Únor 2009

Orb Světla - Prolog

28. února 2009 v 20:35 | Ann |  Orb Světla
V dávných časech, kdy byla země ještě mladá, kdy oblohu brázdila monstra všech tvarů a velikostí, existoval Orb světla, který ničil zlo. Ničil zlo a držel ho za hranicemi.
Ale nic netrvá věčně a jednoho dne byl orb ukraden. A kým? Tím zličincem byl Pteradox. Pták podobný pterodaktylu, ale více démoničtější a schopný lidské mluvy. Orb světla ukradl na příkaz svého pána a vládce - strašlivého lorda Miquona. Jenže osud nebyl nakloněn tak, jak si to temný lord přál a shodou okolností Pteradox Orb světla upustil. A tak se stalo, že se Orb rozbil na sedm kousků, které vítr zanesl na ty nejprapodivnější místa.
Ovšem, když potom Pteradox doletěl za svým pánem a vládcem, musel přijmout velice krutý trest.
"Kde je Orb?!" štěkl podezřívavě Miquon, když ho nikde neviděl.
"Já... můj pane..." začal koktat Pteradox.
"Tak už se konečně vymáčkni!" zařval Miquon začínající brunátnět vzteky.
"Já ho upustil..." schlíple svěsil Pteradox hlavu.
"To asi nebude všechno..." prohlásil uštěpačně Miquon.
"On... on se rozbil..." vykoktal po chvíli snažení Pteradox.
"NE!" zařval vztekle Miquon. Pak, stále šílený vzteky pozvedl ruku a v té se mu zjevil meč. Jediným švihem svému nespolehlivému sluhovi utnul hlavu a ještě stihl uskočit, takže mu proud krve, která vytryskla z rychle chladnoucího těla, nesmáčel boty z pravé dračí kůže.
Pohlédl na tu spoušť a následně zavolal sluhy, aby to uklidili. Když viděl, že sluhové dělají svoji práci, spokojeně si zamnul ruce a otočil se k odchodu. Již stál ve dveřích, když uslyšel, jak se rozlévá voda všude možně. Otočil se a spatřil, jak sluhové rychle utírají tu povodeň, kterou se jim podařilo způsobit.
"Jsem obklopen hlupáky." Miquon obrátil oči v sloup a s nespokojeným brbláním opustil místnost.
Po schodech vystoupal na věž a zamyšleně pohlédl do kraje.
"Pitomec jeden..." zašeptal najednou vztekle, ale jedinou odezvou na jeho slova byl silný závan větru, který mu zcuchal vlasy. A pak najednou...
"Au!" vykřikl Miquon, když ho něco seklo do tváře. Okamžitě z ní vystříkla sprška krve.
Miquon ji znechuceně setřel rukávem a rozhlédl se, aby našel viníka. Jaké bylo jeho překvapení, když v prachu na zemi spatřil ležet něco, co se až podezřele podobalo úlomku z Orbu světla.
Miquon se sehnul a oběkt svého náhlého zájmu zvedl. Po kratším zkoumání, kdy se ukázalo, že ta věc, která mu zhizdila jeho obličej opravdu je střep z Orbu světla, opustil věž a vrátil se dovnitř svého mohutného hradu.
Na prvního sluhu, kterého potkal, štěkl, aby našel a přivedl k němu do přijímací komnaty legendárního Kaina, válečníka, který je proslulý tím, že byl v boji jen jednou poražen. A to bylo právě lordem Miquonem.
Netrvalo dlouho a Kain se dostavil.
"Co si můj pán a mástr ráčí přát tentokrát?" zeptal se a poklekl.
"Najdeš zbývající střepy z Orbu světla," přikázal Miquon.
"Ano, můj pane," přikývnul Kain a vzdálil se, aby vyrazil plnit svůj úkol.
"Orb bude přece jen můj," úlisně si Miquon zamnul ruce. Pak opustil přijímací salón a šel pořvávat na své sloužící.
Cestou narazil na podivné procesí. Asi šest sloužících neslo nosítka a na nich bylo cosi přikryté plachtou. Kapala z toho krev a další tři sloužící ji za procesím snaživě umývali.
Když procesí procházelo, Miquon ze zvědavosti nadzvedl plachtu, i když tušil, co uvidí. A pravdu měl. Na nosítkách opravdu ležel Pteradox.
"Že já je potkal..." vzdychl si Miquon a naštvaně odkráčel řvát na sluhy, kteří ho naštvou leda tak věcma, kterýma ho štvou denně.

