Srpen 2010

Padlý anděl - 3

30. srpna 2010 v 20:45 | AnnElfwind |  padly andel

Cedrik anděla provedl chodbami, až stanuli před jeho komnatami. Když stráže uviděli vysokou postavu, celou v černém, jak se jako stín táhne za králem, který ji ještě ke všeckýmu drží za ruku, trochu zbledli. Chystali se tasit meče, ale Cedrik je zarazil.
"Je se mnou." A tím považoval debatu za uzavřenou. Stráže se jen prkenně uklonili a opět se opřeli o zeď na obou stranách dveří.
Mladý král, jehož korunovace ovšem měla teprve proběhnout, vtáhl Azraela dovnitř a zabouchl dveře. Pak anděla konečně pustil a přešel ke křeslu, které stálo v rohu místnosti, kam se vyčerpaně svezl, stále zabalený v plášti toho muže, který si teď zvědavě prohlížel pokoj, kam ho ten mladíček vtáhl.
Anděl se nakonec posadil na okenní parapet a pohledem se zabodl do Cedrika. Chlapec uhnul a jen se ještě víc zabořil do křesla. "Víš, kdo to byl?" zopakoval Azrael svou otázku, kterou už mladíkovi položil na hřbitově.
"Kdo?"
"Ten v kůži oděný démon. Ten, co tě chtěl prošpikovat svým mečem..." zabručel anděl a pohlédl z okna. Ale když nepřicházela žádná odpověď, znovu stočil pohled na chlapce. Ten si tisknul kolena k bradě a jenom koukal do prázdna.
"Ty to vůbec nechápeš, že?" zeptal se Azrael a přidřepl si před chlapce. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: "Ten démon byl Sabriel, pravá ruka samotného Lucifera. Nicméně, nevypadalo to, jako rozkaz od vládce pekel. Spíš bych si myslel, že to přišlo zhora..." vyslovil svou doměnku anděl, "sice mi zatím není jasné, proč přesně tě chce zabít, ale nějáký důvod asi má... Kdyby šel po mně, byl by důvod jasný, ale takhle to moc smyslu nedává... Jasně, hraje v tom roli to, co udělala tvá matka, ale pro vládce nebes bys neměl být žádnou hrozbou... Bude tu ještě něco jiného... jen ještě..." Azrael se zarazil, když spatřil v chlapcových azurových očích čirý strach. Jen zakroutil hlavou, vymotal hocha ze svého pláště, popadl ho a doslova ho hodil do jeho postele.
Hoch jen vypískl a Azrael se rozesmál. "Spi, nic ti zatím nehrozí," doporučil mu a chystal se jít uvelebit do křesla, kde před tím jeho veličenstvo sedělo. Jenže mu nebylo přáno a drobná ručka ho chytila za lem košile, který mu koukal z kalhot. Odevzdaně se tedy svezl na okraj postele.
"Zůstaneš se mnou?" pípnul chlapec.
Azrael se zamyslel. Když zůstanu, určitě se jednou neudržím a vrhnu se na něho. Anděl po tom chlapci toužil už dlouho, ale zakázané ovoce je zakázané ovoce, nciméně, teď, když stejně porušil slib, vypadalo to, že má dveře otevřené. Tak co mi brání se na něj vrhnout hned? Sjel chlapce, který už usnul, chtivým pohledem... A pak pochopil. To, co mu bránilo si chlapce vzít teď hned a tady, byl fakt, že si tak něják přál, aby to, co k chlapci cítí, bylo oboustranné.
A když si vzpoměl, jak se ten malý krčil u náhrobku svého otce, uvědomil si ještě jeden fakt - a to, že ho vlastně chce chránit. A na to budu potřebovat veškerý svůj um... Neboť pokud se Lucifer rozhodně, že proti mně vytáhne osobně, bude to problém, protože má taky Černou čepel, a je silnější, než já.
Začal uvažovat, co bude muset všechno udělat, aby toho chlapce ochránil a taky, co to ten nahoře tedy chystá. Nelíbilo se mu to... Ale zatím měl moc málo informací. Povzdechl si a pohlédl do spící tváře toho škvrněte. Vypadal klidně. Anděl se usmál. Pomalu, aby ho nevzbudil, se nad něj nahnul a ukradl si to, co chtěl už několik let - polibek. Jen lehký, jako motýlek, ale aspoň něco... pomyslel si Azrael a přesunul se do křesla.
S mečem v ruce, připraveným prošpikovat prvního, kdo bude dělat něco podezřelého, upadl anděl do lehkého spánku, ze kterého by ho vytrhl i ten nejtišší zvuk nepřirozeného charakteru.

Mezitím se Sabriel vrátil do pekla. Vypadal jako spráskaný pes. A taky se tak cítil. Rána na boku se mu sice už, jako každému démonovi prvního stupně, stihla zahojit, ale pořád pálila jako čert. A navíc tam mám teď jizvu... Což se mu vůbec nelíbilo. Měl své tělo rád.
Ale co se mu nelíbilo ještě víc, byl fakt, že teď musel svému pánovi podat špatnou zprávu. Nechtělo se mu tam, neboť mnohokrát viděl, jak Lucifer trestá ty, co mu nějákou špatnou zprávu přinesli. Tresty byly tak kruté, že je mnohdy trestaní nepřežili...
Povzdechl si a zabouchal na dveře Luciferova sálu.
"Dále," ozvalo se zevnitř a Sabriel vstoupil.
Tenhle sál ho vždycky ohromoval. Všude byly samé plameny a sloupy podpírající strop, byly z leštěného onyxu. Podlaha byla černý mramor a na druhém konci místnosti, naproti dveřím, seděl samotný kníže pekel na rubínovém trůně, který olizovaly plameny.
"Takže...?" nadhodil a propaloval svoji pravou ruku ostrým pohledem.
"Obávám se, že pro vás mám špatně zprávy..." začal opatrně Sabriel, ale jakmi le se dostal ke slovu "špatné," byl přerušen výbuchem hnvěu a sražen na zem ohnivou vlnou.
"Vysvětli!" vyštěkl na něj kníže pekel, když se aspoň trochu uklidnil.
"Černá čepel..." vydechl Sabriel, když konečně popadl dech.
"Nemožné, třetí čepel ještě nebyla nalezena a zbývající dvě máme já a ten tam nahoře..." zamumlal Lucifer, spíš pro sebe, než jako odpověď, "netvrď mi, že to pískle mělo Černou čepel!"
"Pane, vy mě asi nechápete..." odvážil se přerušit tok Luciferových myšlenek Sabriel, a když se mu dostalo svolení, pokračoval: "To ne ten zmetek malej, ale," zamyslel se, jak se snažil vybavit si jméno padlého anděla, "Azrael!" vykřil s výtězoslavným výrazem ve tváři.
"Cože?" vyštěkl Lucifer, "Ten, že našel poslední Čepel?"
"Pane, ta Čepel, byla to čepel vašeho přítele..." odvážil se pípnout Sabriel a jen se přikrčil, jak očekával další salvu ohně.
"Benjaminova?" otázal se Lucifer a použil Bohovo pravé jméno...
"Ano, pane, ale vypadá to, že tomu odpadlíkovi slouží z vlastní vůle..."
"Takže to by vysvětlovalo, proč najednou Ben začal vysílat tolik andělů za znovuobjevením poslední čepele..." pronesl zamyšleně Lucifer, "nicméně, mám takový pocit, že si ta čepel najde někoho jiného... Jen ještě nevím, koho."
Pak Lucifer poslal Sabriela mávnutím ruky pryč. Když odešel, znovu si sedl na svůj trůn, ze kterého předtím vyskočil, a pohroužil se do myšlenek...

Padlý anděl - 2

25. srpna 2010 v 17:15 | AnnElfwind |  padly andel

Azrael viděl, jak Sabriel tasí neslyšně meč a napřahuje se ke smrtící ráně. Démon byl pověstný svými tichými, rychlými a hlavně přesnými útoky, které většinou vyřídí oběť hned první ranou.
Ovšem tentokrát démonovi štěstí přát nemělo. Azrael se jako černý stín mihl přes trávník a když už se zdálo, že Sabrielův meč najde cíl v chlapci, postavila se mu do cesty černá čepel Azraelova vlastního meče.
Černé čepele byly ve světě lidí vzácné. Ba, byly vzácné i na božské poměry. Existovaly všeho všudy tři. Jednu měl Lucifer. Druá patřila vládci nebes, ale když byl Azrael vyhnán a označen jako Padlý anděl, povedlo se mu ji ukrást. Od té doby ji střežil jako oko v hlavě.
A co se stalo se třetí černou čepelí? Nikdo to neví. Jisté je jen to, že se před dávnými věky ztratila. Mnoho dobrodruhů jak z řad lidí, tak z řad andělů a démonů ji v průběhu věků hledalo. Nikdo ale nikdy neuspěl a mnozí zaplatili životem. Postupem času se na výpravu za znovuobjevením třetí Černé čepele vydávalo stále méně dobrodruhů. V dnešní době už jsou tyto výpravy ojedinělé a jen Bůh vysílá své beránky, neboť stále nemůže překousnout to, že mu Azrael sebral Černou čepel, co bývala jeho vlastnictvím.
Nemálokrát zkoušel poslat na Azraela své lidi, aby mu ji vzali, jenže všichni se vraceli jako spráskaní psi. Proti síle černého meče neměl nikdo šanci. Bůh nakonec pochopil, že jestli chce Azraela přemoci, musí najít poslední čepel. Ztráta té jeho také znamenala, že byl zranitelný zespodu - z Pekla. Neboť Luciferova Černá čepel byla stále Luciferova.

