Září 2010

Padlý anděl 6

20. září 2010 v 12:41 | AnnElfwind |  padly andel
Ahojky, tak vám se spožděním několika dnů, či jak dlouho, přináším šestý díl Padlého Anděla. Opět, pokud chcete povídky číst dříve, než se objeví zde, prosím, přestěhujte se na Doupě zvrhlíka, neboť tam je vše uveřejněno dvě minuty poté, co to dopíši.
Dále varování k tomuto dílu povídky. Krom toho, že se dozvíme trochu více o Luciferovi je zde první yaoi scéna, takže opravdu 18+ a kdo to nedodrží, je to na jeho vlastní riziko, nenesu zodpovědnost za žádné újmy na zdraví, neboť jsem vás varovala. A ještě něco, je to první sexuální scéna, jakou jsem kdy psala, tak omluvte nedokonalost.


Krkavčí skála - Šestá část

17. září 2010 v 16:12 | AnnElfwind |  krkavci skala
Jistě jste si všimli, že mám novou literární dílnu, která se jmenuje Doupě zvrhlíka. To je důvod, proč zde povídky přibývají pomalejším tempem, než je zdrávo. Proto prosím všechny, buďte té lásky a dobroty a choďte tam, tady to bude totiž vždy s několikadenním zpožděním. Na doupěti již několik dní vysí šestý díl Krkavčí skály, sem ho dávám teprve teď.

Padlý anděl - 5

14. září 2010 v 14:43 | AnnElfwind |  padly andel
Korunovace začala. Nejprve měli proslov kněží nového Boha. Následně se zpívaly modlitby a teprve potom si k oltáři stoupl Cedrik a začal odříkávat královský slib. Chlapec neměl rád davy a v chrámu bylo opravdu narváno. Nicméně, utěšovalo ho to, že Azrael je s ním. Stál docela blízko oltáře, ale stranou. Přeci jen, měl tak výhled na celý sál.
Královský slib skončil a před chlapce předstoupil předseda rady. V rukou nesl stříbrnou čelenku a Azrael si povšiml, že je andělského původu. Vida, jak jsou světy propojené... Pomyslel si. Pozoroval, jak předseda rady pokládá korunu na princovu hlavu. Teď už vlastně královu, uvědomil si.
"Co bude váš první rozkaz? Veličenstvo?" zeptal se, když poodstoupil.
"Nejprve jmenuji Azraela svým osobním rádcem."
Azrael stuhnul, když uslyšel svoje jméno. Na pokyn Cedrikovy ruky ale před chlapce předstoupil.
"Přijímáš?" obrátil se chlapec přímo na anděla.
"Asi nemám na výběr, že?" ušklíbl se Azi. V očích mu ale hrály veselé jiskřičky. Tady ještě bude veselo, myslel si.
V podobném duchu se nesl zbytek obřadu, který už vlasntě nebyl obřadem. To si jen mladý král nechával přísahat poslušnost od těch, které uznal za vhodné a ty ostatní propouštěl, aby si šli po svejch.
Jako posledního si nechal velitele královských vojsk. Mohutný kapitán před ním poklekl a odříkal slib, že bude novému král věrný. Leonard, jak se velitel vojsk jmenoval, vypadal jako hora svalů, ale když na krále pohlédl, Cedrik uviděl inteligentní pohled jemně zelených očí.
Nakonec Cedrik všechny propustil a jen s Azraelem po boku se vydal do trůního sálu, aby udělil audienci prostým občanům. Přeci jenom, povinosti krále jsou únavné, ale udělat se to musí.
Dezerce dvou nejvýznamnějších andělů na sebe nenechala dlouho čekat. A taktéž netrvalo dlouho, než se to doneslo k Bohu. Samo sebou, že ten páprda děsně zuřil. Nadával dosti nevybíravým způsobem. Netrvalo dlouho a všichni se mu klidili z cesty.
Když osaměl, ještě chvíli nadával, ale pak se uklidnil a zamyslel se. Uvažoval, co dál. Vzhledem k tomu, že třítí Čepel zůstane prozatím asi neobjevena, moc možností neměl. Nicméně, jedna tu přeci byla, byť se mu nechtělo vytahovat trumfovou kartu tak brzy ve hře.
Ale asi nebudu mít na výběr, pomyslel si. Zabručel něco dosti nelichotivého a vyšel z trůního sálu, kde doteď soptil. Prošel klenutou chodbou a došel k menším zapadlým dveřím, které byly ukryty za sochou gryffina. Stiskl kliku a otevřel je. Znechuceně se zamračil, když zavrzaly a když jimi prošel, naštvaně je za sebou zapráskl, až málem vypadly z pantů.
Za dveřma byly točité schody, které se ztrácely ve tmě. Benjamin po nich začal sestupovat. Jenže schody byly staré, takže několikrát málem spadl na čumák, než se dostal dolů. A když se tam dostal, tak byl docela vzteklý.
Tohle mi byl čert dlužen... myslel si. A vlastně, on byl! Uvědomil si po chvíli. Zatrolenej Lucifer! Ale já mu ukážu, soptil, když procházel chodbou, do které schody ústily. Na jejím konci byly dveře z čisté platiny.
Ben si zašátral kolem krku, až konečně nahmatal zlatý řetízek, na kterém byl malý klíček. Stále ještě vzteklý, si řetízek z krku přímo serval a vecpal klíček do klíčové dírky ve dveřích. Otočil jím a rozrazil dveře.
Vstoupil do malé místnůstky, kde byl kamenný podstavec a na něm kus karmínového sametu. Přistoupil k podstavci a uchopil do ruky katanu, která na něm spočívala. Vytáhl ji z pochvy a prohlédl si její diamantové ostří.
Spokojeně si přikývnul, vrátil ji do pochvy a tu si připnul k opasku. Na místo, kde dříve byla Černá čepel, kterou, jak již věděl, Azachiel pojmenoval Obsidián. Nebo se tak Čepel jmenovala vždy a já to jen nevěděl? Napadlo ho najednou. Ale pak to zavrhl. Na jménu nezáleží. S touto myšlenkou vyšel po schodech nahoru a znovu málem několikrát hodil držku. S klením vyšel do hlavní části svého paláce a pak pokračoval do své soukromé komnaty.
Byla v ní šachovnice. A na ní zvláštní figurky. A hlavně tříbarevné. Teď k nim jednu přidal a naopak dvě odsunul stranou.
"Šachovnice připravena, figurky jsou v pohybu..."