Svatá dýka - Kapitola 6 - Cesta ven?

27. února 2009 v 19:02 | Ann |  Svatá dýka
Dříve, než si jich trolové stačili všimnout, zatlačila Adrien Jenn do temného kouta a přitiskla jí ruku na ústa. Když si byla jistá, že bude Jenn potichu, ruku sundala.
"Co to mělo znamenat?" durdila se Jenn šeptem, neodvažovala se mluvit nahlas, aby nepřilákala pozornost trolů.
"Preventivní opatření, abys byla zticha," vysvětlila Adrien, "nemohla jsem dovolit, abys promluvila nahlas, i když se to nezdá, nejsou zas až tak pitomí, jak vypadají."
"Dobrá, ale jak se jich zbavíme?" zeptala se Jenn.
"Stejně, jak jsem to předtím udělala já," řekla Adrien, "sleduj." S těmito slovy vytáhla z toulce šíp a napnula tětivu.
Pečlivě zamířila a vystřelila na nejbližšího trola. Ten, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, se skácel k zemi a zůstal ležet. Střela ho zasáhla přesně do srdce. A stejně to pokračovalo s většinou trolů.
Až posledních, asi pět, bylo nutno pobít v boji na blízko. Ale to pro zkušenou bojovnici, jakou Adrien beze sporu byla, nebyl nejmenší problém. Trolové popadali mrtví k zemi a cesta se zdála býti volná.
Adrien a Jenn vykročily dále.
"V které části jsi to propadla?" zeptala se Jenn.
"Nevím přesně,kterou částí jsem propadla, ale když jsem se po tom pádu probrala, byla jsem úplně v zadu v rohu," odpověděla Adrien, "takže ta díra musí být někde tam, hádala bych..."
"Dobře." kývla Jenn.
Pak zamířily do části, kterou Adrien označila a Adrien cestou posbírala svoje šípy. Ale v označené části nic nenašly. Ve stropě žádná díra nebyla. Až po chvíli Adrien došlo, co to vlastně znamená.
"Mělo mi to dojít dříve, vždyť ta díra se pode mnou otevřela, je pravděpodobné, že se zase zavřela," vysvětlovala Adrien, "tak proto ji nemůžeme najít."
"Tak to mi teda řekni, jakse odsud teda chceš dostat," durdila se Jenn.
"Tak to opravdu nevím..." odvětila Adrien, "ale nějáká cesta tu snad bude."
"Doufám, že máš pravdu," povzdechla si Jenn a začala se rozhlížet.
Adrien se k ní přidala. Přešla ke stěně a přejížděla po ní rukou. Jaké bylo její překvapení, když její ruce nahmataly prohlubeň velice zvláštního neznámého a přitom povědomého tvaru.
"Pojď sem," zavolala Adrien na Jenn, "asi jsem něco oběvila." S těmito slovy Adrien vyčarovala slabé světlo a vytáhla z kapsy medailonek ve tvaru labuťe.
"Co máš?" zeptala se Jenn, když dorazila k Adrien.
"To bych taky ráda věděla..." řekla Adrien spíše sama pro sebe, než že by odpovídala na Jenninu otázku. Se semknutými rty, ale odhodláním v očích vložila medailonek na místo ve skále.
Chvíli se nic nedělo a toho Jenn využila.
"Co to má znamenat?" dorážela tak dlouho, dokud se jí Adrien nerozhodla odpovědět.
Než ale mohla cokoli říct, zem se otřásla a skála před oběma dívkami se odsunula stranou a odhalila temný tunel vedoucí bůhví, kam...
"No teda..." vydechla Jenn. "Kam myslíš, že to vede?"
"Nevím, ale určitě to půjdeme zjistit..." usmála se Adrien a vstoupila do chodby.