Azrael švihl Obsidiánem, jak své Černé čepeli říkal, a způsobil Sabrielovi nepříjemnou ránu na boku. Nebyla hluboká, ale démona pálila jako čert. Sabriel na anděla zasyčel, ale trochu se stáhl. Přeci jenom, Černá čepel je Černá čepel.
Azrael udělal ještě pár výpadů, ale viděl, že Sabriel se rozhodl stáhnout. Nechal ho jít. Nebyl z těch, co by svoje soupeře pronásledovali, dokud by se jim nepovedlo je zabít. Místo toho se podíval na mladého krále, který se krčil u náhrobku svého otce.
Až tehdy si uvědomil, že porušil slib své nejlepší kamarádce. Kurník! Zaklel a odplivl si naštvaně do trávy. Když ale viděl, jak se chlapec třese, jen obrátil oči v sloup. Promiň, Valkýrie, ale budu muset porušit slib, který jsem ti dal... Čuchám krysu. Děje se něco, co se mu vůbec nelíbí... Potom přešel k tomu uzlíčku neštěstí, který se promočený krčil v trávě a přehodil přes něj svůj plášť.
Chlapec vůbec nereagoval. Azrael jenom zakroutil hlavou a klekl si před něj. Chytil ho za bradu a otočil ho k sobě. Vpil se mu pohledem do očí a čekal, jestli bude nějáká reakce. Nebyla. Azrael si jenom povzdechl. Pak promluvil: "Víš, kdo to byl?" Azrael narážel na Sabriela, kterého se mu naštěstí povedlo zahnat. Byť jediné, čemu za to vděčil, byl Obsidián.
Cedrik ale mlčel. Jen se schoulil do ještě menšího klubíčka. Azrael si povzdechl. Zabalil chlapce pořádně do svého pláště a vyzvedl si ho do náruče. Pak roztáhl křídla, odrazil se a vznesl se na oblohu. Zamířil i s mladým králem k hradu. Ovšem, musel to vzít oklikou, protože jinak by ho viděli strážní a na to on nebyl zvědavý...
Když Cedrik zjistil, že je ve vzduchu a že jediné, co ho v něm drží, jsou dvě ruce, zmocnila se ho panika. A tak udělal jedinou věc, která ho v tuhle chvíli napadla - křečovitě se chytil té osoby, co ho držela a zabořil mu hlavu do hrudi.
Azrael si samozřejmě všiml, že ho chlapec svírá. Usmál se. Aspoň už mě vzal na vědomí... Pomyslel si. Trochu zesílil stisk, aby chlapci dokázal, že ho opravdu pouštět nehodlá.
Netrvalo dlouho a Azrael přistál na nejvyšší věži hradu. Byla už docela tma a tahle věž byla v centru hradního komplexu, takže nebyla hlídaná. Takže je nikdo neviděl. Což bylo dobře, protože kdo ví, co by stráže mohli udělat, kdyby uviděli anděla s černými křídli, jak nese v náručí jejich krále...
Azrael se ušklíbl a postavil jeho veličenstvo na zem. Když si ale myslel, že tam jeho veličenstvo vyklopí a zase poletí dál, přepočítal se. Chlapce možná na zem postavil, jenže ten se ho dál držel jako klíště. Vykroutil se mu a už už chtěl roztáhnout svá černá křídla a odletět, ale chlapec ho opět chytil.
"Prosím, zůstaň..." kníknul a schoval obličej do látky jeho košile. Z nějákého důvodu se s tím mužem cítil v bezpečí.
Anděl se zamračil. Nechtěl tady zůstávat. Ale nadruhou stranu... Po tom klučíkovi jde samotné peklo. A to po nikom nejde bezdůvodně. On sám měl ale tušení, že tenhle rozkaz přišel od jinud. Byť je to peklo, kdo ho vykonává. Nakonec se rozhodl zůstat. Bude tak mít lepší možnost pozorovat, co ten nahoře zase vymyslí...
Položil chlapci ruku na rameno a nasměroval ho ke schodům, které vedly dolů. Když sestoupili dolů, Azrael se zarazil. V hradech se nikdy nevyznal. Naštěstí chlapec převzal iniciativu a dál cestu ukazoval on. Nicméně anděla chytil za ruku, aby si to přeci jen ještě nerozmyslel a neuletěl mu.

Padlý anděl - 1

21. srpna 2010 v 11:18 | AnnElfwind |  padly andel

Kdysi dávno se člověk zamiloval do andělské ženy. Byla to dechberoucí kráska, jenže bůh její lásce nepřál. Zbavil ji křídel a odvrhl ji od sebe. Ale milující manžel jí byl milejší, než všechno božstvo světa a ona mu brzy porodila syna. Žel, při porodu sama zemřela. Než naposledy vydechla, požádala muže, aby jí slíbil, že se malý Cedrik nedozví, kdo je...
Její muž, král tamní země Lerendie, s tím souhlasil. Nemohl přeci odmítnout poslední přání svého milovaného anděla...
A tak Cedrik rostl v nevědomosti a brzo dosáhl šestnáctého roku svého věku, čili byl plnoletý.

Ovšem, Bůh se v nebi mračil pokaždé, když mu zrak na toho zmetka padl. Věděl sice, že kluk neví, co je zač, ale také věděl, že kdyby se to domákl, mohlo by to znamenat problém...
A tak se rozhodl požádat o pomoc někoho, kdo je považován za největšího nepřítele nebes... Samotného Lucifera. Neboť co se škádlívá, to se rádo mívá a Lucifer s Bohem byli vlastně blízcí přátelé. Byť navenek to vypadalo, že spolu vednou válku.
Vypravil tedy do pekel posla, aby doručil jeho vzkaz. Rozhodl se, že kluk nesmí zůstat naživu. A nejlepší zabiják na světě, tedy... pod světem, byla Luciferova pravá ruka - démon Sabriel. A právě tenhle pekelný zabiják dostal úkol mladého Cedrika zabít. Surově a brutálně.
Anděl s černými křídli pozoroval ze skály smuteční průvod, v jehož čele jel na černém oři mladík. Oděný byl do černé a jeho azurové oči zakrývaly prameny neposedných světle hnědých vlasů.
Anděl věděl, kdo to je. Syn jeho nejlepší kamarádky, Valkýrie. Vzpomínal, jak jí pomáhal uprchnout z nebe za její láskou a jak jí byla odejmuta křídla, když se to vládce nebes dozvěděl... Potkal ji horší osud, než jeho. Věděl, že Valkýrie zemřela při porodu toho chlapce a také jako jediný věděl, proč. Předala mu všechny své zbývající schopnosti anděla. Chtěla, aby v sobě to dítě nosilo odkaz toho, čím kdysi byla.
"A to dítě se teď má stát králem, protože jeho fotřík si natáhne bačkory..." zabručel podrážděne.
Anděl seskočil ze skály a rozevřel křídla. Doplachtil na místo, kam průvod směřoval a jakmile přistál, křídla zmizela. Usadil se pohodlně pod strom a čekal, až průvod dorazí.
Pohřby králů znal. Za dobu, co byl vyhnán z nebes, jich už viděl bezpočet. Byla to vždy jen snůška keců. Všichni přáli pozůstalým upřímnou soustrast a naoko plakali, zatímco přemýšleli, jak by na tom mohli vydělat. Ten pravý pohřeb začínal až poté, co všichni ti šlechtici odešli. Ve chvíli, kdy zůstali jen nejbližší příbuzní zemřelého. V tomto případě pouze chlapec, který průvod vedl.
Anděl, Azrael, zaslechl dusot kopyt. Průvod se blížil. Přešel na druhou stranu stromu a usadil se mezi mohutné kořeny tak, aby ho nebylo vidět. Přeci jenom, Valkýrie říkala "dohlížet z povzdálí" a on to hodlal dodržet.
"Hlavně nezasahovat," vtloukala mu vždycky do hlavy, "nechceš přeci skončit jako já..."
Ale Azrael neměl v plánu se do ničeho míchat. Chtěl se jen dívat. Vidět, co v tom mladíčkovi je.
Pohřeb trval neskutečně dlouho. Až, když se začalo stmívat, začali se lidé rozcházet. Zůstal jen Cedrik, který poklekl na jedno koleno před otcův hrob. Neplakal.
Hm..., že by neměl otce rád...? pomyslel si Azrael. Ale to se pletl. Jakmyle si chlapec myslel, že ho už nikdo nemůže vidět, prostě se zhroutil a dal průchod pláči...
Na obloze se zablesklo a spustil se déšť. Vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Zněla zlověstně a obloha zčernala ještě víc. Azrael, jako nějáký honící pes, zavětřil a to, co ucítil, se mu vůbec nelíbilo. Nad chlapcem se vznášel pach smrti.
Nad tím krásným chlapcem, nad kterým se Azrael mnohdy mlsně olizoval. Ovšem ctil přání své kamarádky, že chlapce nemá konfrontovat. Bylo to pro něj tedy zakázané ovoce.... Azrael si jenom zlostně odfrkl.
Znovu se zablesklo a a plačícím chlapcem se zjevila postava oděná do krvavě rudé a černé kůže. Azrael ho okamžitě poznal. Již několikrát ho viděl při práci.
Za chlapcem stál nejlepší zabiják pekelného světa v podzemí - pravá ruka Lucifera, démon Sabriel...

