Říjen 2009

Kapitola 12

30. října 2009 v 20:01 | Ann |  Fénix má oči všude

Historie Liščího doupěte je poněkud zvláštní. Ale postupně... Své jméno les původně neměl podle lišek, původně to byla metafora. Liška bylo krycí jméno pro každého hrdinu, který se musel skrývat. A v místě, kde byl hustý a nebezpečný les, vznikl jejich nejtajnější úkryt, jejich doupě.
Později byl ale les proklet a všichni hrdinové byli proměněni na lišky. Můžete třikrát hádat, kdo takové prokletí mohl seslat.
Pokud máte na mysli Sylvii, máte pravdu. Kouzlo trvalo roky, ale bylo dokončené za vlády Jeniffeřina a Leopoldova prapraděda.
Od té doby se tam krom proměněných hrdinů usídlily také opravdové lišky a les získal své jméno.
Ovšem prokletí nebylo tak jednoduché, jak vypadalo.
Každá liška, kteřá dřívě bývala hrdinou, se mohla na jeden den v roce stát zase člověkem to vždy první podzimní den. A pokud by se našel někdo, kdo by tyto liščí hrdiny potkal a byl by ochoten jim pomoci, mohli mu říci, jak mohou být vysvobozeni.
A co myslíte? Ten první podzimní den byl čirou náhodou právě ten den, kdy se do lesa dostala Jeniffer... Ale o tom, co se v lese semlelo až později.

Orb Světla - Kapitola 1 - Stříbrovlasý

30. října 2009 v 1:58 | Ann |  Orb Světla

Uběhlo několik let od doby, co byl Orb rozbit a jeho části rozneseny do nejzazších částí světa a na zemi vládl chaos. Nebi vládli ještěři podobní Pteradoxovi, zem zase ovládali vlkodlaci a upíři. I počasí se změnilo. Od rozbití Orbu nesvítilo slunce a i když byl den, obloha byla ocelově šedá, protkaná rudými mraky.
Lidé žili ve strachu a nejistotě, kterou ještě podporovaly nájezdy démonických armád pod Kainovým velením. Nájezdy byly zuřivé, rychlé a krvavé. A s každým dalším se to jen zhoršovalo, jak byl Kain stále nevrlejší, že ještě nenašel to, co se vydal hledat.
Kainovi bylo pouhých dvaadvacet let, ale již v tomhle věku byl vyhlášeným bojovníkem. A tak jistou rukou vedl několikatisícovou armádu na cestě smrti...

>>>*♥♥♥*<<<

Dvanáctiletý chlapec si hrál na břehu říčky protékající okrajem maličké vesničky vmáčknuté do skal. Trávil zde téměř veškerý svůj volný čas. Ve vesničce nežilo moc lidí, necelá stovka. A právě on z nich byl nejmladší. Všechny ostatní děti byly mnohem starší, takže se vždy musel zabavit sám.
Nevadilo mu to, rád trávil čas u řeky. Nikdo ho tam neviděl a mohl tak dělat téměř vše, co se mu zachtělo. Stavění přehrad v říčce, dělání luků pomocí ohýbání proutků, šermování s klackem proti kmenu stromu...
Ten chlapec se jmenoval Leon a ve vesnici žil se starším bratrem a otcem. Měli malý krámek na náměstíčku, který provozoval Leonův otec. Leonův starší bratr Elliot v krámě mnohdy pomáhal a když ne, tak se staršími chlapci trávil čas ve skalách, kde bylo spoustu jeskyní.

