Démon: Povstání - 1. díl

15. ledna 2011 v 12:36 | AnnElfwind |  Démon - Kniha první: Povstání
   Tak tohle je první díl. Doufám, že se vám to bude líbit. POstupem času by to mělo dokonce být yaoi. Ale nebude to niják brzy. Dokonce je možné, že samotné yaoi se objeví až v Knize druhé.
2


Večerní vánek se proháněl hřbitovem a po jedné z cestiček, které se proplétaly mezi náhrobky, kráčel starý muž. Zahalen v kápi, která mu spadala do čela tak, aby nikdo neviděl jeho obličej, kráčel rychle, skoro až běžel. Jeho kroky směřovaly ke kryptě, která stála v zadní části hřbitova obehnaného vysokou kamennou zdí. Každou chvíli se ohlížel, jako by ho někdo sledoval, ačkoli za ním, když se ohlédl, nikdy nikdo nebyl.
Vstoupil do krypty a po schodech sestoupil až úplně dolů. V tom místě byla připravena odkrytá hrobka. Okolo ní byl svěcenou křídou namalovaný kruh a právě do toho kruhu se mžu postavil. Tak, aby měl sarkofág mezi sebou a vstupem do krypty. Tam stál a čekal, až ho jeho osud dožene.
Netrvalo dlouho a na schodech bylo slyšet kroky. Byly rychlé a lehké. Ovšem dost těžké na to, aby bylo poznat, že je to muž. Stařec se napřímil a čekal. Během chvilky se na schodech objevily nohy ve vysokých černých botách. Následoval trup a nakonec hlava. Dotyčný měl dlouhé černé vlasy a černé oči, v kterých plál oheň. Sestoupil ze schodů a zahleděl se na staříka.
"Tak jsem tě konečně našel…" prohlásil s ledovým klidem a pomaličku se začal přibližovat.
Starý muž ani nedýchal. Třásl se strachy. Ne o svůj život, ale bál se, že si démon všimne na zemi namalovaného kruhu. Prosím, jen ať to nezaregistruje… Stařec se skoro modlil. Sucho v ústech a třesavku vystřídala strnulost. Ale neměl se čeho bát. Démon měl oči jen pro starce. Pomalu překročil hranici kruhu a ani to nezaregistroval.
Na tento okamžik stařec čekal. Z rukávu svého pláště vytáhl dýku ze stříbra a bez sebemenšího zaváhání si ji vrazil přímo do srdce. Tím byl rituál dokončen a hrnaice kruhu se rozzářila bílým světlem. Celý kruh se vznesl do vzduchu a začal se stahovat kolem démonova krku. Ve chvíli, kdy se dotkl jeho kůže, démon vykřikl. Snažil se kruh sundat, ale nebylo to možné. Řval a zmítal sebou, ale kruh světla ho nemilosrdně táhl dovnitř sarkofágu. Démon se zmítal, i když už byl uvnitř. Nebylo mi to ale nic platné. Jakmile dopadl na kamenné dno, sarkofág se nad ním uzavřel. Zda na dobro, nebo jen na určitou dobu, to není jisté. Jisté je jen to, že prozatím před ním byl svět v bezpečí.
>>>*♥♥♥*<<<
O mnoho tisíc let později, kdy země již byla civilizovaná a světu vládla technologie. V době, kdy již pro magii bylo místou pouze v dětských snech. V této době žil mladík jménem Akira. Bylo mu 17 let a chodil na střední školu. Navenek vypadal jako úplně normální puberťák, ale byla tu přeci jen jedna věc, kterou se lišil. Narozdíl od svých spolužáků stále věřil dětským snům. Snům o dracích, kouzlech, andělech a, ano, démonech…
Mnohdy se mu kvůli tomu lidi smáli, ale on si z toho nikdy nic nedělal. Ovšem, to ještě netušil, že se jeho bezstarostný život brzy změní. Jestli k lepšímu, nebo k horšímu, to bude hodně záležet na úhlu pohledu. A na Akirových rozhodnutích.
"Cože!?" zařval hoch, když mu matka oznámila tu novinu.
"Ano, slyšels dobře, budeme se stěhovat," zopakovala Akirova matka to, co se synovi snažila vysvětlit už půl hodiny. Ne, že by to nechápal, on tomu jen nechtěl uvěřit. Vždyť byl konec listopadu, pololetí už začalo a do druhého bylo ještě daleko. Lepší dobu sis už opravdu vybrat nemohla… Takové myšlenky se Akirovi honily hlavou.
"Ale proč teď?" položil hoch další otázku.
"Už jsem ti to říkala, babička umřela a dědeček už je moc starý, aby se o sebe sám postaral, proto se stěhujeme, budeme bydlet s ním."
"Mami, já opravdu nemám na výběr, že?" zkusil to Akira naposled.
"Ne, to opravdu nemáš, zítra přijedou stěhováci. Já tu budu muset na všechno to stěhování dohlédnout, ale ty pojedeš napřed," řekla Akirova matka, Isobel.
Akira jen odevzdaně přikývl a šel do svého pokoje.
"Měl bys začít balit," ještě za ním Isobel zavolala.
Chlapec se ale s odpovědí už neobtěžoval. To, že by měl balit, věděl i bez ní. Vstoupil do svého pokoje, který byl sice malý, ale útulný. Ze skříně vytáhl cestovní tašku a začal tam skládat věci. Nějáké oblečení a hlavně svůj laptop, na který šetřil dva roky. Byl to jeden z nejlepších modelů a i když mu hodně přispěli jak mamka, tak prarodiče, pořád se musel dost plácnout přes kapsu. Ale stálo to za to, ušklíbl se.