Krkavčí skála - Čtvrtá část

19. srpna 2010 v 22:33 | AnnElfwind |  krkavci skala

Alex stál u zatáčky, za kterou už začínala zase obydlená část hradu. Jenže tady nastal problém. V chodbě byl Ridley a taky Cross. O něčem zapáleně diskutovali. Ale Alex je z té dálky neslyšel mco dobře. A popravdě, ani se o to nesnažil. Spíš se snažil vymyslet, jak se dostat do ložnice, aniž by ho zpozorovali...
Zacouval zpět do pobořeného levého křídla a začal se rozhlížet, zdali nenajde něco, co by mu pomohlo. Okna rovnou zavrhl, protože i kdyby se dostal ven, okna v levém křídle byla jediná, která se v noci nezavírala. Ani to nešlo, protože sklo bylo vytlučené a nebo tam nikdy ani žádné nebylo. A mohutné okenice dávno chyběly.
Otočil se kolem své osy a zrak mu padl na schodiště na druhé straně. Vedlo do hořejších pater, která ale byla z větší části pobořená a hlavně nestabilní. Nicméně horní patra byla jediná šance, jak se kolem těch dvou v chodbě dostat. Podíval se na strop nad sebou. Byly v něm díry, ale vypadal, že by mohl jednu cestu vydržet. Alex se rozhodl zariskovat a potichu se vydal ke zborceným schodům na druhé straně levého křídla.
Polkl, ale začal po nich opatrně vystupovat. Opatrně každý schod ozkoušel, než na něj přenesl celou svoji váhu. Jen jednou se pod ním kus schodiště udrolil, to když obcházel obrovskou trhlinu. Smekla se mu noha a on špatně našlápl. Naštěstí dokázal udržet rovnováhu. Zbytek schodiště už byl naštěstí v mnohem méně zuboženém stavu, než základ.
Alex stanul v prvním patře levého křídla a pohlédl na cestu, která ho čekala a která vedla k obydlené části. V podlaze bylo mnoho děr a tam, kde nebyly díry, byly napadné kusy stropů z hořejších pater. Jediné světlo, které mu svítilo na cestu, byl měsíc. Baterku se neodvažoval rozsvítit z obavy, že by její světlo mohli ti dva dole zpozorovat. Byl si jistý, že kdyby ho tady našli, minimálně ho vyloučí ze školy.
A navíc... ten komorník... Ridley... Sirin mě před ním varoval... Zajímalo by mě, co je zač. Budu se ho muset zeptat. Ale nejdřív se odsud musím dostat. Chlapec opatrně vykročil chodbou a vždy nejdřív zkusmo našlápl, než došlápl naplno. Potíž byla v tom, že mnohdy musel přelézat popadané kusy zdiva a stropů.
Ovšem štěstěna mu přála. ...nebo to byl zásah odněkud zdola? ...například z temné cely za ocelovou mříží? Není to jisté. Ovšem jisté je to, že se Alexovi povedlo dostat do obydlené části hradu. Tam jen vytáhl mapu a co nejrychleji se rozběhl do své ložnice. Přeci jenom, kdyby ho někdo viděl, měl by obrovský průšvih...
Celý zadýchaný za sebou zavřel dveře do svého pokoje a zamkl je. Baterku a mapu pohodil na stůl a oblečený se svalil na postel. Pořád se mu do mysli vkrádaly obrazy démona zavřeného dole v kobce. Vzpoměl si na jejich plán. Na to, že následující noc se asi nevyspí. Nevadilo mu to.
Netrvalo dlouho a chlapec usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Mezitím na chodbě před ředitelovou pracovnou se stále dohadovali Cross a Ridley.
"Pane řediteli, jak jste se mohl opovážit vloupat se mi do mých soukromých komnat?!" zvyšoval hlas Ridley.
"Byl jsem dole," oznámil Cross, "byl jsem dole, abych zkontroloval, že klíč je stále tam, kde má být, jenže jsem ho nenašel. Jste jediný další člověk, který ví, že ta legenda je pravdivá." Opravdu věříte, že vás nebudu podezřívat, Ridley?"
"Já ten klíč nemám!" začal se vehementně bránit Ridley. Byl si sice vědom toho, že ten klíč odnesl, ale na druhou stranu, teď opravdu nelhal, když tvrdil, že ho nemá. Včera večer kontroloval šuplík, do kterého klíč zamknul a který byl ukrytý vzadu v jeho sekretáři.
To, co zjistil, ho nemile překvapilo. Ba rozzuřilo. Klíč byl pryč a šuplík vylomený. Ridley nebyl hlupák a hned pochopil, že po škole se pohybuje někdo, kdo si je vědom toho, že legenda o démonovi v levém křídle je pravdivá. A pak narazil na toho novýho kluka, jak se ochomýtá kolem levýho křídla. Sice tvrdil, že zabloudil, ale Ridley mu nevěřil tehdy ani noc mezi očima.
Nicméně, je pravdou, že časově by to nesedělo... Kluk byl u Crosse a on hned, jak ho tam odvedl, šel do svého pokoje. Nebylo možné, aby kluk ten klíč ukradl... Takže jsou minimálně dva, došel k závěru Ridley. Jenže, kdo je ten druhý...
"Pokud ten klíč nemáte, tak kdo tedy?!" vyštěkl teď už podrážděný Cross. Byl si totiž vědom toho, že když se dostane do špatných rukou, mohlo by to napáchat obrovské škody. A to nejen tady ve škole. A navíc, bylo tu několik set nevinných žáků, kteří o zlu, sídlícímu dole v kobkách, nemají ani to nejmenší tušení.
"Poslouchejte Ridley, ten klíč mi najdete i kdybyste měl prohledat každý čtvereční centimetr školy! I kdyby to znamenalo lézt žákům do soukromí. Je to životně důležité! A jestli se vám to nepodaří, můžete se rozloučit se svými výhodami, které máte jako komorník a bude z vás obyčejný školník!" s těmito slovy se Cross otočil a zamířil do své ložnice. Byla teprve jedna v noci a on si chtěl alespoň na chvíli ještě zdřímnout.

>>>*♥♥♥*<<<
Alex ležel na posteli a spal. Opět se mu zdál sen, ale jiný, než předchozí noci. Tentokrát ve snu viděl něco naprosto jiného. Siluetu někoho, kdo v ruce držel stříbrný klíč. Ovšem podle toho, jak postava vypadala, to nemohl být Ridley. Byl to někdo menší, s atletickou postavou. Alexovi připadal povědomý.
Ze snu ho vytrhlo vyzvánění zvonu, který všechny budil, aby stihli snídani. Bolela ho hlava. Pokusil se posadit, ale hlava se mu zamotala a on upadl znovu na polštář. Položil si ruku na čelo a jen zasténal. Bylo horké, že by se na něm dalo vařit.
Rozhodl se zůstat v posteli. Netrvalo dlouho a upadl do neklidného spánku.

Kamenou chodbou vedoucí k Sirinově cele procházela postava. Nebylo možné rozeznat o koho jde, byla na to moc velká tma. Ovšem v ruce se jí blískal nějáký předmět.
Postava došla až k cele a tam se zastavila. Otočila se ke stěně, ze které trčela skoba a pověsila tam klíč. Potom se dotyčný otočil k cele, odkud ho pozoroval pár šedých očí skrytých pod kápí.
"Tvoje svoboda bude navěky viset na téhle skobě!" zachechtal se hlas, "Nikdy se ti nepovede zhatit plány mého pána!"

Pak se Alex probudil. Cítil se o něco líp, ale horečku měl stále. I když ne tak vysokou, jako před tím, než usnul, jak zjistil, když si dal ruku na čelo. Pomalu se posadil a kouknul se na hodiny, které byly nade dveřma. Bylo pravé poledne. Tedy čas, kdy budou všichni v jídelně a budou do sebe ládovat oběd.
A pak si vzpoměl na ten sen. Klíč! Ten člověk ve snu měl klíč! Zamračil se. Má riskovat, že ho někdo chytne a jít se přesvědčit, že to, co se mu zdálo, se skutečně stalo? A kdo byl ten dotyčný? A o jakých plánech to mluvil? Před Alexem se zjevovaly stále nové otázky. Odpověď však neznal ani na jedinou.
Rozhodl se tedy risknout to a vstal z postele. Pohlédl na mapu, ale pak ji nechal ležet na stole. Cestu do levého křídla si pamatoval. Otevřel dveře svého pokoje a vyšel na chodbu. Rozhodl se jít bezpečnější cestou, což znamenalo přejít přes patro, kde byly pokoje učitelů. Za normálních okolností by neriskoval, ale byl čas oběda a to znamenalo, že by nahoře nikdo neměl být.
Prošel tedy kolem schodů vedoucích dolů a zahnul do nejvyššího patra hlavní části hradní budovy. Na podlaze tam byl měkký koberec a na stěnách malby ve zlatých rámech. Alex ale neměl čas, aby si všechny tyto nádhery prohlížel. Co nejtišeji a nejrychleji proběhl patrem, až se dostal do míst, kde chodba zatáčela do levého křídla.
Tady na chlapce čekaly dvě možnosti. Buď mohl jít levým křídlem, riskovat, že si ublíží, nebo že se pod ním prolomí podlaha, ale bezpečně se vyhnout profesorům a žákům, nebo mohl riskovat a jít po schodech a do levého křídla zahnout až v přízemí, nebo, jak si teď uvědomil, v prvním patře, které bylo průchozí, byť s obtížemi.
Po chvíli uvažování chlapec seběhl těch několik pater až do prvního. Jenže běh ho jaksi vyčerpal a navíc se ozvala jeho horečka. Zapotácel se a jen tak tak se stačil zachytit zábradlí. Když se mu podlaha přestala točit pod nohama, sáhl si na čelo. Vypadalo to, že mu horečka opět stoupla.
A jak by taky ne, když tady pobíhám po hradě, místo abych ležel v posteli, pomyslel si Alex. Pak si ale vzpoměl na důvod, proč se vlastně nemocný prochází po hradě a znovu se zadíval do chodby. Poté, co se málem zřítil ze schodů, se mu už moc průchod prvním patrem riskovat nechtělo. Už se chystal, že sejde o patro níž a projde přízemím, jenže zdola se začaly ozývat hlasy a přibližovaly se. Chlapec tedy neměl na výběr a vydal se na obtížnou cestu prvním patrem starého levého křídla.
Opatrně našlapoval a snažil se držet při zemi, kdyby náhodou ty, co šli nahoru, napadlo podívat se jeho směrem. Pochyboval ale, že vůbec někdo ví, že je tady. Nicméně, opatrnosti není nikdy nazbyt. Chlapec se dostal až ke schodům na konci chodby a vyčerpaně se posadil do rohu, kde podlaha byla ještě pevná. Bylo mu mizerně.
Pak se mu ale vybavil hřejivý pohled stříbrných očí, který mu Sirin věnoval, když včera odcházel, a chlapcem projela nová vlna odhodlání. Postavil se a začal opatrně sestupovat po poničených schodech. Zdárně se dostal až do přízemí a pak i do podzemní chodby. Vykročil vpřed do míst, kde se nacházela Sirinova cela a až teprve teď si uvědomil, že v pokoji krom mapy nechal i baterku.
Chlapec se ale rozhodl, že ani tahle překážka v podobě tmy ho nezastaví. V tom mále světla, které dopadalo dolů ze schodů přešel ke stěně a položil na ni ruku. Potom, s rukou stále položenou na stěně, začal postupovat pomalu vpřed. K cele to bylo asi sto metrů. Nebylo to moc, ale potmě to chlapci připadalo jako věčnost. Nakonec ale s jednou rukou na stěně a druhou před sebou, doklopýtal až ke svému cíli.
Začal vzpomínat, kde je skoba. Vybavil si její umístění vedle cely a začal tápat po stěně. Nakonec jeho ruka skobu nahmatala. A spolu s ní také něco jiného. Po ohmatání se to ukázalo jako klíč. Ve stejnou chvíli ho pod krkem popadla silná ruka a pokusila se ho od klíče odtáhnout. Chlapci se ale na poslední chvíli povedlo zkroutit zápěstí a potom, těsně předtím, než definitivně ztratil vědomí, hodil klíč směrem, kterým tušil celu.