Toho dne Leon stavěl hráz v říčce, když se mu zem pod nohama najednou zachvěla. Byl to prudký otřes a jelikož proud říčky nebyl zrovna nejjemnější, Leon přistál na zadku ve vodě. Vyškrábal se na nohy, jen aby upadl pod dalším otřesem. Ale tentokrát to nebyl jen jednoduchý otřes, tentokrát se země třást nepřestávala. Jakoby se od ní odrážey tisíce koňských kopyt.
"To je ono, koně..." vydechl Leon, když se po pár dalších pádech vydrápal na břeh a padl na kolena.
Teď to již slyšel zřetelně. Rád by býval zjistil, co to je, když vtom mu na rameno dopadla čísi ruka. Vyděšeně se otočil, ale vzápětí se uklidnil, protože to byl jenom Elliot.
"Co se děje?" zeptal se Leon. "Nikdy sem nechodíš..." Leon pohlédl na bratra, ale místo veselosti, kterou normálně oplíval, viděl jenom strach v jeho očích. "Co se děje...?" vydechl, tentokrát vyděšeně.
"Jsou to oni..." vydech Elliot, "Armáda smrti!"
Elliot na chvíli zavřel oči a když je znovu otevřel, strach byl pryč. Teď se v nich zračilo odhodlání. Poklekl před bratrem a položil mu ruce na ramena. "Musíš pryč, nesmí tě dostat, to bych si neodpustil." Objal bratra, vstal a popadl ho za ruku. "Otec již dělá potřebné příravy," táhnul Elliot Leona za sebou.
Oba bratři doběhli do krámku jejich otce a teprve tam zastavili a popadali dech.
"Všechno je připraveno." ozval se hlas jejich otce, který se vynořil ze zadní části krámku, oddělené závěsem. V rukou držel plášť, ranec a dlouhou dýku.
"Leone, Elliot ti pomůže utéct," pravil otec, když mladšímu ze svých synů přehazoval pres ramena teplý vlněný plášť. Potom mu ještě na opasek připnul dýku. Elliot mezitím zmizel za závěs.
Leonovi, který pomalu začínal chápat, kam tím vším jeho otec a bratr míží, se z očí začaly kutálet slzy. Otes ho objal a stejně jako jeho synovi, mu z očí brzy začaly kanout slzy.
"Musíš jít, nebo tě zabijou, jako všechny..." pravil otec s těžkým srdcem Leonovi.
"Můžeme jít?" zeptal se Elliot, který se právq vrátil ze zadní části. U boku se mu houpal meč. Z prodejního pultu sebral ranec s věcma a pak položil ruku na rameno svého malého bratra. Leon zvedl oči plné slz. "Bude to dobré," usmál se na něj Elliot a natáhl k němu ruku.
Leon ji pevně sevřel a nechal bratra, aby ho vedl. Společně rychlím krokem prošli vesničkou směrem ke skalám, které ji obklopovaly.

