Srpen 2009

Larus 5 - Safiria

9. srpna 2009 v 11:03 | Ann |  Larus
Alexander seděl vedle ohně a hleděl do temnoty kolem. Hlídkování bylo celkem nudné, ale chápal, že je to potřeba, když je může každou chvíli někdo napanout. Jakmyle tohle domyslel, ozvalo se ze tmy divné mručení funění a chrčení...
Alexander byl rázem na nohou a v ruce třímal meč.
Zvuky byly najednou tak hlasité, že probudily dokonce i Laruse, vlastně Sirnixe...
"Co se děje?" zeptal se, když se posadil a zamračeně se rozhlížel kolem.
"Asi máme společnost." zašeptal Alexander.
"Tak se té společnosti podíváme na zoubek," prohlásil nezúčastněně Sirnix a tasil velký meč, který nosil na zádech - Meč Titánů.
Netrvalo to ani minutu a z houští se vynořil napřed čenich, který zběsile čmuchal a nasával vzduch, za čenichem následovala hlava a po hlavě se oběvil trup a za chvíli již před těma dvěma stál vlkodlak v celé své hrozivé kráse.
"Tak to jsem mohl čekat, když jsme na jejich území," zašklebil se Sirnix na Alexandera.
"Ale jedno je jisté, upíři a vlkodlaci by se nikdy nespojili dohromady, ani kdyby jim šlo o život, takže máme aspoň jistotu, že oni o nás mým bývalým parťákům neřeknou," prohlásil Alexander.
"Oni ne, ale já bych mohla," ozval se z větve nad jejich hlavami úlisný hlas.
Sirnix zvedl oči a zadíval se do koruny stromu, ale moc tam toho nevykoukal. Zato Alexander, když zvedl pohled nahoru, jen zmučeně zaskučel.
"Co je?" zeptal se Sirnix, který se právě věnoval tomu, aby vypoklonoval vlkodlaka a nezabil ho přitom, což se mu úspěšně povedlo.
"Safiria..." zašeptal Alexander a oči měl naplněné hrůzou, "to nejhorší, na co jsme mohli narazit..."
"Neznám ji, co je zač?" optal se Sirnix a zase upřel pohled nahoru. A tentokrát ji spatřil.
"Je to upírka a je jedna z nejnebezpečnějších, co znám..." vzdychl si Alexander.
A navíc byla krásná. Safiria měla téměř bílou plet, krvavě rudé rty, temě černé oči a vlasy a na sobě temě rudé, až místy skoro černé šaty s hlubokým výstřihem a na nich černý saténový plášť.
"Ty ji znáš?" vyzvídal na Alexanderovi dále Sirnix.
"Tak trochu..." vysoukal ze sebe slabým hláskem Alexander, v tuhle chvíli se schovávající za Sirnixovými zády, "pracovala pro šéfa mé bývalé skupiny upírů, pro Maria, i když, ono to bylo spíš tak, že on skákal tak, jak ona pískala."
"Tak to asi máme problém, že?" zabručel Sirnix.
"A velký, moji milí..." ozvala se zhora Safiria.
Jakmile domluvila, ladně seskočila na zem a přistála před nimi. Alexander se chytl Sirnixe jako klíště a schovával se za ním ještě důkladněji, než předtím.
"Tak jo, co chceš?!" zavrčel Sirnix a v ruce sevřel Meč Titánů.
"Přiděláváte potíže, to je snad jasné, mému pánovi se to nelíbí..." zapředla Safiria sladce.
"Ještě aby se mu to líbilo!" odfrknul si Sirnix.
"Nedráždi ji, nebo nás zabije..." prosil Alexander.
"Srabe." konstatoval s klidem v hlase Sirnix a vpil se pohledem do Safiriiných očí.
Na první pohled se mohlo zdát, že se nic neděje a že ti dva na sebe jen zírají, pravda ale byla jiná. Odehrával se mezi nimi tichý oční souboj. A nakonec to byla Safiria, která první uhnula pohledem.
Ale neodradilo ji to, ve vteřině tasila tenký nablískaný kord a sekla s ním po Sirnixovi. Ten neváhal a odstrčil Alexandera, aby mu nepřekážel a ještě stihl vykrýt útok svým vlastním mečem.
Safiria a Sirnix stáli proti sobě a nejprve se jen tak oťukávali a hledali slabá místa toho druhého. Ale postupně se boj přiostřoval a výpady byly čím dál rychlejší a agresivnější.
Bojovali dál a vypadalo to jako hrůzyplný tanec života a smrti. Ovšem na nerovné zemi se dá snadno zakopnout a když jedinkrát Sirnix chybně došlápl a otevřel jednu svou ruku možnému útoku, Safiria neváhala a dýkou, kterou měla ukrytou v rukávu, mu okamžitě rozřízla předloktí na levé paži.
Ve chvíli, kdy se tak stalo, ale Sirnix odskočil od Safirie a samolibě se usmál. "Díky, teď se nebudu muset řezat sám." Následně přejel rozříznutou rukou po čepeli meče Titánů a ten začal zářit.
Jenže to již i Safiria pochopila, co přijde a zmizela právě tak akorát, aby ji mocné kouzlo uvolněné Sirnixovou krví nestihlo zasáhnout.
"Ona... zdrhla?" zašeptal nevěřícně Alexander.
"Ano, zdrhla, ale příště již nezdrhne, nelíbí se mi tej její úsměv a to, jak si myslí, že je nejlepší." zabručel Sirnix, "příště jí upravím fasádu."
Zbytek noci již proběhl v klidu a když se ráno ti dva pakovali, jediné, co jim připomínalo noční dobrodružství, byl šrám na Sirnixově předloktí...