Krkavčí skála - Třetí část

18. srpna 2010 v 16:07 | AnnElfwind |  krkavci skala

>>>*♥♥♥*<<<

Mezitím v kobce dole v levém křídle budovy školy se démon Sirin pohodlněji usadil do kouta a sledoval chodbu před svou celou. Každou noc se snažil dostat lidem v hradu do snů, ale nedařilo se. Správně si to vysvětloval tím, že si myslí, že celé tohle je jenom legenda. Nevěřili, že je skutečný a tak je jeho volání nemohlo dostihnout.
Ovšem tuhle noc se mu povedlo do něčího snu proniknout. Teď jen doufal, že ten chlapec, ano, věděl, že to byl chlapec, komu pronikl do snu, udělá to jediné možné, co mohl... Že se přesvědčí, zdali je legenda pravdivá, že přijde sem dolů...
Sirin ve své cele slábl a věděl to. To nic nedělání bylo ubíjející a jediné, co ho mohlo znovu postavit na nohy, byl ten chlapec... Rozhlédl se po svém pochmurném vězení... Jak dlouho už tady byl? Roky? Desetiletí? Staletí...? Nevěděl, čas pro něho ztratil význam...

>>>*♥♥♥*<<<

Alex zabočil do zapovězeného levého křídla, opět rozsvítil baterku a rozhlédl se. Oproti zbytku hradu to tady vypadalo mnohem víc, jako ve středověku. Nebyly tu žádné koberce, okna neměla skla, ve zdech vězely držáky na pochodně a strop byl místy probořený. Chlapec polkl, nechtěl pomyslet, co by se stalo, kdyby se nějáká část stropu rozhodla zřítit zrovna ve chvíli, kdy pod ní bude procházet...
Zvědavost ale nakonec zvítězila a on opatrně vykročil. Dával si pozor, kam šlape a obezřetně sledoval strop. Nehodlal riskovat, že ho to tu někde zavalí. Pomalu postupoval vpřed a překračoval spadané obrovské kusy stropu.
Na konci chodby spatřil schodiště, které vedlo nahoru, ale bylo celé rozbité a potlučené. A i zábradlí chybělo. Jenže Alex stejně nahoru nechtěl. On potřeboval dolů, do katakomb. Tam a jedině tam si totiž mohl ověřit, zdali je legenda o uvězněném démonovi opravdu jen legendou, nebo zdali démon, který se mu vkradl do snů opravdu existuje...
Začal hledat schody, které by vedly dolů. A štěstí mu přálo, našel je, když obešel kus zříceného stropu a zábradlí. Civěly na něj, jako nějáký rozšklebený chřtán, jako nějáká obluda, která ho chce pohltit... Zaváhal, ale nakonec přeci jen začal pomaloučku a opatrně sestupovat dolů.
Každý schod nejprve ozkoušel, než na něj přenesl celou váhu svého těla. Ovšem netrvalo dlouho a celého ho pohltily prostory pod levým křídlem. Světlo z baterky přestalo být z povrchu vidět a vypadalo to, jako by do levého křídla nikdy nikdo nepřišel...

Alex stál pod schody a rozhlížel se, co ho čeká. Posvítil si baterkou na mapu, ale ta mu už nebyla nic platná, neboť katakomby na ní nebyly zakreslené... Pro taky, když tam žáci nemělo mít přístup. Zastrčil tedy nyní už zbytečnou mapu do kapsy a vydal se cestou, která se před nímotevírala.
Chodba byla prázdná a tichá a zvuk Alexových kroků se v ní rozléhal ozvěnou. Pokračoval dál a snažil se našlapovat jak nejtiššeji to šlo. Ozvěna ale byla slyšet pořád.

Sirin uvnitř svého vězení slyšel chlapcovy kroky dávno předtím, než by je slyšel jakýkoli normální člověk. Slyšel jej už když sestupoval po schodech. Věděl ale, že to je ještě daleko a tak se jenom pohodlněji opřel a stáhl si kápi více do čela.
Kroky byly stále blíž a démonovy oči za chvíli rozeznaly v dálce chodby malou postavičku, která se obezřetně přibližovala a svítila si na cestu baterkou.

Světlo Alexovy baterky se odrazilo od mříží. Byl u cíle své cesty. A jedno už věděl. Minimálně to vězení je pravda. Jestli v něm je nějáký démon, to se teprve dozví. Zvědavost ho poháněla kupředu a chlapec zrychlil. Rychle přešel až k mříži a baterkou si začal svítit dovnitř.
Nejprve to vypadalo, že prostor za ocelovou mříží je prázdný, ale pak kužel světla přejel po postavě v koutě. Byla celá zahalená do černé kápě a prakticky nic z ní nebylo vidět.
"Ha... haló...?" zavolal nejistě Alex.
Žádná odpověď ale nepřišla a chlapec začínal uvažovat, zdali démon, pokud to démon byl, za tu dobu, co tu byl zavřený, nezemřel...
Už už se chystal, že zavolá znova, ale postava se najednou pohla. Pomalu se postavila a ještě pomalejším krokem přešla k mříži, takže stála přímo před chlapcem, který o krok ucouvl.
Sirin si chlapce pobaveně prohlížel, což ten ale nemohl vědět, protože démon měl obličej ukrytý ve stínu kápě. Pak mu ale obličej zvážněl. Ten chlapec vypadal tak nevinně... Nechtělo se mu ho zatahovat do svých problémů... Věděl totiž, že pokud do toho toho chlapce zatáhne, může ho to stát život. A ten chlapec se mu líbil. Byla by ho škoda...
"Ty... ty jsi démon?" zeptal se chlapec stále ještě trochu roztřeseným hlasem.
"Přijde na to..." odpověděl zamyšleně Sirin a jediným plavným pohybem ruky si shodil kápi z obličeje. Odhalil tak delší uhlově černé vlasy a stříbřité oči.
Alex jen vykulil oči. Sirina to očividně pobavilo, protože mu zacukaly koutky. A i když se to snažil skrýt, chlapec si toho stejně všiml.
"Co je tady k smíchu?" vyjel po démonovi s nově nabytým sebevědomím.
To už se Sirin neudržel a rozesmál se naplno. Jeho smích byl nakažlivý a netrvalo to dlouho a Alex se taky rozesmál. A právě v ten moment všechno napětí, které ve vzduchu vyselo, zmizelo.
"Takže jsi démon," potvrdil si chlapec to, co už stejně v hloubi duše věděl. "Nevypadáš jako vraždící bestie z té kroniky, co jsem četl..."
Sirin si jenom vzdychl, posadil se na podlahu své cely a zády se opřel o mříže.
Alex si vzpoměl na úryvek kroniky, kde bylo napsané, kde se nachází klíč. Začal se rozhlížet okolo sebe po zdech, ale žádný klíž neviděl.
Sirin se otočil a když viděl, jak se chlapec rozhlíží, jen smutně řekl: "Ta skoba je támhle, ale klíč si odnesli..."
"Kam?" zeptal se Alex a upřel na démona svoje světle modré oči.
"Nevím, ale není to zas až tak dávno. Odnesl ho takový úlisný chlap, co vypadá jako komorník..."
"Ridley!" prohlásil vítězně Alex.
"Ty ho znáš?"
"Jo, dělá školníka, ale nevěřím mu..."
"Drž se od něj dál," zvážněl Sirin.
"Proč?" nechápal Alex.
"Je nebezpečný..."
"Ale jestli má ten klíč..." začal Alex.
"Nenechám tě kvůli mně riskovat," odmítl to rezolutně Sirin.
"Ale já chci!" trval si Alex na svém.
"Tak dobře," vzdychl si Sirin, "víš, kde má ten komorník pokoj?"
"Ne, ale mělo by to být na mapě..." odpověděl Alex.
"Dobrá." Sirin se na chvíli odmlčel, ale pak pokračoval, "zítra v jednu v noci tady dole spustím povyk. On sem přijde, aby zjistil, co se děje. A ty se mu vloupáš do pokoje a zkusíš najít klíč. Ale nemůžu ti dát víc, než deset minut..."
"Dobře."
"Teď radši běž..." doporučil mu Sirin. Než si to rozmyslím... Nechci, aby se ti něco stalo, mlaičký.

Krkavčí skála - Druhá část

10. srpna 2010 v 14:53 | AnnElfwind |  krkavci skala
Poslední hodina před obědem skončila a Alex se rychle vydal do jídelny. Celé vyučování byl myšlenkami jinde a i při obědě se pořád vracel ke kronice, která odpočívala pod jeho polštářem. Takže ani moc nevnímal, co jí. Jen to do sebe rychle naházel a vyběhl po schodech do svého pokoje.
Zavřel za sebou dveře a tašku s učením hodil do kouta. Z pod polštáře vytáhl kroniku z knihovny, o které se mu nikdo nezmínil, a začetl se. Už když knihu bral si byl jistý, že je to zakázané, ale jeho zvědavost byla silnější. Otevřel kroniku na stránce, kde přestal ráno číst.

