco dobrého na zub. Když ke stáji dojeli, zrovna z ní vycházel Cross.
"Slyšel jsem, žes to do mladýho málem naboural," neodpustil si Sirin rýpanec.
"Ne, on to málem naboural do mě," vrátil mu to Cross.
"Myslím, že jsme to málem nabourali oba," přisadil si Alex.
"No, myslím, že to necháme být, měl bych se už vrátit. Přeci jenom, s Alexem jsme se bavili o něčem velice zajímavém a myslím, že je někdo, z koho bychom, pokud to bude možné, neměli spouštět oči..." S těmito slovi se Cross rozloučil a zamířil přes louku k akademii.

Krkavčí skála 8

16. února 2011 v 23:06 | AnnElfwind
Další díl je na světě a já musím říci, že se v něm nic moc neděje. Ovšem, na druhou stranu, můžete sledovat Sirina v roli instruktora jezdeckého výcviku. Jak se mu povede se s touto rolí vypořádat? Čtěte a dozvíte se víc.
Jo, a pravdou je, že zkušení čtenáři už si tento díl dávno přečetli jinde, neboť tady se vše objevuje s dvouměsíčním zpožděním. :D
2

Krkavčí skála 7

21. října 2010 v 19:04 | AnnElfwind
Další dílek tu je. S velkým spožděním, protože na doupěti zvrhlíka jste si ho mohli přečíst už dávno. :D Ale to je fuk. Doufám, že se bude líbit.
1

Krkavčí skála - Šestá část

17. září 2010 v 16:12 | AnnElfwind
Jistě jste si všimli, že mám novou literární dílnu, která se jmenuje Doupě zvrhlíka. To je důvod, proč zde povídky přibývají pomalejším tempem, než je zdrávo. Proto prosím všechny, buďte té lásky a dobroty a choďte tam, tady to bude totiž vždy s několikadenním zpožděním. Na doupěti již několik dní vysí šestý díl Krkavčí skály, sem ho dávám teprve teď.

Krkavčí skála - Pátá část

5. září 2010 v 13:25 | AnnElfwind

Sirin ze své cely všechno viděl. Věděl, že v chodbě stojí postava zahalená v šedočerné kápi, ale neodvažoval se ani hlesnout. Bál se, že tím by chlapcův osud zpečetil nadobro. Raději tedy mlčel a čekal na vhodnou příležitost.
Ta nastala, když Alex mrštil k cele klíčem. Ten dopadl kousek od cely. Byl ale na dosah ruky. Sirin se opatrně přiblížil k mřížím a dával pozor, aby na sebe neupozornil osobu, která se dál zabývala Alexem. Nebyl si jistý, co neznámý s chlapcem provádí, ale rozhodně se mu to nezamlouvalo.
U mříže se přikrčil a natáhl ruku ven. Sevřel ji kolem klíče v pěst a pohlédl k neznámému. Nezdálo se, že by si něčeho všiml. Sirin tedy pomaloučku stahoval ruku zpět. Oddechl si až tehdy, když byla ruka i s klíčem uvnitř. Neznámý ale musel jeho výdech slyšet. Naštěstí ale jen zabručel a dál mu nevěnoval pozornost. Zatím mu ještě nestihlo dojít, kam ten kluk mizerná s tím klíčem mignul.
Sirin potichoučku, jako kočka, přešel k zámku. Teď, nebo nikdy... řekl si a rychlostí blesku vrazil klíč do zámku a otočil s ním. Bez sebemenšího zaváhání rozrazil dveře a vší silou, kterou v sobě dokázal po těch letech uvěznění najít, udeřil do toho bastarda, který ubližoval tomu maličkému, co mu nabídl pomoc.
Cizinci spadla z hlavy kápě a pod ní se objevil obličej. Čí? Kdo ví. Byl ale stažený nepěkným šklebem. Než po něm stačil Sirin znovu skočit a vymlátit z něj jisté odpovědi, neznámý utekl pryč.

Sirin zachytil bezvládné chlapcovo tělo těsně před tím, než dopadlo na zem. Potom se s chlapcem sedl ke stěně a čekal, až se probudí. Nevěděl, kde má chlapec pokoj. Ani jeden z nich totiž nepočítal s tím, že se situace vyvyne takhle.
Kdyby věděl, kde chlapec na hradě přebývá, nebyl by problém. Hrad znal jako své boty, takže by nebyl problém se tam dostat. Nicméně takhle? Musel čekat. A vedle stále byla ta spropadená cela, kde strávil značnou část svého života.
Přitáhl si chlapce do náruče a oba je zabalil do svého pláště. Chvilku na to se Alexovi zachvěla víčka. Sirin ho jemně pohladil po tváři.
"Slyšíš mě, maličký?" zašeptal.
Chlapec jen něco zabručel.
"Kde máš pokoj?" optal se démon.
"Co se stalo?" zašeptal místo toho chlapec svoji otázku.
"Potom," slíbil Sirin, "nejdřív mi řekni, kde máš pokoj."
Sirin byl neoblomný a Alex mu to nakonec pověděl. Potom vzal démon chlapce do náruče a prošel chodbou ke schodům do přízemí levého křídla. Začal po schodech stoupat, ale jak nedával pozor, co se děje kolem něho, tak nahoře do někoho vrazil.
A ten někdo nebyl nikdo jiný, než ředitel Cross.
Když se Cedrik Cross sezbíral ze země, kam se po nárazu do Sirina poroučel, zadíval se na démona a pozvedl jedno obočí.
"Co koukáš?" optal se Sirin, stále s chlapcem v náručí.
"Nic, jen se tu potloukají nezvaní hosté."
"Nepovídej," ušklíbl se démon, "myslíš toho zakuklence v šedočerné potrhané kápi, co před chvílí strašil dole a málem toho chlapce sprovodil ze světa?"
"Tys ho viděl?" zamrkal Cross.
"Jo," odpověděl Sirin, "a dostal jsem se ze svého vězení právě tak včas, abych mu jednu vrazil. Jenže pak se dal na ústup."
"Nebyl si pravděpodobně jistý, kolik máš ze své původní síly." odtušil Cross. "Každopádně, odnes toho chlapce do jeho pokoje a pokud možno, zůstaň s ním. A snaž se na sebe neupozornit. Za Richmondových dob chytili nesprávného. A toho správného musíme chytit my teď. Víš, kde má Alex pokoj?"
"Vím."
"Tak běž a zatím mu neříkej, že všechno vím." popohnal ho Cross.
Sirin tedy vykročil.
"A nesnaž se projít přes horní patro, kde jsou učitelé, slyšeli by tě." zavolal za ním ještě Cross a pak se vydal do katakomb, aby se pokusil najít nějáké stopy po tom netvorovi, kterého mu Sirin popsal.

Sirin s chlapcem došel až do jeho pokoje. Položil ho na postel a sám si sedl tak, aby viděl jak na okno, tak na dveře, které pro jistotu zamknul. Nehodlal ponechat nic náhodě.
Mezitím Cross sešel dolů až k Sirinově cele. Mříž byla dokořán a klíč stále v zámku. Usmál se. Zavřel a znovu zamkl nyní už prázdnou celu. Klíč pověsil zpět na skobu a pak zamumlal pár slov.
V koutu cely se objevila iluze postavy skrčené pod kápí. Cross se usmál. Zajistil jim trochu času, než všichni zjistí, že Sirin je na svobodě. Potřebovali nejprve zjistit, proti čemu stojí. I když, pomyslel si, pokud je to opravdu to, co myslím, že to je, tak budeme rádi, když vůbec přežijeme...
Cross se otočil a zamířil zpět do své kanceláře. Potřeboval ještě dodělat jakousi úřední činnost.

