Alex a pan Nikdo

11. ledna 2009 v 13:22 | Ann
Alex spěchala domů. Bylo již skoro 11 večer. Věděla, že od rodičů dostane sprda, ale co se dalo dělat... Teď už nic. A ještě měla smůlu, že jí ujely všechny autobusy. Šla tedy pěšky. Najednou jí zazvonil telefon. Alex ho vytáhla z kapsy a podívala se, kdo to volá. Na displeji nebylo žádné číslo. Nejprve si Alex myslela, že je to omyl, ale jelikož mobil zvonit nepřestával, odhodlala se k tomu, aby ho zvedla. "Halo? Ko volá?" promluvila do telefonu. "Tady je nikdo.... Pospěš domů, nebo tvoje sestra zemře... A tv matka taky. Tvého tátu jsem zabil..." poté neznámý zavěsil. Co se to děje? Přemýšlela Alex. Ale přidala do kroku a posledních pár ulic už běžela tryskem. V běhu hledala klíče a když doběhla domů, málm klíč samou rozrušeností zalomila v zámku.
Pak už pomalu vstoupila do předsíně. Po hmatu sáhla po vypínači a rozsvítila. Celá předsíň byla rozházená, jakoby tam vybouchla bomba. Alex pomalu přešla předsíní do kuchyně. Nahmatala vypínač a... Světlo bliklo a zhaslo. Praskla žárovka. Ale i v tom kratičkém záblesku světla stačila Alex postřehnout, že za dveřmi na zahradu někdo stojí. Avšak, jediné, co postřehla, byla temná silueta. Potom se Alex vydala do patra. Všechny pokoje byly rozházné, ale nic děsivého tam nebylo, dokonce i elektrika fungovala. Nakonec zbyla koupelna. Alex pomalu otevřela dveře. V koupelně proud nešel, hořela tam svíčka a ozařovala něco, co leželo na podlaze a nějáký nápis na zrcadle. Co bylo na zrcadle napsáno se ode dveří nedalo rozeznat, protože vana přetékala vřelou vodou a koupelna byla plná páry. Alex tedy pomalu postoupila dále k zrcadlu. Bylo tam napsáno: Přišla jsi pozdě, tvá matka je mrtvá. Pokud nechceš přijít o sestřičku, budeš se řídit mými pokyny. Pak se snesla bouřka a zablesklo se. V tom nenadálém světle zahlédla Alex v zrcadle postavu, která jakoby stála za ní. Otočia se, ale nikdo tam nebyl. Byl tam jen lísteček a na něm napsáno: Žádná policie, nebo ji zabiju hned. Mám tě na očích. Běž na místní hřbitov a počkej tam do rána. Nesmíš se z tama hnout, nebo ji zabiju. Pan Nikdo.
Co Alex zbývalo, chtěla-li zachránit alespoň sestřičku. Vydala se tedy zpátky do přízemí. Jen se cestou stavila ve svém pokoji. Rozhlédla se a když si byla jistá, že ji nikdo nesleduje, sehnula se a vypáčila z podlahy uvolněné prkno. Měla tam schovanou dýku. Tu si teď připnula na opasek. Není to nic moc, ale alespoň něco, i když proti pistoli, kteoužto on určitěmá, to bude naprosto bezcenné. Pomyslela si Alex.
Vyběhla z domu a utíkala n hřbitov. Nebylo to daleko, bylo to pár bloků odtud. Než tam došla, byla celá promočená a při představě noci střávené v takovém dešti se jí dělalo nanic. Ale byla odhodlaná pro záchranu sestry udělat cokoli. Před bránou se zastavila, protože ji upoutal nápis, který byl vyritý do zídky, hned vedle brány. Stálo tam: Karl Blanchet, 1678 - 1713. Tam běž, hlídám tě. Alex tedy šla. Věděla, kde tento hrob je, protože byl nejstarší ze všech. Za pár minut stanula před hrobem a posadila se na lavičku naproti němu. Rukou bezděčně sklouzla k dýce u pasu.
Najednou se snesla mlha. Bylo to asi dvě hodiny po půlnoci. Alex v té mlze neviděla ani na hrob Karla Blancheta, který byl pár kroků od ní. V mlze se ozval nakřáplý hlas, stejný, jaký slyšela v telefonu, jen byl zřetelnější a jasnější. "Zatím hraješ podle mých pravidel, to je chválihodné, myslím, že bys mohla slyšet svou sestru." Hlas umlkl, ale místo něho se ozval jiný. Dětský hlas. Byla to Lily, Alexina sestra. "Alex, pomoz mi. Drží mě pod zámkem, nevím, kde jsem, ale vypadá to tu jako v nějákém h..." Ozvala se facka. Pak bylo jen ticho. "H... H..." přemýšlela Alex nahlas. Co začíná na H a je tam vězení? Přemýšlela teď už potichu. No jasně, přece hrad. Došlo jí. A ten je tu jen jeden. Pomyslela si. "Vím, na co myslíš, ale zůstaneš tu pěkně do rána, pokud nechceš, abych ji zabil." ozval se znovu onen tajemný has. "Dobře, nikam nejdu, jen jí neubližuj." zavolala Alex zoufale do mlhy.
Najednou se mlha zvedla. Alex stačila zahlédnout temnou siluetu, jak mizí v dáli. Pak usnula.
Následující den probudily Alex sluneční paprsy. Protáhla se a něco spadlo na zem. Byla to nažloutlá obálka. Alex ji otevřela. V ní byl papír a na něm stálo: Obstála jsi, nastává finále. Pokud svou sestu nedokážeš najít do půlnoci pozítří, zemře. A musíš hledat sama. Podpis: Nikdo Tady dopis končil. Papír byl na okrajích ohořelý. Proboha, to ne. Pomyslela si Alex.
Kde mám začít? Přemýšlela. Vím, že ji drží na nějákém hradě a také vím, že je tu jen jeden. Dobrá, nejprve se trochu vybavím. Hrad je blízko, jsem tam za pár minut lepší být připravená. Uvažovala dál Alex. Zašla tedy domů, kde měla ještě pár pokladů. Oblékla si černé kalhoty, černé pevné boty, černé tričko, bílý dívčí pásek vyměnila za pásek černý a pobitý železem. Na něj zavěsila dýku, na záda si pověsila tátovu brokovnici. Do zadní kapsi si dala prak, který jí táta nedávno vyrobil. Škoda, že je mrtvý. Posteskla si. Dále vzala kovové kuličky, které používala jako střely, dala je do koženého váčku a ten pověsila na opasek, na druhou stranu, než měla dýku.
Alex takto vystrojená stála na lesní cestě, vedle sebe kolo. Zvedla pohled k hradu, který stál na kopci za lesem. "Už jdu." pronesla nahlas. Nasedla na koklo a vyrazila.