Sasukeho návrat 3 - Aiola

24. února 2009 v 15:51 | Ann |  Sasukeho návrat
Záře se naposledy rozzářila a pak pohasla. Ve chvíli, kdy nejvíce zářila, z ní vystoupila dívka s krvavě rudými vlasy, v krvavě rudém oblečení a s mečem u pasu. Rozhlédla se kolem sebe a potom promluvila: "Jaká je doba?" zeptala se.
"Špatná." odpověděl Sasuke, "naše vesnice je zničená a my nevíme, kdo to byl."
"A proto chcete použít svitek cestování v čase, i když víte, co jednoho z vás čeká," dokončila Aiola, "nedovolím vám to."
"Ale..." zakoktal se Kakashi.
"Aktivuju jej sama, moje existence je již zbytečná, ale než odejdu na věčnost, vykonám něco, co někomu pomůže. Jsem známa jako zrádkyně a vražedkyně. Chci to změnit." řekla Aiola a vzala svitek, který mezitím Tsunade upustila.
"Jak ten svitek funguje?" zajímal se Sasuke.
"Zaujmete místa vašich minulých já. Pokud byste se chtěli teleportovat až do doby před vaším narozením, prostě se tam zjevíte, ale předpokládám, že tak daleko vaše cestování sahat nebude..." začala Aiola vysvětlovat, "a pak můžete a nemusíte změnit to, co se teprve má stát."
"Je možné, abychom v minulosti stanuli všichni na jednom místě?" vyptával se dál Sasuke.
"Ano, možné to je. Je to dokonce podmínka..." kývla Aiola. "Můžeme tedy začít?" tázavě se po všech rozhlédla.
Všichni kývli a tak Aiola rozbalila svitek a pustila se do příprav. Na zem namalovala hexagram. No, namalovala... Spíš vyrila mečem. Pak všem řekla, aby si tam stoupli. Tak se také stalo. Potom jim Aiola ještě řekla, že se oběví přesně na tomto místě, ale v čase, který si určí. Sdělili jí tedy čas a ona se dala do čtení vět ze svitku.
Bylo to monotóní a zdlouhavé, ale asi po deseti minutách únavného zaříkávání se zablesklo a pětice lidí se ocitla v minulosti.
"Jsme tu?" zeptal se blonďáček, který měl zavřené oči.
"Ano," odpověděli mu všichni sborově, "a máme štěstí, že je knihovna prázdná."

Kapitola 11

24. února 2009 v 14:57 | Ann |  Fénix má oči všude
Jeniffer ujížděla z hostince a ani nevěděla, kam. Jela bez přestávky skoro celý den. A kam? Kdo ví? Já ano. její cesta skončila v "Liščím doupěti" tak se jmenoval les, který ležel na hranici země. Že vám to jméno zní divně? Možná je to tím, že nejste z té oblasti.
Své jméno les získal podle počtu lišek. Lišky se tam rodily všechny možné. Velké, malé, s různým zbarvením, různé povahy.
Jeniffer věla do lesa a ten se za ní zavřel. Byla tam tma a z houští ji pozorovaly stovky párů žhnoucích očí. Největší ironií osudu ale bylo, že Jeniffer neměla ponětí,kde to vlastně je. Ano, my to víme, ale ona nemá nejmenší zdání.
Bojácně se rozhlížela kolem sebe, ruku poblíž meče. Vůbec se jí to nelíbilo, ale pokud má zabránit tomu, aby na trůn "usedla" Sylvia, musí najít toho fénixe. Ale zabít ho? Ne, to Jeniffer opravdu v plánu neměla.
"Nejsem vrah." řekla si nahlas, když ji již morbidní myšlenky málem přemohly.
Ale ty dvě slova, vypuštěná z jejích úst, spustila takovou reakci, že to svět snad ještě neviděl. Ze tmy začaly vybíhat lišky. Malé, velké, chlupaté, přítulné, i plaché. A všechny se začali otírat Jeniffer, která již delší dobu sla vedle svého koně pěšky, o nohy.
"Co to má znamenat?" zašeptala zmatená Jeniffer.
Ale co to má znamenat, nám odhalí až historie Liščího doupěte...

