comming of the darkness

Comming from the darkness - Kapitola 3

29. července 2009 v 9:04 | Eleanor
Arnold, unavený vším, co se mu za posledních pár hodin událo, byl rád, když konečně z dálky uviděl svůj domov. Čím blíž však byl, tím mrazivější pocit se ho zmocňoval. Nedokázal si ten nenadálý strach vysvětlit. Mráz mu běhal po zádech, žaludek se mu sevřel a hlavou mu stále dokola běžela myšlenka na útěk.
Zastavil se pár metrů před domem. Setřel si pot z čela a rozhlédl se. Kolem něho chodili lidé. Míjeli ho a nevšímali si ho. Opět pohlédl na dům, v němž bydlel. Okna byla zavřená, nebyl v nich žádný pohyb, dokonce se ještě v jeho pokoji svítilo. Pohledem přelétl i dveře. Byly zavřené, jak je nechal, ale něco na nich bylo přeci jinak.
Strach přemohla zvědavost, Arnold vyrazil rychlou chůzí ke dveřím. Přejel prsty po malé dýce zaražené do dřevěných dveří, jejíž čepel držela papír. Nebyla obyčejná, její čepel se třpytila všemi barvami, byla jako ze skla. Na čepeli se snoubily jemné detailní rytiny s jemným nápisem: "Ferro ignique."
"Ohněm a mečem," zašeptal Arnold překlad nápisu na dýce. Opatrně, ale pevně ji uchopil a uvolnil vzkaz. Otevřel přeložený list, stálo tam krasopisně napsáno:
Lane of Hounteds 17
Arnold rychle sáhl do kapsy a vytáhl papírek, který dostal od mladíka, co ho zachránil. Adresy byly stejně. Rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje, ale všichni si žili své životy a nejevili o něj sebemenší zájem. Otevřel tedy dveře a vstoupil do domu. Potřeboval si odpočinout. Prohlédl dům, ale nenašel nic neobvyklého. Zhasl tedy ve svém pokoji, zatáhl závěsy, ulehl do postele a usnul neklidným spánkem.

"Slečno Eleonor, máte návštěvu. Pan Richard vás očekává," oznámila služebná Eleonoře a tím jí vytrhla z myšlenek na Arnolda. Poděkovala služebné a odebrala se do haly, kde na ni čekal Richard.
"Krásné odpoledne, Eleonor. Přišel jsem se zeptat, jak se vám po včerejší hrůzné noci daří." Řekl Richard a lehce se na znamení pozdravu poklonil.
"Děkuji, Richarde, cítím se lépe, ale stále tomu nemohu uvěřit," odvětila Eleonor a oči se jí zalili slzami. "Myslím, že jsem udělala chybu, když jsem Arnolda tak rychle zavrhla."
"Co to říkáte, vždyť je to vlkodlak," zněla lehce podrážděná odpověď. Následně muž Eleonor něžně objal a zašeptal: "Já vás před tou zrůdou ochráním, nemusíte se bát ani litovat svých činů ze strachu z pomsty."
"Richarde, vítejte!" Sestoupil do haly Eleonořin otec, Alfred Boon a podal hostovi ruku.
Richard se napřímil a přijal nabízenou ruku: "Je mi ctí, že vás opět potkávám."
"Venku je dnes nádherně a má dcera je po uplynulých událostech ztrápená a unavená. Nechtěl byste ji vzít na procházku do zahrady? Snad jí barvy květin a vaše milá přítomnost opět vrátí úsměv na rty," navrhl Alfred.
Richard přitakal: " Velice rád, obávám se jen, že květiny uvadnou závistí, před krásou vaší dcery."
Pan Boon vyprovodil mladý pár a z okna pracovny hleděl na svou dceru s mladíkem, který se mu líbil více než tajemný Alfred.
Dívka naslouchala Richardovi, který jí vyprávěl o novinkách v okolí, nic ale neříkala, myšlenkami byla stále u muže, kterého milovala. U Arnolda.