Padlý anděl - 4

8. září 2010 v 10:30 | AnnElfwind |  padly andel
Uvažoval, jestli mu vůbec vadí, že ten nahoře přišel o svou Černou čepel... Stejně pro ni ten chlap neměl využití. A on sám mu jenom vždycky dělal poskoka... Nenáviděl to, i když si musel přiznat, že v posteli byl zatraceně dobrej. Ale co je moc, je příliš. Mimoděk rukou sjel ke své vlastní Čepeli - Kamélii...
Rozhodl se. Nebude se do toho dál plést. Pokud Ben chce někoho vodkrouhnout, ať si to udělá sám. On má objekt své touhy zde dole. Ano, Ben byl sice dobrý na sex, když po ruce nebyl nikdo jiný, ale to bylo tak vše. Nemiloval ho. A věděl, že Ben nemiluje jeho.
Zato s ním je to jiné. Od chvíle, kdy ho našel polomrtvého na prahu pekla a kdy se ho osobně ujal, ho miloval. Ovšem nechtěl si ho brát násilím a bál se zeptat, neboť nechtěl slyšet ne.
Bůh mezitím přikázal, aby za ním přišli archandělé Gabriel a Michael. Nejlepší dva, které měl. Seděl na trůnu z jantaru a čekal, až dorazí. Když vešli a poklekli, začal jim vysvětloval, proč je sem zavolal.
"Jak víte, jedna z Černých čepelí je pořád ztracená," začal.
"Ano..." přikývli oba.
"Chci, abyste ji našli."
"Prosím?"
"Jak jsem řekl, chci, abyste ji našli," opakoval Ben. "A nevracejte se bez ní," dodal jen tak mimochodem.
Oba dva archandělé, celí zkoprnělí, se tedy sebrali a opustili nebe, aby se vypravili hledat pověstnou třetí čepel. Nebyli si ale jistí, jestli se jejich úkol nakonec nezvrtne a oni se nerozhodnou zůstat ve světě lidí. Pozorovali ho shůry častokráte a docela se jim líbil. Ovšem jako archandělé se tam moc často nedostali... A teď se rozhodli, že využijí příležitosti.

