Dívka-vlk

Kapitola 11 - Epilog

21. ledna 2009 v 22:16 | Ann
Karol, Sirnix a Adrien stáli nad Meridonovým hrobem. Stáli tam a mysleli na něj.
Na náhrobku bylo vyryto:

Byli čtyři,
zbyli tři.
Obětoval se pro dobro lidstva.
Skonal v bitvě u Jezera Smrti.
Pokoj s ním.

Karol se Sirnixem tam stáli ještě hodně dlouho, zato Adrien, Blaze a Elbait tam dlouho nevydrželi.
Blaze se připojil k jednorožcům a Adrien, která byla celá žhavá po dalším dobrodružství spolu se svou dračicí prolétla portálem, kudy zmizeli rudí draci...
Následující den se Karol a Sirnix vydali do dalekých zemí za oceán. Dál, než byla Patagonie, dál, než se kdy kdo odvážil...

Kapitola 10 - Konec

21. ledna 2009 v 22:15 | Ann
"Podívejte se, jezero se projasňuje." zvolala Karol.
"Máš pravdu." přisvědčil Sirnix.
"Z jezera smrti je zas jezero života." prohlásila Adrien.
Náhle se z vody vzedmula vlna a zformovala se do tvaru Amy.
"Věděla jsem, že to dokážete." pronesl duch, nebo co to bylo...
Pak se snesl zpátky do jezera.
Netrvalo dlouho a kolem jezera, kde byla doteď spálená planina, vyrašila tráva. Bujná, divoká, nezkrotná...
Odteď bylo všechno dobré. Zlo zmizelo a velice dlouho po něm nebylo vidu, ani slechu...

Kapitola 9 - Poslední bitva

21. ledna 2009 v 22:09 | Ann
Teď postupovali velice opatrně. Ve dne si dávali pozor, aby se nedostali do obydlených oblastí a v noci se snažili urazit co nejvíce cesty. A vnoci je také doháněla Elbait. Ale té to nevadilo, byla ráda za to, že může protáhnout křídla.
Ale i tímto obezřetným tempem postupovali poměrně rychle. Brzy došli do temné oblati, kde museli dávat pozor, aby nezapadli do bažiny. Cítili, že jejich cíl je blízko. Putovali právě temnou mrtvou částí země, když dorazili na ostrůvek, který byl krásně zelený, jako na jaře.
"To je divné, je to tu jako na jaře..." podivila se Adrien, když tam stanuli.
"Také tu jaro je." pronesl nějký hlas.
A zlesa se vynořilo stádo jednorožců. Bylo jich spousta, snad tisíc...
"Jdete sice ke svému cíli, ale ne k vítězství. Borgu o vás ví a posílá k jezeru Smrti svoji armádu v čele s Xanem." pravil hlavní jednorožec, "Xan bude na okřídleném ještěru Graxi. Má celé hordy přízraků, stínů, koster na okřídlených koních, ještěrů... Dovolte nám, abyhom bojovali na vaší straně a tím alespoň trochu vyrovnali síly." domluvil jednorožec.
"Taková nečekaná pomoc by se hodila, ale je to nebezpečné, co když se něco semele...?" pravil po chvíli Sirnix.
"Nemel hlouposti," odporovala Karol, "Bez nich jsme namydlený. Celou cestu jsem cítila, že něco není v pořádku. Vaši nabídku přijímáme." obrátila se s poslední větou na vůdce jednorožců.
"Dohodnuto tedy." řekl jednorožec, "Vyrazíme hned."
A tak se také stalo.

Následující den ráno dorazili k jezeru Smrti. Bylo černé jako nejtemnější noc.
"Co máme udělat?" ptala se Adrien.
"Nevím, ale nejspíše udělat z jezera Smrti zase zpět jezero Života. Tak se totiž jmenovalo kdysi před dávnými věky." odpověděl jí Meridon.
"Ano, ale jak to chceš udělat?" chtěla vědět Karol.
"Jednoduché, porazíme Borga a je to." vypáli Sirnix první, co mu přišlo na jazyk...
Kdyby věděl ,že měl pravdu, mohlo pár věcí dopadnout jinak...

Jak se tak bavili, temné vojsko se lbížilo. Až bylo najednou vidět. A v čele táhl na okřídleném ještěrovi Xan. Všichni ho hned poznali.
"Xana nechte mně, jediná mohu létat." řekla Adrien a nasedla na Elbait. Mezitím si připravovala kouzlo, které mohla učinit jen jednou za život. Kouzlo na přivolání draků.
Ve vzduchu kouzlo vyřkla, ale nečekala, až draci přiletí. Rovnou se vrhla na Xana. Xan byl zdatný kouzelník, ale jeho nevýhodou bylo, že jeho ještěr Graxi neuměl dštít oheň.
Adrien po něm metala blesky, bránila se jeho kouzlůpm, až nakonec Xan skončil na zemi. Rozplácnul se jako placka a jeho Graxi shořel na popel.
Potom se Adrien podívala za sebe a lekla se tak, že málem spadla ze svého draka. Za ní se na černém kostěném draku vznášel sám Borgu.
"Já věděl, že to ten hlupák Xan zbabrá!" zařval a vrhl se na Adrien.
"Ale v tu stejnou chvíli se ve vzduchu otevřela brána a přilétli rudí draci. Všichni se vrhli na Borgua a netrvalo to dlouho a bylo po bitvě. Jakmile byl Borgu mrtvý, všechny jeho ďábelské potvory zmizely.
Zmizeli také draci. Vrátili se branou tam, odkud přišli. Adrien se snesla na zem. Tam stáli Sirnix, Karol a jednorožci.
"Loučíme se s vámi." pronášel právě jejich vůdce, "Sbohem." a zmizeli...
"Kde je meridon?" zeptala se Adrien.
"Padl..." odpověděl tiše Sirnix.