Následujícího rána se Alex probudil ve své posteli, i když si nepamatoval, jak se tam dostal. Pokusil se zvednout, ale ruce ho neunesly a tak se jen sesul zpět do peřin.
Sirin ten pohyb zaregistroval a přisedl si na okraj chlapcovy postele. Přelýtnul ho pohledem a pak mu položil ruku na čelo. Bylo horké. Jen se zamračil a ještě víc ho zabalil do peřiny.
Alex se lehce pousmál. "Jsem rád, že jsi volný," zašeptal.
"Spi," doporučil mu Sirin, "máš horečku."
A Alex opravdu upadl do spánku. Sirin chvilku uvažoval, co dál, ale nakonec zvítězila touha být chlapci co nejblíž. Lehl si tedy na kraj jeho postele a přitáhl si ho do náruče.
Chlapec jen něco spokojeně zabručel a přitiskl se k němu ještě víc.

Nick uvažoval, co je s Alexem, že nebyl na vyučování. On sám se právě chystal jít na oběd. Bylo poledne a dopolední vyučování měli za sebou. Možná bych za ním měl zajít... uvažoval. Nakonec to ale zavrhl a vešel do jídelny.
Mezitím Ridley stále hledal ten zatracený klíč. Už prošel celé pravé křídlo a dokonce i centrální část hradu. Zbývalo levé. Prošel přízemím, odhodlaný začít přímo u zdroje. Po schodech sešel do katakomb a pokračoval chodbou k démonově cele.
Celou cestu se rozhlížel, zdali nenajde někde ten inkriminovaný klíč. Bez úspěchu. Až potom mu padl pohled na skobu, na které se skvěl...
"Klíč!" zařval Ridley. "A pak že se ztrati...."
Otočil se na patě a uháněl do kanceláře ředitele školy. Tak tohle mu pěkně omlátím o hlavu, myslel si. Schody z katakomb přímo vyběhl a přízemím levého křídla proběhl, až se za ním prášilo.
Ředitel Cedrik Cross seděl ve své židli ve své kanceláři a četl si noviny. Zrovna neměl nic na práci. Najednou ale práskly dveře a před jeho stolem stanul uřícený Ridley s divokým výrazem ve tváři.
"Stalo se něco?" zeptal se klidně. Tušil totiž, proč tu Ridley je.
"Já vám dám takový ztracený klíč!" zařval školník.
"Myslíte stříbrný klíč od cely démona, který se mi včera podařilo najít?" zeptal se znovu velice klidně Cross. V skrytu duše se ale velice dobře bavil.
"Ano, ten!" ucedil Ridley.
"A neměl byste tedy být rád?" nadhodil Cross. "Myslím, že jsem vám ušetřil práci. Pokud by vám to nevadilo, mám ještě nějákou práci." S tím ukázal na dveře na znamení, že audience je u konce a komorník může odejít.
Ridley stiskl rty a s vystrčenou bradou odkráčel. Práce, to určitě, pomyslel si Ridley, takhle noviny, to spíš... Na znamení nesouhlasu za sebou okázale práskl dveřmi.
"A nepráskejte dveřmi," zavolal za ním Cross a rozesmál se naplno. Potom opět vytáhl noviny a pustil se do luštění křížovky, která tam byla. Byl rád, že se mohl zasmát. Se Sirinovým uvolněním totiž nebyl nikdo v bezpečí. Zvláště ti, co byli na jeho straně. Se sirinovým uvolněním a, jak si právě uvědomil, s Alexovým příchodem do školy, začalo něco nadpřirozeného a temného. A nikdo neví, jak to skončí...

Krkavčí skála - Čtvrtá část

19. srpna 2010 v 22:33 | AnnElfwind

Alex stál u zatáčky, za kterou už začínala zase obydlená část hradu. Jenže tady nastal problém. V chodbě byl Ridley a taky Cross. O něčem zapáleně diskutovali. Ale Alex je z té dálky neslyšel mco dobře. A popravdě, ani se o to nesnažil. Spíš se snažil vymyslet, jak se dostat do ložnice, aniž by ho zpozorovali...
Zacouval zpět do pobořeného levého křídla a začal se rozhlížet, zdali nenajde něco, co by mu pomohlo. Okna rovnou zavrhl, protože i kdyby se dostal ven, okna v levém křídle byla jediná, která se v noci nezavírala. Ani to nešlo, protože sklo bylo vytlučené a nebo tam nikdy ani žádné nebylo. A mohutné okenice dávno chyběly.
Otočil se kolem své osy a zrak mu padl na schodiště na druhé straně. Vedlo do hořejších pater, která ale byla z větší části pobořená a hlavně nestabilní. Nicméně horní patra byla jediná šance, jak se kolem těch dvou v chodbě dostat. Podíval se na strop nad sebou. Byly v něm díry, ale vypadal, že by mohl jednu cestu vydržet. Alex se rozhodl zariskovat a potichu se vydal ke zborceným schodům na druhé straně levého křídla.
Polkl, ale začal po nich opatrně vystupovat. Opatrně každý schod ozkoušel, než na něj přenesl celou svoji váhu. Jen jednou se pod ním kus schodiště udrolil, to když obcházel obrovskou trhlinu. Smekla se mu noha a on špatně našlápl. Naštěstí dokázal udržet rovnováhu. Zbytek schodiště už byl naštěstí v mnohem méně zuboženém stavu, než základ.
Alex stanul v prvním patře levého křídla a pohlédl na cestu, která ho čekala a která vedla k obydlené části. V podlaze bylo mnoho děr a tam, kde nebyly díry, byly napadné kusy stropů z hořejších pater. Jediné světlo, které mu svítilo na cestu, byl měsíc. Baterku se neodvažoval rozsvítit z obavy, že by její světlo mohli ti dva dole zpozorovat. Byl si jistý, že kdyby ho tady našli, minimálně ho vyloučí ze školy.
A navíc... ten komorník... Ridley... Sirin mě před ním varoval... Zajímalo by mě, co je zač. Budu se ho muset zeptat. Ale nejdřív se odsud musím dostat. Chlapec opatrně vykročil chodbou a vždy nejdřív zkusmo našlápl, než došlápl naplno. Potíž byla v tom, že mnohdy musel přelézat popadané kusy zdiva a stropů.
Ovšem štěstěna mu přála. ...nebo to byl zásah odněkud zdola? ...například z temné cely za ocelovou mříží? Není to jisté. Ovšem jisté je to, že se Alexovi povedlo dostat do obydlené části hradu. Tam jen vytáhl mapu a co nejrychleji se rozběhl do své ložnice. Přeci jenom, kdyby ho někdo viděl, měl by obrovský průšvih...
Celý zadýchaný za sebou zavřel dveře do svého pokoje a zamkl je. Baterku a mapu pohodil na stůl a oblečený se svalil na postel. Pořád se mu do mysli vkrádaly obrazy démona zavřeného dole v kobce. Vzpoměl si na jejich plán. Na to, že následující noc se asi nevyspí. Nevadilo mu to.
Netrvalo dlouho a chlapec usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Mezitím na chodbě před ředitelovou pracovnou se stále dohadovali Cross a Ridley.
"Pane řediteli, jak jste se mohl opovážit vloupat se mi do mých soukromých komnat?!" zvyšoval hlas Ridley.
"Byl jsem dole," oznámil Cross, "byl jsem dole, abych zkontroloval, že klíč je stále tam, kde má být, jenže jsem ho nenašel. Jste jediný další člověk, který ví, že ta legenda je pravdivá." Opravdu věříte, že vás nebudu podezřívat, Ridley?"
"Já ten klíč nemám!" začal se vehementně bránit Ridley. Byl si sice vědom toho, že ten klíč odnesl, ale na druhou stranu, teď opravdu nelhal, když tvrdil, že ho nemá. Včera večer kontroloval šuplík, do kterého klíč zamknul a který byl ukrytý vzadu v jeho sekretáři.
To, co zjistil, ho nemile překvapilo. Ba rozzuřilo. Klíč byl pryč a šuplík vylomený. Ridley nebyl hlupák a hned pochopil, že po škole se pohybuje někdo, kdo si je vědom toho, že legenda o démonovi v levém křídle je pravdivá. A pak narazil na toho novýho kluka, jak se ochomýtá kolem levýho křídla. Sice tvrdil, že zabloudil, ale Ridley mu nevěřil tehdy ani noc mezi očima.
Nicméně, je pravdou, že časově by to nesedělo... Kluk byl u Crosse a on hned, jak ho tam odvedl, šel do svého pokoje. Nebylo možné, aby kluk ten klíč ukradl... Takže jsou minimálně dva, došel k závěru Ridley. Jenže, kdo je ten druhý...
"Pokud ten klíč nemáte, tak kdo tedy?!" vyštěkl teď už podrážděný Cross. Byl si totiž vědom toho, že když se dostane do špatných rukou, mohlo by to napáchat obrovské škody. A to nejen tady ve škole. A navíc, bylo tu několik set nevinných žáků, kteří o zlu, sídlícímu dole v kobkách, nemají ani to nejmenší tušení.
"Poslouchejte Ridley, ten klíč mi najdete i kdybyste měl prohledat každý čtvereční centimetr školy! I kdyby to znamenalo lézt žákům do soukromí. Je to životně důležité! A jestli se vám to nepodaří, můžete se rozloučit se svými výhodami, které máte jako komorník a bude z vás obyčejný školník!" s těmito slovy se Cross otočil a zamířil do své ložnice. Byla teprve jedna v noci a on si chtěl alespoň na chvíli ještě zdřímnout.