>>>*♥♥♥*<<<

Obrovská Armáda smrti zastavila pár set metrů od vesničky. Kain, sedící v jejím čele na svém bujném vraníkovi, se mračil, jako čert. Byl vzteklý, že ho jeho pán posílá do takového zapadákova. 'Tady přece nemůže nic být..' říkal si.
Jenže tady slova nebyla nic platná. Pán Miquon jednou uporučil a jeho slovo bylo pro Kaina zákon, i když se mu to někdy nelíbilo.
"Co sakra na tý vesnici vidí..." zabručel, ale pak dal povel a armáda se pomalu dala do pohybu. Čím dřív to tu vyřídím, tím dřív budu moct jinam. Myslel si.
Armáda zrychlovala a Kain cítil, jak mu v žilách koluje vzrušení. Koukal na vesničku, která měla padnout silou jeho meče. Pak ale jeho pohled zabloudil na skálu, která se nad vesničkou vypínala. Na zdánlivě nedosažitelné plošince se krčil malý chlapec se stříbrnými vlasy.
Kain z nějákého neznámého důvodu, který nechápal, uhnul pohledem a rozhodl se nechat chlapce být. Co ten by mohl mít, co by mistra mohlo zajímat... Myslel si. Ani nevěděl jak, ale rozhodl se nechat chlapce žít.
Dal další znamení a armáda ještě zrychlila. Několik členů armády, nesoucích nezapálené pochodně, je již mnohokrát prováděnými pohyby v sedle zapálilo. Na další Kainův povel se od obrovské armády oddělil oddíl asi pětiset elitních bojovníků a oni muži s pochodněmi. Zbytek se již secvyčenými poveli roztáhl doširoka a obstoupil tak celou vesnici, pro případ, že by se někdo snažil utéct.
Kainův elitní oddíl dorazil do vesničky a začal plenit, pálit, ničit a zabíjet. Ale sám Kain se neúčastnil. V myšlenkách se stále vracel k tomu chlapci. Někoho mu připomínal. Ale koho, to si nepamatoval. Věděl ale, že nesmí zvednout pohled, i když by se tak rád podíval, jetli tam ještě stříbrovlasý chlapec je. Věděl, že tím by ho prozradil a to on z nějákého důvodu nechtěl.
Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Pátral v nich po stříbrných vlasech. Nepostřehl tudíž mladíka s mečem a havraními vlasy, jak se na něj řítí. Kdoví, jak se mu podařilo vyhnout se všem vojákům, kteří se zabývali rabováním. Ale než mladík stihl zdvihnout meč, zasvištěl šíp a zasáhl ho do srdce.
Kain sebou trhl, když mu šíp zasvištěl kolem hlavy a podíval se směrem, odkud přiletěl. Seděl tam na koni jeden z jeho vojáků a v ruce držel luk.
Kain se ani neobtěžoval vojákovi něják poděkovat. Byla to jeho práce chránit svého pána. Voják to věděl a řídil se podle toho. Kain se chtěl znovu ponořit do svých myšlenek, ale pohled mu padl na mrtvolu mladíka. Spatřil na jeho tváři slzy. Slzy a spokojený úsměv.
Kaina to trochu vyvevdlo z míry. Ve tvářích svých obětí vždy viděl strach a neštěstí. Ve tváři tohoto mladíka bylo sice zoufalství, ale vzhledem k tomu, že se pouštěl do předem prohraného boje, to bylo docela normální. Ale, krom zoufalství, se tam také zračila úleva a smutek.
Kain pohlédl na zruinovanou vesnici a poprvé v životě se mu v očích zaleskly slzy. Setřel je, než je kdokoli z jeho vojáků stihl zpozorovat, ale věděl, že odteď již nic nebude jiné. Něco se v něm zlomilo. Spolu se slzami si také vzpoměl na stříbrné vlasy. Před sedmi lety. Tehdy byl jen potulný rytíř. Tehdy viděl malého chlapce se stříbrnými vlasy. Projížděl tehdy okolo malé vesničky a ten chlapec si hrál na břehu potoka, který okrajem vesničky protékal.
Chlapec tehdy s úžasem hleděl na jeho mohutného koně a on, Kain, mu zamával, když si ho všiml. Chlapec mu pozdrav oplatil a Kain si vzpoměl, že když se po nějáké době otočil a viděl chlapce již jen jako malou postavičku, stále měl ruku zdviženou nad hlavu a mával.
Mohl by to být ten samý chlapec? Je to vůbec možné? Aby mi něco takového, jako stříbrné vasy, připomělo moji minulost?
Kain si připadal ztracený, utápěl se ve vlastních myšlenkách. Z nich ho ale vytrhl jeho zástupce, který přišel oznámit, že všichni jsou mrtví a všechno, co by mohlo být k užitku, bylo naloženo na nákladní koně.
"Dobře, dej povel k odchodu. Dál budeme pokračovat na jih. Veď armádu dokud se k vám nepřipojím." oznámil Kain, "Chtěl bych si ještě něco ověřit." S těmito slovy pobídl svého hřebce do cvalu a odcválal na místo, které se mu celou dobu zdálo povědomé.

