Modrý měsíc

8. května 2009 v 14:55 | Ann |  Poesie

Ve skrytu noci,
z vůle modrého měsíce,
není vám pomoci,
tak praví stará dračice.
V té temné sluji
na břehu jezera,
po kterém pluji
budí se příšera.

Oči má krví podlité,
v tváři výraz šílený.
Drápy měsíčním svitem zalité,
blíží se hodina proměny.

Hodiny na věži odbíjí půlnoc,
jezero měsíc odráží.
Příšera proměnou prochází,
však všechno pohltí noc.

Hladina jezera,
lehce se zvlní.
To právě příšera
vklouzla do kapradí.

Neslyším nic,
můj sluch mě klame.
Najednou znejistím,
odporný puch hnilby ke mně zavane.

Z vody se vynoří,
oči jí krví planou.
Drápy se zalesknou,
loďku mám rozsekanou.

Pak uslyším zvuk a světlo jasné
oběví se, tak jako on.
V jeho ruce oheň plane,
to on je můj vysněný princ.

Příšeru smetl, už je po všem,
jen malý škrábanec na krku mám.
Netuším, že nejsem již, co jsem.
Ten šrám ze mě příšeru udělá.

Prin, Viktor se jmenoval,
byl velmi milý
a o ruku mě požádal.
Však jeho konec je jistý.

Ještě nic netuší,
ba ani já.
Jedno je jisté,
už nejsem to já.

Oči mám krví podlité,
drápy odráží měsíční svit,
východ Modrého měsíce
má tohle všechno ukončit.

Zbývá mi den a já nevím,
jak Viktorovi to říci mám.
On byl jediným přítelem mým
a já ho ztratit nehodlám.

Je večer a měsíc má vyjít,
já nechci se příšerou stát,
Viktor nic netuše vedle mě stojí
a já vím, že mě má rád.

Upřu naň své rudé oči,
oči, ve kterých leskne se krev.
On je mou záchranou,
tak dělí se zrno od plev.

Měsíc vyšel, však nestalo se nic.
Má usta přitisklá na ty jeho.
Už nestanu se příšerou víc,
Jsem zase svá a oplívám něhou.

Něhou k princi svému,
jenž prokletí mě zbavi.
Něhou k Viktorovi mému,
jenž mě tak chladnokrevně zabil.

Nevím, jak se to dozvěděl,
jak zjistil, že jsem příšera.
Vím jen to, že když mě zabil,
jeho krev v ustech jsem cítila.

Je poznamenán stejně jak já,
i on bude krev v očích mít.
Však tentokrát jiné to je,
on totiž bude žít.

Viktor u jezera stojí.
Na krásnou dívku vzpomíná,
modrý měsíc se vykouknout bojí,
však bitva s časem začíná.

Měsíc vykouknout musí,
tomu není pomoci.
Jednou to přijít musí,
Stane se příšerou z vyšší moci.

On však neví, co jej čeká,
když zhaslo slunce a tma ho leká.
Když je ten čas, kdy noc je černá,
kdy měsíc ještě nevyšel.

Je to hodina mezi vlkem a psem,
hodina spásy a zkásy
Hodina mezi dobrem a zlem,
kdy z domu nikdo nevychází.

A přece viktor na břehu jezera stojí.
Stojí a kouká na hladinu.
Přemýšlí, zač ten život vlastně stojí,
cítí, že na sobě nese vinu.

Hodina mezi vlkem a psem,
hodina dobra a zla.
Hodina mezi člověkem a vlkodlakem
ale Viktor to zná.

Je to též hodina duchů.
Hodina z mrtvých vstání.
Hodina, kdy čas se vrací,
kdy minulost změnám se nebrání.

Na vodě člun se oběví,
v něm dívka dobře mu známá.
Neváhá, skočí do vody a na Julii mává.
Však hodina má i své špatné odvětví.

Do kapradí vklouzla příšera,
nikdo si jí nevšiml.
Příšera z hlubin jezera,
však Viktor již v Juliiné loďce stanul.

Vzal Julii pádlo z ruky,
loďku ke břehu žene.
Má do krve rozryté ruky,
ale zatím to nevidí tak černě.

Příčera z jezera vykoukne,
vidí, že kořist jí uniká.
Hodina mezi mezi psem a vlkem,
kdy historie a budoucnost se promíchá.

Zablesklo se a zaduněl hrom.
Čas se vrátil.
Vrátil se do doby jezera.
Viktor z budoucna se však nevytratil.

Nevytratil se, zůstává.
Zůstává a zůstat musí.
Aktér se vždycky přesune.
Příšerná událost je zažehnaná.

To, co by se státi mělo,
to se věru nestalo.
Přšera sice není mrtvá,
Julii se však nic nestalo.

Příšera smůlu smůlovatou měla,
kořist jí někdo vyfoukl.
A i kdyby se historie nezměnila,
Příšeru by stejně podfoukl.

Julie a Viktor spolu štastni jsou.
Však toto ještě není konec.
Oni se do spárů příšery sice nedostanou,
ale ještě nezazvonil zvonec.

Ti dva spolu na balkoně stojí,
však neví, co bude se dít.
Viktor má sice představu,
tuší, co má přijít.

Rty na rty k sobě přitsklí,
V Juliiných ustech Viktorova krev.
Však běda, opačně to také funguje,
vždyt Viktor nakažený byl.

Z obou jsou příšery,
jen ještě ne,
Hodina mezi pšem a vlkem,
vícekrát se to nestane.

Vyšší moc seslala z nebe blesk,
zasáhl je oba.
Bok po boku padli na tvrdou zem,
v jejích duších klíčí zloba.

Jejich duše na věčnost dou,
jdou zničit vyšší moc.
Mají teď povahu hlou.
Nepomůže jim ani noc.

Bitva začala, Viktor kouzlí.
Julie s mečem zachází.
Oba jsou ve svých schopnostech zběhlí,
však vyšší moci pomoc přichází.

Přilétá dračice ze začátku,
již není vůbec stará.
Je při plné síle a vědomí.
Vyšší moc vyhrává.

Milenci v hrobě spočinuli.
Už jm nic nebrání.
Leží tam v podobě příšer.
Víčka krví podlitým očím zaclání.

Takto končí příběh z dávných dob.
Již není co říct.
Příběh plný intrik a zlob.
Co můžete chtít víc...

Slunce vyšlo nad jezero.
Hladina odráží jeho svit.
Ve vsi zazvonil zvonec.
Takhle to mělo být...
 


Komentáře

1 PETRS PETRS | E-mail | Web | 15. července 2009 v 10:47 | Reagovat

Další pěkný příběh...opravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.