Svatá dýka - Kapitola 7 - První část skládačky

8. srpna 2009 v 19:10 | Ann |  Svatá dýka
Dívky vstoupily do chodby a ta se za nimy s hlasitým rachotem zavřela.
"Tak, a jsme v pasti," povzdechla si Jenn, "tohle jsi asi v plánu neměla, co?"
"Hele, možná nemůžeme zpátky, ale pokud vím, cesta zpět stejně nevede," odpověděla Adrien, "a co uděláš, když není cesty zpět? Půjdeš dopředu."
S těmito slovy se jí v ruce oběvil plamen, který osvětloval chodbu. V druhé ruce již držela meč. Vykročila do chodby a Jenn, ač neochotně, ji následovala.
Dívky postupovaly vpřed a po chvíli zjistily, že chodba stoupá.
"Myslíš, že se blížíme k východu?" zeptala se s nadějí v hlase Jenn.
"Doufám, ale nespoléhám na to," odpověděla Adrien a dál stoupala chodbou.

Jak postupovaly dál, chodba stoupala čím dál strměji. A byla čím dál nižší. Až byla nakonec tak neschůdná, že Adrien nemohla dále nésti meč a tak ho zasunula do pochvy. Bude se muset spolehnout na kouzla.
Postupovaly dál, když najednou Adrien zastavila a to naprosto bez varování, takže do ní Jenn málem narazila.
"Nemůžeš aspoň ceknout, než se tak náhle zastavíš?!" durdila se.
"Promiň, přišlo to bez varování," odpověděla smířilvě Adrien, "ale máme tu menší problém, je tu ďoura."
"Ďoura?!" opakovala nevěřícně Jenn, "tak ji překroč, ne?"
"Věř, že bych ráda a tím se dostáváme k jádru věci, ta ďoura snad nemá konec... Ani za pomoci dračího zraku nedohlédnu na druhou stranu."
"Tak co teď?"
"Nevím," rozhlížela se Adrien po stěnách okolo a přemýšlela, jestli by to třeba nešlo něják přelézt a oblézt a podobně.
Dlouho nemohla nic objevit, až jí najednou zrak padl na prohlubeň známého tvaru.
"Dobře, že jsem tu labuť zase sebrala." zabručela Adrien a zašátrala v kapse.
"Cože?" nechápala Jenn.
"Podívej," řekla Adrien a ukázala na prohlubeň, "zdá se, že další cesta by se nám mohla otevřít stejným způsobem, jako cesta do tohohle tunelu."
"Mně se to nezdá, ale nic jinýho nám asi nezbývá, že?"
"Tak to máš asi pravdu, buď připravená, může se stát absolutně cokoli." S těmito slovi vložila Adrien zlatou labuť do otvoru ve skále a čekala, co se bude dít.
Stejně, jako když se otvíral vstup do chodby, nejprve se nedělo nic. Ale asi po deseti sekundách se otřásl strop. Dívky si nejprve myslely, že je to tam pohřbí zaživa, ale když jim k nohám spadly schody, které vedly kamsi nahoru, v Adrieniných očích zaplály plamínky vítěžství.