Já, hlava rodu Crossů, Richmond Cross, jsem přišel na způsob, jak se démona zbavit. Nevím, jestli můj plán bude fungovat, ale pokud ano, již tu nebudu, abych mohl vše napsat pro dobu, kdy se démon ze sévho vězení osvobodí.
Pokud uspěji, bude mě to stát život. Nyní slyš, čtenáři, démon Sirin musí být uvězněn za ocelovou mříží se stříbrým zámkem. Ale démon není hloupý. I když se ho pokusíš zavést do jeho vězení, lest snadno prohlédne.
Je jen jeden způsob, jak démona zavřít v jeho vězení. Ovšem jeden člověk to nezvládne... A proto se můj věrný komorník uvolil mi pomoci.
Démon se rád živí lidským masem, a proto jsem se rozhodl dělat návnadu. Až démon, jehož smysly budou otupeny touhou po mase, po krvi rodu Crossů, dovedu ho do jeho cely... Démon je rychlý, takže kdybych se pokusil vycouvat, pozná, že padl do pasti a chytit se nenechá.
Můj věrný komorník tedy za mnou zamkne celu v okamžiku, kdy démon a já budeme uvnitř. Toto bude vážení můj konec. Neočekávám, že z tohoto vyváznu živý... Neočekávám, že ještě někdy uvidím zbytek své rodiny... Svou malou dcerku...

Alex se opět zarazil, protože se písmo znovu změnilo. Už nebylo tak pokaňkané, zato bylo místy rozpité vodou, jako kdyby pisatel plakal. Ale něco mu pořád nedávalo smysl. Pořád si pamatoval tu postavu, schoulenou v rohu krypty, kterou viděl ve svém snu. V kronice se psalo, že démon je nebezpčený, ale Alexovi připadal jen smutný...
Znovu se začetl do kroniky.

Můj pán je mrtev, ale všichni si můžeme vydechnout, neboť démon je uvězněn a pokud jej nikdo nepustí na svobodu, zůstane uvězněn navěky. Když jsem za pánem a démonem zamknul celu na stříbrný zámek, pověsil jsem klíč na skobu nedaleko cely.
Pán si přál, aby měl démon svobodu nadohled, ale nikdy se jí nemohl dotknout. Mělo to být věčné mučení. Zdá se, že to zabírá, neboť již třetí noc slyším démonův nářek. Vůbec ale nevím, jak to dopadlo s mým pánem, poté, co jsem celu zamknul, jsem ztratil odvahu a utekl. Nevím, jak dlouho tady ještě vydržím... Nářek toho démona mne ubíjí...

Text tady končil uprostřed stránky, což bylo divné. Alex tedy otočil list. Byl tam další zápis. Tentokrát byly stránky suché. Alex pokračoval ve čtení.

Odjíždím ke zbytku pánovy rodiny. Nedokážu zde již zůstat ani minutu. Sbalil jsem si všechny věci a opouštím sídlo Crossů nadobro. Bůh chraň ty, jenž sem v budoucnu zavítají...

Tady kronika končila. Zápisy nebyly moc jasné, ale Alexovi to zatím stačilo, neboť se ozval zvon, ohlašující začátek odpoledního vyučování a on si musel pohnout, aby nepřišel na dvouhodinovku tělocviku pozdě. Podle mapy se tělocvik odehrával vždy na louce za hradem. Doběhl tam právě včas, což znamenalo pár vteřin před profesorem.
Byl zvědavý, co se bude dít. Jak ho překvapilo, když profesor dotáhl haldu cvičných mečů. Přitočil se k Nickovi.
"Takže tělocvik je v duchu historických bojových umění?" zeptal se ho.
"Ano, dalo by se to tak říct," tajemně se usmál, "a o víkendech jsou hodiny ježdění na koni, samozřejmě jen pro zájemce."
Alex jen valil oči. Nick se usmál a zeptal se ho, jestli taky bude na hodiny ježdění chodit. Chlapec jen kývnul, že rád. Potom hodina začala. Chlapci byli rozděleni do dvojic a každý dostal cvičný meč.
A až teprve teď Alex pochopil, proč je tělocvik vyučován tak daleko od hradu. Třískání mečů o sebe vydávalo strašný hluk. Kdyby cvičili někde blíž, tak by se uvnitř asi nedalo učit.

Po dvou hodinách ubíjející dřiny, která ale, jak se zdá, všechny bavila, se skupina zpocených chlapců vřítila s úsměvem na tváři do jídelny, kde čekala svačina. Jídlo v nich mizelo, jako kdyby nejedli už bůhví, jak dlouho.
Nick, který seděl vedle Alexe, mu nabídl, že mu po svačině ukáže stáje. Odpovědí mu bylo nadšené přikývnutí, protože chlapec měl, jako skoro všichni u jejich stolu, plnou pusu. Nick si pro sebe jen zakroutil hlavou a natáhl se pro talíř se sušenkama.
Po svačině se oba chlapci vydali přes louku, kde měli tělocvik, do stájí. Byly samostatné a stály kousek stranou od hradu. Ve stájích je přivítalo frkání koní všech barev a plemen.
"Každý tu má svého přiděleného koně," začal vysvětlovat Nick, "můj je tamhleten bělouš," ukázal kamarádovi na krásného hřebce.
Alex se jen fascinovaně rozhlížel. A pak mu zrak padl na černého hřebce v zadním stání.
"Čí je tamten?" zeptal se Nicka a ukázal na koně.
"Tamten? Ničí... Na Voltairovi se nikdo neodváží jezdit. Dokonce se k němu pomalu nidko neodváží přiblížit. Má nasvědomí již několik úrazů..." vysvětlil Nick.
Až potom si ale všiml, že ho Alex přestal poslouchat hned poté, co vyslovil "ničí" a že přešel ke koni blíž a zvědavě si ho prohlíží. Rychle k němu přiběhl a chtěl kamaráda odtáhnout, ale Alex se mu vysmekl a přistoupil ke koni ještě blíž.
Když byl skoro nadosah, natáhl ruku a čekal, co se bude dít. Nick jen s obavami přihlížel. Ale, světe div se, Voltair se na Alexe zvědavě zadíval a pak mu hravě drcl do ruky. Chlapec koně začal hladit a ten ho znovu z legrace drcnul. A to už se Alex neudržel a rozesmál se.
"Já nevěřím svým očím..." vydechl Nick, aniž by si uvědomil, že doposud zadržoval dech. Obdivně se usmál a přešel blíž v domění, že se kůň nechá pohladit. Jakmile se ale přiblížil, kůň po něm chňapl a snažil se ho odehnat.
"Nemá tě rád," konstatoval Alex a znovu se rozesmál, když od Voltaira dostal další herdu do ramene.
Nick se zamračil, ale zamračení bylo rychle nahrazeno úsměvem, takže si Alex myslel, že se mu to zdálo. "Měli bysme se vrátit," už to byl zase ten starý uměvavý Nick.
Pomalu se vraceli přes louku, kterou zalévalo světlo zapadajícího slunce a všechno vypadalo, jako, že se nic neděje. Jenže to bylo jen ticho před bouří. Bouří, která měla nastat už brzo.
Když se vrátili do hradu, Alex se omluvil a zamířil zpět do svého pokoje. Bylo už opravdu pozdě a chlapec si ani neuvědomil, jak dlouhou dobu ve stájích strávili. Pohled mu padl na rozevřenou kroniku, kterou nechal jen tak povalovat na stole. Zamračil se. Kdyby ji někdo našel, je zle, pomyslel si. Přeci jenom, v té knihovně opravdu neměl do dělat, jak zjistil od jednoho kluka z vyššího ročníku.
Prý to je soukromá knihovna ředitele Crosse. Místnost, kam nemají přístup ani ostatní učitelé. Jen pan ředite. Také se dozvěděl, že bývá zamčená.
Chlapec pohlédl na hodinky. Byl čas večeře. Tedy doba, kdy budou všichni v jídelně. Popadl tedy kroniku a rozběhl se k zapovězené knihovně. Cestou nikoho nepotkal. To bylo dobře. Jenže když se ke knihovně dostal, zjistil, že dveře jsou zamčené.
Alex propadl panice a nevěděl, co dělat, ale pak se rozhodl, že prostě nechá knihu ležet na stolku pod váhou, který stál u dveří knihovny. Věřil, že je nemožné dokázat, že si kroniku vypujčil zrovna on. Rozhodl se z chodby rychle zmizet.
Jenže žel bohu, mapa zůstala u něj v pokoji, takže se stalo to, čeho se Alex obával při příchodu do této školy - ztratil se. Přeci jenom, byl tady první den. A jak se snažil dostat do míst, kde to zná, nebo narazit na někoho, kdo by ho nasměroval, dorazil až do zapovězené části hradu - pověstného levého křídla.
Jenže to chlapec nevěděl, dokud mu na rameno nedopadla něčí ruka.
"Co tady děláš?" zeptal se ho školník. Který dost dobře mohl být také komorníkem ředitele, jak si teď Alex uvědomil.
"Já zabloudil..." vykoktal Alex.
"To určitě..." zamračil se školník, pan Ridley, "spíš ses chtěl dostat do zakázaných částí hradu."
"Ne, opravdu jsem zabloudil..." koktal Alex, "asi jsem špatně odbočil na cestě z jídelny." Alexův hlas nabyl na jistotě, "jsem tu první den. Opravdu není lehké se neztratit, když zapomenete mapu a přestanete se soustředit na to, kam jdete..."
"No dobrá, pro tentokrát tě nechám jít, ale jestli tě tady ještě někdy uvidím, budeš z toho mít opravdu problémy," pan Ridley ho nasměroval správným směrem a ještě dlouho ho sledoval pohledem. Začal Alexe podezřívat, že ví něco, co by vědět neměl.
Alex se dovlekl do svého pokoje a vytáhl notebook, který dostal loňský rok k narozeninám. Věděl sice, že motat se dál kolem té knihovny by bylo nebezpečné, ale chtěl vědět víc a tak se rozhodl zapátrat trochu na internetu.
Zadal do googlu Cross a Sirin, zmáčkl enter a čekal, co z toho vyleze. Ale jediné, čeho se dočkal, byly různé přepisy legendy, kterou mu včerejší večer vyprávěl Nick. Alex zkoušel do vyhledávače zadávat ještě různá jiná klíčová slvoa, ale vždy mu to našlo vesměs to stejné. Nakonec to vzdal a popadl budnu.
Věděl, že porušuje školní řád, když opouští budovu v noci, ale nemohl si pomoct. Chtěl znovu vidět toho koně. Voltairova přítomnost ho uklidňovala. Přeběhl louku a vstoupil do ztemnělé stáje. Přešel k Voltairovu stání a okamžitě ho přivítal šťouchanec do ramene.
Alex vstoupil ke koni do boxu a opřel si čelo o jeho krk. Přemýšlel o démonovi a o tom, co se mu zdálo. Tak moc se ponořil do myšlenek, že sebou vylekaně trhl, když uslyšel vrznutí dveří. Nick říkal, že se Voltaira všichni bojí, tak se jenom v jeho stání skrčil tak, aby ho nebylo vidět.
Ale dotyčný jen zhasl i to tlumené světlo, které dosud ve stájích svítilo, popřál koním dobrou noc a zase odešel. Alex si oddech a znovu se postavil. Až teď si uvědomil, jak moc pozdě vlastně je. Rychle Voltaira na rozloučenou objal a ten ho jenom postrčil čenichem, jako by říkal: Běž už, nebo budeš mít malér.
Alex vyběhl ze stáje a přes louku zalitou měsíčníms svitem se hnal zpět k hradu, doufaje, že zadní vstup je stále odemčený. Měl ale štěstí a dveře se pod jeho dotekem otevřely a dokonce ani nezavrzaly. Hned vedle dveří byly schody, které vedly nahoru do patra, kde měl pokoj. Alex se na ně zadíval, ale pak se v jeho hlavě zrodil naprosto šílený nápad. Upaloval nahoru do svého pokoje a sebral maloukapesní baterku a samozřejmě mapu, přeci jenom, zatím se tu moc dobře nevyznal.
S těmito dvěma věcmi seběhl znovu dolů a pak prošel chodbou, která podle mapy vedla od levého křídla. Tu chodbu poznával, protože v ní byla kancelář ředitele a podle mapy také jeho ložnice. Cedrik Cross evidentně nenechával nic náhodě. Ale vypadalo to, že už spí. A tak Alex zhasl baterku a proplížil se chodbou až do míst, kde se stáčela do staré a neopravené části budovy - Levého křídla.