Arnold se vzbudil druhého dne časně ráno. Vstal z postele, umyl si obličej a snažil se zapomenout na noční můru, co se mu zdála. Když však narazil na dýku se vzkazem položenou na stole, s hrůzou si uvědomil, že to nebyl jen sen, ale skutečnost. Opět se podíval na adresu, ale netušil, kde tato ulice je. Rozhodl se tedy jít pro radu k starému rodinnému příteli, Rollandu Toolovi.
Rolland Tool byl starý muž, který celý život prožil jako mnich šířící svou víru do nejodlehlejších měst a vísek. Když mu jeho věk zabránil, vydávat se na dlouhé a nebezpečné cesty, ujal se po smrti svého přítele starého knihkupectví. Lidé za ním chodili nejen pro dobrou knihu, ale i pro rady a pomoc. Arnold otevřel dveře a vstoupil do místnosti plné dřevěných regálů s knihami. Sotva ho starý mnich uviděl, už ho vítal s širokým úsměvem.
"Jsem tak rád, že opět vidím starého přítele. Co tě k nám přivádí, drahý Arnolde?" Usmíval se mnich a jeho malá černá očka jiskřila radostí.
Arnold se lehce usmál a rozhlédl se: "Mohli bychom si promluvit někde v soukromí, prosím?"
Mnich přikývl a odvedl starého přítele po starých schodech do svého pokoje. Usadili se k malému stolu a Arnold začal vyprávět vše, co se mu přihodilo. Když skončil, Rolland se na něj zamyšleně podíval a vážným hlasem promluvil: "Říkáš tedy, že se prozradilo, že jsi vlkodlak. To není dobré, však ještě víc mě znepokojuje ta žena. Její popis mi až příliš připomíná šlechtičnu, o které jsem slyšel z vyprávění jednoho poutníka. Prý kdysi upsala svou duši ďáblu, aby se vyhnula nechtěnému sňatku. Stala se z ní upírka, však muž, kterého si měla vzít, byl upír. Ona podle legendy bloudí světem a hledá svou lásku, kterou za života nedostala a on ji provází jako stín a trpělivě čeká, kdy se stane jeho družkou."

"To ne! Ona chce Richarda a ten je s Eleonor! Co když jí ta žena něco udělá?! Proč jen jsem se k ní nepřidal!" Zaskuhral Arnold a složil hlavu do dlaní.
Mnich mu přejel rukou po zádech: " Nezoufej, Eleonor je dcera významného muže. Ta žena je upír, ne blázen. Neriskovala by své prozrazení. Ne nyní, když upíři a vlkodlaci jsou na pokraji vyhynutí. Nevím, co chystá, ale snad by ti mohl pomoci mladý Alexander. Je to syn, lovce upírů, ale myslím, že není čeho se bát. Jeho otec vždy sympatizoval s vlkodlaky. Říká se, že i Alexanderova matka byla vlkodlak, než ji zabil jeden z upírů. Ukaž mi tu adresu, kam tě lákají. Hm… Lane of Hounteds 17… Znám to tam, tam opravdu bydlí Alexanderův otec… Ukaž mi ještě tu dýku," natáhl stařec ruku k Arnoldovi, který beze slova vytáhl dýku z pláště.
"Cítím z ní velkou moc… Ohněm a mečem… To je heslo… Ne, to není možné… Běž Arnolde, běž synu. Navštiv Alexandera, on a jeho otec ti jistě řeknou mnohem víc, než je v moci mé," ukončil mnich rozhovor a vrátil dýku.
"Vy tu dýku znáte, že ano? Prosím, povězte mi, co víte…" Přál si Arnold dozvědět se co nejvíce, marně. Mnich byl neoblomný a tak byl mladý muž za chvíli opět sám na ulici a šel vstříc neznámému, kterého čekalo na adrese z papírků.