Následujícího dne se Cedrik probudil v posteli a snažil se vybavit, co se vlastně stalo. Vzpomínal si na člověka s černými křídli, na démona v rudočerné kůži a na to, jako ho objímají silné paže.
Pak si vzpoměl na Azraela. Okamžitě se posadil a začal pátrat po místnosti, aby se ujistil, že je pořád tady. Ulevilo se mu, když ho spatřil v křesle, kde předchozí ho večera sám seděl. Anděl spal.
Chlapec tedy vstal a oblékl si slavností oděv, který měl mít na korunovaci. Na rozdíl od většiny princů a králů, on byl veden k tomu, aby se o sebe uměl postarat i bez toho, aby měl za zadkem padesát sloužících.
Šat byl prostý. Zelená košile, hnědé kalhoty, vysoké boty a tmavě zelený, téměř černý plášť. Přesně barvy tohoto království. Když měl oděv na sobě a dozapínal poslední knoflík, pohlédl na Azraela. Stále spal.
A Cedrik dostal pěkně praštěný nápad. Pomaloučku, polehoučku přešel k andělovi a než se stihl probudit a zabránit mu v tom, začal ho lechtat.
Azrael o Cedrikovi věděl. Už delší dobu nespal. Chěl ale vědět, co ten chlapec vymyslel, když se mu po tváři rozlil ten lišácký úsměv. Předstíral tedy, že stále spí. Když ho ale ta malá mrška začala lechtat, nevydržel to a čertík se probudil i v něm.
Přitáhl si mladého krále, pevně ho sevřel a taky ho začal lehtat. Na rozdíl od něj byl chlapec lechtivý. A Azrael nepolevoval.
Kdo ví, jak se jim to povedlo, ale oba skončili na zemi a dál se valchovali. Celým pokojem se rozléhal smích mladého krále a občasné uchechtnutí anděla. Po několika minutách Azrael usoudil, že chlapec má dost a nechal ho. Nicméně, nakonec, aby se neřeklo, si ukradl polibek.
Tentokrát opravdový. Chlapec pod jeho rty nejprve strnul, ale pak mu jeho polibek váhavě a nezkušeně opětoval. Anděl čekal právě na toto a okamžitě polibek ještě prohloubil. V duchu se usmíval - vyhrál. Princ, teda, za pár hodin už vlastně král, opravil se, je jeho.
Odtrhli se od sebe až tehdy, kdy jim došel vzduch. Seděli na zemi naproti sobě a ani jeden nemluvil. Cedrik se nakonec usmál a anděla obejmul. Ucítil, jak se kolem něj sevřely pevné paže a spokojeně se usmál.
Pak si ale vzpoměl, že má za chvíli začít jeho vlastní korunovace. A to by se opravdu neslušelo, aby jako hlavní aktér přišel pozdě... Vymanil se tedy z Azraelova obětí a trochu si upravil pomačkané oblečení.
"Je čas na korunovaci..." pronesl pomalu. "Šel bys tam se mnou? Prosím?" obrátl se na anděla.
"Pokud chceš, tak ano," odpověděl.
Společně tedy vykročili chodbami až ke chrámu, který byl zasvěcený dávnému bohovi Luciusovi. V zemi bylo sice hodně nových chrámů, které byly zasvěceny novému Bohu, ale korunovace se od pradávna pořádaly v tomto starém.
Vešli dovnitř a na Azraela okamžitě dolehla divná atmosfera. Už ji někde zažil, jen si nepamatoval, kde... Až, když došli do přední části, kde byl zašlý obraz, anděl poznal tu postavu. Zarazil se, ale pak si řekl, že lepší tenhle, než ten páprda nahoře.
Nikdy by si ovšem byl býval nepomyslel, že zrovna on býval bohem...