Kapitola 8 - Borgu útočí

21. ledna 2009 v 21:52 | Ann
Ostatní pokračovali dál k jezeru Smrti. Doufali, že tam najdou nějákou zbraň, která jim pomůže proti Borguovi. Měli Adrien a Elbait, Měli Karol a její vlčí podobu, měli Sirnixe s mečem Titánů a Blaze. Jen Meridon neměl nic extra. Proto všichni předpokládali, že u jezera smrti se bude jednat hlavně o něj.
Taky že ano, jen to bude úplně jiným způsobem, než čekali.

Šli dlouho a na nic nenarazili. To jim připadalo velice divné. Byli proto hodně ostražití. Alespoň zpočátku. Ale pak jejich ostražitost postupně ochabovala. Proto je docela překvapilo, když za sebou uslyšeli dusot koňských kopyt.
Otočili se se zbraněmi v rukou. Karol se přeměnila ve vlka, Sirnix nasedl na Blaze a Adrien na Elbait. Jen Meridon musel bojovat ze země a obyčejným mečem.
Postavili se vedle sebe a čekali, kdo se vynoří zpoza zatáčky.
Byly to dvě kostry na kostěných koních. Na koních s kostěnými křídly. Kostry se zastavily a jedna z nch promluvila: "Jste zatčeni za zradu krále Borgua."
"Borgu není král!" zařval Sirnix a vrhl se vpřed.
"Přesně tak. Chcípni!" odplivla si Adrien a Elbait vychrila na kostry proud ohně.
Kostry plameni překvapivě snadno podlehly a tak přátelé pokračovali dál.
Ty kostry byli jen špehové, ale i to svědčilo o tom, že Borgu ví, kde jsou...

Ve stejnou dobu, na jiné místě:

Borgu si nechal zavolat svého vojevůdce Xana.
"Ano pane, co si přejete?" zeptal se Xan a poklekl před svým pánem.
Xan byl upír a nekromant. "Vytáhni s vojskem na ty čtyři opovážlivce a dones mi na podnose jejich hlavy. A nevracej se bez nich!" zařval Borgu, "Snaží se mi vzepřít, ale to se jim nepovede. Chci jejich hlavy!"
"Ale pane... Oni mají draka..." roztřásl se Xan.
"Ano, ale my máme přízraky, okřídlené koně a ještěry! To obstojí i proti drakovi! A teď vypadni a nevracej se bez jejich hlav!" zařval Borgu.
Xan odešel a Borgu se pohodlně usadil a houkl na svého osobního sluhu, aby mu vyleštil boty.

Kapitola 7 - Upíři útočí

21. ledna 2009 v 21:51 | Ann
Následujícího dne došli na okraj skal. Tam se zastavili a sklonili se nad mapou, kterou měla Amy.
"Musíme jít na východ, tamtudy je to k jezeru Smrti nejblíž." prohlásil Meridon.
"Já bych to vzal na sever a potom teprve na východ. Bude to bezpečnější, přes území vlkodlaků se mi jít nechce." odporoval Sirnix.
"Ale to ztratíme spoustu času." nenechal se odradit Meridon.
"Radši ztratit trochu času, než se nechat rozervat vlkodlakem." prohlásila Amy, "Půjdeme na sever a až pak se stočíme na východ."
Nakonec to odsouhlasili, nejprve na sever a až pak na východ, aby se vhnuli vlkodlakům.

Jak tak šli, tak si spolu povídali, jakoby byli na nějákém výletě. Ono totiž bylo takové výletnické počasí. Ale to samozřejmě nevydrželo věčně... Už se schylovalo k večeru, když se obloha zatáhla a z nebe se spustil liják jako hrom. Blesky šlehaly všemi směry, hrom burácel, až to rvalo uši...
"Musíme se někam schovat!" zařvala Karol, aby ji přes ten rámus vůbec bylo slyšet.
"Tamhle je jeskyň." křikla v odpověď Amy.
Pak ukázala na ernou díru ve skále, která se před nimi osaměle tyčila.
"Ano, tam se schováme." souhlasili Adrien, Sirnix i Meridon.
Blaze a Elbait běželi za nimi. Otvor byl naštěstí dost velký, takže se jím protáhl i vzrostlý drak.
Když se všichni dostali do jeskyně, začal si ji Sirnix zvědavě prohlížet. Zvedl pohled ke stropu a když se tam podíval pořádně, měl co dělat, aby nevykřikl.
"Podívejte es na strop, jsou tam upíři." zašeptal potichu směrem k ostatním.
"Ne..." hlesla Karol a přitiskla se k němu.
"Musíme se odtud dostat..." uvažovala vždy praktická Adrien, "Ale jak...? Ven nemůžem, tam nás smete blesk..." Rozhlížela se po jeskyni.
A pak v jednom koutě uviděla jakoby otvor. Byl to tunel a byl dostatečně velký i pro Elbait. Sice s obtížemi, ale měla by se tam protáhnout.
"Podívejte se támhle." ukazovala Adrien ostatním svůj oběv, "Je tam tunel, můžme se tam vydat."
"Jestli bude slepý a ti upíři se probudí, tak jsme v pasti. Neporazíme je, je jich moc..." odporoval Meridon.
"Nechte to na mně. Můžu je zastavit. Oni se probudí tak jako tak. Jak se drak bude soukat do tunelu, nadělá to hluk. Neřekla jsem vám to, ale mám schopnosti, bych ty upíry zneškodnila. Teď běžte, tunel vede tam, kam potřebujete - k jezeru Smrti. Běžte, musíte splnit svůj úkol. Nezdržujte se, já je zastavím." domluvila Amy.
"Ale..." protestovali hned všichni.
"Žádné ale, je to jediná možnost. Venku vás to okamžitě smete. Běžte!" Amy byla neúprosná.
"Tak... tak dobře." nakonec ostatní souhlasili.