>>>*♥♥♥*<<<

Leon se krčil na skalním výběžku, kam mu bratr a jeho kamarádi pomohli vylézt. Sledoval zkázu vesničky, kde se narodil, kde vyrůstal a kterou miloval. Viděl, jak jezdci plení a pálí a viděl velitele. S očima rozšířenýma hrůzou byl také nucen sledovat smrt svého bratra.
I když bitva, pokud se tak ten masakr dal vůbec nazvat, trvala sotva dvacet minut, Leonovi to připadalo jako věčnost. Najednou ale bylo po všem a jezdci odjížděli. Celá armáda se vydala na jih, až na velitele, který vypadal, že se k odchodu vůbec nemá.
Kdyby byl Leon z té výšky schopný vidět veliteli vojsk do obličeje, viděl by slzy, které mu v tu chvíli stékaly po tváři. Ale to Leon neviděl. Ani nemohl, protože v té chvíli již po čtyřech lezl do jeskyně, kteou mu označil Elliot.
Tahle jeskyň měla údajně vést zkrze celou horu až na druhou stranu. Aspoň mu to tak bratr popisoval.
Několik metrů se musel Leon plazit po čtyřech, ale pak se chodba zvýšila, až se nakonec mohl postavit. Šel dál a jak pokračoval, světla, které dopadalo zvenčí, stále ubívalo. A když zabočil za roh, obklopila ho naprostá tma.
Nejprve měl sto chutí vzít do zaječích a vrátit se na plošinu, kde bylo aspoň nějáké světlo, ale nakonec zvítězil rozum a Leon pokračoval chodbou dál. S rukou položenou na drsném kameni stěny pokračoval svižnou chůzí, aby se co nejdřív dostal na druhou stranu.
Asi po pěti minutách chůze, které chlapci připadaly jako věčnost, jeho noha šlápla do prázdna a Leon spadl bůhví, kam. Nevěděl, jak dlouho padal a kutálel se, ale když dopadl, byl takvyčerpaný a domlácený, že ztratil vědomí. Na jak dlouho, to nevěděl.
Nakonec se probral a s námahou se zvedl. Pomalu vykročil dál na své pouti v temných tunelech uvnitř skal.

>>>*♥♥♥*<<<

Kain si otřel slzy, které mu vhrkly do očí při pohledu na míto, kde před sedmi lety viděl malého chlapce. Znovu zvedl pohled k místu, kde viděl to dítě, teď se již nemusel bát, že by jej někdo viděl a sledoval jeho pohled. Armáda byla pryč pod vedením Gundara, jenže chlapec byl také pryč.
Seskočil ze sedla svého hřebce Tornáda a obrátil se směrem k jihu. Tam někde, za kopci, tam putovala skázonosná armáda, jejímž velitelem byl právě on. On a nikdo jiný.
"Sbohem," zašeptal směrem k jihu. Naposledy se podíval na místo, kde spatřil poprvé stříbrovlasého chlapce a pak se znovu vyšvihl do sedla. Otočil Tornáda na západ a pobídl ho do trysku. "Mistře, pokud chcete nelítostného velitele armády, já to nejsem." pronesl do větru a přitiskl se ke koňské šíji.
Pod sebou cítil mohutné svaly hřebce a ve vlasech vítr. Pravidelný pohyb koně ho uklidňoval a Kain se ponořil do svých myšlenek. Úsměv na dětských rtech... mávající ručka... úžas v očích... strach... ohnivý déšť padající z oblohy... stříbrné vlasy potřísněné krví... "NE!"
Kain se s trhnutím probudil. Ani si neuvědomil, že usnul v sedle. Kůň pod ním šel loudavým krokem a Kain, teď celý zpocený, mu přitáhl otěže a zastavil ho. Nedaleko zahlédl jezírko a tak k němu i s koněm přešel. Pustil otěže na zem a klekl si na břeh. Bez dalšího otálení si do obličeje chrstnul ledovou vodu.
Vstal a těžce oddechujíc se opřel čelem o Tornádův krk. 'Co to sakra dělám?' Kain poodešel zpět na cestu, po které přijel. Skály i vesničku již dávn nechal za sebou. Teď se kolem něj rozprostíraly úrodné louky protkané jezírky.
Zahleděl se na slunce, již s sklánělo k obzoru. 'Pokud ten chlapec viděl, kam odešly jednotky, tak by měl zamířit na opačnou stranu.' Kain přešel zpět ke svému koni, který pil vodu z jezírka. Sundal mu postroj a poté, co si navlékl plášť s kapucí a připjal si toulec se šípy a na záda zavěsil luk, hodil postroj do jezera.
"Sbohem Tornádo." zašeptal koni do ucha. Pak zamířil podél jezírka na sever.
"Zjistím, kdo jsi..."