Krkavčí skála - Pátá část

5. září 2010 v 13:25 | AnnElfwind |  krkavci skala

Sirin ze své cely všechno viděl. Věděl, že v chodbě stojí postava zahalená v šedočerné kápi, ale neodvažoval se ani hlesnout. Bál se, že tím by chlapcův osud zpečetil nadobro. Raději tedy mlčel a čekal na vhodnou příležitost.
Ta nastala, když Alex mrštil k cele klíčem. Ten dopadl kousek od cely. Byl ale na dosah ruky. Sirin se opatrně přiblížil k mřížím a dával pozor, aby na sebe neupozornil osobu, která se dál zabývala Alexem. Nebyl si jistý, co neznámý s chlapcem provádí, ale rozhodně se mu to nezamlouvalo.
U mříže se přikrčil a natáhl ruku ven. Sevřel ji kolem klíče v pěst a pohlédl k neznámému. Nezdálo se, že by si něčeho všiml. Sirin tedy pomaloučku stahoval ruku zpět. Oddechl si až tehdy, když byla ruka i s klíčem uvnitř. Neznámý ale musel jeho výdech slyšet. Naštěstí ale jen zabručel a dál mu nevěnoval pozornost. Zatím mu ještě nestihlo dojít, kam ten kluk mizerná s tím klíčem mignul.
Sirin potichoučku, jako kočka, přešel k zámku. Teď, nebo nikdy... řekl si a rychlostí blesku vrazil klíč do zámku a otočil s ním. Bez sebemenšího zaváhání rozrazil dveře a vší silou, kterou v sobě dokázal po těch letech uvěznění najít, udeřil do toho bastarda, který ubližoval tomu maličkému, co mu nabídl pomoc.
Cizinci spadla z hlavy kápě a pod ní se objevil obličej. Čí? Kdo ví. Byl ale stažený nepěkným šklebem. Než po něm stačil Sirin znovu skočit a vymlátit z něj jisté odpovědi, neznámý utekl pryč.

Sirin zachytil bezvládné chlapcovo tělo těsně před tím, než dopadlo na zem. Potom se s chlapcem sedl ke stěně a čekal, až se probudí. Nevěděl, kde má chlapec pokoj. Ani jeden z nich totiž nepočítal s tím, že se situace vyvyne takhle.
Kdyby věděl, kde chlapec na hradě přebývá, nebyl by problém. Hrad znal jako své boty, takže by nebyl problém se tam dostat. Nicméně takhle? Musel čekat. A vedle stále byla ta spropadená cela, kde strávil značnou část svého života.
Přitáhl si chlapce do náruče a oba je zabalil do svého pláště. Chvilku na to se Alexovi zachvěla víčka. Sirin ho jemně pohladil po tváři.
"Slyšíš mě, maličký?" zašeptal.
Chlapec jen něco zabručel.
"Kde máš pokoj?" optal se démon.
"Co se stalo?" zašeptal místo toho chlapec svoji otázku.
"Potom," slíbil Sirin, "nejdřív mi řekni, kde máš pokoj."
Sirin byl neoblomný a Alex mu to nakonec pověděl. Potom vzal démon chlapce do náruče a prošel chodbou ke schodům do přízemí levého křídla. Začal po schodech stoupat, ale jak nedával pozor, co se děje kolem něho, tak nahoře do někoho vrazil.
A ten někdo nebyl nikdo jiný, než ředitel Cross.
Když se Cedrik Cross sezbíral ze země, kam se po nárazu do Sirina poroučel, zadíval se na démona a pozvedl jedno obočí.
"Co koukáš?" optal se Sirin, stále s chlapcem v náručí.
"Nic, jen se tu potloukají nezvaní hosté."
"Nepovídej," ušklíbl se démon, "myslíš toho zakuklence v šedočerné potrhané kápi, co před chvílí strašil dole a málem toho chlapce sprovodil ze světa?"
"Tys ho viděl?" zamrkal Cross.
"Jo," odpověděl Sirin, "a dostal jsem se ze svého vězení právě tak včas, abych mu jednu vrazil. Jenže pak se dal na ústup."
"Nebyl si pravděpodobně jistý, kolik máš ze své původní síly." odtušil Cross. "Každopádně, odnes toho chlapce do jeho pokoje a pokud možno, zůstaň s ním. A snaž se na sebe neupozornit. Za Richmondových dob chytili nesprávného. A toho správného musíme chytit my teď. Víš, kde má Alex pokoj?"
"Vím."
"Tak běž a zatím mu neříkej, že všechno vím." popohnal ho Cross.
Sirin tedy vykročil.
"A nesnaž se projít přes horní patro, kde jsou učitelé, slyšeli by tě." zavolal za ním ještě Cross a pak se vydal do katakomb, aby se pokusil najít nějáké stopy po tom netvorovi, kterého mu Sirin popsal.