Všichni už byli v otvoru, jen drak se tam ještě nenasoukal celý. Dělal strašný kravál, jak předpokládala Amy. Upíři se jeden po druhém probouzeli. Draka si nevšimli, zato spatřili Amy a vrhli se nani...
V tom Amy obklopila aura světla. Měla zavřené oči, ruce podél těla. Hlavu sklopenou. Nic pro ni neexistovalo. Jen ta záře, která ji obklopovala. Upíři jakoby jí procházeli.
Kdykoli jí nějáký proletěl, tak se následně rozpadl na prach.
Upíři byli mrtví, světlo pohaslo a Amy se zhroutila. To kouzlo z ní vysálo život. Oběvil se světelný tunel a Amyn duch do něj vstoupil. Svůj úkol splnila, nyní mohou její přátelé splnit ten svůj...

Kapitola 6 - Meč Titánů

21. ledna 2009 v 21:11 | Ann
Sirnix kráčel temnou chodbou. Kráčel dlouho. Chodba byla až podivně dlouhá... Ale paknajednou stanul v jeskyni, kde to vypadalo jako v lese, akorát se stropem. To Sirnixe udivilo. A navíc, bylo tam světlo. Ne jako ve dne, ale takové stříbřité, jakoby měsíc v úplňku...
Sirnix šel dál a za chvíli stnaul na pasece vprostřed toho tajemného lesa v jeskyni. Paseka byla zalita měsíčním svitem a uprostřed stál podstavec s mečem...
Sirnix dlouhou chvíli hleděl na meč jako u vytržení a nemohl se pohnout. Pak se ale vzpamatoval a vykročil k meči.
Najednou se mu ale postavil do cesty modrý, jakoby naplněný měsíčním svitem, hřebec...
"A co zas má kruci bejt tohleto...?" nadával Sirnix.
"Mé jméno je Blaze a jsem spojen s tímto mečem a tedy i s tím, komu je souzen. Pokud si jdeš pro meč, musíš s sebou vzít i mě."
Sirnix se na dlouho zamyslel a potom pronesl: "Tak dobrá, vezmu i tebe."
"Výborně." pronesl Blaze a upřel na Sirnixe své zářivé moudré oči.
Sirnix tedy vykročil k meči. Jak se blížil, začalo se ochlazovat a když se dostal až k meči, bylo mu už pěkně zima. Rychle sáhl po meči, vytáhl jej z kamene, aniž zaregistroval pohyb u stropu, a chtěl se odstat pryč, když se ze stropu jeskyně náhle snesly přízraky. Bylo jich nejmíň deset.
Všecny zaútočily na Sirnixe, který se začal ohánět mečem Titánů. Z meče začaly při prvním úderu šlehat blesky. Do bitvy se zapojil také Blaze.
Ten kolem sebe kopal a kousal a z očí mu šlehaly stejný blesky, jako šlehaly z meče. Bitva trvala sotva tři minuty...
Po skončení bitvy se Sirnix a Blaze vydali chodbou zpět k ostatním. Tentokrát cesta Sirnixovi připadala mnohem kratší... A opravdu kratší byla. Když se dostali z chodby, zjistil Sirnix, že jsou úplně jinde, než odkud vyrazil...
Před nimi se rozprostíral sice také hrad, ale úplně jiný a byl pokrytý sněhem.
Sirnix zíral zmateně na hrad a nevěděl, co se to stalo... Pohlédl na Blaze a zeptal se ho: "Kde to jsme?"
Blaze ale neodpověděl. Jakmile vyšli z chodby, ztratil totiž schopnost mluvit. Sirnix se rozhodl, že se v hradu zeptá, kde to vlastně je. Vykročil tedy k němu doufaje, že je stále v Patagonii.
Zabušil pěstí na bránu a ta se okamžitě otevřela. Za ní stála mladičká dívka.
"Dobrý den." pozdravila.
"Nevíš, kde to jsem?" zeptal se jí Sirnix.
"V Patagonii." odpověděla dívka.
"A v jaké části? Kterým směrem je hradní zřícenina?" vyptával se Sirnix dál.
"Tohle byla zřícenina, před dvěma týdny se tu dokončily opravy." odpověděla dívka.
A pak to Sirnixovi došlo. Není někde jinde, je v budoucnosti.
"Nejsou tu náhodou dvě dívky, mladík a drak?" otázal se ještě.
"Byli tu. Mimochodem, jmenuji se Amy. Nějákou dobu, konkrétně rok..."
"Rok!" zděsil se Sirnix.
"...jsem je hostila." dokončila Amy.
"A kam šli?" ptal se Sirnix.
"Odpluli po moři do Tristarie. Mluvili o nějákém Sirnixovi. Nejsi to ty?" zakončila Amy otázkou.
"Ano, ale..." Sirnix byl přerušen.
"Můžeš se za nimi vydat. Odpluli teprve před týdnem. Pomohu ti je hledat." pravila Amy.
"Dobrá." souhlasil Sirnix.
Následujícího rána vypluli na moře na nejrychlejší lodi. Byla t Amyina soukromá.