Svatá dýka - Kapitola 8 - Do víru vod...

28. října 2009 v 12:51 | Ann |  Svatá dýka

"Co se to právě stalo?" zeptala se Jenn.
"Nevím, ale mám jistou teorii," odpověděla Adrien.
"Tak mi ji pověz," dožadovala se mladší dívka, "protože já žádné vysvětlení nemám."
"Myslím, že klíčem k tomu, abychom se dostaly z té krypty, byly právě ty věci v truhličce." vysvětlila Adrien, "nic jiného mě totiž nenapadá."
"Co je vůbec na tom papírku?" zeptala se Jenn, když si, opřené o bok Elbait, začaly prohlížet ty dva podivné předměty.
Adrien tedy vyndala papírek a ulomenou čepel a oboje položila před sebe do trávy. Jenn okamžitě po papírku skočila a začala si ho pročítat.
"To je divný..." zabrblala a obracela papírek hned na jednu a hned na druhou stranu.
"Dej mi to," vyzvala ji Adrien, protože sama byla strašně zvědavá, co, že to tam vlastně je.
Jenn jí tedy papírek podala a Adrien ho začala zkoumat. Papírek byl opravdu podivný. Z jedné strany byl jakýsi verš a z druhé, tam byla mapa.
"Poslouchej, 'Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál,' no nezní to divně?" přečetla Adrien verše z papírku.
"Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál?" opakovala Jenn, "co to jako má bejt?"
"Tak to bych ráda věděla sama..."
V tu chvíli se probudila Elbait a když viděla, že si dívky něco prohlíží, natáhla čumák a podívala se taky. "Co to tam máte?" zeptala se, až dívky nadskočily.
"Můžeš přestat každýho takhle děsit?" vyplísnila ji Adrien. "A jediné, co tu máme, tak úlomek čepele a divnou říkačku," Adrien ji znovu odrecitovala.
Pak Elbait udělala něco nečekaného. Vypustila tenounký proud ohně přesně na čepel, která ležela před dívkami. Ale když oheň na úlomku pohasl, čepel zářila dál. Tentokrát svým vlastním světlem, zbarveným do stříbřita.
"Co to..." začala Adrien, ale Jenn ji přerušla.
"Adrien, něco mě napadlo. Možná by to mohla být..." ale nedořekla, protože její hlas zanikl v řevu bojových trubek, z jejichž hlasu Adrien stydla krev v žilách a na mysl vytanuly dávné vzpomínky.
"To ne..." Adrien zbledla a sáhla po meči.
"Co se děje? Co to je za trubky?" ptala se Jenn a schovala úlomek čepele a kus mapy s říkankou.
"Dávní nepřátelé." řekla Adrien a po menší odmlce pokračovala: "Tohle, to jsou trubky Borguovy armády. Armády pod velením démona, kterého jsem já a mí přátelé porazili před sedmi lety u jezera Smrti v Tristarii. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zdá se, že je znovu na tomto světě a evidentně připraven k boji..."
"A co s tím uděláme?" zeptala se Jenn.
"V tuhle chvíli nic," prohlásila Adrien a zaposlouchala se, odkud táhlý zvuk trubek šel.
"A proč ne?" zeptala se Jenn.
"Protože celou armádu se nám prostě porazit nepodaří." odpověděla nasupeně Adrien, "rozhodně ne dřív, než sestavíme tu zatracenou dýku."
"Nasedněte, ten zvuk se blíží, měly bychom vypadnout," poznamenala Elbait.
A tak dívky nasedly a Elbait se vznesla do vzduchu. Aniž by se někoho ptala na směr, automaticky zamířila na opačnou stranu, než byla ta, z které se ozývaly trubky armády. Křídla protnula vzduch a dračice začala nabírat rychlost, až Adrien a Jenn kolem uší hvízdal vítr.
Letěly dlouho, skoro celý zbytek noci, až dívky, které byly vyčerpané z dobrodružství v kryptě, nakonec usnuly. Elbait zpomalila, aby je náhodou nevytrousila, když to zpozorovala. A tak pokračovaly v cestě až do rána...