Comming from the darkness - Kapitola 1

1. dubna 2009 v 21:29 | Ann
Arnold se procházel po nábřeží, vlasy rozcuchané, oblečení neupravené, hlavu skloněnou. Přemýšlel o dopisu, který mu zanechala jeho láska, Eleonor. Ten dopis mu zlomil srdce. Doufal, že to pochopí, ale nepochopila. Nikdo to nechápal
"Co mám dělat?" zašeptal do větru, který si pohrával s jeho vlasy a sušil slzy na jeho tvářích. "Trable?" ozval se za ním nasládlý hlas.
"He?!" otočil se okamžitě Arnold.
Za ním stála žena zahalená v plášti, klobouku s širokou krempou a ve slunečních brýlích, byť slunce nesvítilo...
"Kdo jste?" začal se vyptávat Arnold, "a co chcete?"
"Co tak zhurta?" podivila se žena, "jen jsem se zeptala..."
Pak si nonšalantním pohybem sundala sluneční brýle. V tu chvíli ženu Arnold poznal - Byla to paní Norsonová.
"Pa...Paní Norsonová?" vykoktal po několika pokusech. "Co... co tady děláte?"
Arnold si tu ženu pamatoval z nevydařené slavnosti. Zahlédl ji jen letmo, ale věděl, koho vidí. Ta žena stála na slavnosti ve stínu a celou dobu těkala očima, chladnýma jako led, po sále, jakoby někoho hledala.
Ani teď její oči nepůsobily jinak. Stále byly chladné a byť se její ústa usmívala, byl to úsměv úlisný a neupřímný.
"Myslím, že máme stejný zájem," pravila žena svůdným hlasem, "vaše milá vás opustila, vidím vám to na očích. A utekla k muži, kterého miluji, spojme své síly a můžeme dosáhnout každý svého cíle."
"Nevím, o čem to mluvíte, jaké síly?"
Žena postoupila o krok k Arnoldovi a ten couvnul.
"Tak, jaká bude vaše odpověď?" znovu k němu přistoupila a položila mu ruce na hruď.
Arnold ji se vzrůstajícím strachem odstrčil a začal couvat.
"Dě... dě... děte ode mě dál..." koktal a couval stále rychleji, "nechte mě napokoji."
"Nepřipustím, aby mi takoví, jako ty odporovali!" změna u paní Norsonové byla patrná na první pohled.
Její oči získaly narudlou barvu a špičáky se jí nepřirozeně prodloužily. V očích se jí zračila smrt a s šíleným výrazem ve tváři se na něj vrhla. Arnold na nic nečekal a začal utíkat.
Přeběhl most a zatočil doleva, po proudu řeky. Utíkal po mokrém břehu, seč mu síly stačily, ale tráva byla zkrátka moc kluzká. Smekla se mu noha a zmizel pod hladinou řeky.
Když se vynořil, byla mu strašná zima a prskal kolem sebe vodu. Ze břehu ho nezúčastněně pozorovala paní Norsonová, teď již zase vypadající jako obyčejný člověk.
"Chcípni si tam, proud tě odnese daleko a řeka tě zahubí. Nikdo tě neuslyší!" s těmito slovy se paní Norsonová, křestním jménem Esmeralda, otočila a s důstojným výrazem ve tváři odkráčela.

Arnold byl již ve vodě dlouho a už pomalu necítil končetiny. Měl taky co dělat, aby se v silném proudu udržel nad hladinou. A to i přes to, že byl vynikající plavec.
A pak už najednou prostě nemohl. Síly ho opustily a také na něj dolehly události posledního dne. Vzdal to a nechal řeku, aby si s ním dělala, co chce.
"Héj, chyť se!" vytrhl ho z nostalgie nějáký hlas.
A tak se Arnold chytil. Sice nepředpokládal, že to k něčemu bude, ale udělal to. Z nějákého jemu neznámému popudu chytil lano, které mu hodil mladík na břehu. Co tam dělal, toť otázka. Ale pro Arnolda to bylo štěsít.
S funěním a hekáním vytáhnul mladík Arnolda na břeh. Tam se oba svalili do mokré trávy a zhluboka odfukovali.
"Dí...díky." vypravil ze sebe pochvíli Arnold.
"Maličkost," odvětil mladík, "ale vrtá mi hlavou, jak jste se tam dostal."
"Náhoda, nebo spíše nehoda..." vzdychl si Arnold.
"Náhoda a nehoda má mnohdy něco společného," poznamenal moudře mladík, "mimochodem, jmenuji seAlexander. A vy jste...?"
"Arnold."
"Cítím z vás něco nepřirozeného," řekl najednou Alexander, "a myslím, že vím,co to je."
"A co?"
"Jste vlkodlak."
"A jak to víš?" vyzvídal Arnold.
"Instinkt, již v dětství jsem uměl rozpoznat nadpřirozené od normálního,poznám jak upíry, tak vlkodlaky." vysvětlil Alexander.