>>>*♥♥♥*<<<
Alex ležel na posteli a spal. Opět se mu zdál sen, ale jiný, než předchozí noci. Tentokrát ve snu viděl něco naprosto jiného. Siluetu někoho, kdo v ruce držel stříbrný klíč. Ovšem podle toho, jak postava vypadala, to nemohl být Ridley. Byl to někdo menší, s atletickou postavou. Alexovi připadal povědomý.
Ze snu ho vytrhlo vyzvánění zvonu, který všechny budil, aby stihli snídani. Bolela ho hlava. Pokusil se posadit, ale hlava se mu zamotala a on upadl znovu na polštář. Položil si ruku na čelo a jen zasténal. Bylo horké, že by se na něm dalo vařit.
Rozhodl se zůstat v posteli. Netrvalo dlouho a upadl do neklidného spánku.

Kamenou chodbou vedoucí k Sirinově cele procházela postava. Nebylo možné rozeznat o koho jde, byla na to moc velká tma. Ovšem v ruce se jí blískal nějáký předmět.
Postava došla až k cele a tam se zastavila. Otočila se ke stěně, ze které trčela skoba a pověsila tam klíč. Potom se dotyčný otočil k cele, odkud ho pozoroval pár šedých očí skrytých pod kápí.
"Tvoje svoboda bude navěky viset na téhle skobě!" zachechtal se hlas, "Nikdy se ti nepovede zhatit plány mého pána!"

Pak se Alex probudil. Cítil se o něco líp, ale horečku měl stále. I když ne tak vysokou, jako před tím, než usnul, jak zjistil, když si dal ruku na čelo. Pomalu se posadil a kouknul se na hodiny, které byly nade dveřma. Bylo pravé poledne. Tedy čas, kdy budou všichni v jídelně a budou do sebe ládovat oběd.
A pak si vzpoměl na ten sen. Klíč! Ten člověk ve snu měl klíč! Zamračil se. Má riskovat, že ho někdo chytne a jít se přesvědčit, že to, co se mu zdálo, se skutečně stalo? A kdo byl ten dotyčný? A o jakých plánech to mluvil? Před Alexem se zjevovaly stále nové otázky. Odpověď však neznal ani na jedinou.
Rozhodl se tedy risknout to a vstal z postele. Pohlédl na mapu, ale pak ji nechal ležet na stole. Cestu do levého křídla si pamatoval. Otevřel dveře svého pokoje a vyšel na chodbu. Rozhodl se jít bezpečnější cestou, což znamenalo přejít přes patro, kde byly pokoje učitelů. Za normálních okolností by neriskoval, ale byl čas oběda a to znamenalo, že by nahoře nikdo neměl být.
Prošel tedy kolem schodů vedoucích dolů a zahnul do nejvyššího patra hlavní části hradní budovy. Na podlaze tam byl měkký koberec a na stěnách malby ve zlatých rámech. Alex ale neměl čas, aby si všechny tyto nádhery prohlížel. Co nejtišeji a nejrychleji proběhl patrem, až se dostal do míst, kde chodba zatáčela do levého křídla.
Tady na chlapce čekaly dvě možnosti. Buď mohl jít levým křídlem, riskovat, že si ublíží, nebo že se pod ním prolomí podlaha, ale bezpečně se vyhnout profesorům a žákům, nebo mohl riskovat a jít po schodech a do levého křídla zahnout až v přízemí, nebo, jak si teď uvědomil, v prvním patře, které bylo průchozí, byť s obtížemi.
Po chvíli uvažování chlapec seběhl těch několik pater až do prvního. Jenže běh ho jaksi vyčerpal a navíc se ozvala jeho horečka. Zapotácel se a jen tak tak se stačil zachytit zábradlí. Když se mu podlaha přestala točit pod nohama, sáhl si na čelo. Vypadalo to, že mu horečka opět stoupla.
A jak by taky ne, když tady pobíhám po hradě, místo abych ležel v posteli, pomyslel si Alex. Pak si ale vzpoměl na důvod, proč se vlastně nemocný prochází po hradě a znovu se zadíval do chodby. Poté, co se málem zřítil ze schodů, se mu už moc průchod prvním patrem riskovat nechtělo. Už se chystal, že sejde o patro níž a projde přízemím, jenže zdola se začaly ozývat hlasy a přibližovaly se. Chlapec tedy neměl na výběr a vydal se na obtížnou cestu prvním patrem starého levého křídla.
Opatrně našlapoval a snažil se držet při zemi, kdyby náhodou ty, co šli nahoru, napadlo podívat se jeho směrem. Pochyboval ale, že vůbec někdo ví, že je tady. Nicméně, opatrnosti není nikdy nazbyt. Chlapec se dostal až ke schodům na konci chodby a vyčerpaně se posadil do rohu, kde podlaha byla ještě pevná. Bylo mu mizerně.
Pak se mu ale vybavil hřejivý pohled stříbrných očí, který mu Sirin věnoval, když včera odcházel, a chlapcem projela nová vlna odhodlání. Postavil se a začal opatrně sestupovat po poničených schodech. Zdárně se dostal až do přízemí a pak i do podzemní chodby. Vykročil vpřed do míst, kde se nacházela Sirinova cela a až teprve teď si uvědomil, že v pokoji krom mapy nechal i baterku.
Chlapec se ale rozhodl, že ani tahle překážka v podobě tmy ho nezastaví. V tom mále světla, které dopadalo dolů ze schodů přešel ke stěně a položil na ni ruku. Potom, s rukou stále položenou na stěně, začal postupovat pomalu vpřed. K cele to bylo asi sto metrů. Nebylo to moc, ale potmě to chlapci připadalo jako věčnost. Nakonec ale s jednou rukou na stěně a druhou před sebou, doklopýtal až ke svému cíli.
Začal vzpomínat, kde je skoba. Vybavil si její umístění vedle cely a začal tápat po stěně. Nakonec jeho ruka skobu nahmatala. A spolu s ní také něco jiného. Po ohmatání se to ukázalo jako klíč. Ve stejnou chvíli ho pod krkem popadla silná ruka a pokusila se ho od klíče odtáhnout. Chlapci se ale na poslední chvíli povedlo zkroutit zápěstí a potom, těsně předtím, než definitivně ztratil vědomí, hodil klíč směrem, kterým tušil celu.