Elbait opatrně přistála na útesu, o který se rozbíjely vlny. Tentokrát neprovedla žádné ze svých střemhlavých přistání, protože dívky na jejím hřbetě ještě stále spaly. Když přistála, dívky se pomalu začaly probouzet.
"Kde to jsme?" zamumlala Jenn ještě v polospánku.
Adrien Jenn nevěnovala nejmenší pozornost a místo toho seskočila z Elbaitina hřbetu a začala se rozhlížet kolem. Ale jediné, co kolem viděla, byly holé skály a v dálce na jihu vysoké hory.
Potom se otočila a přistoupila na kraj útesu. Když pohlédla dolů, spatřila jen vlny narážející na útes. Alespoň si to myslela, ale když se dívala delší dobu, zjistila, že již nehledí jen na rozbouřenou hladinu, ale na obrovský vodní vír a jak tak sledovala jeho pohyb, uvědomila si, že jí to něco připomíná.
Ale než stihla vymyslet, co, stanula vedle ní Jenn. Pohlédla také dolů, ale jediné, na co se zmohla, bylo prosté: "Wow..."
Až pak to Adrien došlo... "Do víru vod!" vykřikla a začala hledat papírek s básničkou. "Do víru vod, k úpatí skal, čeká tam loď, nech se vést dál," odrecitovala nakonec celou říkačku.
"A co jako?" zeptala se Jenn, které zatím nedocházelo vůbec nic.
"Ty to nevidíš? Ten vír..." vydechla Adrien, "Do víru vod, myslím, že je myšlen tento vír. A navíc jsme i u úpatí skal."
"Jo, ještě najít loď a nechat se vést dál." poznamenala sarkasticky Jenn.
"Nemyslím, že ji budete muset hledat dlouho," ozvala se Elbait, "Jednu tam dole vidím."
A skutečně, když se dívky dobře podívaly, viděly mezi útesy zaklíněnou pramici.
"Ale jak se tam chceš dostat?" nadhodila Jenn to, co Adrien již chvíli promýšlela a stále docházela k tomu samému drastickému nebezpečnému řešení.
"Seskočíme z Elbaitina hřbetu." oznámila Adrien svůj divoký plán.
"Ty ses asi zbláznila, ne?" rezolutně zakroutila Jenn hlavou, "Já se zabít nehodlám."
"Tak zůstaneš s Elbait a já půjdu sama, nikde není psáno, že musíme jít obě." odpověděla Adrien, která již přemýšlela i nad touto možností.
"A myslíš, že to zvládneš sama?" optala se s obavami Jenn.
"Myslím, že ano a navíc, nebudu sama, nedokážu to vysvětlit, ale mám pocit, že mě celou dobu provází nějáký anděl strážný." odpověděla Adrien.
"Dobře." souhlasila tedy nakonec Jenn.
"Deme na to." křikla Adrien a vyskočila Elbait na hřbet, "pro tebe se Elbait vrátí, až budu tam dole."
"Hodně štěstí." řekla Jenn a odstoupila od okraje.
Nato se Elbait vznesla a střemhlav se řítila vstříc víru vod. Hnala se přesně na místo, kde byla lodička. A když byla ve správné výšce, roztáhla křídla a odrazila se zadníma nohama od skály, při které se ve svém pádu držela. Ve stejnou chvíli Adrien vyskočila a udělala přemet vzad a dopadla přesně tam, kam chtěla - do malé lodičky zaklíněné mezi dvěma špičatými útesy.
Po dopadu se celá lodička zachvěla a náraz ji vyprostil ze sevření skal. Následně se malé lodičky chopil vír a začal jí stahovat do svého středu. Odhodlaný výraz na Adrienině tváři ale prozrazoval, že je to něco, co očekávala. Jak by taky ne, když se v básničce říká do víru vod.
Adrien v pokledu sledovala vodu před sebou a levou rukou se pevně přidržovala okraje loďky. Jak ji vír stahoval stále víc do středu, lodička se nakláněla čím dál víc, až měla Adrien co dělat, aby se udržela.
Nakonec se lodička úplně překlopila a Adrien se nebyla schopná již déle udržet. Pustila se a říkala si, že tohle je asi její konec, ale ve stejnou chvíli, kdy se pustila lodičky, propadla jakýmisi plochými dveřmi vytvořenými tekutým světlem neznámo kam...