"Můžu ti věřit?" zeptal se najednou Arnold.
"Ano..." odpověděl Alexander, kterého ta otázka vyvedla z míry, "Asi jo..."
"Dobrá, v tom případě bys měl něco vědět, když máš takovou neobvyklou schopnost..." začal vyprávět Arnold, "Kdysi dávno byli vlkodlaci a upíři. Obě dvě rasy byly v povědomí lidí, stejně jako teď, jen s tím rozdílem, že dřív se tyhle bytosti netajily tím, čím jsou. Všechny tyhle tři rasy válčily mezi sebou a přinelso to zkázu. Lidé chtěli obě zbývající rasy vyhladit a upíři s vlkodlaky válčili především mezi sebou.
Válku ukončili tři, kteří každý byl z jedné rasy. Mírová smlouva byla podepsána, ale ten mír je křehký a kdoví, jestli už dávno nebylo příměří ukončeno...
Chtěl bych tuhle smlouvu obnovit, ale hledej si ochotné zástupce tří ras, které se nesnáší... A zároveň jsou dost vážení na to, aby jim jejich rasa naslouchala..."
"A já bych to být nemohl?" zeptal se nadšeně Alexander, "mám rád dobrodružství a tohle vypadá pěkně nebezpečně..."
"Nenapadá mě žádný pádny argument, abych ti to vymluvil," řekl Arnold a na chvíli se odmlčel. Pak pokračoval: "Horší ale bude přesvědčit upíry... Je to vznešená rasa, která se téměř úplně izolovala a to i přes to, že loví lidi a dělají z nich další příslušníky své rasy."
"A nebylo by dobré najít někoho takového? Někoho, kdo má blízko k oboum těmto rasám?"
"Dalším problémem ale bude, jestli se nám někoho takového najít podaří..." zapochyboval Arnold.
"Myslím, že bych možná o někom věděl..." prohlásil zamyšleně Alexander, "Najděte pana Andersona, je to starožitník a on vám poví více, ví toho více, než já."
S těmito slovy se mladík rozloučil a už byl na odchodu, když si na něco vzpoměl, zalovil v bundě a podal Arnoldovi papírek. Pak odešel.
Arnold se na papírek zvědavě podíval a přečetl si, co tam stálo:
Lane of Hounteds 17
Bylo to číslo domu a název ulice. Patrně místo, kde bydlel mladík.
"Vypadá to, že jsem se zase zamotal do něčeho, co se mi nebude líbit..." vzdychl si Arnold a s těžkým srdcem a hlavou plnou prapodivných myšlenek a představ zamířil k domovu.

Comming from the darkness - Prolog

1. dubna 2009 v 21:28 | Petrs
Skupinka houslistů hrála na své nástroje veselou písničku. Jejich lahodné tóny se ve vysokém sálu rozšiřovaly nesmírnou rychlostí. Ta hudba potěšovala ucho každého návštěvníka. A bylo jich tam dost. Veškerá městská smetánka se sešla na velké oslavě.
"Á, vítám Vás, paní Norsonová, taky Vás pozvali?"
"Ano. Je to krása, že? Není nic lepšího, než když se mají dva mladí lidi rádi."
"Pravda…o! Podívejte se! Už přicházejí!"
Z výsostného schodiště sestupoval pár. Mladík, urostlý, černovlasý s hnědýma očima a krásná mladá žena, jejíž vlasy nádherně plály.
Sál ztichl a čekal, až někdo z těch dvou promluví.
"Vítám Vás tu," prohlásil mladík, "jsem ohromně rád, že se nás tu tolik sešlo na velkou oslavu." Usmál se na dívku vedle něj. "Na oslavu toho, že všem oznamujeme naši blížící se svatbu."
Jakmile dořekl tato slova, lidé začali tleskat a různě výskat.
"No, a tak mi nezbývá nic jinšího, než Vám popřát… dobře se bavte!"
V tu začala znovu hrát hudba a lidé se veselili.

O tři hodiny později

"Je mi špatně."
"Miláčku, vydrž, donesu ti bylinkový čaj." Strachovala se dívka.
"Ne." Svíral se v bolesti muž. "Rychle! Odejdi! Běž pryč!"
"Proč? Zůstanu tu s tebou." Objala dívka mladíka kolem pasu. Ovšem jejich objetí netrvalo dlouho.
Za pár okamžiků, když svit měsíce v úplňku ozářil jejich těla, mladík obrovskou silou odhodil dívku od sebe. Praštila sebou o stěnu. Nechápala, co se děje…Její obličej se zkřivil hrůzou, když spatřila, jak se jejímu snoubenci protrhává kůže.
Nezdržovala se a okamžitě vyběhla ze dveří.
"Bože!Ach! Utečte! Všichni pryč! On…on" sotva k ní přiběhl jeden statný muž, omdlela.
Lidé zděšeně pozorovali dívku, ovšem jejich pozornost byla brzo odlákána něčím jiným.
Dveře v horním patře doslova bubnovali pod nátlakem čehosi nemožně silného. Bušilo to stále do dveří, div je to nerozbilo.
V tu před měsíc přišla velká mračna a buchot okamžitě přestal. Téměř všichni se sběhli u těch záhadných dveří a pomalu je otevřeli. Čekali hrůzu, ale před jejich zraky byl pouze mladík, ležící na zemi, v roztrhaných šatech…
Ženu domů odvedl zdejší mládenec jménem Richard…