Pak vzal ještě malý batoh, kam dal pár skicáků, svou sbírku výtvarných potřeb, mobil a lovecký nůž, který dostal od otce, než zemřel. Když měl tohle hotové, vytáhl z knihovničky jednu z mnoha knih, co tam měl, plácnul sebou na postel a začetl se. Když knihu odložil, byla už tma. Ani to nezaregistroval, jak se ponořil do příběhu. Odložil knihu na noční stolek a zaplul do koupelny. Přeci jenom, jak znal matku, tak ho ráno donutí odjet velice brzo.
A měl pravdu. Sotva začalo svítat a už mu máti bouchala na dveře. Nejdřív jenom něco vztekle zabručel, ale když bouchání neustávalo, tak přeci jen houknul, že už je vzhůru. Máti byla evidentně spokojená s jeho odpovědí, protože bouchání ustalo. Akirovi i tak ale trvalo ještě dalších pět minut, než byl dost vzhůru na to, aby z postele vylezl. Nakonec se k tomu ale přemluvil.
Vzal si věci a vydal se do koupelny. Shodil ze sebe tričko a trenky, ve kterých spal, vlezl si pod sprchu a pustil na sebe proud vody. Ledové. To ho vždycky spolehlivě probralo. Po ledovým šoku na sebe pustil vlažnou vodu a nechal se jí omývat. Za nějákou dobu vodu vypnul a vylezl. Oblékl se a šel po čuchu do kuchyně, kde to vonělo čerstvě udělanými tousty.
Po snídani mu Isobel dala lístek na vlak a s tím, že dorazí během pár dnů ho vypoklonovala. Někdo prý musí dohlížet na chudáka dědečka. Jistě, měl tam pečovatelku, ale bylo zbytečné za ni platit peníze, když se o něj mohl starat někdo z rodiny. A tak se tedy Akira rozloučil s maminkou a s taškou přes rameno a batohem na zádech se vydal na vlak, který jej měl odvést k dědovi.
Jeho děda bydlel na obrovském panském sídle, které bylo vystavěno na hřbitově. Hřbitov již sice dávno zanikl, ale podzenmí prostory tam stále byly. A dalo se do nich dostat. I když to bylo nebezpečné. Ne však nemožné.
Akira došel na nádraží a našel příslušný vlak. Nastoupil a našel si kupé, které měl sám pro sebe. Na jedno sedadlo složil svoje zavazadla a na druhé si sedl. Z batohu vytáhl skicák a tužku a pohodlně se uvelebil. Chvíli hryzal tužku a pak ji konečně přiložil k papíru a začal kreslit. Pod rukou mu začal vznikat vnitřek nějáké krypty. Míta, o kterém se mu před pár dny zdálo.
V kryptě na papíru byl sarkofág a na zemi zaschlé skvrny. Akira měl důvodné podezření, že je to krev. I když si nebyl jistý, co v tom snu vlastně viděl. Přeci jen, bylo to před pár dny a ne dneska. Už to docela vybledlo a pamatoval si jen hlavní rysy.
Za nějákou půlhodinku měl skicu hotovou a sečit i tužku schoval. Uvelebil se ještě pohodlněji, zavřel oči a za chvilku usnul. Probudilo ho až zastavení vlaku. Vyhlédl z okna, aby se podíval, co je to za stanici. Samozřejmě, že to byla ta jeho. Jeho šestý smysl ho opět vzbudil přesně ve chvíli, kdy měl vystupovat. Popadl tedy svoje věci a zamířil ven z vlaku.
Nádražíčko bylo docela malé, ale vůbec ne špinavé, jako to ve městě, kde nastupoval. Mělo příjemnou venkovskou atmosféru a Akirovi se tam líbilo. Město měl rád, ale venkov mu připomínal všechno to nadpřirozené, co si rád představoval. A tady, tady mohla jeho představivost pracovat naplno.
Nadhodil si tašku na rameni a vykročil po cestě, která vedla k domu jeho dědečka. Prošel celým malým městečkem, které, byť mělo všechny moderní věci, bylo spíše jako vesnice. Pozdravil některé lidi, které si pamatoval ze své poslední návštěvy zde, což bylo před dvěma lety, a kteří si pamatovali jeho.
Netrvalo dlouho a městečko opustil a pokračoval po polní cestě, která vedla dál. Dědečkův dům stál dost stranou. Obecně se věřilo, že je to kvůli démonovi, který tam je uvězněný, ale ti méně pověrčiví říkali, že je to proto, že dům stojí na místě kostela a že kostely v dávných dobách stávaly stranou od měst i vesnic. Sám Akira měl však mnohem radši tu verzi s démonem.
Cesta rychle ubíhala a on brzy dorazil k tepané bráně, která, spolu s kamennou zdí, obepínala dům jeho dědečka. Otevřel branku, která se zamykala jenom, když nikdo nebyl doma a vstoupil na oblázky sypanou cestičku, která vedla až ke vstupním dveřím. Zabouchal mosazným klepadlem, ale jelikož věděl, že je nepravděpodobné, aby to někdo slyšel, součastně stiskl i klasický zvonek, který sem byl namontován. Budova možná byla stará, ale byla prošpikovaná moderní technologií.
Netrvalo dlouho a dveře otevřela dědečkova pečovatelka. Akiru udivilo, když zjistil, že je celá uplakaná.
"Stalo se něco?" zeptal se.
"Zemřel…" zaštkala pečovatelka, "dneska ráno, našla jsem ho v jeho posteli, nedýchal a byl celý studený…"
Akira jen vytřeštil oči…
"Mrtvý…" zalapal po dechu.
 


Komentáře

1 Monii Monii | Web | 22. ledna 2011 v 8:46 | Reagovat

Moc se ti to povedlo, a krásně píšeš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.