Amy a Sirnix se plavili skoro týden, ale vyplatilo se to. Na úsvitu sedmého dne uviděli na obzoru loď. Amy ji okamžitě poznala i přes to, že byla ještě hrozně daleko.
"To jsou oni." řekla.
"Máme šanci je dohnat?" zeptal se Sirnix.
"Když se to vezme kolem a kolem, tak bych řekla, že docela velkou." odpověděla Amy.
Plavili se tedy dál. Dalších sedm dní se k ostatním pomalu přibližovali. Osmý den se na obzoru oběvila Tristaria. A uviděli, že druhá loď už přistává. Plavili se ještě zhruba půl dne, když přistáli také.
Vystoupili na břeh a Amy řekla kapitánovi, aby se s lodí a posádkou vrátili zpět do Patagonie.
"Jdou pěšky. Doženeme je." řekl Sirnix.
"Toť fakt. Máme Blaze." souhlasila Amy.
Nasedli tedy a vyrazili za přáteli.

Jeli tryskem necelých šest hodin, když dohnali své druhy. Ti se ohlédli a nevěřili svým očím. Sirnix seskočil z Blaze a za ním Amy.
Karol to nevydržela a vrhla se Sirnixovi kolem krku. Ten ji obejmul a zašeptal jí do ucha: "Miluju tě. Myslel jsem, že jsem tě ztratil..."
Chvíli tam jen tak stáli, když si Meridon začal prohlížet Amy.
"Tu znám..." brumlal si pod fousy.
"Samozřejmě, že mě znáš, viděli jsme se v Patagonii. Dala jsem vám loď."
"No jo." vzpoměl si Meridon.
Ještě chvíli si povídali a pak vyrazili dál.

Už jich bylo pět. Jak tak šli, začalo se stmívat a oni se zrovna nacházeli ve skalách. Šli ještě kousek, když narazili na jakousi temnou věž.
Rozhodli se, že zjistí, kdo v té věži žije. Šli tedy blíže. Na první pohled vypadala věž neobydlená a létali kolem netopýři. Ale když se podívali pozorněji, všimli si jistých náznaků, které poukazovaly na to, že věž je, nebo byla ještě nonedávna, obydlená. Chvíli si věž prohlíželi a pak zabušil Meridon pěstí na bránu.
Nikdo se neozval, tak to zkusil znovu a silněji. Jak ale zabouchal silněji, dveře se rozpadly na prach.
Nikdo tam nečekal, aby je zapích kudlou, tak těch pět vešlo. Vystoupali po schodech nahoru, do ložnice, ale tam spatřili na posteli ležet kostru.
To je odradilo od toho, aby ve věži nocovali. Rozhodli se, že budou pokračovat i v noci. Adrienin drak Elbait lovil večeři, takže s ním v případě boje nemohli počítat. Ale i přes tuhle skutečnost se vydali dál na cestu.
Jak tak šli dál, zpozorovali na nedaleké skále nějákou postavu. Byla nakročená jakoby chtěla střílet z luku. A takyže jo. Byla to oživlá kostra, která byla poddaná temného lorda Borgua.
Karol neváhala a jelikož už byla docela šikovná, tak se jí ve vlka povedlo proměnit velice rychle. Těsně předtím, než se proměnila a tím pádem ztratila schopnost mluvit, křikla: "Kryjte mě!"
Potom vyběhla a utíkala ke kostře. Meridon, který byl šikovný lukostřelec, neváhal a začal po kostře střílet. Ale zasáhnout kostru bylo hodně hodně těžké. Ba téměř nemožné. Proto se do toho vložila Adrien, která se učila kouzlit. Její ohnivá střela sice nebyla perfektní, ale získala Karol čas na to, aby se dostala až ke kostře.
Karol se potom na kostru vrhla a rozsápala ji na jednotlivé kousky. Pak se proměnila zpět v člověka a spolu s ostatními se vydala dál. Všichni byli ostražití a čekali, co je čeká na cestě k jezeru Smrti...

Kapitola 5 - Fénix

21. ledna 2009 v 16:09 | Ann
Před koncem lana, které spojovalo loď a draka, došly Adrien síly a začala padat do rozbouřených vln...
Ve stejnou chvíli se o kus dál vzedmula obrovská vlna a z ní povstala bytost, vyzařující ohromnou sílu. Podívala se na Adrien a ta se zastavila. Pak dolétla na dračí hřbet.
Záhadné bytosti z očí začaly šlehat blesky. Nejprve přepálily lano a poté se zakously do lodě. Chvilku nato loď vybouchla. Čtyři přátelé na dračím hřbetě se otočili a spatřili, jak se jejich loď ztrácí v hlubinách.
Podívali se zpět, ale bytost už tam nebyla. Jen vlna dopadla na hladinu a byl klid. Ustala i bouře a přátelé konečně zpatřili, co je na pevnině. Pevnině ledu a sněhu...
Byla tam jakási věž a ejště něco, co se podobalo obrovské rudé labuti.
"Vidíte tu věc?" zeptala se Karol.
"Ano. Vypadá to na nějákého dávného ducha." odpověděl Meridon.
"Neublíží nám?" ptala se s obavami Adrien.
"Těžko říct..." na to Meridon.

Když se dostali blíž, duch v podobě obřího rudozlatého ptáka, velice pravděpodobně fénixe, jim zahradil cestu a pravil: "Kdo odpoví špatně, toho ptrestám. Kdo odpoví dobře, může vstoupit na posvátnou zem. Kdo bude mlčet, může svobodně odejít. Poslyšte moji hádaku.
Byl jsem všude, byl jsem nikde.
Když jsem žil, tak jsem zemřel.
Ale kdybych nezemřel, tak nežiju.
A ti, kteří mě milovali, mě zabili.
Kdo jsem?
Když mi správně odpovíš, živý vstoupíš.