Sirin s chlapcem došel až do jeho pokoje. Položil ho na postel a sám si sedl tak, aby viděl jak na okno, tak na dveře, které pro jistotu zamknul. Nehodlal ponechat nic náhodě.
Mezitím Cross sešel dolů až k Sirinově cele. Mříž byla dokořán a klíč stále v zámku. Usmál se. Zavřel a znovu zamkl nyní už prázdnou celu. Klíč pověsil zpět na skobu a pak zamumlal pár slov.
V koutu cely se objevila iluze postavy skrčené pod kápí. Cross se usmál. Zajistil jim trochu času, než všichni zjistí, že Sirin je na svobodě. Potřebovali nejprve zjistit, proti čemu stojí. I když, pomyslel si, pokud je to opravdu to, co myslím, že to je, tak budeme rádi, když vůbec přežijeme...
Cross se otočil a zamířil zpět do své kanceláře. Potřeboval ještě dodělat jakousi úřední činnost.

Následujícího rána se Alex probudil ve své posteli, i když si nepamatoval, jak se tam dostal. Pokusil se zvednout, ale ruce ho neunesly a tak se jen sesul zpět do peřin.
Sirin ten pohyb zaregistroval a přisedl si na okraj chlapcovy postele. Přelýtnul ho pohledem a pak mu položil ruku na čelo. Bylo horké. Jen se zamračil a ještě víc ho zabalil do peřiny.
Alex se lehce pousmál. "Jsem rád, že jsi volný," zašeptal.
"Spi," doporučil mu Sirin, "máš horečku."
A Alex opravdu upadl do spánku. Sirin chvilku uvažoval, co dál, ale nakonec zvítězila touha být chlapci co nejblíž. Lehl si tedy na kraj jeho postele a přitáhl si ho do náruče.
Chlapec jen něco spokojeně zabručel a přitiskl se k němu ještě víc.

Nick uvažoval, co je s Alexem, že nebyl na vyučování. On sám se právě chystal jít na oběd. Bylo poledne a dopolední vyučování měli za sebou. Možná bych za ním měl zajít... uvažoval. Nakonec to ale zavrhl a vešel do jídelny.
Mezitím Ridley stále hledal ten zatracený klíč. Už prošel celé pravé křídlo a dokonce i centrální část hradu. Zbývalo levé. Prošel přízemím, odhodlaný začít přímo u zdroje. Po schodech sešel do katakomb a pokračoval chodbou k démonově cele.
Celou cestu se rozhlížel, zdali nenajde někde ten inkriminovaný klíč. Bez úspěchu. Až potom mu padl pohled na skobu, na které se skvěl...
"Klíč!" zařval Ridley. "A pak že se ztrati...."
Otočil se na patě a uháněl do kanceláře ředitele školy. Tak tohle mu pěkně omlátím o hlavu, myslel si. Schody z katakomb přímo vyběhl a přízemím levého křídla proběhl, až se za ním prášilo.
Ředitel Cedrik Cross seděl ve své židli ve své kanceláři a četl si noviny. Zrovna neměl nic na práci. Najednou ale práskly dveře a před jeho stolem stanul uřícený Ridley s divokým výrazem ve tváři.
"Stalo se něco?" zeptal se klidně. Tušil totiž, proč tu Ridley je.
"Já vám dám takový ztracený klíč!" zařval školník.
"Myslíte stříbrný klíč od cely démona, který se mi včera podařilo najít?" zeptal se znovu velice klidně Cross. V skrytu duše se ale velice dobře bavil.
"Ano, ten!" ucedil Ridley.
"A neměl byste tedy být rád?" nadhodil Cross. "Myslím, že jsem vám ušetřil práci. Pokud by vám to nevadilo, mám ještě nějákou práci." S tím ukázal na dveře na znamení, že audience je u konce a komorník může odejít.
Ridley stiskl rty a s vystrčenou bradou odkráčel. Práce, to určitě, pomyslel si Ridley, takhle noviny, to spíš... Na znamení nesouhlasu za sebou okázale práskl dveřmi.
"A nepráskejte dveřmi," zavolal za ním Cross a rozesmál se naplno. Potom opět vytáhl noviny a pustil se do luštění křížovky, která tam byla. Byl rád, že se mohl zasmát. Se Sirinovým uvolněním totiž nebyl nikdo v bezpečí. Zvláště ti, co byli na jeho straně. Se sirinovým uvolněním a, jak si právě uvědomil, s Alexovým příchodem do školy, začalo něco nadpřirozeného a temného. A nikdo neví, jak to skončí...