Krkavčí skála - Třetí část

18. srpna 2010 v 16:07 | AnnElfwind

>>>*♥♥♥*<<<

Mezitím v kobce dole v levém křídle budovy školy se démon Sirin pohodlněji usadil do kouta a sledoval chodbu před svou celou. Každou noc se snažil dostat lidem v hradu do snů, ale nedařilo se. Správně si to vysvětloval tím, že si myslí, že celé tohle je jenom legenda. Nevěřili, že je skutečný a tak je jeho volání nemohlo dostihnout.
Ovšem tuhle noc se mu povedlo do něčího snu proniknout. Teď jen doufal, že ten chlapec, ano, věděl, že to byl chlapec, komu pronikl do snu, udělá to jediné možné, co mohl... Že se přesvědčí, zdali je legenda pravdivá, že přijde sem dolů...
Sirin ve své cele slábl a věděl to. To nic nedělání bylo ubíjející a jediné, co ho mohlo znovu postavit na nohy, byl ten chlapec... Rozhlédl se po svém pochmurném vězení... Jak dlouho už tady byl? Roky? Desetiletí? Staletí...? Nevěděl, čas pro něho ztratil význam...

>>>*♥♥♥*<<<

Alex zabočil do zapovězeného levého křídla, opět rozsvítil baterku a rozhlédl se. Oproti zbytku hradu to tady vypadalo mnohem víc, jako ve středověku. Nebyly tu žádné koberce, okna neměla skla, ve zdech vězely držáky na pochodně a strop byl místy probořený. Chlapec polkl, nechtěl pomyslet, co by se stalo, kdyby se nějáká část stropu rozhodla zřítit zrovna ve chvíli, kdy pod ní bude procházet...
Zvědavost ale nakonec zvítězila a on opatrně vykročil. Dával si pozor, kam šlape a obezřetně sledoval strop. Nehodlal riskovat, že ho to tu někde zavalí. Pomalu postupoval vpřed a překračoval spadané obrovské kusy stropu.
Na konci chodby spatřil schodiště, které vedlo nahoru, ale bylo celé rozbité a potlučené. A i zábradlí chybělo. Jenže Alex stejně nahoru nechtěl. On potřeboval dolů, do katakomb. Tam a jedině tam si totiž mohl ověřit, zdali je legenda o uvězněném démonovi opravdu jen legendou, nebo zdali démon, který se mu vkradl do snů opravdu existuje...
Začal hledat schody, které by vedly dolů. A štěstí mu přálo, našel je, když obešel kus zříceného stropu a zábradlí. Civěly na něj, jako nějáký rozšklebený chřtán, jako nějáká obluda, která ho chce pohltit... Zaváhal, ale nakonec přeci jen začal pomaloučku a opatrně sestupovat dolů.
Každý schod nejprve ozkoušel, než na něj přenesl celou váhu svého těla. Ovšem netrvalo dlouho a celého ho pohltily prostory pod levým křídlem. Světlo z baterky přestalo být z povrchu vidět a vypadalo to, jako by do levého křídla nikdy nikdo nepřišel...

Alex stál pod schody a rozhlížel se, co ho čeká. Posvítil si baterkou na mapu, ale ta mu už nebyla nic platná, neboť katakomby na ní nebyly zakreslené... Pro taky, když tam žáci nemělo mít přístup. Zastrčil tedy nyní už zbytečnou mapu do kapsy a vydal se cestou, která se před nímotevírala.
Chodba byla prázdná a tichá a zvuk Alexových kroků se v ní rozléhal ozvěnou. Pokračoval dál a snažil se našlapovat jak nejtiššeji to šlo. Ozvěna ale byla slyšet pořád.

Sirin uvnitř svého vězení slyšel chlapcovy kroky dávno předtím, než by je slyšel jakýkoli normální člověk. Slyšel jej už když sestupoval po schodech. Věděl ale, že to je ještě daleko a tak se jenom pohodlněji opřel a stáhl si kápi více do čela.
Kroky byly stále blíž a démonovy oči za chvíli rozeznaly v dálce chodby malou postavičku, která se obezřetně přibližovala a svítila si na cestu baterkou.