Dračí elf...

8. srpna 2010 v 21:43 | Ann |  Poesie
Mezi živly rozdělena
nejsem drak však ani žena
v srdci mém oheň plane
vlasy mám havraní
z očí mi srší blesky
zem v pohybu mi nebrání
ve větru vznáším se na křídlech draků
pod vodou dýchat znám
pocházím z rodu elfích draků
a věčný život mám.

Živly

8. srpna 2010 v 21:42 | Ann |  Poesie
Oheň:
V žáru ohně z dračí tlamy
v dávné době zrodil se svět
část se stala zemí ohně
drakům patří mnoho let.

Voda:
Voda hučí voda bouří
divoká a neklidná
jindy zase klidně plyne
mágy vody spoutaná.

Země:
Pevnou půdu pod nohama
tvoří právě zem
můžeš však i skrze projít
dál za obzorem...

Vzduch:
Hurikán tornádo větrná smršť
však také vánek mírný
va svědomí má obyčejný vzduch
nepřítel zlý však přítel věrný.

Blesk:
Bouře zuří blesky metá
blesk vražedný je nepřítel
zkroť ho však a navždy budeš
jediný jeho velitel.

Společně:
Oheň voda země vzduch
jejich přítel blesk
tvoří živly základní
prásk a nebo plesk...

Věž

8. srpna 2010 v 21:38 | Ann |  Poesie
Na kopci věž stála
a nebyla malá
byla černá veliká
každý od ní utíká.

Každý, kdeže
to je lež
jeden mladý mládenec
po zdi leze v leže.

Ve věži je okýnko
v okýnku se svítí
za okýnkem děvčátko
spřádá klubka nití.

Mladík po zdi leze
nepoleze dál
žuchne totiž dolů
čert aby to vzal.

Cestou vyrval ze zdi kámen
byl to kámen základní
věž se na bok naklání
v prachu klesla na zem.

Dva bratři

8. srpna 2010 v 21:35 | Ann |  Poesie
Mezi nebem a zemí
mezi dobrem a zlem
co tam je nikdo neví
nikdo až na ně.

Člověk s křídly nadělů
člověk z vyšších sfér
a člověk z pekla pod zemí
kde vládne Lucifer.

Jediní obyvatelé uprostřed
kdysi bratři ve zbrani
teď každý na jiné straně lodi stojí
jsou si navzájem neznámmí.

Každý má svoje rozkazy
každý chce poslechnout svého pána
ten z pekla chce zasít sémě zlé nákazy
však anděl je zastánce práva.

To, že bratři byli
navždy zapomenuto je
to, že si záda navzájem kryli
nikdo si nepamatuje.

Tasili meče, když zablesklo se
hrozivá bouře nastala
dávná vzpomínka znovu vzplála
rivalové znovu bratry stali se.

Krkavčí skála - První část

8. srpna 2010 v 21:14 | Ann |  krkavci skala
Škola, do které rodiče Alexandra poslali, vypadala jako starý hrad z pohádky. Ale on se netěšil. Nechtěl opustit rodinu a jít na internát, ale neměl na výběr. A hlavně, doma to poslední dobou dost skřípalo. Věděl proč, i když rodiče nevěděli, že to ví. Věděl, že se chystají rozvést a i když byl ve svých šestnácti dost starý na to, aby doma zůstal, na jednom se jeho rodiče i přeze všechny hádky shodli - Nechtěli, aby Alex byl uprostřed toho všeho.
A tak tu stál, před tím hradem a pozoroval ocelově šedou oblohu, která hrozila bouřkou. Nakonec se ale odhodlal a zabouchal na bránu. Chvíli trvalo, než se brána se skřípotem otevřela a mladík byl vpuštěn dovnitř.
"Alexander Starlight?" zeptal se postarší muž, který mu otevřel dveře.
"Ano," přikývl chlapec.
"Věci nech tady a pojď se mnou," nakázal muž, kterého Alex hádal na školníka.
Chlapec jen kývl a postavil velkou cestovní tašku na zem. Svůj malý batoh si nadhodil na rameni a vykročil za postavou po obrovském mramorovém schodišti, které vedlo bůhví, kam. Už teď věděl, jak snadné bude se tady ztratit.
Došli před masivní dveře se zlatým klepadlem, na které Alexův průvodce zabušil.
"Dále," ozval se zevnitř hlas.
Chlapec se svým průvodcem tedy vešel. Uvnitř se mu naskytl pohled na útulně zařízenou pracovnu, které vévodil masivní dubový stůl a kožené křeslo na kolečkách, které působilo ve starobylém hradu jako pěst na oko a které bylo otočeno zády k nim.
"Pane, vedu toho nového, Starlighta." Poté se starší muž uklonil a zmizel.
Alex v první chvíli nevěděl, co má dělat, jestli promluvit, nebo ne... A tak jen stál a mlčel, až ho z jeho dilematu vytrhl hlas ředitele: "Posaď se," řekl a s tím otočil své křeslo.
A tak Alex poprvé uviděl Crosse, ředitele Krkavčího vrchu, jak se škola jmenovala. Muž byl poměrně mladý. Ne víc, než třicet. Měl světle hnědé vlasy a černé oči. Oblečený byl dosti neformálně. Což se ale dalo od ředitele internátní školy předpokládat, přeci jen, ne každý má nervy na to, aby chodil každý den v kravatě a obleku.
"Posaď se," znovu se ozval ředitelův hlas. A až teď si Alex uvědomil, že stále stojí. Rychle se posadil na židli naproti řediteli a čekal, co bude dál.
"Změna školy měsíc po zahájení školního roku asi není nic lehkého, ale doufejme, že sem zapadneš," pohlédl na chlapce. "Pokusím se ti vysvětlit, jak to tady chodí:
V centrální části hradu jsou učebny a v horním patře také pokoje učitelů, kteří bydlí moc daleko, než aby mohli každý den dojíždět. Pravé křídlo je vyhrazeno studentům, jsou tam pokoje, společenská místnost, knihovna, herna a počítačová místnost. Do levého křídla je z bezpečnostních důvodů vstup zakázán. Je nestabilní."
Pak se učitel sehnul do jedné ze zásuvek stolu a vyndal několik papírů. Podal je Alexovi s tím, že jedno je rozvrh, druhé mapa a třetí školní řád. Alex jen udiveně koukal na mapu, ale v skrytu duše za ni byl rád.
Ředitel vstal a pokynul Alexovi, aby ho následoval. "Ukážu ti tvůj pokoj," dodal na vysvětlenou.
Vyšli z ředitelny a ředitel Cross ji za sebou zamkl. Pak vykročil chodbou a chlapec ho následoval. Došli do pravého křídla hradu a pak vystoupali až do úplně horního patra.
Bylo v něm podivné ticho. Alex se zarazil. Ve všech ostatních patrech, kterými procházeli, byly slyšet lidské hlasy, hlasy studentů... Cross ale jakoby mu četl myšlenky a řekl: "Bohužel všechna ostatní patra jsou již plně obsazená. Doufám, že ti nebude vadit, že na tomto patře budeš úplně sám." Omluvně se na chlapce usmál.
Alex jen zavrtěl hlavou a Cross mu tedy ukázal na jedny dveře s tím, že jeho věci už tam jsou. Poté se rozloučil s novým studentem a vrátil se k sobě do pracovny. Alex na chodbě osaměl. Vzal tedy za kliku svého pokoje a vstoupil.
V pokoji byla jedna postel, skříň, psasí stůl, židle a nějáké poličky. Alex přešel k oknu, které mělo výhled na nádvoří hradu a zadíval se na rychle tmavnoucí večerní oblohu. Slunce vůbec nebylo vidět, jak byla zatažená. Vypadalo to, že v noci bude pršet.
Chlapci padl pohled na papíry, které mu Cross dal v kanceláři. Jak již zjistil tam, jedno byla mapa, tu dal zatím stranou. Pak si prohlédl druhý papír. Byl to jeho rozvrh a byly tam vypsané i snídaně, obědy a večeře. To bylo dobře, protože o jejich časech se ředitel nezmínil. Alex dál zkoumal rozvrh. Zítra měl chemii, matematiku, angličtinu a literaturu, pak byl oběd a pak dvouhodinovka tělocviku. Nevypadalo to špatně. Zajímalo ho, jaký bude tělocvik na hradě. Doufal v něco zvláštního.
Ale pak mu pohled padl na třetí papír. Rozsvítil, protože už skoro nebylo vidět a sedl si s posledním papírem za stůl. Jak Cross řekl, byl to školní řád. Chlapec ho pročítal. Nejprve tam byly samé klasické body, jako slušné chování, opatrnost, zákaz kouření, krádeží, pak takové věci, jako kdy je večerka a že je v noci zakázáno se pohybovat jinde, než po pravém křídle školní budovy.
Jenže pak, u bodu 20, se chlapec zarazil. Stálo tam, že je zakázáno chodit do sklepení pod levým křídlem hradu a za neuposlechnutí bylo vyloučení ze školy. Chlapce by zajímalo, proč se tam nesmí. Rozhodl se, že si zajde do společenské místnosti a bude doufat, že tam narazí na někoho ze studentů. Chtěl se někoho na to levé křídlo vyptat.
Vstal od stolu, zhasl a zamířil dolů. Sešel až do přízemí a tam začal pátrat právě po společenské místnosti. Našel ji snadno, protože se z ní ozývalo mnoho halasících hlasů. Nejdřívm jenom nakoukl. Bylo tam neskutečně lidu. Ale několik chlapců si ho všimlo a okamžitě ho vtáhlo dovnitř a začalo se představovat.
Vypadalo to, že nemají nové studenty moc často. A nadšení z prváků už po měsíci asi opadlo. Alex byl vtažen do víru dění a mezi nové spolužáky zapadl dřív, než si to vůbec uvědomil. Když se asi po půlhodině všechno trochu uklidnilo, k jednomu klukovi, se kterým měl chodit do třídy, s tím, že se ho vyptá na levé křídlo.
Zapředl s ním hovor. Kluk se mu představil jako Nick. Nakonec padla řeč i na to inkriminované levé křídlo.
"Proč je vlasntě zakázáno tam chodit?" zeptal se.
"Protože je pod ním pohřbený démon," odpověděl Nick.
Alex k němu obrátil oči, které hořely vzrušením. Vždycky měl rád nadpřirozeno.
Ale když Nick viděl jeho pohled, jen se rozesmál. "To je ale samozřejmě jen legenda. Myslím, že pravý důvod je, že by se na nás to křídlo mohlo zřítit. Je dost pobořené a škola nemá peníze na opravu, protože všechny investuje do vybavení zbylých prostor." vysvětlil Nick.
Alex o tom chvíli přemýšlel, ale nakoenc to hodil za hlavu. Omluvil se novým spolužákům, že je po dlouhé cestě sem unavený a s tím se vytratil k sobě do pokoje.
Zavřel za sebou dveře a aniž by se převlékal do pižama, svalil se na psotel. Během pěti minut usnul.