Cesta za králem blesků 6

23. února 2009 v 22:47 | Ann |  Cesta za králem blesků
"Co to je?" zakřičel do toho zvuku Rold.
"Nemám ponětí!" odpověděl mu stejně hlasitě Carion.
"Tak vy nevíte?!" zaburácel hlas z temnoty, "tak já vím to povím! Já jsem královna Wywern! Královna živlů a vy budete zabiti. Zabili jste moji dceru a to nelze nechat bez trestu!"
"Tak to máme problém..." odtušil Carion.
"Nebude první," řekla Elisha.
"Tak to máš pravdu," souhlasil Carion.
"Ticho!" zaburácela královna živlů.
A teprve teď začlo to pravé peklo. Zpoza královny živlů se vynořilo několik královen jednotlivých živlů. Královna ohně, vody, země, větru, ledu, písku, života, světla, tmy, kovů a ještě pár dalších, u nich tři přátelé nedokázali odhadnout, čeho vlastně královny jsou.
"ZABIJTE JE!" zaburácela královna živlů.
Na její povel se ostatní wywerny vrhly na naše tři přátele. Ti se, s tasenými zbraněmi, postavili zády k sobě a očekávali příval úderů od wywern a následně bolest. S výrazem odhodlání čekali a doufali, že se z tohoto průšvihu dostanou. Čekali, čekali, následně čekali se zavřenýma očima, ale jelikož údery, ani bolest nepřicházeli, otevřeli oči a to, co spatřili, jim málem vyrazilo dech.
Královna živlů před nimi klečela na kolenou a za ní to stejné dělaly i ostatní wywerny.
"Co to má znamenat?" nechápala to Elisha.
"Netuším..." odpověděl Rold.
"Ne... Nemožné..." vydechla Královna živlů, "vy nevíte, co jste právě udělali?"
"Ne." odtušil Carion.
"Vy... Vaše duše září jako tisíce hvězd... To světlo. Otevřelo nám oči. Všem," vysvětlovala Královna živlů, "jsme vašimi následovníky. Ať už jdete kam jdete, stačí zavolat a my vám přijdeme na pomoc. Díky vám víme, že na světe nejsme jen my a že nejsme ti nejdůležitější a nemůžeme si hrát na bohy a všechny zabíjet."
"Je dobré vědět, že v tom nejsme sami," prohlásil Rold, "na naší misi se bude hodit každá pomoc."
"Rádi pomůteme těm, kdo nám otevřeli oči," prohlásila Královna živlů.

A tak tři přátelé získali vítanou posilu v těch, kteří byli ještě před malou chvílí lační po jejich smrti.
Pokračujíce v cestě do země Blesků, čekají, koho budou muset dále přemoci, aby dosáhli svého cíle a zničili toho, jehož zlo zamořuje celý svět.

_____________________________________________________________________________
Pozn. Tady v povídce nastává takový zlom. Odteď to je jako série 2. Takže veřejně oznamuji konec první série a bude navazovat Cesta za králem blesků II. Já vím, první série má jen 6 dílů, ale je to nutné. Zlom je zlom.

Vyhraj, nebo zemři 6 - Dosažení cíle! Nemožno?