Světlo Alexovy baterky se odrazilo od mříží. Byl u cíle své cesty. A jedno už věděl. Minimálně to vězení je pravda. Jestli v něm je nějáký démon, to se teprve dozví. Zvědavost ho poháněla kupředu a chlapec zrychlil. Rychle přešel až k mříži a baterkou si začal svítit dovnitř.
Nejprve to vypadalo, že prostor za ocelovou mříží je prázdný, ale pak kužel světla přejel po postavě v koutě. Byla celá zahalená do černé kápě a prakticky nic z ní nebylo vidět.
"Ha... haló...?" zavolal nejistě Alex.
Žádná odpověď ale nepřišla a chlapec začínal uvažovat, zdali démon, pokud to démon byl, za tu dobu, co tu byl zavřený, nezemřel...
Už už se chystal, že zavolá znova, ale postava se najednou pohla. Pomalu se postavila a ještě pomalejším krokem přešla k mříži, takže stála přímo před chlapcem, který o krok ucouvl.
Sirin si chlapce pobaveně prohlížel, což ten ale nemohl vědět, protože démon měl obličej ukrytý ve stínu kápě. Pak mu ale obličej zvážněl. Ten chlapec vypadal tak nevinně... Nechtělo se mu ho zatahovat do svých problémů... Věděl totiž, že pokud do toho toho chlapce zatáhne, může ho to stát život. A ten chlapec se mu líbil. Byla by ho škoda...
"Ty... ty jsi démon?" zeptal se chlapec stále ještě trochu roztřeseným hlasem.
"Přijde na to..." odpověděl zamyšleně Sirin a jediným plavným pohybem ruky si shodil kápi z obličeje. Odhalil tak delší uhlově černé vlasy a stříbřité oči.
Alex jen vykulil oči. Sirina to očividně pobavilo, protože mu zacukaly koutky. A i když se to snažil skrýt, chlapec si toho stejně všiml.
"Co je tady k smíchu?" vyjel po démonovi s nově nabytým sebevědomím.
To už se Sirin neudržel a rozesmál se naplno. Jeho smích byl nakažlivý a netrvalo to dlouho a Alex se taky rozesmál. A právě v ten moment všechno napětí, které ve vzduchu vyselo, zmizelo.
"Takže jsi démon," potvrdil si chlapec to, co už stejně v hloubi duše věděl. "Nevypadáš jako vraždící bestie z té kroniky, co jsem četl..."
Sirin si jenom vzdychl, posadil se na podlahu své cely a zády se opřel o mříže.
Alex si vzpoměl na úryvek kroniky, kde bylo napsané, kde se nachází klíč. Začal se rozhlížet okolo sebe po zdech, ale žádný klíž neviděl.
Sirin se otočil a když viděl, jak se chlapec rozhlíží, jen smutně řekl: "Ta skoba je támhle, ale klíč si odnesli..."
"Kam?" zeptal se Alex a upřel na démona svoje světle modré oči.
"Nevím, ale není to zas až tak dávno. Odnesl ho takový úlisný chlap, co vypadá jako komorník..."
"Ridley!" prohlásil vítězně Alex.
"Ty ho znáš?"
"Jo, dělá školníka, ale nevěřím mu..."
"Drž se od něj dál," zvážněl Sirin.
"Proč?" nechápal Alex.
"Je nebezpečný..."
"Ale jestli má ten klíč..." začal Alex.
"Nenechám tě kvůli mně riskovat," odmítl to rezolutně Sirin.
"Ale já chci!" trval si Alex na svém.
"Tak dobře," vzdychl si Sirin, "víš, kde má ten komorník pokoj?"
"Ne, ale mělo by to být na mapě..." odpověděl Alex.
"Dobrá." Sirin se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval, "zítra v jednu v noci tady dole spustím povyk. On sem přijde, aby zjistil, co se děje. A ty se mu vloupáš do pokoje a zkusíš najít klíč. Ale nemůžu ti dát víc, než deset minut..."
"Dobře."
"Teď radši běž..." doporučil mu Sirin. Než si to rozmyslím... Nechci, aby se ti něco stalo, mlaičký.

Krkavčí skála - Druhá část

10. srpna 2010 v 14:53 | AnnElfwind
Poslední hodina před obědem skončila a Alex se rychle vydal do jídelny. Celé vyučování byl myšlenkami jinde a i při obědě se pořád vracel ke kronice, která odpočívala pod jeho polštářem. Takže ani moc nevnímal, co jí. Jen to do sebe rychle naházel a vyběhl po schodech do svého pokoje.
Zavřel za sebou dveře a tašku s učením hodil do kouta. Z pod polštáře vytáhl kroniku z knihovny, o které se mu nikdo nezmínil, a začetl se. Už když knihu bral si byl jistý, že je to zakázané, ale jeho zvědavost byla silnější. Otevřel kroniku na stránce, kde přestal ráno číst.

Já, hlava rodu Crossů, Richmond Cross, jsem přišel na způsob, jak se démona zbavit. Nevím, jestli můj plán bude fungovat, ale pokud ano, již tu nebudu, abych mohl vše napsat pro dobu, kdy se démon ze sévho vězení osvobodí.
Pokud uspěji, bude mě to stát život. Nyní slyš, čtenáři, démon Sirin musí být uvězněn za ocelovou mříží se stříbrým zámkem. Ale démon není hloupý. I když se ho pokusíš zavést do jeho vězení, lest snadno prohlédne.
Je jen jeden způsob, jak démona zavřít v jeho vězení. Ovšem jeden člověk to nezvládne... A proto se můj věrný komorník uvolil mi pomoci.
Démon se rád živí lidským masem, a proto jsem se rozhodl dělat návnadu. Až démon, jehož smysly budou otupeny touhou po mase, po krvi rodu Crossů, dovedu ho do jeho cely... Démon je rychlý, takže kdybych se pokusil vycouvat, pozná, že padl do pasti a chytit se nenechá.
Můj věrný komorník tedy za mnou zamkne celu v okamžiku, kdy démon a já budeme uvnitř. Toto bude vážení můj konec. Neočekávám, že z tohoto vyváznu živý... Neočekávám, že ještě někdy uvidím zbytek své rodiny... Svou malou dcerku...

Alex se opět zarazil, protože se písmo znovu změnilo. Už nebylo tak pokaňkané, zato bylo místy rozpité vodou, jako kdyby pisatel plakal. Ale něco mu pořád nedávalo smysl. Pořád si pamatoval tu postavu, schoulenou v rohu krypty, kterou viděl ve svém snu. V kronice se psalo, že démon je nebezpčený, ale Alexovi připadal jen smutný...
Znovu se začetl do kroniky.

Můj pán je mrtev, ale všichni si můžeme vydechnout, neboť démon je uvězněn a pokud jej nikdo nepustí na svobodu, zůstane uvězněn navěky. Když jsem za pánem a démonem zamknul celu na stříbrný zámek, pověsil jsem klíč na skobu nedaleko cely.
Pán si přál, aby měl démon svobodu nadohled, ale nikdy se jí nemohl dotknout. Mělo to být věčné mučení. Zdá se, že to zabírá, neboť již třetí noc slyším démonův nářek. Vůbec ale nevím, jak to dopadlo s mým pánem, poté, co jsem celu zamknul, jsem ztratil odvahu a utekl. Nevím, jak dlouho tady ještě vydržím... Nářek toho démona mne ubíjí...

Text tady končil uprostřed stránky, což bylo divné. Alex tedy otočil list. Byl tam další zápis. Tentokrát byly stránky suché. Alex pokračoval ve čtení.

Odjíždím ke zbytku pánovy rodiny. Nedokážu zde již zůstat ani minutu. Sbalil jsem si všechny věci a opouštím sídlo Crossů nadobro. Bůh chraň ty, jenž sem v budoucnu zavítají...

Tady kronika končila. Zápisy nebyly moc jasné, ale Alexovi to zatím stačilo, neboť se ozval zvon, ohlašující začátek odpoledního vyučování a on si musel pohnout, aby nepřišel na dvouhodinovku tělocviku pozdě. Podle mapy se tělocvik odehrával vždy na louce za hradem. Doběhl tam právě včas, což znamenalo pár vteřin před profesorem.
Byl zvědavý, co se bude dít. Jak ho překvapilo, když profesor dotáhl haldu cvičných mečů. Přitočil se k Nickovi.
"Takže tělocvik je v duchu historických bojových umění?" zeptal se ho.
"Ano, dalo by se to tak říct," tajemně se usmál, "a o víkendech jsou hodiny ježdění na koni, samozřejmě jen pro zájemce."
Alex jen valil oči. Nick se usmál a zeptal se ho, jestli taky bude na hodiny ježdění chodit. Chlapec jen kývnul, že rád. Potom hodina začala. Chlapci byli rozděleni do dvojic a každý dostal cvičný meč.
A až teprve teď Alex pochopil, proč je tělocvik vyučován tak daleko od hradu. Třískání mečů o sebe vydávalo strašný hluk. Kdyby cvičili někde blíž, tak by se uvnitř asi nedalo učit.