Alex šlapala lesem. Jela již půl hodiny, ale hrad se jakoby nepřibližoval. To bylo divné. Alex přidala. Byla dobrá jezdkyně. V lese byla čím dál větší tma. A to bylo dopoledne. Stromy byly stále hustší a pěšinka, po které Alex šlapala užší. Nakonec musela Alex sesednout z kola a pokračovat pěšky. Zašla za zatáčku a tam narazila na obrovskou pavučinu. Z nedalekého houští se ozval hlas: Wítej v mém království. Jsem Arachnit. Chtěla bys vidět svou sestřičku, aby ses mohla přesvědčit, že je živí? "A... Ano." pronesla roztřeseně Alex. "Tak odlož tu brokovnici." nakázal Arachnit. Alex zápasila s pocitem bezpečí a moci, který jí dávala brokovnice pověšená na zádech a s pocitem toho, že bude mít jistotu, že je její sestřička ještě naživu. Nakonec neochotně položila brokovnici na zem. "Wíborně." pronesl Arachnit, "A teď se dívej." Alex si mohla oči vykoukat, ale dlouho nic neviděla, až po několika minutách se na pavučině objevila její sestřička. Vypadala v pořádku. Až na to, že měla svázané ruce a ucpaná ústa. Pak obraz zmizel I s pavučinou a bylo ticho. Jen se v šeru něco zablísklo. Alex pohlédla tím směrem a uviděla magnetofon s dálkovým ovládáním. Aha. Pomyslela si. Dobrá tedy. Budu hrát vaši hru. "Vím, že mě slyšíš. Co po mě chceš?" zavloala jak nejhlasitěji mohla. Teeeeeebbbbbbbbbbbeeeeeeee!!!!!!!!!!" ozval se mrtvolný šepot z poza keře vlevo od cesty. Máš mě mít, tady jsem. Řekla si v duchu Alex. Pak vstoupila mezi keře. Zanedlouho poté narazila na další pěšinku. Vydala se po ní a došla na mýtinku, kde stála další socha Karla Blancheta. Tahle vypadala ještě starší. Socha označovala hrobku. Nad vchodem bylo napsáno: Kruh se uzavírá. Smyčka kolem tvého krku se stahuje. Tvůj osud tě již očekává. "Dobrá tedy. Tak je na čase ho pozměnit." řekla nahlas Alex. Povytáhla dýku, aby ji v případě nutnosti mohla snadněji vytáhnout, vzala prak a nabila ho. Pak se zhluboka nadechla a vešla. Sešla dolů po kamenných schodech až stanula v samotné kryptě. Byl tam sarkofág a nebyl zavřený. Ozývaly se z něj podezřelé zvuky. Alex se s připraveným prakem blížila k sarkofágu. Obezřetně se rozhlížela. Když se ozvala hudba. Alex připomínala Fantoma opery. Temné, ale krásné. Pak se za zvuku začínajícího zpěvu z rakve zvedla....... Alexina sestřička Lusy. "Kruh se uzavírá." pravila tím stejným šepotem, jaký Alex slyšela v lese. "A.. Ale... C.. Co... Co to má znamenat?" vypravila ze sebe Alex po chvíli. "Smyčka kolem tebe se stahuje." zachroptěla Lusy. "Neuzavírá." odpověděla teď už klidná Alex, "Jedno ti nedošlo. Od toho, co jsem dostala první vzkaz napsaný na papíře jsem věděla, že jsi to ty a za nitky jsem tahala já. Sama se přivedeš do záhuby." Pak se Lusy vrhla po Alex. Snažila se jí jít po krku, ale Alex byla rychlejší. Vytáhla dýku a použila ji na obranu.

Prolog:
Lusy padla mrtvá k zemi. Kruh se uzavřel a oprátka kolem Lusyna krku se utáhla. Alex pak šla na policii a všechno jim pověděla. Žila pak u babičky, která bydlela daleko na venkově, kam se naštěstí Lusy nestihla dostat. Téměř všechno bylo jako dřív. Až na to, že se ukázalo, že onen náhrobek Karla Blancheta pocházel z dob, kdy si lidé mysleli, že upíři existují. Mysleli si to I o Blanchetovi. A Lusy na něj jednou náhodou narazila a uvěřila tomu. Myslela si, že je taky upír. A to se jí stalo osudným.
Kruh se uzavrel.
Smycka se utáhla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.