Comming from the darkness - Prolog

1. dubna 2009 v 21:28 | Petrs |  comming of the darkness
Skupinka houslistů hrála na své nástroje veselou písničku. Jejich lahodné tóny se ve vysokém sálu rozšiřovaly nesmírnou rychlostí. Ta hudba potěšovala ucho každého návštěvníka. A bylo jich tam dost. Veškerá městská smetánka se sešla na velké oslavě.
"Á, vítám Vás, paní Norsonová, taky Vás pozvali?"
"Ano. Je to krása, že? Není nic lepšího, než když se mají dva mladí lidi rádi."
"Pravda…o! Podívejte se! Už přicházejí!"
Z výsostného schodiště sestupoval pár. Mladík, urostlý, černovlasý s hnědýma očima a krásná mladá žena, jejíž vlasy nádherně plály.
Sál ztichl a čekal, až někdo z těch dvou promluví.
"Vítám Vás tu," prohlásil mladík, "jsem ohromně rád, že se nás tu tolik sešlo na velkou oslavu." Usmál se na dívku vedle něj. "Na oslavu toho, že všem oznamujeme naši blížící se svatbu."
Jakmile dořekl tato slova, lidé začali tleskat a různě výskat.
"No, a tak mi nezbývá nic jinšího, než Vám popřát… dobře se bavte!"
V tu začala znovu hrát hudba a lidé se veselili.

O tři hodiny později

"Je mi špatně."
"Miláčku, vydrž, donesu ti bylinkový čaj." Strachovala se dívka.
"Ne." Svíral se v bolesti muž. "Rychle! Odejdi! Běž pryč!"
"Proč? Zůstanu tu s tebou." Objala dívka mladíka kolem pasu. Ovšem jejich objetí netrvalo dlouho.
Za pár okamžiků, když svit měsíce v úplňku ozářil jejich těla, mladík obrovskou silou odhodil dívku od sebe. Praštila sebou o stěnu. Nechápala, co se děje…Její obličej se zkřivil hrůzou, když spatřila, jak se jejímu snoubenci protrhává kůže.
Nezdržovala se a okamžitě vyběhla ze dveří.
"Bože!Ach! Utečte! Všichni pryč! On…on" sotva k ní přiběhl jeden statný muž, omdlela.
Lidé zděšeně pozorovali dívku, ovšem jejich pozornost byla brzo odlákána něčím jiným.
Dveře v horním patře doslova bubnovali pod nátlakem čehosi nemožně silného. Bušilo to stále do dveří, div je to nerozbilo.
V tu před měsíc přišla velká mračna a buchot okamžitě přestal. Téměř všichni se sběhli u těch záhadných dveří a pomalu je otevřeli. Čekali hrůzu, ale před jejich zraky byl pouze mladík, ležící na zemi, v roztrhaných šatech…
Ženu domů odvedl zdejší mládenec jménem Richard…

Druhého dne

"Po tom, co jsem viděla, s tebou už nemůžu žít. Promiň mi to, nějak to nedokážu pochopit, a proto s tebou končím. Neměj to za zlé… Tvá Eleonor."
Na hořící dopis padaly kapičky slz. Mladý muž litoval toho, co se včera stalo. Měsíc v úplňku pomalu mizel a na oblohu nastupovalo slunce.
"Proč?Proč jsi mě opustila… myslel jsem, že jí to nebude vadit… a ten, ten… ten šmejd! Richard! Nenávidím ho! Odešla ode mě kvůli jemu! Určitě! Vím to!" začal řvát.
Skoro shořený dopis odhodil na podlahu a přistoupil k oknu. Chvíli se díval na vycházející slunce a žalostně zavyl. Tak, jako vlk.

"Už neplač," pohladil po tváři Eleonoru Richard.
"Víš, já…já nevím, co mám dělat… Ještě… ještě, že jsi mě dovedl domů a nenechal mne samotnou. Strašně se bojím."
"Se mnou se nemusíš ničeho bát! Rád jsem tě dovedl domů."
"Ale… kdyby to Arnold viděl, zabil by nás oba dva! Nemá rád, když se stýkám s cizími muži." Litovala Eleonor.
"Víš co? Něco ti povím. Arnold mi od začátku připadal namyšleně. Ale teď už se nemusíš ničeho bát, jsem s tebou…"
Do okenic bubnoval déšť. Eleonor se zadívala do okna. Přemýšlela nad tím, co se stalo. Ještě teď to v ní vyvolávalo divný pocit. Měla z toho husí kůži.
Tu ji náhle z transu něco probralo. V okenici se objevila tvář! Bledá, mladá, tajemná, zlá! Eleonor vykřikla.
"Co se stalo?" zeptal se Richard.
"Tam! V okně!"
Richard se podíval do okna. Spatřil tu tvář také. Mladá žena, rudých vlasů, v tmavém plášti je sledovala. Avšak, když ji shlédl i Richard, zmizela tak rychle, jako se objevila.
"Kdo to byl?" zeptala se Eleonor.
"Můj Bože! Ona mě snad nikdy nepřestane pronásledovat!" křičel Richard a přistoupil k oknu, aby jej mohl zakrýt ozdobným závěsem.
V tu někdo zaklepal na dveře. Eleonor se znovu vyděsila, ale nyní již zbytečně. Do místnosti vstoupil ctihodný pan Alfréd Boon. Otec Eleonory.
"Ach, otče!"
"Dceruško!" projevil svou mateřskou lásku pan Alfréd. "Richarde, děkuji vám, že jste se o ni postaral. Jsem vám velice vděčný!"
"To nestojí za řeč! Pro tak krásnou slečnu bych udělal vždy cokoliv."

"Tak cokoliv!" zasykla žena. "To nedovolím! Buď bude můj nebo ničí! On patří mě!" řvala žena v jakési tmavé místnosti osvětlované pouze jednou červenou petrolejovou lampičkou.
"Ale ale! Podívejme se, kdo to tu řve…" Vstoupil do místnosti jakýsi muž stejně bledé pleti.
"Nestarej se! Do mě ti nic není!" řekla žena.
"Ale ano! Je a mnoho! Nesnaž se získat toho ubohého smrtelníka! Budeš má!"
"Nikdy! Na to se můžeš spolehnout… V mém srdci je jen jediný muž."
"Ne!" zvýšil hlas muž a díval se na žena svýma chladnýma očima. "Jestli chceš, můžu tam ti to místo udělat."
"Táhni ode mě! Hnusíš se mi!" zařvala žena.
"Tohle by tvůj tatík moc rád neslyšel, co? Být tebou, poslechl bych mě… jednou se ti to vymstí."
"Radši bych byla mrtvá, než po tvém boku."
"Ha. To dvakrát neříkej…"
"Jen tě upozorňuji, Richarda se nedotýkej, kdyby se mu něco tvojí vinou stalo, zabila bych tě!"
"Neboj na mé slovo se můžeš spolehnout, ani se ho nedotknu…" usmál se lstivě muž a pomalu z místnosti odešel…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.