Máte jediný pokus." zasmál se fénix a zmlkl.
"Tak to bude zapeklitý oříšek..." mudrovala Adrien.
"Možná ne..." zauvažoval Sirnix. A v tom se mu mihl před očima obraz ženy a fénixe zároveň...
Ve stejnou chvíli Sirnixovi došlo, že to ví... A než ho kdokoli stači lzadržet, pronesl pevným hlasem: "Odpověď je Pravěká bohyně Patagonie - Jane Phoenix."
"Ano..." zaburácel Fénix, který se proměnil v onu bohyni.
Začaly burácet hromy, lítat blesky a patad ledy... Patagonie se hroutila... Alespoň to tak vypadalo, ale ve skutečnosti se hroutila jen její vnější vrstva, ta ledová. A tak čtyři přátelé vstoupili na patagonijskou pevninu...

Bouře ustala a oni e zahleděli na moře. Spatřili odlétajísí Phoenix...
"Co dál?" zeptala se Karol.
"To je jasné." odpověděl Sirnix, "Půjdeme hledat meč Titánů."
"Já mám lepší nápad." na to Adrien, "Otevřeme ten druhý svitek."
"Jsi s jistá?" zeptal se jí Meridon.
"Naproste." ubezpečila ho a vytáhla svitek. Po chvilce zaváhání jej roztáhla.
Ve svitku stálo:
Při první půlnoci
u starého hradu stůj.
Z měsíční moci
slunce pozoruj.
Tam, v těch místech,
kde se zjeví,
smítam jen ten,
kdo je jiný,
než ti všichni ostatní.
Smí tam jít jen vyvolený,
jedne z bratrů, jen ten, který
svou odvahu prokázal.
Ten, kdo z legend odpověď na otázku znal.

"A co teď?" zeptal se Meridon.
"Já bych šla hledat ten hrad, když to podle toho svitku má být dnes v noci." pronesla Karol.
"Hrad hledat nemusíš, ten je hned nad námi." na to Sirnix, "Otázkou ovšem je, kdo z nás to teda je."
"To je přeci jasné, jsi to ty." odpověděla Adrien, "Ty jsi odpověděl na hádanku Phoenix."
"To je fakt." přisvědčila Karol, "Vyrazíme,je nejvyšší čas."

Asi hodinu před půlnocí stanuli před hradem. Tedy, ona to byla tak trochu ruina, ale svitek přeci říkal, že to má být starý hrad... Nelámali si s tím tedy hlavu. Čekali a najednou byla půlnoc. Nejdřív se nedělo nic, ale potom oslepující paprsek z čistého nebe ozářil slunce vyrité do skály.
Země se otřásla a v místě, kde bylo slunko, se oběvila chodba.
"Tak jo, jdu na to." řekl Sirnix, otočil se k ostatním zády a vykročil do chodby.
Netrvalo dlouho a pohltila ho tma...

Kapitola 4 - Do Patagonie

21. ledna 2009 v 15:23 | Ann
Uplynulo několik týdnů. Adrienina dračice již hodně vyrostla a stal se z ní skvělý letec. Karol zcela ovládla proměnu ve vlka a kdy se promění, byla teď čistě její záležitost.

Nastal čas, aby se zase vydali na cestu. Tentokrát měli putovat na východ - do Patagonie, země za Velkým mořem, kde se údajně nachází legendární meč Titánů. Podle proroctví byl jeden z nich předurčen k tomu, aby jej nesl.
Ještě, než odešli, Dracul jim předal dva svitky velice starého pergamenu zapečetěné voskem. Jeden nesměli otevřít - zatím. Na druhém bylo ono proroctví.

Do války se náš svět řítí.
Do války, ne k vítězství.
Šance je jen, pokud čtyři
společně se vydají
na pouť.
Nejprv jedna, ta co vlkem je.
Přidá se k ní mladík v černé.
K bratru svému ji dovede.
A ta čtvrtá je málem zabije,
jen aby zjistila, že jednou z nich je.

Po týdnu putování se dostali na pobřeží. Sirnix se vydal prodat koně, protože přes moře by je nemělo smysl tahat. Ostatní zatím uvažovali, jak to udělají s dračicí. Ta totiž již vyrostla tak, že ji nebylo možné přehlédnout. Jako první přišla s nápadem Adrien.
"Vy poplujete na lodi a já poplavu na Elbait," tak ji pojmenovala, "V noci poletím a doženu ztracený čas." vysvětlovala Adrien.
"To by šlo, en ty taky popluješ na lodi. Elbait za námi poplave sama, je inteligentní." upravil to trochu Meridon.
S Meridonovým návrhem všichni souhlasili. Nalodili se tudíš na nejbližší loď a vypluli ke vzdálené Patagonii.