Alex stál v prapodivné chodbě, která vedla někam dolů. Chvíli stál, aby jeho oči přivykly tmě, která tam panovala. Pak ale vykročil chodbou dolů. Táhl ho tam nějáký hlas. Velice svůdný hlas...
Alex postupoval stále vpřed. Vpřed, až došel k místu, kde byla chodba zamřížovaná. V mříži byla brána a na ní obrovský stříbrný zámek. Za branou byl prázdný prostor a uprostřed kamenný stůl. A úplně v rohu postava zahalena kápí...
"Pusť mě ven..." šeptal hlas. Teď už Alex věděl, že je to hlas té postavy v koutě. A taky mu došlo, že ho sem zavedl mužský hlas. Velmi milý a přívětivý mužský hlas.
Alexovi připadalo, že by ten hlas mohl poslouchat věčně. Zamiloval si ho a snažil se představit si, jak vypadá osoba, která ho vydává.

Alexovým pokojem se rozlehl zvon, který budil všechny žáky školy. Chlapec naštvaně zamručel. Chtěl tam s tím mužem zůstat déle, doufal, že by si tu kápi mohl sundat... Přeci jenom, Alexe by zajímalo, jestli si ho vybájil správně.
A pak pocítil tlak v kalhotách. Ušklíbl se. Ten muž v jeho představách byl přeci jenom opravdu sexy. Vzal si věci a zamířil do umývárky na svém patře. Potřeboval se schladit. Ano, studená sprcha by bodla.
Ano, Alex byl gay a nevadilo mu to. Bral to jako součást sebe a byť to nevykládal každému na potkání, nesnažil se to tajit.

Alex vyšel z umvárky, která byla hned naproti jeho pokoji, a vzal si věci na vyučování. Pak i s batohem zamířil podle mapy do jídelny, což byl obrovský sál se spoustou menších stolků. Naproti dveřím bylo vyvýšené podium a tam bylo taky roztroušeno pár stolů. A přesně tam seděli učitelé.
Přesněji, měli sedět. Ještě bylo celkem brzo. A tak jediný, kdo okupoval vyvýšené podium, byl ředitel Cross. I zbytek sálu okupovalo zatím jen prá studentů. Alex zaplul k jednomu stolu v rohu a naházel do sebe snídani. Pomalu ani nevnímal, co jí, jak se myšlenkama neustále vracel ke snu, který se mu zdál.
Podvědomě tušil, kde v tom snu byl, ale bylo zvláštní uvěřit, že legenda o uvězněném démonovi, kteoru mu ve zkratce včera vykládal Nick, by byla pravdivá. Alex měl dobrý nos na dobrodružství a rozhodl se tedy, že si o tomhle zjistí víc.
Vyučování mělo začít až v osum, což Alexovi dávalo ještě zhruba hodinu času. Z kapsy vytáhl mapu a hledal, kde je učebna chemie. Našel ji ve třetím patře hlavní části hradu. Jenže pak mu pohled padl na místnost v prvním patře. Byla to knihovna. Ale ne ta, o které včera mluvil ředitel.
Alexovi se v hlavě zrodil nápad, proto rychle sbaili mapu a popadl batoh. Z jídelny vystřelil rychlostí blesku a po schodech vyběhl do prvního patra. Nikdo tam nebyl, za což byl chlapec rád. Připadal si, jako by se někam vloupával. Knihovnu našel rychle. Ještě se naposledy rozhlédl po chodbě, ale když opravdu nikoho neviděl, tiše vklouznul dovnitř.
Knihovna, ve které se Alex ocitl, nebyla vůbec velká, zato ale byla starobylá. Knihy v policích, které se vypínaly až ke stropu, byly většinou v kůži vázané a vypadaly staře. Chlapec se zamyslel, ale pak začal procházet podél regálů a hledaat. Až úplně v rohu našel jackpot - kroniky školy.
Rychle je začal studovat, ale najít mu úplně tu nejstarší nezabralo moc času. Opatrně ji vytáhl z regálu a položil na okenní parapet, který se k tomu úplně nabízel. Otevřel ji na první straně, kde na něj vybafla krestba hradu tak, jak kdysi vypadal. Byl opravdu starý...
Začal kronikou listovat, ale dlouho na nic ohledně legendy s démonem nenarazil. Až skoro ke konci prvního svazku se písmo změnilo. Bylo roztřesenější a pisatel se snažil asi psát hodně rychle, protože stránky byly posety kaňkami a mnoho částí bylo přeškrtaných.
Alex zalistoval na místo, kde se písmo změnilo a začetl se.

Vím, že je tady... Po nocích slýchám jeho kročeje před svou ložnicí... Je jako lovec a já jeho kořist. Vydán mu na milsot a nemilost, píšu tyto řádky v očekávání, že se mi jeho pařáty zaboří do zad... Ty, čtenáři mých řádků, poslouchej a uč se.
Démon, jenž se prochází mým palácem, se jmenuje Sirin. Je jen jedna možnost, jak se tohoto démona zbavit. Je potřeba jej zavřít za stříbrný zámek. Dole v katakombách jsem již démonovi zbudoval vězení. Já, hlava rodu Crossů...

U jména Cross se Alex zastavil. Je možné, aby byl ředitel potomek toho muže, co psal kroniku? Alex nevěděl jistě, ale věděl, že by to vysvětlovalo zákaz vstupu do levého křídla. Začínal věřit, že ta legenda je opravdu skutečná...
Pak ale Alex pohlédl na hodinky a zhrozil se. Má již jen deset minut, aby se dostal do třídy. Chvíli bezradně hleděl na kroniku, ale nakonec se rozhodl k dost radikálnímu kroku. Strčil kroniku do batohu a rychle utíkal až do svého pokoje. Tam kroniku schoval pod polštář a upaloval do třídy. Stihl to jen tak tak.

