Květen 2009

Příběh z pavoučích sítí

8. května 2009 v 14:57 | Ann |  Poesie

Kde se snoubí šero s šerem
nastává čas před večerem.
Mlha se snesla, mrtvý les upadá do ticha,
avšak v tom tichu probouzí se dívka mladičká.

Ve tváři výraz klidný
na rtec usměv, však
z jejích šatů,
z těch jde jen strach.

Zdání klame, měsíc svítí,
pavouk mouchu chytá
do svých zlatých sítí.

Dívka v cárech oděná
lesem kráčí v tichosti.
Prohlédni si ji pozorně,
v cárech jsou holé kosti.

Zdání klame, měsíc svítí,
pavouk spřádá sítě
z příběhů starých nití.

Za lesem stála vesnice
ve vesnici žil král.
A ten před deseti lety
svo dceru vlkům zanechal.

Jeho dcera sličná byla.
Nejkrásnější ze všech žen,
leč pochybyla a nemohla
dostat se z sítí vem.

Ze sítí intrik a vraždění,
otec to však odhalil.
Po letch hryže ho svědomí,
že dceru vlkům předhodil.

Dnes vydává se do lesa
odčinit co se jen dá,
leč jeho dcera už není tím,
čím se na první pohled zdá.

Vzal s sebou oddíl vojáků
také lovecké psy.
Nevědí, co je čeká v lese
plném stromových žoldáků
ve tváři s kamennými rysi.

Když králův oddíl do lesa vešel,
obklopila je divná mlha.
V mlze se zjevila královská dcera.
Pravila: "Já chci žít."

Došlo k nenadálému zvratu,
čas vrátil se o deset let zpět.
Královská dcera otci všechno řekla
a on začal vzteky vřít a kypět.

Hystorie se opakovala,
byť s trchu jiným scénářem.
Dívka musela do lesa.
Co se tam stane, není už králova věc.

Mladičká dívka zatím v šatech celých
snaží se najít utočiště, však slyší vlky výt.
S výkřikem utíká, neví kam
a vlci jsou stále blíž.

Zakopla, upadla.
Už cítí jejich horký dech.
Pak nastala tma.
Na rtech jí odumřel poslení vdech.

Zdání klame, měsíc svítí,
Pavouk mouchu chytá
do svých zlatých sítí.

V cáry dívka oděná.
Kráčí lesem,
však ví kam.
Má cíl a dorý plán.

Stanula na lesním okraji,
shlíží na vesnici.
Hledá svůj cíl, otce svého.
Stal se vrahem, to je všechno.

Ozývá se vytí, to je ona.
Volá smečky, chce zabít otce, krále.
Dívčiny oči rudě svítí, v ruce nůž
jde hledat oběť pomsty své, svůj osud.

Král nic netuše
na lože ulehá.
Necítí závan smrti
a ta je blíž, než se zdá.

Dívka rozrazila bránu do paláce,
po chodech vzhůru míří.
Podvědomě kráčí do královské ložnice.
Světla v očích jí hýří.

Zdání klame, měsíc svítí,
dívka spřádá plány
v podobě černých nití.

Král procitl, sen se mu zdál.
O tom, že bude mrtvý král.
Pocítil strach, ale už je pozdě,
jeho dcera nad ním stanula.
Sáhl po rukojeti svého meče,
ale to mu již nůž do srdce vrazila.

Zdání klme, měsíc svítí,
krá umírá smrtí rychlou
uprostřed rudých sítí.

Zdání klame, měsíc svítí,
dívka ulehá do postele
ze zlatých pavoučích nití.

Spí klidným spánkem mrtvých,
už ji nic neruší.
Ukol svůj splnila
a to ji hřeje na duši.

Zdání klame měsíc svítí,
ale slunko vychází,
odráží se od pavoučích sítí...

Modrý měsíc

8. května 2009 v 14:55 | Ann |  Poesie

Ve skrytu noci,
z vůle modrého měsíce,
není vám pomoci,
tak praví stará dračice.
V té temné sluji
na břehu jezera,
po kterém pluji
budí se příšera.