"Tak dem, ne?" otázala se Adrien své mladší společnice, sebrala medailon a začala stoupat po schodech.
Jenn, ač nerada, stoupala opatrně za ní.
Netrvalo dlouho a schody se z dřevěných změnily na kamenné a pak skončily. Dívky se ocitly v malé místnůstce s kamenným podstavcem, na kterém ležela divná truhlička.
"Co to má být?" otázala se Jenn, která vykukovala zpoza Adrien.
"Dobrá otázka, běž to zjistit," odpověděla Adrien a postrčila Jenn před sebe.
"Grrr..." zavrčela Jenn, ale jelikož byla strašně zvědavá, opatrně se k truhličce začala přibližovat.
"Počkej," zarazila ji Adrien. Jenn se tedy otočila. "Tohle by se ti mohlo hodit." Adrien hodila Jenn medaionek ve tvaru labutě.
Jenn ho překvapeně chytila. Pak přistoupila k podstavci a začala si prohlížet ten zvláštní předmět, který na něm ležel.
Byla to truhlička, přesně, jak řekla Adrien, ale byla divná, neměla víko, neměla zámek, jen byla krásně vyřezávaná. Jenn se ji pokusila zvednout, ale nešlo to.
"Dej mi tu labuť." Z druhé strany podstavce se natáhla Adrienina ruka a pak se oběvil i obličej.
"Jak ses tam dostala?" zeptala se Jenn.
"Neřeš a dej mi labuť." odpověděla jí na to Adrien.
Jenn jí teda labuť podala a obešla podstavec, aby se podívala, co tam bude Adrien s labutí dělat. Jaké bylo její překvapení, když zpozorovala jim již známý otvor ve tvaru labutě, který se skvěl přesně uprostřed zadní strany podstavce. Nebo to možná byla přední strana... ?
Adrien vložila labuť na místo, kam patřila a překvapeně pozorovala, jak labuť splinula s podstavcem. Teď to vypadalo, jako kdyby tam nikdy žádný otvor nebyl.
"Zvláštní..." zamumlala si Adrien pro sebe.
"Co je zvláštní?" zeptala se Jenn, ale pak vyjekla. Truhlička se totiž právě otevřela.
Adrien to zpozorovala také a rychle se postavila a přešla k Jenn aby mohla nahlédnout, jakýže to poklad se v truhličce ukrývá.
K jejímu překvapení tam byl jen útržek pergamenu a úlomek čepele.
"Co to má být?" zauvažovala Adrien nahlas.
"Kdoví..." odvětila Jenn.
"No, každopádně, když už jsme tady, tak si ty dvě věci můžeme rovnou vzít." S těmito slovy Adrien sáhla pro úlomek čepele a také pro cár papíru.
Jakmile byly věci bezpečně venku z truhličky, místnost se kolem dívek zatočila a když se točit přestala, dívky stály ve vchodu do krypty a dívaly se na měsícem zalitou krajinu a na chrápající Elbait.