Vyhraj, nebo zemři 7 - Další vodítko

16. října 2009 v 20:26 | Ann |  Vyhraj nebo zemři

Neji znovu zkontroloval chodbu ve všech směrech byakuganem. Nikde ale nikdo nebyl, tak se vydali pryč od cely.
"Kam půjdem?" zeptala se Xis.
"Najít ostatní." odvětil Neji a zabočil za nejbližší roh.
Sirra a Xis ho následovaly.

Proplétali se podzemním bludištěm chodeb a vlastně ani nevěděli, kam jdou. Po několika hodinách cesty sestoupili do kobky se spoustou hrobů.
"Je mi to tu povědomé..." pronesl Neji sám k sobě.
"Neji, běhá mi tady z toho mráz po zádech..." postěžovala si Xis.
"Byakugan." zavelel Neji a rozhlédl se po kobce.
To, co spatřil, mu vyrazilo dech. A to doslova. Spatřil strašné spousty kostlivců a zombií. A jedna z nich ho praštila do žaludku.
"Já vím, co to znamená!" vykřikla najednou Xis, "to je z tvého snu..."
"Asi máš pravdu..." heknul Neji, který teprve popadal dech. Pak vzal do rukou šurikeny a začal za pomoci byakuganu likvidovat nemrtvé.
"Moment," uvědomila si najednou Xis, "jakto, že je vidím já?"
"To je schopnost dračích očí." řekla Sirra. "Umožnuje ti to vidět I neviděné."
"Aha..." hlesla Xis a sáhla také po zbrani.
"Zapojím se taky." poznamenala Sirra a vychrlila na nejbližší kostru plamen.
A tak ti tři počali likvidovat nemrtvé, kteří se rojili ze všech koutů.
"Jestli si ten sen dobře pamatuju, musíme se dostat k poslednímu sarkofágu," řekl Neji, "jestli ten sen byl opravdu vodítko, tak další vodítko je právě v tom posledním sarkofágu."
"Tak na co čekáme?" zavolala Xis a ohnala se po nejbližší zombii svojí dýkou, právě změněnou na meč.
"Mám pocit, že se to líp řekne, než udělá..." ušklíbl se Neji.
"Já tam můžu doletět, na stropě nejsou..." navrhla Sirra, "strop je tu dost vysoko."
"Co myslíš Neji?" otočila se Xis na svého senseie a při té příležitosti sekla mečem po kostlivci, který se mu dostal za záda.
"Ať to zkusí, nic horšího se už snad stát nemůže," odpověděl Neji.
A tak Sirra roztáhla křídla, silnýma zadníma nohama se odrazila od podlahy a při té příležitosti ještě ocasem smetla asi tři zombie. Bez potíží přeletěla až na druhý konec kobky a přistála u sarkofágu, který byl údajně ten pravý.
Nahlédla dovnitř a spatřila uvnitř něco jako hlavolam. Hlavolam byl bohužel ale přimontovaný na pevno. Vypadalo to, že je to nějáký zamykací mechanismus.
"Tak na tohle asi nestačím." řekla si Sirra a zase vzlétla.
"Tak co?" zeptala se Xis, když u nich zase Sirra přistála.
"Je tam nějáký hlavolam, na který ale nestačím," odpověděla Sirra, "problém je v tom, že je to asi nějáký zámek a že je to tam přimontovaný."
"Tak se tam budeme muset probýt," okomentoval to Neji a zlikvidoval dalších asi pět zombií a kostlivců.
Začali tedy cíleně směřovat k sarkofágu, ve kterém byl ten divný mechanizmus.
Postup byl pomalý a o to složitější, že každou kostru, nebo zombie, kterou zabili, nahradily další dvě.
"Takhle se tam nikdy nedostanem..." křikl Neji, když pomocí Kaitenu zlikvidoval další várku koster.
