Orb Světla - Kapitola 4 - Kola osudu

6. srpna 2010 v 21:43 | Ann |  Orb Světla
Následující ráno se Kain probudil první. Pohled mu okamžitě sklouznul k chlapci, který se ho stále pevně držel. A opět se na Kainově tváři objevil nepatrný úsměv, který mu tam dokázala vykouzlit pouze jediná osoba - to stříbrovlasé dítě.
Pak si ale Kain uvědomil, že musejí pokračovat v cestě a jemě Leonem zatřásl. Chlapec se neochotně zavrtěl, ale oči otevřel a zamžoural na Kaina.
"Musíme pokračovat," oznámil ten prostě.
Chlapci se sice nechtělo opouštět pevnou Kainovu náruč, kde si připadal v bezpečí, ale věděl, že nemá na výběr. A tak oba dva po skromné snídani, která sestávala z kousku postaršího chleba a sušeného masa, vyrazili.
Kain chlapci opět zakryl oči, když odcházeli z města. I když sám se pátravě rozhlížel, jestli neuvidí něco podezřelého. Neviděl ale nic, co by ho znepokojilo a tak jen spokojeně přikývnul.
Za vesnicí chlapci odkryl oči a postavil ho na zem, protože ho celou dobu nesl opět v náručí. Také zabránil chlapci, aby se na vesnici ohlédl, protože z místa, kde stáli, byl celý ten masakr až moc dobře viditelný.
Leon opět vklouznul svou rukou do té Kainovi a oba vykročili dál po prašné cestě, která vedla do neznáma.

>>>*♥♥♥*<<<

Ze zmasakrované vesnice vzlétla k nebi osamělá vrána a vydala se na jiho-východ. Její let trval celé dlouhé dva dny, ale když konečně předala své zprávy, byla odměněna. Bylo jí umožněno vrátit se zpět do podoby sličné ženy s havraními vlasy a rudými rty. Zpráva o stříbrném chlapci byla přijata a kola osudu se začala otáčet. Otáčet, aniž by o tom Leon či Kain věděli...
Žena s havraními vlasy ulehla do lože temného lorda opět jako jeho milenka a on se od ní nechal laskat. Ovšem jeho mysl spřádala temné plány, jak by se mohl zbavit toho štěněte a toho zrádce, co mu kazí plány...