Po dvou hodinách ubíjející dřiny, která ale, jak se zdá, všechny bavila, se skupina zpocených chlapců vřítila s úsměvem na tváři do jídelny, kde čekala svačina. Jídlo v nich mizelo, jako kdyby nejedli už bůhví, jak dlouho.
Nick, který seděl vedle Alexe, mu nabídl, že mu po svačině ukáže stáje. Odpovědí mu bylo nadšené přikývnutí, protože chlapec měl, jako skoro všichni u jejich stolu, plnou pusu. Nick si pro sebe jen zakroutil hlavou a natáhl se pro talíř se sušenkama.
Po svačině se oba chlapci vydali přes louku, kde měli tělocvik, do stájí. Byly samostatné a stály kousek stranou od hradu. Ve stájích je přivítalo frkání koní všech barev a plemen.
"Každý tu má svého přiděleného koně," začal vysvětlovat Nick, "můj je tamhleten bělouš," ukázal kamarádovi na krásného hřebce.
Alex se jen fascinovaně rozhlížel. A pak mu zrak padl na černého hřebce v zadním stání.
"Čí je tamten?" zeptal se Nicka a ukázal na koně.
"Tamten? Ničí... Na Voltairovi se nikdo neodváží jezdit. Dokonce se k němu pomalu nidko neodváží přiblížit. Má nasvědomí již několik úrazů..." vysvětlil Nick.
Až potom si ale všiml, že ho Alex přestal poslouchat hned poté, co vyslovil "ničí" a že přešel ke koni blíž a zvědavě si ho prohlíží. Rychle k němu přiběhl a chtěl kamaráda odtáhnout, ale Alex se mu vysmekl a přistoupil ke koni ještě blíž.
Když byl skoro nadosah, natáhl ruku a čekal, co se bude dít. Nick jen s obavami přihlížel. Ale, světe div se, Voltair se na Alexe zvědavě zadíval a pak mu hravě drcl do ruky. Chlapec koně začal hladit a ten ho znovu z legrace drcnul. A to už se Alex neudržel a rozesmál se.
"Já nevěřím svým očím..." vydechl Nick, aniž by si uvědomil, že doposud zadržoval dech. Obdivně se usmál a přešel blíž v domění, že se kůň nechá pohladit. Jakmile se ale přiblížil, kůň po něm chňapl a snažil se ho odehnat.
"Nemá tě rád," konstatoval Alex a znovu se rozesmál, když od Voltaira dostal další herdu do ramene.
Nick se zamračil, ale zamračení bylo rychle nahrazeno úsměvem, takže si Alex myslel, že se mu to zdálo. "Měli bysme se vrátit," už to byl zase ten starý uměvavý Nick.
Pomalu se vraceli přes louku, kterou zalévalo světlo zapadajícího slunce a všechno vypadalo, jako, že se nic neděje. Jenže to bylo jen ticho před bouří. Bouří, která měla nastat už brzo.
Když se vrátili do hradu, Alex se omluvil a zamířil zpět do svého pokoje. Bylo už opravdu pozdě a chlapec si ani neuvědomil, jak dlouhou dobu ve stájích strávili. Pohled mu padl na rozevřenou kroniku, kterou nechal jen tak povalovat na stole. Zamračil se. Kdyby ji někdo našel, je zle, pomyslel si. Přeci jenom, v té knihovně opravdu neměl do dělat, jak zjistil od jednoho kluka z vyššího ročníku.
Prý to je soukromá knihovna ředitele Crosse. Místnost, kam nemají přístup ani ostatní učitelé. Jen pan ředite. Také se dozvěděl, že bývá zamčená.
Chlapec pohlédl na hodinky. Byl čas večeře. Tedy doba, kdy budou všichni v jídelně. Popadl tedy kroniku a rozběhl se k zapovězené knihovně. Cestou nikoho nepotkal. To bylo dobře. Jenže když se ke knihovně dostal, zjistil, že dveře jsou zamčené.
Alex propadl panice a nevěděl, co dělat, ale pak se rozhodl, že prostě nechá knihu ležet na stolku pod váhou, který stál u dveří knihovny. Věřil, že je nemožné dokázat, že si kroniku vypujčil zrovna on. Rozhodl se z chodby rychle zmizet.
Jenže žel bohu, mapa zůstala u něj v pokoji, takže se stalo to, čeho se Alex obával při příchodu do této školy - ztratil se. Přeci jenom, byl tady první den. A jak se snažil dostat do míst, kde to zná, nebo narazit na někoho, kdo by ho nasměroval, dorazil až do zapovězené části hradu - pověstného levého křídla.
Jenže to chlapec nevěděl, dokud mu na rameno nedopadla něčí ruka.
"Co tady děláš?" zeptal se ho školník. Který dost dobře mohl být také komorníkem ředitele, jak si teď Alex uvědomil.
"Já zabloudil..." vykoktal Alex.
"To určitě..." zamračil se školník, pan Ridley, "spíš ses chtěl dostat do zakázaných částí hradu."
"Ne, opravdu jsem zabloudil..." koktal Alex, "asi jsem špatně odbočil na cestě z jídelny." Alexův hlas nabyl na jistotě, "jsem tu první den. Opravdu není lehké se neztratit, když zapomenete mapu a přestanete se soustředit na to, kam jdete..."
"No dobrá, pro tentokrát tě nechám jít, ale jestli tě tady ještě někdy uvidím, budeš z toho mít opravdu problémy," pan Ridley ho nasměroval správným směrem a ještě dlouho ho sledoval pohledem. Začal Alexe podezřívat, že ví něco, co by vědět neměl.
Alex se dovlekl do svého pokoje a vytáhl notebook, který dostal loňský rok k narozeninám. Věděl sice, že motat se dál kolem té knihovny by bylo nebezpečné, ale chtěl vědět víc a tak se rozhodl zapátrat trochu na internetu.
Zadal do googlu Cross a Sirin, zmáčkl enter a čekal, co z toho vyleze. Ale jediné, čeho se dočkal, byly různé přepisy legendy, kterou mu včerejší večer vyprávěl Nick. Alex zkoušel do vyhledávače zadávat ještě různá jiná klíčová slvoa, ale vždy mu to našlo vesměs to stejné. Nakonec to vzdal a popadl budnu.
Věděl, že porušuje školní řád, když opouští budovu v noci, ale nemohl si pomoct. Chtěl znovu vidět toho koně. Voltairova přítomnost ho uklidňovala. Přeběhl louku a vstoupil do ztemnělé stáje. Přešel k Voltairovu stání a okamžitě ho přivítal šťouchanec do ramene.
Alex vstoupil ke koni do boxu a opřel si čelo o jeho krk. Přemýšlel o démonovi a o tom, co se mu zdálo. Tak moc se ponořil do myšlenek, že sebou vylekaně trhl, když uslyšel vrznutí dveří. Nick říkal, že se Voltaira všichni bojí, tak se jenom v jeho stání skrčil tak, aby ho nebylo vidět.
Ale dotyčný jen zhasl i to tlumené světlo, které dosud ve stájích svítilo, popřál koním dobrou noc a zase odešel. Alex si oddech a znovu se postavil. Až teď si uvědomil, jak moc pozdě vlastně je. Rychle Voltaira na rozloučenou objal a ten ho jenom postrčil čenichem, jako by říkal: Běž už, nebo budeš mít malér.
Alex vyběhl ze stáje a přes louku zalitou měsíčníms svitem se hnal zpět k hradu, doufaje, že zadní vstup je stále odemčený. Měl ale štěstí a dveře se pod jeho dotekem otevřely a dokonce ani nezavrzaly. Hned vedle dveří byly schody, které vedly nahoru do patra, kde měl pokoj. Alex se na ně zadíval, ale pak se v jeho hlavě zrodil naprosto šílený nápad. Upaloval nahoru do svého pokoje a sebral maloukapesní baterku a samozřejmě mapu, přeci jenom, zatím se tu moc dobře nevyznal.
S těmito dvěma věcmi seběhl znovu dolů a pak prošel chodbou, která podle mapy vedla od levého křídla. Tu chodbu poznával, protože v ní byla kancelář ředitele a podle mapy také jeho ložnice. Cedrik Cross evidentně nenechával nic náhodě. Ale vypadalo to, že už spí. A tak Alex zhasl baterku a proplížil se chodbou až do míst, kde se stáčela do staré a neopravené části budovy - Levého křídla.