Orb Světla - Kapitola 4 - Kola osudu

6. srpna 2010 v 21:43 | Ann |  Orb Světla
Následující ráno se Kain probudil první. Pohled mu okamžitě sklouznul k chlapci, který se ho stále pevně držel. A opět se na Kainově tváři objevil nepatrný úsměv, který mu tam dokázala vykouzlit pouze jediná osoba - to stříbrovlasé dítě.
Pak si ale Kain uvědomil, že musejí pokračovat v cestě a jemě Leonem zatřásl. Chlapec se neochotně zavrtěl, ale oči otevřel a zamžoural na Kaina.
"Musíme pokračovat," oznámil ten prostě.
Chlapci se sice nechtělo opouštět pevnou Kainovu náruč, kde si připadal v bezpečí, ale věděl, že nemá na výběr. A tak oba dva po skromné snídani, která sestávala z kousku postaršího chleba a sušeného masa, vyrazili.
Kain chlapci opět zakryl oči, když odcházeli z města. I když sám se pátravě rozhlížel, jestli neuvidí něco podezřelého. Neviděl ale nic, co by ho znepokojilo a tak jen spokojeně přikývnul.
Za vesnicí chlapci odkryl oči a postavil ho na zem, protože ho celou dobu nesl opět v náručí. Také zabránil chlapci, aby se na vesnici ohlédl, protože z místa, kde stáli, byl celý ten masakr až moc dobře viditelný.
Leon opět vklouznul svou rukou do té Kainovi a oba vykročili dál po prašné cestě, která vedla do neznáma.

>>>*♥♥♥*<<<

Ze zmasakrované vesnice vzlétla k nebi osamělá vrána a vydala se na jiho-východ. Její let trval celé dlouhé dva dny, ale když konečně předala své zprávy, byla odměněna. Bylo jí umožněno vrátit se zpět do podoby sličné ženy s havraními vlasy a rudými rty. Zpráva o stříbrném chlapci byla přijata a kola osudu se začala otáčet. Otáčet, aniž by o tom Leon či Kain věděli...
Žena s havraními vlasy ulehla do lože temného lorda opět jako jeho milenka a on se od ní nechal laskat. Ovšem jeho mysl spřádala temné plány, jak by se mohl zbavit toho štěněte a toho zrádce, co mu kazí plány...

>>>*♥♥♥*<<<

Dva dny uplynuly od doby, kdy naši hrdinové opustili vydrancovanou vesnici a dva dny se vůbec nic nedělo. Ovšem pozdě odpoledne třetího dne jejich putování se na obzoru objevil Temný les. Vypadal naprosto neprostupně. Zároveň vypadal až moc rozlehlý na to, aby se dal obejít.
"To jako půjdeme tam?" zeptal se rozechvělým hlasem Leon a ukázal prstem před sebe.
"Ano, protože obcházet to by nám trvalo věky. A vzhledem k tomu, že je v sázce osud celého světa si myslím, že na něco takovýho nemáme čas," odpověděl Kain.
Když ale viděl, že se chlapec chvěje, položil mu ruku na rameno a povzbudivě se usmál. Potom ho jemně postrčil a oba pokračovali v cestě. Les se stále přibližoval, až konečně stanuli přímo před ním. Podivně pokroucené stromy se impozantně tyčily do výšky a z lesa vanul studený vítr. A nejen ten...
Kain se zamračil a nakrčil nos. Z lesa vanul puch hniloby a rozkladu - pach smrti. Ovšem tohle nebylo nic, co by se dalo cítit nosem, obyčejný člověk by cítil jenom chlad. Jenže Kain obyčejný člověk nebyl - byl to bojovník a svého času také velitel Armády smrti. Pach smrti by poznal kdekoli a kdykoli... Jakpak by ne, když to bylo právě to, co za sebou Armáda všude zanechávala - Pach smrti a zoufalství.
Nic ale neřel. Nechtěl chlapce ještě víc stresovat. Už tak se k němu tiskl jako vyděšený králík. Přivinul si ho blíž a znovu se zahleděl do lesa. Pach smrti, který k němu vanul, mu napovídal, že něco není v pořádku, že by možná přece jenom bylo lepší les obejít, jenže, to by ztratili drahocený čas, drahocený náskok, který mají před Miquonem...
Ani jeden z nich si nevšiml, že je z nejtemnějšího kouta lesa pozoruje osamělá vrána... Vrána, která v tomto království vždy znamenala předzvěst smrti...
Leon pevně svíral Kainovu ruku a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Temný les se mu vůbec nelíbil. A Kainův obezřetný výraz mu napovídal, že něco opravdu není v pořádku. Leon měl ale tak sucho v krku, že by stejně nebyl schopný vydat ani hlásku, takže se jen o to víc tiskl ke svému společníkovi.
I když byli v lese necelých pět minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. To ticho bylo nesnesitelné... Připadalo mu, že na něj ty stromy padají... Nakonec už ten tlak nevydržel, zabořil tvář do Kainovy vesty a rozbrečel se.
Kaina to nejdřív překvapilo, ale pak se k chlapci sehnul a objal ho. Zároveň si vynadal do pitomců. Mohlo mě napadnout, že toho bude na něj moc... Pomyslel si. Pak Leona začal šeptem konejšit.
Chlapec nakonec plakat přestal, ale Kaina pustit odmítal. Ten chlapce dál držel v náručí, ale jeho smysly opět pracovaly na plné obrátky. Jen proto také zaslechl slabé zadrnčení tětivy luku a díky neobvykle rychlým reflexům také stihl i s chlapcem v náručí uhnout z dráhy šípu, který se zapíchl do stromu na druhé straně téměř neviditelné pěšinky, po které až dosud šli.
Leon jenom vyděšeně třeštil oči, zato Kain už měl v ruce meč a díval se směrem, odkud přiletěl šíp, přemýšleje, kdo to mohl vystřelit a jestli už o nich Miquon ví...
V temnotě v místech, kde Kain předpokládal střelce, se něco pohnulo. Kain to spíše vycítil, než uviděl a věděl, že střelec se chystá vystřelit znovu. Ve stejnou chvíli Kainovi došlo, že na ně míří mnohem víc šípů, než si v první chvíli myslel... Byli obklíčeni.
Ale kola osudu jsou nevyzpytatelná a Temný les prastarý... Má svou vlastní mysl a nemá rád, když ho někdo napadá. Šíp v kmeni považoval za útok na svou maličkost a rozhodl se bránit. Větve prastarých stromů se pohnuly a zasvištěly vzduchem, jak dopadaly na hlavy těch proklatých lučištníků. Napadli ho a teď za to budou platit cenu nejvyšší.
Kain to jenom s úžasem sledoval. Pro jednou stálo štěstí při nich. Byl si ovšem vědom toho, že mohou přijít jiné hrozby, jiné nástrahy temného Lorda... Teď už si byl totiž jistý, že o nich Miquon ví. Nevěděl jak, nevěděl kdy, ale věděl, že ano.
A to, že o nich Miquon ví, byla dost špatná zpráva. Kain předpokládal, že by mu mohli unikat alespoň dva týdny, ne pár dnů... Ale... byl vděčný i za ty. Každý náskok dobrý, říkal si, jenže problém je v tom, že náskok nenáskok, Miquon má své lidi všude a pokud se k nim již o nich dvou donesly zprávy, mohli čekat na cestě před sebou jen potíže.
Pěšinkou, na které stáli, začal fičet nepříjemný vítr. Jakoby je chtěl samotný les popohnat k odchodu. A Kain s tím větrem souhlasil. Nebylo bezpečné zůstávat dlouho na jednom místě. Sjel pohledem k Leonovi a zjistil, že chlapec klečí na zemi, obličej skrytý v dlaních.
Sehnul se k němu a pohladil ho po vlasech. Leon však nereagoval. Kain si ho tedy přitáhnul do náručí a pevně ho objal. Zároveň si také uvědomil, jak moc mu ten chlapec za tu krátkou chvíli přirostl k srdci. Leon mu teď jednou rukou svíral vestu a smáčel ji slzami.
Kain tušil, že tentokrát chlapce tak snadno neuklidní a tak tu zmučenou vystrašenou postavičku prostě vzal do náručí a vykročil hlouběji do Temného lesa. Kráčel rychle a obezřetně poslouchal zvuky lesa v očekávání dalšího překvapivého útoku.
Ten se ovšem nekonal a Kain s chlapcem v náručí došel až na zvláštní mýtinku uprostřed toho tajemna. Byla to jen malá mýtinka, takže koruny okolních stromů ji zastiňovaly. Měsíční světlo na ni tudíž skoro nedopaladlo.
Listy na okolních stromech rozvířil lehký většík a jejich ševelivý zvuk, jakoby Kainovi říkal, že tady budou v bezpečí. Vypadalo to, jako by je les chtěl chránit. A možná to tak opravdu bylo?
Kain se toho ale rozhodl využít. Posadil se s leonem na klíně a zády se opřel o strom. Leon mezitím přestal plakat a už jenom tak pofňukával. Nechal se hladit po vlasech a pochvíli v Kainově náručí usnul.

>>>*♥♥♥*<<<

Miquon se rozvaloval na svém trůnu a nevraživým pohledem provrtával černovlasou ženu, která před ním poníženě klečela. Nelíbilo se mu, že mu donesla špatné zprávy. A zároveň to nechápal. Proto si na někom potřeboval vybít vztek. A ona se dost rychle neuklidila.
"Jakto, že byli všichni ještěří lučištníci zničeni!?" zahřímal, až se celý sál otřásl.
"Nevím, můj pane..." opatrně odpověděla žena. Byla si vědoma toho, že když je Miquon v tomto stavu, klidně ji na místě popraví, když si nedá pozor na to, co říká.
"Sabrino! Ještě jednou mě zklameš a můžeš se rozloučit se svým mizerným životem!" zařval vztekle Miquon. "Teď mi zmiz z očí a postarej se, aby ti dva už nekazili mé plány!" zařval ještě.
Potom vztekle vstal a vydupal ze sálu pryč. Když ho sloužící viděli v téhle náladě, raději se mu klidili z cesty. Kdykoli byl temný lord v takové náladě, nebylo radno se mu plést pod nohy, protože vás mohl zabít skoro jen pouhým pohledem.

>>>*♥♥♥*<<<

A mezitím na mýtince uprostřed Temného lesa spaly dvě postavičky. Dítě a mladík, na jejichž bedrech ležel osud celého světa. V tu chvíli ale vypadali, že je nic netrápí a jen klidně oddechovali. Věděli, že v lese jim nic nehrozí, neboť ten nemá rád, když je v jeho útrobách pácháno násilí...