23. února 2009 v 18:50 | Ann |  Vyhraj nebo zemři
Následujícího dne se všichni probudili brzy a jaké bylo jejich překvapení, když vedle Xis spatřili dračí mládě s hlavou položenou na prackách, ale bdící.
"Co to má znamenat?" ptal se Kai.
"Mám anděla strážného." usmála se Xis a potom vyplázla jazyk na Nejiho, který se nestačil divit.
"Takže si myslíte, že bysme konečně mohli vyrazit?" optal se Neji, když se trošku vzpamatoval z toho, jak naň Xis vyplázla jazyk.
Všichni kývli.
A tak si zbalili věci a pokračovali v cestě. Putovali ještě hodně moc dlouho, než dorazili do cíle, ale na cestě se jim již nic nestalo.

"Sensei!" zavolala Sora, "je tamto to, co myslím?!" Prstem ukazovala na hradby táhnoucí se do dály.
"Jestli myslíš náš cíl, tak to bys potom měla pravdu," souhlasil Neji, "ale vypadá to, jakoby se obávali kohokoli vpustit do své země. Již jsem tu jednou byl a ta zeď tu nebyla, ale uznávám, bylo to strašně dávno. Uvidíme, jestli nás pustí dovnitř."
Pokračovali tedy v cestě a zhruba za hodinku svižné chůze dosáhli hradeb.
"Tak, a jak dovnitř?" začal mudrovat Kai.
"Odkdy mudruješ ty?" zeptala se ho Xis, "Já myslela, že tohle je Sořina práce."
"Naprostý souhlas." ozvala se Sirra a stanula vedle Xis.
"Myslím, že by ses měla zase schovat, protože si nejsem jistý, že dovnitř pustí draka..." poznamenal Neji.
Sirra tedy kývla a schovala se zase zpět.
"Tak jo, to bychom měli, teď musíme najít bránu, nebo tak něco." pokračoval Neji, "půjdeme okolo a snad na něco narazíme."
Jak řekl, tak se také stalo. Vydali se podél hradeb a opravdu, za chvilku našli bránu. Byla ale tak moc střežená, že se obávali, že budou mrtví dřív, než vůbec stihnou promluvit. Promluvit a sdělit, proč zde vlastně jsou.
"Tak, a co teď?" zeptala se dopáleně Sora. "Netvrďte mi, že jsme sem šli zbytečně..."
"Prostě to risknem, buď nám to projde, nebo ne." navrhl Kai.
"Asi nám nic jiného ani nezbude..." povzdechl si Neji a vystoupil ze stínu stromů, kde se do té doby ukrývali před zraky strážných.
"Hej! Vy tam!" prořízl vzduch hlas strážného s kopím. "Co chcete?"
"Máme důležitou misi, na které závisí záchrana naší vesnice. Potřebujeme dál do vaší země," začal vysvětlovat Neji, "protože náš první vládce, první Hokage, zde zanechal nějáký odkaz na nalezení zbraně, která nám pomůže ubránit se zlu."
"Obávám se, že to není možné," ušklíbl se strážný, "budu vás totiž muset zatknout za neoprávněné vniknutí."
"C..Co.. Co to má znamenat?" koktal Neji. "Jaké neoprávněné vniknutí? My nikam nevniknuli, my se slušně zeptali... Navíc, ve vaší zemi je něco, co patří do naší vesnice."
"Nezájem, jste zatčeni," stál si strážný na svém. "Zajměte je."
Sora se okamžitě postavila do bojové pozice a Kai ji napodobil.
"Ne," zarazil je ale Nejiho hlas, "nevzdorujte, možná je tohle jediná cesta, jak se dostat dovnitř."
Sora a Kai kývli a nechali se spolu s Xis a senseiem odvést vojáky.