Oči má krví podlité,
v tváři výraz šílený.
Drápy měsíčním svitem zalité,
blíží se hodina proměny.

Hodiny na věži odbíjí půlnoc,
jezero měsíc odráží.
Příšera proměnou prochází,
však všechno pohltí noc.

Hladina jezera,
lehce se zvlní.
To právě příšera
vklouzla do kapradí.

Neslyším nic,
můj sluch mě klame.
Najednou znejistím,
odporný puch hnilby ke mně zavane.

Z vody se vynoří,
oči jí krví planou.
Drápy se zalesknou,
loďku mám rozsekanou.

Pak uslyším zvuk a světlo jasné
oběví se, tak jako on.
V jeho ruce oheň plane,
to on je můj vysněný princ.

Příšeru smetl, už je po všem,
jen malý škrábanec na krku mám.
Netuším, že nejsem již, co jsem.
Ten šrám ze mě příšeru udělá.

Prin, Viktor se jmenoval,
byl velmi milý
a o ruku mě požádal.
Však jeho konec je jistý.

Ještě nic netuší,
ba ani já.
Jedno je jisté,
už nejsem to já.

Oči mám krví podlité,
drápy odráží měsíční svit,
východ Modrého měsíce
má tohle všechno ukončit.

Zbývá mi den a já nevím,
jak Viktorovi to říci mám.
On byl jediným přítelem mým
a já ho ztratit nehodlám.

Je večer a měsíc má vyjít,
já nechci se příšerou stát,
Viktor nic netuše vedle mě stojí
a já vím, že mě má rád.

Upřu naň své rudé oči,
oči, ve kterých leskne se krev.
On je mou záchranou,
tak dělí se zrno od plev.

Měsíc vyšel, však nestalo se nic.
Má usta přitisklá na ty jeho.
Už nestanu se příšerou víc,
Jsem zase svá a oplívám něhou.

Něhou k princi svému,
jenž prokletí mě zbavi.
Něhou k Viktorovi mému,
jenž mě tak chladnokrevně zabil.

Nevím, jak se to dozvěděl,
jak zjistil, že jsem příšera.
Vím jen to, že když mě zabil,
jeho krev v ustech jsem cítila.

Je poznamenán stejně jak já,
i on bude krev v očích mít.
Však tentokrát jiné to je,
on totiž bude žít.

Viktor u jezera stojí.
Na krásnou dívku vzpomíná,
modrý měsíc se vykouknout bojí,
však bitva s časem začíná.

Měsíc vykouknout musí,
tomu není pomoci.
Jednou to přijít musí,
Stane se příšerou z vyšší moci.

On však neví, co jej čeká,
když zhaslo slunce a tma ho leká.
Když je ten čas, kdy noc je černá,
kdy měsíc ještě nevyšel.

Je to hodina mezi vlkem a psem,
hodina spásy a zkásy
Hodina mezi dobrem a zlem,
kdy z domu nikdo nevychází.

A přece viktor na břehu jezera stojí.
Stojí a kouká na hladinu.
Přemýšlí, zač ten život vlastně stojí,
cítí, že na sobě nese vinu.

Hodina mezi vlkem a psem,
hodina dobra a zla.
Hodina mezi člověkem a vlkodlakem
ale Viktor to zná.

Je to též hodina duchů.
Hodina z mrtvých vstání.
Hodina, kdy čas se vrací,
kdy minulost změnám se nebrání.

Na vodě člun se oběví,
v něm dívka dobře mu známá.
Neváhá, skočí do vody a na Julii mává.
Však hodina má i své špatné odvětví.

Do kapradí vklouzla příšera,
nikdo si jí nevšiml.
Příšera z hlubin jezera,
však Viktor již v Juliiné loďce stanul.

Vzal Julii pádlo z ruky,
loďku ke břehu žene.
Má do krve rozryté ruky,
ale zatím to nevidí tak černě.

Příčera z jezera vykoukne,
vidí, že kořist jí uniká.
Hodina mezi mezi psem a vlkem,
kdy historie a budoucnost se promíchá.

Zablesklo se a zaduněl hrom.
Čas se vrátil.
Vrátil se do doby jezera.
Viktor z budoucna se však nevytratil.