>>>*♥♥♥*<<<

Dva dny uplynuly od doby, kdy naši hrdinové opustili vydrancovanou vesnici a dva dny se vůbec nic nedělo. Ovšem pozdě odpoledne třetího dne jejich putování se na obzoru objevil Temný les. Vypadal naprosto neprostupně. Zároveň vypadal až moc rozlehlý na to, aby se dal obejít.
"To jako půjdeme tam?" zeptal se rozechvělým hlasem Leon a ukázal prstem před sebe.
"Ano, protože obcházet to by nám trvalo věky. A vzhledem k tomu, že je v sázce osud celého světa si myslím, že na něco takovýho nemáme čas," odpověděl Kain.
Když ale viděl, že se chlapec chvěje, položil mu ruku na rameno a povzbudivě se usmál. Potom ho jemně postrčil a oba pokračovali v cestě. Les se stále přibližoval, až konečně stanuli přímo před ním. Podivně pokroucené stromy se impozantně tyčily do výšky a z lesa vanul studený vítr. A nejen ten...
Kain se zamračil a nakrčil nos. Z lesa vanul puch hniloby a rozkladu - pach smrti. Ovšem tohle nebylo nic, co by se dalo cítit nosem, obyčejný člověk by cítil jenom chlad. Jenže Kain obyčejný člověk nebyl - byl to bojovník a svého času také velitel Armády smrti. Pach smrti by poznal kdekoli a kdykoli... Jakpak by ne, když to bylo právě to, co za sebou Armáda všude zanechávala - Pach smrti a zoufalství.
Nic ale neřel. Nechtěl chlapce ještě víc stresovat. Už tak se k němu tiskl jako vyděšený králík. Přivinul si ho blíž a znovu se zahleděl do lesa. Pach smrti, který k němu vanul, mu napovídal, že něco není v pořádku, že by možná přece jenom bylo lepší les obejít, jenže, to by ztratili drahocený čas, drahocený náskok, který mají před Miquonem...
Ani jeden z nich si nevšiml, že je z nejtemnějšího kouta lesa pozoruje osamělá vrána... Vrána, která v tomto království vždy znamenala předzvěst smrti...
Leon pevně svíral Kainovu ruku a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Temný les se mu vůbec nelíbil. A Kainův obezřetný výraz mu napovídal, že něco opravdu není v pořádku. Leon měl ale tak sucho v krku, že by stejně nebyl schopný vydat ani hlásku, takže se jen o to víc tiskl ke svému společníkovi.
I když byli v lese necelých pět minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. To ticho bylo nesnesitelné... Připadalo mu, že na něj ty stromy padají... Nakonec už ten tlak nevydržel, zabořil tvář do Kainovy vesty a rozbrečel se.
Kaina to nejdřív překvapilo, ale pak se k chlapci sehnul a objal ho. Zároveň si vynadal do pitomců. Mohlo mě napadnout, že toho bude na něj moc... Pomyslel si. Pak Leona začal šeptem konejšit.
Chlapec nakonec plakat přestal, ale Kaina pustit odmítal. Ten chlapce dál držel v náručí, ale jeho smysly opět pracovaly na plné obrátky. Jen proto také zaslechl slabé zadrnčení tětivy luku a díky neobvykle rychlým reflexům také stihl i s chlapcem v náručí uhnout z dráhy šípu, který se zapíchl do stromu na druhé straně téměř neviditelné pěšinky, po které až dosud šli.
Leon jenom vyděšeně třeštil oči, zato Kain už měl v ruce meč a díval se směrem, odkud přiletěl šíp, přemýšleje, kdo to mohl vystřelit a jestli už o nich Miquon ví...
V temnotě v místech, kde Kain předpokládal střelce, se něco pohnulo. Kain to spíše vycítil, než uviděl a věděl, že střelec se chystá vystřelit znovu. Ve stejnou chvíli Kainovi došlo, že na ně míří mnohem víc šípů, než si v první chvíli myslel... Byli obklíčeni.
Ale kola osudu jsou nevyzpytatelná a Temný les prastarý... Má svou vlastní mysl a nemá rád, když ho někdo napadá. Šíp v kmeni považoval za útok na svou maličkost a rozhodl se bránit. Větve prastarých stromů se pohnuly a zasvištěly vzduchem, jak dopadaly na hlavy těch proklatých lučištníků. Napadli ho a teď za to budou platit cenu nejvyšší.
Kain to jenom s úžasem sledoval. Pro jednou stálo štěstí při nich. Byl si ovšem vědom toho, že mohou přijít jiné hrozby, jiné nástrahy temného Lorda... Teď už si byl totiž jistý, že o nich Miquon ví. Nevěděl jak, nevěděl kdy, ale věděl, že ano.
A to, že o nich Miquon ví, byla dost špatná zpráva. Kain předpokládal, že by mu mohli unikat alespoň dva týdny, ne pár dnů... Ale... byl vděčný i za ty. Každý náskok dobrý, říkal si, jenže problém je v tom, že náskok nenáskok, Miquon má své lidi všude a pokud se k nim již o nich dvou donesly zprávy, mohli čekat na cestě před sebou jen potíže.
Pěšinkou, na které stáli, začal fičet nepříjemný vítr. Jakoby je chtěl samotný les popohnat k odchodu. A Kain s tím větrem souhlasil. Nebylo bezpečné zůstávat dlouho na jednom místě. Sjel pohledem k Leonovi a zjistil, že chlapec klečí na zemi, obličej skrytý v dlaních.
Sehnul se k němu a pohladil ho po vlasech. Leon však nereagoval. Kain si ho tedy přitáhnul do náručí a pevně ho objal. Zároveň si také uvědomil, jak moc mu ten chlapec za tu krátkou chvíli přirostl k srdci. Leon mu teď jednou rukou svíral vestu a smáčel ji slzami.
Kain tušil, že tentokrát chlapce tak snadno neuklidní a tak tu zmučenou vystrašenou postavičku prostě vzal do náručí a vykročil hlouběji do Temného lesa. Kráčel rychle a obezřetně poslouchal zvuky lesa v očekávání dalšího překvapivého útoku.
Ten se ovšem nekonal a Kain s chlapcem v náručí došel až na zvláštní mýtinku uprostřed toho tajemna. Byla to jen malá mýtinka, takže koruny okolních stromů ji zastiňovaly. Měsíční světlo na ni tudíž skoro nedopaladlo.
Listy na okolních stromech rozvířil lehký většík a jejich ševelivý zvuk, jakoby Kainovi říkal, že tady budou v bezpečí. Vypadalo to, jako by je les chtěl chránit. A možná to tak opravdu bylo?
Kain se toho ale rozhodl využít. Posadil se s leonem na klíně a zády se opřel o strom. Leon mezitím přestal plakat a už jenom tak pofňukával. Nechal se hladit po vlasech a pochvíli v Kainově náručí usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Miquon se rozvaloval na svém trůnu a nevraživým pohledem provrtával černovlasou ženu, která před ním poníženě klečela. Nelíbilo se mu, že mu donesla špatné zprávy. A zároveň to nechápal. Proto si na někom potřeboval vybít vztek. A ona se dost rychle neuklidila.
"Jakto, že byli všichni ještěří lučištníci zničeni!?" zahřímal, až se celý sál otřásl.
"Nevím, můj pane..." opatrně odpověděla žena. Byla si vědoma toho, že když je Miquon v tomto stavu, klidně ji na místě popraví, když si nedá pozor na to, co říká.
"Sabrino! Ještě jednou mě zklameš a můžeš se rozloučit se svým mizerným životem!" zařval vztekle Miquon. "Teď mi zmiz z očí a postarej se, aby ti dva už nekazili mé plány!" zařval ještě.
Potom vztekle vstal a vydupal ze sálu pryč. Když ho sloužící viděli v téhle náladě, raději se mu klidili z cesty. Kdykoli byl temný lord v takové náladě, nebylo radno se mu plést pod nohy, protože vás mohl zabít skoro jen pouhým pohledem.

>>>*♥♥♥*<<<

A mezitím na mýtince uprostřed Temného lesa spaly dvě postavičky. Dítě a mladík, na jejichž bedrech ležel osud celého světa. V tu chvíli ale vypadali, že je nic netrápí a jen klidně oddechovali. Věděli, že v lese jim nic nehrozí, neboť ten nemá rád, když je v jeho útrobách pácháno násilí...
 


Komentáře

1 PETRS PETRS | Web | 10. srpna 2010 v 20:56 | Reagovat

Proč já tak zbožňuju tvoje povídky? :-) Prostě skvělé pokračování. Nová postava... všechno se začne zamíchávat :-) To miluju :-)

Hodně štěstí při další tvorbě.

2 AnnElfwind AnnElfwind | Web | 10. srpna 2010 v 21:10 | Reagovat

[1]: Děkuju, ale tahle povídka bude asi zase chvíli stát. Neboť zkouším nový žánr - shonnen-ai. A to mě něják chytlo víc. Ale mluví za to povídka Krkavčí skála. Doporučuju. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.