Neji byl zavřen v cele žaláře spolu s Xis. Kde skončili Kai a Sora neměli nejmenší ponětí.
"Co teď bude?" zeptala se potichu Xis a zvedla pohled k Nejimu, který přecházel po kobce.
"Musíme vymyslet, jak se odtud dostat a pak něják tajně vyslídit to, co tu máme najít," řekl Neji. "A pak co nejrychleji a potichu zmizet."
"A zvládneme to?" zeptala se s obavami Xis.
"Pokud nám pomůže Sirra, tak snad ano," přisvědčil Neji. "Naše štěstí je, že neví, jaké máme síly." S těmito slovy se podíval skrze masivní dubové dveře.
"Xis, co se děje?" ozvala se Sirra a zhmotnila se uprostřed cely.
"Jsme ve vězení a musíme se něják dostat ven," odpověděl místo Xis Neji, "ale musíme to udělat potichu a to jaksi není moje parketa."
"S tím bych mohla pomoci." nabídla se Sirra a přistoupila ke dveřím, "jen mi řekni, jestli je čistý vzduch."
"Ano, je čistý, nikdo tam není," řekl Neji po další rychlé kontrole.
"Dobrá." kývla spokojeně Sirra a přistoupila ke dveřím z kobky.
Pak vystrčila drápek a strčila ho do zámku. Chvíli tam šťárala a pak to cvaklo a dveře se otevřely.
"Výborně." řekl Neji a vyšel ven.

Dark Angel - Drak Fuarin

6. února 2009 v 22:28 | Ann |  Dark Angel
"Kde bysme podle tebe měli začít hledat meč Práva?" zeptal se ráno Teorod.
"Podle mě bysme se měli vypravit za drakem Fuarinem. Je nejmoudřejší a nejstarší. Mohl by něco vědět." řekl Aldron.
"A víš, kde ho najdem?" optal se Teodor.
"Myslím, že ano. Moc často se nestěhuje." řekl Aldron.
"Tak jdem hned." rozhodl Teodor.
"Dobře, ale pohybuj se prosimtě po zemi, nebo si tě někdo všimne a sestřelí tě." souhlasil Aldron.
Vyrazili tedy. Vzali si s sebou nějáké jídlo a pak svoje zbraně. Fuarin žil na jihu. Byl to mořský drak a měl rád teplo a moře. Byl stejně starý, jako celá země. To bylo zhruba 1700 let.

Teodor a Aldron putovali celý den bez přestávky. Nebylo tedy divu, že když po cestě uviděli hostinec, okamžitě do něj zapadli. Teodor si na aldronovo doporučení musel přes křídla hodit plášť. Nechtěli vzbudit sebemenší podezření.
Naneštěstí ani Teodor s Aldronem nepojali podezření, že něco s hostincem není v pořádku.
V hostinci nebyl jediný host a hostinský vypadal jako démon.
Přesněji, on byl démon, ale to bohužel Teodor s Aldronem nevěděli.
Hostinský démon se jmenoval Driflex. Hostinec postavil, aby tam nalákal lidi, které by mohl zabít a okrást.
Nic z toho ale Teodor s Aldronem netušili a pojedli, jakoby se nic nedělo. Potom si pronajali pokoj a ulehli na lože.
Aldron okamžitě usnul, Teodor ale spát nemohl. Něco mu vrtalo hlavou. Vždycky už to skoro měl, ale pořád to zůstávalo těsně mimo jeho dosah.