Krkavčí skála - První část

8. srpna 2010 v 21:14 | Ann
Škola, do které rodiče Alexandra poslali, vypadala jako starý hrad z pohádky. Ale on se netěšil. Nechtěl opustit rodinu a jít na internát, ale neměl na výběr. A hlavně, doma to poslední dobou dost skřípalo. Věděl proč, i když rodiče nevěděli, že to ví. Věděl, že se chystají rozvést a i když byl ve svých šestnácti dost starý na to, aby doma zůstal, na jednom se jeho rodiče i přeze všechny hádky shodli - Nechtěli, aby Alex byl uprostřed toho všeho.
A tak tu stál, před tím hradem a pozoroval ocelově šedou oblohu, která hrozila bouřkou. Nakonec se ale odhodlal a zabouchal na bránu. Chvíli trvalo, než se brána se skřípotem otevřela a mladík byl vpuštěn dovnitř.
"Alexander Starlight?" zeptal se postarší muž, který mu otevřel dveře.
"Ano," přikývl chlapec.
"Věci nech tady a pojď se mnou," nakázal muž, kterého Alex hádal na školníka.
Chlapec jen kývl a postavil velkou cestovní tašku na zem. Svůj malý batoh si nadhodil na rameni a vykročil za postavou po obrovském mramorovém schodišti, které vedlo bůhví, kam. Už teď věděl, jak snadné bude se tady ztratit.
Došli před masivní dveře se zlatým klepadlem, na které Alexův průvodce zabušil.
"Dále," ozval se zevnitř hlas.
Chlapec se svým průvodcem tedy vešel. Uvnitř se mu naskytl pohled na útulně zařízenou pracovnu, které vévodil masivní dubový stůl a kožené křeslo na kolečkách, které působilo ve starobylém hradu jako pěst na oko a které bylo otočeno zády k nim.
"Pane, vedu toho nového, Starlighta." Poté se starší muž uklonil a zmizel.
Alex v první chvíli nevěděl, co má dělat, jestli promluvit, nebo ne... A tak jen stál a mlčel, až ho z jeho dilematu vytrhl hlas ředitele: "Posaď se," řekl a s tím otočil své křeslo.
A tak Alex poprvé uviděl Crosse, ředitele Krkavčího vrchu, jak se škola jmenovala. Muž byl poměrně mladý. Ne víc, než třicet. Měl světle hnědé vlasy a černé oči. Oblečený byl dosti neformálně. Což se ale dalo od ředitele internátní školy předpokládat, přeci jen, ne každý má nervy na to, aby chodil každý den v kravatě a obleku.
"Posaď se," znovu se ozval ředitelův hlas. A až teď si Alex uvědomil, že stále stojí. Rychle se posadil na židli naproti řediteli a čekal, co bude dál.
"Změna školy měsíc po zahájení školního roku asi není nic lehkého, ale doufejme, že sem zapadneš," pohlédl na chlapce. "Pokusím se ti vysvětlit, jak to tady chodí:
V centrální části hradu jsou učebny a v horním patře také pokoje učitelů, kteří bydlí moc daleko, než aby mohli každý den dojíždět. Pravé křídlo je vyhrazeno studentům, jsou tam pokoje, společenská místnost, knihovna, herna a počítačová místnost. Do levého křídla je z bezpečnostních důvodů vstup zakázán. Je nestabilní."
Pak se učitel sehnul do jedné ze zásuvek stolu a vyndal několik papírů. Podal je Alexovi s tím, že jedno je rozvrh, druhé mapa a třetí školní řád. Alex jen udiveně koukal na mapu, ale v skrytu duše za ni byl rád.
Ředitel vstal a pokynul Alexovi, aby ho následoval. "Ukážu ti tvůj pokoj," dodal na vysvětlenou.
Vyšli z ředitelny a ředitel Cross ji za sebou zamkl. Pak vykročil chodbou a chlapec ho následoval. Došli do pravého křídla hradu a pak vystoupali až do úplně horního patra.
Bylo v něm podivné ticho. Alex se zarazil. Ve všech ostatních patrech, kterými procházeli, byly slyšet lidské hlasy, hlasy studentů... Cross ale jakoby mu četl myšlenky a řekl: "Bohužel všechna ostatní patra jsou již plně obsazená. Doufám, že ti nebude vadit, že na tomto patře budeš úplně sám." Omluvně se na chlapce usmál.
Alex jen zavrtěl hlavou a Cross mu tedy ukázal na jedny dveře s tím, že jeho věci už tam jsou. Poté se rozloučil s novým studentem a vrátil se k sobě do pracovny. Alex na chodbě osaměl. Vzal tedy za kliku svého pokoje a vstoupil.
V pokoji byla jedna postel, skříň, psasí stůl, židle a nějáké poličky. Alex přešel k oknu, které mělo výhled na nádvoří hradu a zadíval se na rychle tmavnoucí večerní oblohu. Slunce vůbec nebylo vidět, jak byla zatažená. Vypadalo to, že v noci bude pršet.
Chlapci padl pohled na papíry, které mu Cross dal v kanceláři. Jak již zjistil tam, jedno byla mapa, tu dal zatím stranou. Pak si prohlédl druhý papír. Byl to jeho rozvrh a byly tam vypsané i snídaně, obědy a večeře. To bylo dobře, protože o jejich časech se ředitel nezmínil. Alex dál zkoumal rozvrh. Zítra měl chemii, matematiku, angličtinu a literaturu, pak byl oběd a pak dvouhodinovka tělocviku. Nevypadalo to špatně. Zajímalo ho, jaký bude tělocvik na hradě. Doufal v něco zvláštního.
Ale pak mu pohled padl na třetí papír. Rozsvítil, protože už skoro nebylo vidět a sedl si s posledním papírem za stůl. Jak Cross řekl, byl to školní řád. Chlapec ho pročítal. Nejprve tam byly samé klasické body, jako slušné chování, opatrnost, zákaz kouření, krádeží, pak takové věci, jako kdy je večerka a že je v noci zakázáno se pohybovat jinde, než po pravém křídle školní budovy.
Jenže pak, u bodu 20, se chlapec zarazil. Stálo tam, že je zakázáno chodit do sklepení pod levým křídlem hradu a za neuposlechnutí bylo vyloučení ze školy. Chlapce by zajímalo, proč se tam nesmí. Rozhodl se, že si zajde do společenské místnosti a bude doufat, že tam narazí na někoho ze studentů. Chtěl se někoho na to levé křídlo vyptat.
Vstal od stolu, zhasl a zamířil dolů. Sešel až do přízemí a tam začal pátrat právě po společenské místnosti. Našel ji snadno, protože se z ní ozývalo mnoho halasících hlasů. Nejdřívm jenom nakoukl. Bylo tam neskutečně lidu. Ale několik chlapců si ho všimlo a okamžitě ho vtáhlo dovnitř a začalo se představovat.
Vypadalo to, že nemají nové studenty moc často. A nadšení z prváků už po měsíci asi opadlo. Alex byl vtažen do víru dění a mezi nové spolužáky zapadl dřív, než si to vůbec uvědomil. Když se asi po půlhodině všechno trochu uklidnilo, k jednomu klukovi, se kterým měl chodit do třídy, s tím, že se ho vyptá na levé křídlo.
Zapředl s ním hovor. Kluk se mu představil jako Nick. Nakonec padla řeč i na to inkriminované levé křídlo.
"Proč je vlasntě zakázáno tam chodit?" zeptal se.
"Protože je pod ním pohřbený démon," odpověděl Nick.
Alex k němu obrátil oči, které hořely vzrušením. Vždycky měl rád nadpřirozeno.
Ale když Nick viděl jeho pohled, jen se rozesmál. "To je ale samozřejmě jen legenda. Myslím, že pravý důvod je, že by se na nás to křídlo mohlo zřítit. Je dost pobořené a škola nemá peníze na opravu, protože všechny investuje do vybavení zbylých prostor." vysvětlil Nick.
Alex o tom chvíli přemýšlel, ale nakoenc to hodil za hlavu. Omluvil se novým spolužákům, že je po dlouhé cestě sem unavený a s tím se vytratil k sobě do pokoje.
Zavřel za sebou dveře a aniž by se převlékal do pižama, svalil se na psotel. Během pěti minut usnul.