Nevytratil se, zůstává.
Zůstává a zůstat musí.
Aktér se vždycky přesune.
Příšerná událost je zažehnaná.

To, co by se státi mělo,
to se věru nestalo.
Přšera sice není mrtvá,
Julii se však nic nestalo.

Příšera smůlu smůlovatou měla,
kořist jí někdo vyfoukl.
A i kdyby se historie nezměnila,
Příšeru by stejně podfoukl.

Julie a Viktor spolu štastni jsou.
Však toto ještě není konec.
Oni se do spárů příšery sice nedostanou,
ale ještě nezazvonil zvonec.

Ti dva spolu na balkoně stojí,
však neví, co bude se dít.
Viktor má sice představu,
tuší, co má přijít.

Rty na rty k sobě přitsklí,
V Juliiných ustech Viktorova krev.
Však běda, opačně to také funguje,
vždyt Viktor nakažený byl.

Z obou jsou příšery,
jen ještě ne,
Hodina mezi pšem a vlkem,
vícekrát se to nestane.

Vyšší moc seslala z nebe blesk,
zasáhl je oba.
Bok po boku padli na tvrdou zem,
v jejích duších klíčí zloba.

Jejich duše na věčnost dou,
jdou zničit vyšší moc.
Mají teď povahu hlou.
Nepomůže jim ani noc.

Bitva začala, Viktor kouzlí.
Julie s mečem zachází.
Oba jsou ve svých schopnostech zběhlí,
však vyšší moci pomoc přichází.

Přilétá dračice ze začátku,
již není vůbec stará.
Je při plné síle a vědomí.
Vyšší moc vyhrává.

Milenci v hrobě spočinuli.
Už jm nic nebrání.
Leží tam v podobě příšer.
Víčka krví podlitým očím zaclání.

Takto končí příběh z dávných dob.
Již není co říct.
Příběh plný intrik a zlob.
Co můžete chtít víc...

Slunce vyšlo nad jezero.
Hladina odráží jeho svit.
Ve vsi zazvonil zvonec.
Takhle to mělo být...

Pokus o parodii Karkulky

8. května 2009 v 14:54 | Ann |  Poesie

Karkulka s košíčkem v ruce
lesem se prodírá.
Karkulka s košíčkem v ruce,
vlk na ni dotítírá.

Vlku ty, nech mě žítl
Nesu si dobroty,
špiním si boty.
Nech mě už jít.

Vlk nedbaje slov karkulky,
ptá se, kam, že to jde.
Karkulka dobrácky odpoví:
"K babičce Majdě."

Vlk na nic nečeká,
k babičce uhání.
Cesta je daleká,
babičku dal si k snídani.

Na sebe její šaty vzal,
do postele ulehl.
Na hlavu noční čepeec si dal
však spánku podlehl.

Karkulka mezitím k domečku došla.
Dveře dokořán otevřené.
Pomalu do domečku vešla,
oči udivem vykulené.

V posteli babičky její
vlk vklidu pospává.
Tohle se často nestává.
Dnes vlci babičky nejí.

Karkulka velké nůžky vzala
vlkovi břicho rozšmikla.
Babičku vytáhla
a břicho s kamením zašila.

Schovány v koutě sledují
jak vlk jde ke studni pít.
Však tíha kamení ho stahuje
nebude dlouho žít.

Do studny spadl,
voda vystříkla.
Kámen ho na dno stáhl.
Voda zavířila.

Babička s Karkulkou
štěstím se smějí.
Vlk je už mimo hru
a ony to vědí.

Tak končí příběh o Karkulce,
která odvahu měla.
A také příběh o babičce,
která nepozorná byla.

Zazvonil zvonec
na věži kostelní
nastává řádka poslední
a už je opravdu konec.

Aligátor

8. května 2009 v 14:54 | Ann |  Poesie
Aligátor v potoce
jezdí si na motorce.
Morotka se rozbila
Aligátora zabila.

Aligátor na dně řeky
z ust bubliny vypouští
to že je z něj mrtvola
To si lidé nemyslí.

A maj pravdu je to tak
zdá se to jak sen
Aligátor, to je drak
leze z vody ven.