Jelikož nebyl Teodor tak úplně člověk, zaslechl na schodech kroky. Nejednou, jen tak zničeho nic.
Jelikož mu přišlo, že majitel kroků nechce, aby ho někdo slyšel, rozhodl se, že tomu přijde na kloub.Nejprve ale Teodor pro všechny případy vzbudil Aldrona.
"Co se děje?" zeptal se ten nerudně.
"Podezřelé kroky na schoech." odpověděl Teodor šeptem a co nejstručněji.
"Dobrá, tak to tedy prověříme." odpověěl také šeptem Aldron.
Přešli ke dveřím a Teodor se zaposlouchal. Kroky už neslyšel, zato ale slyšel, jak za dveřmi někdo dýchá.
Naznačil Aldronovi posunky, co slyší. Aldron kývl a naznačil Teodorovi, aby se postavil vedle dveří. Teodor tak učinil a Aldron se natáhl pro kliku. Uchopil ji a podíval se po Teodorovi. Ten pevně uchopil meč a kývl. Aldron tedy co nejrychleji to šlo, rozrazil dveře.
A parádně se podivil tomu, co viděl.
"Co to sakra je?!"
"Démon." odpvěděl suše Teodor, "a jmenuje se Driflex."
"Jste synové smrti!" zachechtal se Driflex.
"Tak to si jen myslíš." zašeptal hrozivě Teodor a švihl mečem.
"Tak snadno to hošánkové nepůjde." posmíval se Driflex a lusknutím prstů kolem sebe vytvořil obranný štít.
"Ať je po tvém, když chceš kouzla, máš je mít." zavrčel vztekle Teodor a vrhl na Driflexe v rychlém sledu několik složitých kouzel.
Driflex je celkem bez problému odrazil. A pak se rozzuřil a začal metat jednu ohnivou kouli za druhou. Všechny byly zaměřené na Teodora. Ten se ale většině vyhnul a ty, kterým se nevyhnul, vychýlil jednoduchými kouzly z dráhy.
Driflex byl tak rozzuřený, nepříčetný a vzteklý, že si vůbec nevšiml, že Aldron tasil meč a plíží se za ním. A tak, když čepel zasvištěla, bylo již pozdě na to, aby Driflex stihl něco udělat. Aldronův meč rozetl jeho lebku na polovic a Driflex se skácel na podlahu.
"Díky." prohodil Teodor.
"Myslíš, že teď už budeme moci klidně spát?" zeptal se Aldron.
"Ano, ale ve vedlejším pokoji. S mrtvolou nespím." řekl Teodor.
A tak se přemístili do sousedního pokoje a zalezli do postelí. Brzy usnuli a bez problémů a dalších nepokojů spali až do rána následujícího dne.

Následující den se Teodor a Aldron probudili velice brzy.
"Už abychom vypadli. I když Driflex už nežije, běhá mi tady z toho mráz po zádech." poznamenal Aldron.
"Mluvíš mi z duše." přisvědčil Teodor, "je to tady prokleté a o prokletí já už něco málo vím..."
Sbalili se tedy a co nejrychleji to šlo, hostinec opustili. Putovali dál na jih...

Ten den je cesta zavedla do skal. Zhruba v poledne dorazili na rozcestí. Jediný problém byl, že obě cesty, které z rozcestí vedly, vedly víceméně na jih.
Tedy, až na tu, kterou přišli.
"Tak, a kudy teď..." uvažoval Teodor.
"Obě cesty mohou být správné, ale obě také mohou být špatné." řekl Aldron.
"Nebo je správná jedna a bude to sázka do loterie." poznamenal teodor.
"Co kdybychom se rozdělili?" nadhodil Aldron.
Teodor se nad tím zamyslel a pak řekl: "Sice se mi to nezdá, ale bohužel mě nenapadá žádný lepší nápad."
A tak se tedy rozdělili. Teodor šel levou cestou a Aldron pravou.

Obě cesty měly stejný cíl, ale každá k němu směřovala jinudy. A obě byly plné nebezpečí...

Svatá dýka - Kapitola 5 - Špatná odbočka

1. února 2009 v 13:11 | Ann |  Svatá dýka
"Asi jsme v té kryptě byly hodně dlouho, viď?" optala se Jenn, když se podívala na oblohu a zjistila, že slunce stojí již hodně vysoko.
"Ano, troufám si tvrdit, že ano," odpověděla Adrien, "ale to mě teď vůbec netrápí. Trápí mě to, že Elbait není vůbec v mém dosahu..."
"Co tím myslíš?" nechápala Jenn.
"Tím myslím, že jsme na nějákém jiném místě, protože to tu i jinak vypadá." řekla Adrien.
A teď už to došlo i Jenn. Pozorně se rozhlédla a i když to tam vypadalo hodně podobně, bylo jasné, že jsou na jiném místě.