Přátelé se plavili již nespočet dní, ale všechno se zatím rýsovalo špatně. Něco jakoby nechtělo, aby splnili svůj úkol. Nejprve se zbláznil kapitán lodi a vrhl se do moře za vidinou mořských pannen. Pak se posádka rozhodla, že nebude pít a ani jíst. Do dvou týdnů zahynuli. Zůstali jen čtyři přátelé. Na to, aby loď uřídili jich bylo málo, tak ji přivázali do vleku za Elbait.
Tímto způsobem se plavili dalších sedm dní a na úsvitu osmého zahlédl Meridon ze strážního koše pevninu.
"Země na obzoru!" zakřičel dolů.
"Sláva!" odpověděli mu ostatní od kormidla.
Meridon sjel dolů po laně a připojil se k ostatním, kteří stáli u kormidla.
Najednou se nebe zatáhlo a strhla se bouře. Fičel strašný vítr. Loď to málem smetlo pod hladinu.
"Musíme Elbait odvázat, nebo ji to stáhne!" ječela Adrien.
"Ale pak se otopíme!" odporoval Sirnix, "To nejde!"
"Jde to..." dostala Karol nápad, "Stačí jen, abychom po laně přelezli a odřízli ho až potom."
S tím všichni nakoenc souhlasili.
Během chvilky se dostali na příď lodě. Ale tam nastaly problémy, neboť lano hrozně kouzalo... Ale naštěstí se na něm všichni udrželi. Nicméně, tím problémy nezkončily. Kousek před koncem totiž Adrien, která byla poslední, došly síly...

Kapitola 3 - Adrien

21. ledna 2009 v 14:55 | Ann
Postava na koni se blížila a vypadala nebezpečně. Užuž se schylovalo k tomu, že se pustí do boje s Meridonem a Sirnixem, když Karol najednou z části ovládly vlčí pudy. Vrhla se na postavu, ale místo toho, aby se ji pokusila rozsápat na kusy, strhla jí brnění.
Pak se ukázalo, že pod brněním se skrývala dívka v jejich věku. Na krku měla záhadný amulet.
"Vyzařuje z něj nějáké kouzlo." řekl Meridon.
Po dohodě dívce Amulet sundali a zničili ho. Dívce zasvítily oči a pak upadla do bezvědomí.

Druhého rána se Karol probudila velmi brzy, neznámá dívka, kterou včera pro jistotu přivázali ke stromu, již byla také vzhůru. Karol se rozhodla zariskovat a sedla si vedle ní s miskou studeného králičího masa ze včerejší večeře.
"Máš hlad?" zeptala se neznámé.
"Mám, co se vlastně stalo? A kde to jsem? Co je s mou rodinou?" ptala se dívka a vrhla se na maso jako divoké zvíře.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Karol.
"Adrien." odpověděla, "Žili jsme s rodinou v malé vesnici na východ od hor, pamatuju si, že jsem slavila čtrnácté narozeniny a pak se ozvala hrozná rána... Nic jiného si nepamatuju." vypověděla Adrien svůj příběh Karol.
Pak Karol vzala nůž a přeřezala Adrienina pouta.
"Jsi volná." řekla.
"Kam vůbec máte namířeno?" zeptala se Adrien.
"Do hor Osudu." odpovědl Sirnix, který se vynořil za nimy.
"Hledáme poslední dračí vejce." vysvětlil meridon, který se zjevl za Sirnixem.
"Když najdeme dračí vejce a posléze dračí dívku, máme větší šanci porazit Borgua." pokračovala Karol.
Adrien se zamračila: "Hory Osudu... Ale odtamtud se zatím prakticky nikdo nevrátil. Nikdo krom mě. Jako malá jsem tam často chodila a to i přes to, že mi to rodiče zakázali. Jestli se tam nechcete ztratit, budete potřebovat průvodce..."
"A ty bys chtěla jít s námi, nemám pravdu?" zeptal se Meridon.
"Ano, to bych chtěla." přisvědčila Adrien.
"Dobrá, můžeš, ale musíš jet na koni s Karol, protože ten tvůj utekl." řekl Sirnix.
"Tak jo." řekly obě dívky součastně.
A tak vyrazili. Jeli ještě sedm dní a na úsvitu osmého stanuli na úpatí hor Osudu.

Po úmorném stoupání se jezdci dostali k rozlehlé jeskyni na vrcholku hor. Sesedli z koní a nechali je stát venku. Pak obezřetně vkročili do jeskyně.
Tam se jim naskytl zvláštní pohled. V jeskyni bylo hnízdo a v něm pět různých vajec. Vedle hnízda byl kamenný stůl a na něm přesípací hodiny a svitek pergamenu.
Po nekonečně dlouhém čekání se Adrien odhodlala přesoupit ke stolu. Rozložila pergamen a začala nahlas číst:
"Pět vajec, však jen jedno draší je.
Špatně li vyvolíš, octneš se v černém hrobě.
Co skrývá jedno z nich,
je pouze jed a vzdych.
Další dvě jsou z kyseliny,
zabijí tě do vteřiny.
Čtvrté je jen iluze,
zmizí a nic z toho nebude.
Sáhneš li po více, než po tom jediném,
věz, že tebe, ani tvé druhy smrt nemine.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys zvolil, co zvolit máš.
Nechceš li navěky zůstat tady,
čti pozorně: Dáme ti nějkáké rady:
Za prvé: I když jed se přiznat barvu bojí,
vždy vlevo od kyseliny stojí.
Za druhé. To první z prava i zleva tají
stejný obsah, byť odlišné se zdají.
Za třetí: I když se iluze s jedem mají rádi,
v tuhletu chvíli nejsou kamarádi."

Adrien dočetla a v tu chvíli se začaly přesípací hodiny sypat.
"A sakra!" zaklel Sirnix.
"Pusťte mě k tomu." zavelela Karol, kterou najendou vedla ruka osudu, nebo jí to tak alespoň připadalo.
Adrien jí podala pergamen a Karol si ho přečetla ještě několikrát. Poté přistoupila k hnízdu a začala si pro sebe mumlat a ukazovat na vejce.
"Mám to!" zavýskla za chvilku a odhodlaně sáhla pro velké zelené vejce, které spočívalo přímo uprostřed.
Ve chvíli, kdy se ho dotkla, se hodiny zastavily. V horní baňce zbylo jediné zrnko písku...