"Chce to změnu strategie, co to prostě proběhnout a začít je odrážet, až budem tam, kde máme?" křikla v odpověď Xis.
"Horší to už snad být nemůže, tak proč to nezkusit." souhlasil Neji. "Sirra nám bude ze vzduchu krýt záda."
A tak oba vyběhli a sráželi jen to, co jim stálo v cestě. To, co bylo mimo jejich dosah jednoduše oběhli. Díky této strategii stanuli nakonec u sarkofágu, který Neji na začátku označil jako jejich cíl. Tam se postavili zády k sobě a začali znov u odrážet dotěrné nemrtvé.
Ale když se k nim zombie dostaly asi na deset kroků, zastavily se, jakoby nemohli jít dál. Jenom natahovaly ruce, stažíc se dosáhnout na ty tři stojící klem sarkofágu.
"Zvláštní..." zamumlal Neji, hlasitěji potom dodal: "Vypadá to, že se k tomu sarkofágu nemohou přiblížit..."
"No, tak bysme toho možná měli využít a rozluštit ten hlavolam," rejpla si Sirra.
"Máš pravdu," řekl Neji a společně s Xis se otočli směrem k sarkofágu a pohlédli dovnitř.
Mechanismus, který uviděli, jim nic neříkal. Snad jen to, že bude opravdu těžké ho rozluštit. Byla tam spousta divných kamínků a čtyři divné figurky. A taky několik otvorů, ale celé to nedávalo smysl...
Alespoň dokud Xis neupozornila senseie a Sirru, že je tam zašpracjnutej kousek papíru. Neji neváhal a vyprostil ho. Chvíli ho zkoumal a pak nahlas přečetl, co na něm bylo napsáno: "Kolem dokola, stojí mrtvola. Sarkofág, hádanka. Bez hlavy, bez paty. Kamenná figurka, květiny s poupaty. Vprostřed jeden, okolo pět. Otevři sarkofág, vyndej předmět."
"A co to vůbec má znamenat?" podivila se Xis, když Neji dočetl.
"Zní to jako instrukce k otevření sarkofágu," řekla Sirra.
"Horší ale je, že to i tak nedává moc smyslu..." povzdechl si Neji.
Ale to mu již papír Xis vyškubla z ruky a sama si ho přečetla. "Bez hlavy, bez paty, figurka..." mumlala si Xis, jak nahlas přemýšlela. Potom sebrala všechny čtyři figurky a začala si je prohlížet. Dvě z nich zavrhla okamžitě. Jedna byla dřevěná a druhá ze železa. Zbylé dvě byly kamenné.
Xis opět na mysli vytanul řádek "Bez hlavy, bez paty." Pozorně se tedy na dvě zbylé figurky zadívala a opravdu, jedné chyběla hlava a pata, ale takovým způsobem, že jste to na první pohled prostě nemohli poznat. Zahodila tedy nepotřebnou figurku a tu bez hlavy a paty zasadila do prostředního otvoru v povrchu sarkofágu.
"Víš jistě, co děláš?" optal se Neji.
"Naprosto," odpověděla Xis a začala zkoumat kamínky, které tam byly. Bylo tam pět kulatých, na kterých byly nakresleny rozvité lilie a dvacetpět, které vypadaly jako kameny v Shogi a které na sobě měly vyobrazené růžové poupě.
"Tak jo, myslím, že už to mám. Radši se připravte, abyste vyndali to, co tam bude, ať už to bude, co chce." řekla Xis a začala skládat do otvorů okolo kameny. Vždy jeden doprostřed a pět okolo, aby tvořili pěticípou zvězdu. A celý ten obrazec potom tvořil také pěticípou hvězdu. A potom Xis vložila do otvoru poslední kámen a jakmile to udělala, sarkofág se zachvěl a otevřel se.
A ve stejnou chvíli se prolomil kruh nemrtvých a ti se začali přibližovat...