Pak se ale začal obraz před jejich očima měnit.
"Neříkej, že je to to, co si myslím, že to je..." zaprosila Jenn.
"Zklamu tě, opravdu jsme pořád ještě v tej kryptě..." vzdychla si Adrien, "ale vůbec se mi to nelíbí."
Poté Adrien tasila meč a začala se kolem sebe rozhlížet zostřeným dračím zrakem.
"Ano, měla jsem pravdu," řekla Adrien, "jsme stále v kryptě."
Ve stejnou chvíli, kdy toto pronesla, se iluze rozplynula a dívky spatřily temné stěny žaláře. Jediné divné na tom bylo, že jejich zbraně stále byly jejich. Nikdo jim je nevzal.
Zatímco se Adrien a Jenn dohadovaly o tom, jak se nechaly napálit, trolí šéf přišel se svazkem klíčů k bráně od žaláře a začal hledat ten správnej klíček, aby moh otevřít.
"Slyšíš to?" zeptala se náhle Adrien.
"Ano, vypadá to, že budeme mít návštěvu."
"Spíš to vypadá na problémy." ušklíbla se Adrien.
"Tak to máš pravdu, slečinko," ozval se huhňavý hlas sklaního trola.
"Jako bych to neříkala..." vzdychla Adrien a vyvolala blesk.
Blesk trola zasáhl plnou silou, ale nic mu to neudělalo. Trol se jen rozchechtal jako blázen: "Abyste mě mohly zasáhnout kouzlem, musíte mě nejdříve zbavit toho medailonku, co mám zde." Trol si poklepal na krk, kde se mu houpal zlatý medailonek ve tvaru labutě.
"Tak to vypadá, že si to s ním budeme muset vyřídit tím složitějším způsobem." povzdechla si Adrien a pozvedla meč.
Zaútočila a i přes všechnu trolovu snahu se bránit, byl brzy poražen. Adrien se sehnula a strhla mu amulet z krku. Začala si ho prohlížet, jenže jí byl sebrán Jenn.
"Proč to má tvar zrovna labutě?" zeptala se přihlouple ta.
"Kdybys mi to nesebrala, tak už jsem to mohla vědět." odpověděla kousavě Adrien.
Jenn jí tedy amulet vrátila a Adrien ho začala zkoumat. Jediné, co však vyzkoumala, bylo to, že byl celý ze zlata a že byl naplněn nějákým pro ni neznámým kouzlem.
"Tak co?" nedalo to Jenn a musela se zeptat.
"Nic moc..." povzdechla si Adrien, "Moc se z toho vyčíst nedá..."
"Radši mi řekni, co se z toho vyčíst dá."
Adrien jí to teda řekla, ale také dodala, že by raději měly vypadnout z toho vězení. To Jenn nezbývalo, než souhlasit.

Dívky tedy nechaly dohadování se o podivném amuletu a Adrien si ho zastrčila do kapsy. Nato vyšly z cely a zabočily do první chodby, která se jim naskytla.
"Pamatuj si, že to hlavně musí stoupat nahoru." poučovala Adrien.
"Dyť já vím." odsekla Jenn.
Dál jejich cesta pokračovala mlčky. Několikrát zahly, až se dostaly do sálu, který se Adrien zdál povědomej.
"Tady to znám." zašeptala.
"Tak to jsi šťastný člověk, protože mně to tady neříká vůbec nic." houkla Jenn.
"Sem sem propadla, když jsme vstoupily do krypty." upřesnila to Adrien.
"Semhle?" nevěřila Jenn.
"Ano, a hemžilo se to tu troly."
"Jako teď?" neodpustla si Jenn.
Adrien se rozhlédla. "Ano, jako ted." pronesla pochmurným hlasem a sejmula z ramene luk.