Náhle se zablesklo, ozvala se rána jak z děla a čtyři přátelé se ocitli na mýtině u starého hradu, byla noc a mýtinu obklopoval les. Karol stále držela vejce.

Čtyři přátelé před hradem dlouho rozvažovali, zda mají jít dál... Nakonec se rozhodli, že vejdou. S klepáním se neobtěžovali, neboť dveře byly pootevřené a navíc nepředpokládali, že by je v tuhle noční dobu vůbec někdo slyšel.
Vstoupili tedy. Ocitli se v temné hale.
"Už na vás čekám." ozval se hlas z nejtemnějšího kouta haly.
"Co jste zač?" zavolal do tmy Sirnix.
"Mé jméno není důležité." neznámý vystoupil ze stínů, "Ale můžete mi říkat Dracul."
Po chvíli pokračoval: "Jsem tu, abych vás naučil všechno potřebné, abych pomohl drakovi a abych tuhle," ukázal na Karol, "naučil dokonaleji ovládat její proměnu."
Když Dracul domluvil, nastalo na krátkou dobu ticho. Přerušil je až praskavý zvuk z Karoliných rukou.
"Jejda, někdo se asi chce představit..." zhodnotila situaci Adrien.
"Polož vejce na zem a ustup." řekl Dracul Karol.
Karol to udělala. Když ustoupila, nastal pořádný rachot. Skořápky lítaly všemi směry a občas šlehaly i jiskry. Pak vejce zahalil dým, teda vejce, spíše jeho pozůstatky a jeho obsah. Tohle všechno bylo doprovázeno strašným skřípotem.
Najednou se rozhostilo ticho a dým se rozplynul. V kruhu pozorovatelů stál malý roztomilý dráček.

"Ten je krásný!" zvolala Karol.
"Ano, ale pokud se oh dotkne někdo jiný, než dračí dívka, tak je po něm." prohlásil Dracul.
"Ale jak ji poznáme?" ptal se Sirnix.
Dracul si povzdechl: "Tak to nevím ani já."
Najednou Adrien, vedena nějákou vyšší mocí, vykročila k dráčkovi a vzala ho do náruče. A světe div se, nic se nestalo. Dráček se k Adrien lísal a nechtěl se odtrhnout.
Jen ještě jedna jediná věc, nad kterou se nikdo nepozastavil - Proroctví mluvila o draku, jenže, tohle byla dračice...

Kapitola 2 - Dál a dál

21. ledna 2009 v 14:04 | Ann
V jedné zapadlé vesničce se narodila sedlákovi a jeho ženě holčička. Pojmenovali ji Karol. Jak dívka rostla, začaly se jí hlavou honit divné věci a začaly se jí zdát prapodivné sny.
Zdálo se jí o tom, že je vlk a pobíhá po lese, ale nejhorší bylo, že poslední dobou nacházela na povlečení vlčí chlupy.
Nejprve o tom moc nepřemýšlela, ale pak ji napadlo, že by to mohlo souviset s jejím minulým životem. Osedlala si tedy koně a vydala se do městské knihovny.

Následující den se pak podle instrukcí jedné knihy snažila proměnit ve vlka. Zkoušela to celý den, až ji matka začala podezřívat z nějákých nekalých úmyslů, ale na rozhraní dne a noci se jí to povedlo.
A v tom okamžiku jí bylo jasné, že od té doby, co dovršila patnáct let, se tak proměňovala každou noc. Nadchlo ji to a následující noc nešla spát. Těsně před západem slunce se vykradla z domu a přeměnila se ve vlka. Nedaleko statku, kde bydlela, byl les. A právě tam se Karol vydala.

V lese narazila na pěšinku, a tak se po ní vydala. Neušla však ještě ani sto metrů a přepadl ji divný pocit, že ji někdo pozoruje. Ohlédla se, ale jediné, co viděla, byla rozhoupaná větvička na nedalekém keři.
Popošla tedy kousek blíž, a v tu chvíli ji do nosu udeřil jakýsi pach. Podvědomí Karol napovídalo, že by to mohl být lidský pach. Nepřemýšlela a dala se na útěk.

Po zhruba hodinovém běhu, kdy si myslela, že už pronásledovatele setřásla, se zastavila, aby nabrala dech. Když se zbráborala, pokusila se proměnit zpět do své lidské podoby, ale nešlo to.
Znovu ale zaslechla svého pronásledovatele. A také si vzpoměla, že proměňovat se může jen na rozhraní dne a noci. Aspoň zatím...
Dala se tedy znovu na útěk, ale už nemohla a tak na nejbližší mýtince padla vysílením.

Za chvíli se na pěšince, po které přiběhla i Karol, oběvil neznámý muž v plášťi. Karol ho neviděla, ale věděla, že tam je. A teprve teď jí došlo, že to není člověk, protože toho by dávno setřásla. Došlo jí, že neznámý je elf.
Následně omdlela s myšlenkou na to, jací jsou elfové vytrvalí běžci...