Alex stál v prapodivné chodbě, která vedla někam dolů. Chvíli stál, aby jeho oči přivykly tmě, která tam panovala. Pak ale vykročil chodbou dolů. Táhl ho tam nějáký hlas. Velice svůdný hlas...
Alex postupoval stále vpřed. Vpřed, až došel k místu, kde byla chodba zamřížovaná. V mříži byla brána a na ní obrovský stříbrný zámek. Za branou byl prázdný prostor a uprostřed kamenný stůl. A úplně v rohu postava zahalena kápí...
"Pusť mě ven..." šeptal hlas. Teď už Alex věděl, že je to hlas té postavy v koutě. A taky mu došlo, že ho sem zavedl mužský hlas. Velmi milý a přívětivý mužský hlas.
Alexovi připadalo, že by ten hlas mohl poslouchat věčně. Zamiloval si ho a snažil se představit si, jak vypadá osoba, která ho vydává.

Alexovým pokojem se rozlehl zvon, který budil všechny žáky školy. Chlapec naštvaně zamručel. Chtěl tam s tím mužem zůstat déle, doufal, že by si tu kápi mohl sundat... Přeci jenom, Alexe by zajímalo, jestli si ho vybájil správně.
A pak pocítil tlak v kalhotách. Ušklíbl se. Ten muž v jeho představách byl přeci jenom opravdu sexy. Vzal si věci a zamířil do umývárky na svém patře. Potřeboval se schladit. Ano, studená sprcha by bodla.
Ano, Alex byl gay a nevadilo mu to. Bral to jako součást sebe a byť to nevykládal každému na potkání, nesnažil se to tajit.

Alex vyšel z umvárky, která byla hned naproti jeho pokoji, a vzal si věci na vyučování. Pak i s batohem zamířil podle mapy do jídelny, což byl obrovský sál se spoustou menších stolků. Naproti dveřím bylo vyvýšené podium a tam bylo taky roztroušeno pár stolů. A přesně tam seděli učitelé.
Přesněji, měli sedět. Ještě bylo celkem brzo. A tak jediný, kdo okupoval vyvýšené podium, byl ředitel Cross. I zbytek sálu okupovalo zatím jen prá studentů. Alex zaplul k jednomu stolu v rohu a naházel do sebe snídani. Pomalu ani nevnímal, co jí, jak se myšlenkama neustále vracel ke snu, který se mu zdál.
Podvědomě tušil, kde v tom snu byl, ale bylo zvláštní uvěřit, že legenda o uvězněném démonovi, kteoru mu ve zkratce včera vykládal Nick, by byla pravdivá. Alex měl dobrý nos na dobrodružství a rozhodl se tedy, že si o tomhle zjistí víc.
Vyučování mělo začít až v osum, což Alexovi dávalo ještě zhruba hodinu času. Z kapsy vytáhl mapu a hledal, kde je učebna chemie. Našel ji ve třetím patře hlavní části hradu. Jenže pak mu pohled padl na místnost v prvním patře. Byla to knihovna. Ale ne ta, o které včera mluvil ředitel.
Alexovi se v hlavě zrodil nápad, proto rychle sbaili mapu a popadl batoh. Z jídelny vystřelil rychlostí blesku a po schodech vyběhl do prvního patra. Nikdo tam nebyl, za což byl chlapec rád. Připadal si, jako by se někam vloupával. Knihovnu našel rychle. Ještě se naposledy rozhlédl po chodbě, ale když opravdu nikoho neviděl, tiše vklouznul dovnitř.
Knihovna, ve které se Alex ocitl, nebyla vůbec velká, zato ale byla starobylá. Knihy v policích, které se vypínaly až ke stropu, byly většinou v kůži vázané a vypadaly staře. Chlapec se zamyslel, ale pak začal procházet podél regálů a hledaat. Až úplně v rohu našel jackpot - kroniky školy.
Rychle je začal studovat, ale najít mu úplně tu nejstarší nezabralo moc času. Opatrně ji vytáhl z regálu a položil na okenní parapet, který se k tomu úplně nabízel. Otevřel ji na první straně, kde na něj vybafla krestba hradu tak, jak kdysi vypadal. Byl opravdu starý...
Začal kronikou listovat, ale dlouho na nic ohledně legendy s démonem nenarazil. Až skoro ke konci prvního svazku se písmo změnilo. Bylo roztřesenější a pisatel se snažil asi psát hodně rychle, protože stránky byly posety kaňkami a mnoho částí bylo přeškrtaných.
Alex zalistoval na místo, kde se písmo změnilo a začetl se.

Vím, že je tady... Po nocích slýchám jeho kročeje před svou ložnicí... Je jako lovec a já jeho kořist. Vydán mu na milsot a nemilost, píšu tyto řádky v očekávání, že se mi jeho pařáty zaboří do zad... Ty, čtenáři mých řádků, poslouchej a uč se.
Démon, jenž se prochází mým palácem, se jmenuje Sirin. Je jen jedna možnost, jak se tohoto démona zbavit. Je potřeba jej zavřít za stříbrný zámek. Dole v katakombách jsem již démonovi zbudoval vězení. Já, hlava rodu Crossů...

U jména Cross se Alex zastavil. Je možné, aby byl ředitel potomek toho muže, co psal kroniku? Alex nevěděl jistě, ale věděl, že by to vysvětlovalo zákaz vstupu do levého křídla. Začínal věřit, že ta legenda je opravdu skutečná...
Pak ale Alex pohlédl na hodinky a zhrozil se. Má již jen deset minut, aby se dostal do třídy. Chvíli bezradně hleděl na kroniku, ale nakonec se rozhodl k dost radikálnímu kroku. Strčil kroniku do batohu a rychle utíkal až do svého pokoje. Tam kroniku schoval pod polštář a upaloval do třídy. Stihl to jen tak tak.
 
 

Reklama