Druhého dne

"Po tom, co jsem viděla, s tebou už nemůžu žít. Promiň mi to, nějak to nedokážu pochopit, a proto s tebou končím. Neměj to za zlé… Tvá Eleonor."
Na hořící dopis padaly kapičky slz. Mladý muž litoval toho, co se včera stalo. Měsíc v úplňku pomalu mizel a na oblohu nastupovalo slunce.
"Proč?Proč jsi mě opustila… myslel jsem, že jí to nebude vadit… a ten, ten… ten šmejd! Richard! Nenávidím ho! Odešla ode mě kvůli jemu! Určitě! Vím to!" začal řvát.
Skoro shořený dopis odhodil na podlahu a přistoupil k oknu. Chvíli se díval na vycházející slunce a žalostně zavyl. Tak, jako vlk.

"Už neplač," pohladil po tváři Eleonoru Richard.
"Víš, já…já nevím, co mám dělat… Ještě… ještě, že jsi mě dovedl domů a nenechal mne samotnou. Strašně se bojím."
"Se mnou se nemusíš ničeho bát! Rád jsem tě dovedl domů."
"Ale… kdyby to Arnold viděl, zabil by nás oba dva! Nemá rád, když se stýkám s cizími muži." Litovala Eleonor.
"Víš co? Něco ti povím. Arnold mi od začátku připadal namyšleně. Ale teď už se nemusíš ničeho bát, jsem s tebou…"
Do okenic bubnoval déšť. Eleonor se zadívala do okna. Přemýšlela nad tím, co se stalo. Ještě teď to v ní vyvolávalo divný pocit. Měla z toho husí kůži.
Tu ji náhle z transu něco probralo. V okenici se objevila tvář! Bledá, mladá, tajemná, zlá! Eleonor vykřikla.
"Co se stalo?" zeptal se Richard.
"Tam! V okně!"
Richard se podíval do okna. Spatřil tu tvář také. Mladá žena, rudých vlasů, v tmavém plášti je sledovala. Avšak, když ji shlédl i Richard, zmizela tak rychle, jako se objevila.
"Kdo to byl?" zeptala se Eleonor.
"Můj Bože! Ona mě snad nikdy nepřestane pronásledovat!" křičel Richard a přistoupil k oknu, aby jej mohl zakrýt ozdobným závěsem.
V tu někdo zaklepal na dveře. Eleonor se znovu vyděsila, ale nyní již zbytečně. Do místnosti vstoupil ctihodný pan Alfréd Boon. Otec Eleonory.
"Ach, otče!"
"Dceruško!" projevil svou mateřskou lásku pan Alfréd. "Richarde, děkuji vám, že jste se o ni postaral. Jsem vám velice vděčný!"
"To nestojí za řeč! Pro tak krásnou slečnu bych udělal vždy cokoliv."

"Tak cokoliv!" zasykla žena. "To nedovolím! Buď bude můj nebo ničí! On patří mě!" řvala žena v jakési tmavé místnosti osvětlované pouze jednou červenou petrolejovou lampičkou.
"Ale ale! Podívejme se, kdo to tu řve…" Vstoupil do místnosti jakýsi muž stejně bledé pleti.
"Nestarej se! Do mě ti nic není!" řekla žena.
"Ale ano! Je a mnoho! Nesnaž se získat toho ubohého smrtelníka! Budeš má!"
"Nikdy! Na to se můžeš spolehnout… V mém srdci je jen jediný muž."
"Ne!" zvýšil hlas muž a díval se na žena svýma chladnýma očima. "Jestli chceš, můžu tam ti to místo udělat."
"Táhni ode mě! Hnusíš se mi!" zařvala žena.
"Tohle by tvůj tatík moc rád neslyšel, co? Být tebou, poslechl bych mě… jednou se ti to vymstí."
"Radši bych byla mrtvá, než po tvém boku."
"Ha. To dvakrát neříkej…"
"Jen tě upozorňuji, Richarda se nedotýkej, kdyby se mu něco tvojí vinou stalo, zabila bych tě!"
"Neboj na mé slovo se můžeš spolehnout, ani se ho nedotknu…" usmál se lstivě muž a pomalu z místnosti odešel…
 
 

Reklama