Karol probudilo sluneční světlo a teplo na tváři. To ji velmi udivilo, protože ve vesničce, kde s rodiči bydlela, byl leden. Otevřela oči a zjistila, že leží na rozkvetlé louce a ne v lese, kde se v noci zhroutila.
Jediné, na co si vzpomínala, byla postava muže, který klečel vedle ní.
Vstala a rozhlédla se kolem sebe, když se před ní zhmotnila ona postava.
"vítej." pronesla postava.
"Ale...kde...kde to jsem?" zeptala se Karol zmateně.
"Jsi v zemi zvané Tristaria a jsi vyvolená." odpověděl.
"Co...cože?" koktala Karol, "Vyvolená? Já?"
"Ano, ty jsi vyvolená a Tristaria potřebuje tvou pomoc." ujistil ji muž s ledovým klidem."
"Mimochodem, jmenuji se Sirnix." dodal pochvíli, "Jestli jsi ochotná nám pomoci, tak pojď se mnou."
Pak se vydal přes louk do lesa.

Tři dny trvalo Karol a Sirnixovi, než dorazili do vesnice, kde se měli setkat s Meridonem. Meridon byl Srinixův bratr a on byl ten, kdo měl Karol říci, co ji čeká.
"Karol," oslovil ji, "ty jsi ta, která může spasit tuto zemi. Tristaria je sžírána temnotou, které vládne démon Borgu. Je to mocný kouzelník, kterému dokážeš vzdorovat pouze ty, pokud je mi tedy známo. Musíš se toho ještě hodně naučit, ale jak jsem již řekl, pokud je mi známo, jdi naší jedinou nadějí."
Meridon domluvil a zavládlo ticho.
"Ale jak vám mohu pomoci, když to tady vůbec neznám?" zeptala se Karol.
"Jestli dovolíš, tak se stanu tvým průvodcem." řekl Sirnix.
"A já bych vás také rád doprovázel." přidal se Meridon.
"To... to bych byla ráda." souhlasila vděčně Karol.

Na druhý den všichni tři na bujných vranících vyrazili na cestu. Nejprve museli podle plánu, nad kterým seděli dlouho do noci, nalézt dračí vejce, které se podle legendy Dračí dvka nacházelo na severu Tristarie v horách Osudu, kam nikdo, kdo nemusel, nechodil, protože kdo tam šel, se již nevrátil.

Po dvou týdnech cesty se na obzoru začaly rýsovat nezřetelné obrysy hor. Již se schylovalo k večeru a tak trojice sesedla z koní a rozdělala oheň. Poté, co povečeřeli pečeného králíka, kterého se cestou podařilo ulovit Sirnixovi, se uložili ke spánku.
Karol ale nemohla usnout. Rozhodla se tedy, že se půjde projít. Zabalila se do pláště a užuž chtěla vyrazit, když uviděla na nedalekém kopci siluetu postavy na koni a s mečem v ruce.
A postava se blížila. Velice rychle... Karol byla tak vyděšená, že byla sotva schopná probudit oba chlapce. Ale když chlapci udiděli postavu, byli rázem na nohou a tasili meče. Smeči a v plné pohotovosti se postavili před Karol.

Kapitola 1 - Prolog

21. ledna 2009 v 13:55 | Ann
Bylo léto, půlnoc a úplněk. Karol stála u otevřeného okna a poslouchala vytí vlků v nedalekém lese. Zdálo se, jakoby ji lákali k sobě. Táhlo ji to tam. Nemohla si pomoci.
Proto se oblékla a vykradla se potichu z domu. Šla bosky, protože nemohla najít boty. Nevěděla ani proč tam jde... Připadala si jako v transu...
Za chvíli měla nohy celé krvavé, ale šla dál.
Náhle se Karol zastavila a vyrazila ze sebe bolestný sten, padla na zem a zmítala se v křečích...
Trvalo to jen pár minut, ale jí to připadlao jako věčnost. ...a pak to náhle přestalo.
Karol se postavila a šla dál. Šla téměř deset minut, než se zarazila a uvědomila si, že jde celou dobu po čtyřech.
Karol chtěla volat o pomoc, ale z hrdla jí vyšlo jen zoufalé zavytí. S hrůzou si uvědomila, že její tělo se změnilo. Teď bylo pokryté srstí a mělo ocas. Tryskem vyrazila pryč, ale už se nedalo nic dělat.
Dívka-vlk bloudila po lese už několik dní a nevěděla, co se s ní stane. Byla hladová a vyhublá. Věděla, že teď, když se z ní stal vlk, může jíst syrové maso, ale stejně se jí to protivilo. A ve skrytu duše ještě tajně doufala, že když se jako vlk nezačne chovat, najde sna d způsob, jak se vrátát do své původní podoby.
Chudák holka nevěděla, že proměna ve vlka je nevratná...
Nakonec dívka pochopila, že není cesty zpět, ponechala vše osudu a začala se chovat jako vlk.

Uplynulo již několik let, ale dívka i přes to, že se chovala jako vlk, nikdy nezapoměla na svoje rodiče a o každém úplňku chodila na kraj lesa, dvala se na svůj starý domov a smutně vyla...

Jednou, to byl zase úplněk, šla dívka zase na své místo, odkud pozorovala dům svých rodičů. Bylo to v zimě a ona slyšela, jak ostatní vlci vyjí.
Po chvíli se ale vytí ozvalo blíže, než obvykle. Dívka znejistěla, ale pokračovala v cestě. Když se ale vytí ozvalo hned za ní...
Dívka chtěla vyrazit pryč, ale už to nestihla. Ostatní vlci, kteří byli tuto zimu obvzláště hladoví, se na ni zuřivě vrhli. Bránila se, ale věděla, že to nemá cenu. Po asi jen dvouminutovém zápase vlci dívku rozsápali.

A pak se to stalo... Dívka duch, teď už ve své původní podobě, se dívala na své vlčí tělo a byla šťastná. Poprvé od té doby, kdy to všechno začalo, byla šťastná... Byla anděl a šla domů...
 
 

Reklama