close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Leden 2009

Legenda Sindalu 9

11. ledna 2009 v 13:32 | Ann |  Legenda Sindalu
Mág přistoupil k Jadisovi a Ellesharovi. "Vítejte v mém skromném příbytku." pravil. "Přišli jsme se tě na něco zeptat." vybalil to na rovinu Jadis. "Kde leží starověká krypta?" zeptal se rovnou Elleshar. "Ta krypta je už minulostí." odpověděl suše Mág. "Ale..." zajíkl se Jadis. "A co ta kouzla, co tam byla ukryta?" zeptal se Elleshar? "Tak kouzla...Hm...Ano, už si vzpomínám, kouzla jsem odtamtud odnesl, mám je já." prohlásil Mág. "A dáš nám je, abychom mohli zachránit Sindal?" zeptal se Jadis. "Dám, když odpovíte správně na mou hádanku. Poslouchejte:
Všechno žere, všechno se v něm ztrácí,
stromy květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele.
Město rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.
Jestli mi odpovíte na tuto hádanku, dám vám ona starověká kouzla." rozhodl mág. "Něco podobného jsem už syšel" uvažoval nahlas Jadis. "Já taky." přidal se Elleshar. "A myslím, že znám odpověď." "Pozor, máte jen jeden pokus." varoval je mág. "Tak co, rysknem to, nebo si budem dál lámat hlavu?" zeptal se Elleshar. "Tak to řekni. Nic mě totiž nenapadá." souhlasil Jadis. "Dobrá. Odpověď tedy je: Čas." pravil Elleshar a pohlédl na Mága. Ten se začal usmívat a hrabal se ve svém plášti. Něco hledal. A to něco byly ony kouzla. "Tak tady jsou ty kouzla." podával mág Ellesharovi svitky. "Teď můžete jít a zachránit Sindal. Sbohem" Najednou se zablesklo, všechno se rozplynulo a Jadis s Ellesharem najednou stáli na kopci a dole pod nimi se rozprostíral Sindal.

Legenda Sindalu 8

11. ledna 2009 v 13:31 | Ann |  Legenda Sindalu
Poté, co Jadis získal talisman, vydal se heldat zapomenuá kouzla, která byla ukrytá v kryptě. Nikdo ale nevěděl, kde ta krypta je. Nikdo, kromě mága, který žil pod zemí. Jadis se tedy rozhodl, že se za ním vypraví. Ale nejprve navrátil Elleshara do jeho původní podoby. Povedlo se o společně vyrazili hledat mága. Cesta jim zabrala více než měsíc. Byla úmorná a museli překonat poušť a ledovou pustinu. Na konci cesty byli tak zřítení, že vypadali jako žebráci. Jejich cesta končila u vchodu do nitra země. Bylo to uprostřed jungle mezi bažinami. Jadis a Elleshar se vypravili do nitra. Prošli dlouhou chodbou a v tom se na konci oběvilo světlo. Bylo stále jasnější, až je naprosto oslnilo. Pak se cosi semlelo a oni se ocitli v rozlehlé jeskyni. Uprostřed seděl Mág.

Legenda Sindalu 7

11. ledna 2009 v 13:31 | Ann |  Legenda Sindalu
Upírka se vrhla na Jadise, který stačil jen tak tak uskočit. Jadis tasil meč a jak se odrážet upírčiny útoky. Upírka svého soupeře docela podcenila. Jadis byl velice silný soupeř. Její útoky lehce odrážel, občas se sice upírce povedlo mu uštědřit nějáký ten škrábanec, ale většinu útoků vykryl. Souboj meči trval dlouho, ale po nějáké době přešli na kouzla. Upírka začla s nějákými temnými kouzlíčky, jen aby si ho oťukala, všechna je vykryl. Pak ale začala sesílat opravdu mocná kouzla. Tak se jí Jadis přizpůsobil a začal metat ta nejsložitější útočná kouzla, která znal. Zabralo to. Po chvíly se mu podařilo upírku bleskem odhodit do kouta a velice pravděpodobně i zabít.
Poté Jadis k upírce přistoupil a sejmul jí z krku onen talisman. Zvědavě na něj pohlédl. Bylo v něm vsazeno pět drahokamů, každý jiné barvy.
Poté ho sevřel v ruce a vyšel ven.

Legenda Sindalu 6

11. ledna 2009 v 13:31 | Ann |  Legenda Sindalu
Jadis a Elleshar pokračovali i s dračím mládětem dál chodbou. Kráčeli již bůhví, jak dlouho, když se před nimi v dálce oběvilo světlo. Bylo to denní světlo. Nedalo se to nerozeznat. Jadis a Elleshar, který teď vezl dračí mládě, které si Jadis pojmenoval Démon, se dali do běhu. Ale když doběhli k onomu světlu, čekalo je sklamání. Chodba byla zatarasená a ono světlo vycházelo malým otvorem mezi balvany. "Jsme v koncích." bědoval pronesl Elleshar. "Ne, nejsme." odporoval Jadis. "Ustup dozadu, aby tě případné kamení nezavalilo." poručil Ellesharovy. Ten ustoupil a Jadis začal kouzlit. Nejprve se nedělo nic, ale pochvíli se začaly kameny hýbat a cesta se postupně uvolňovala. Nakonec byla volná a Jadis spustil ruce. "Jdeme.!" zavelel a vykročil nově vytvořeným východem z chodby. Chodba ústila u starého hradu.
Jadis a Elleshar, který stále měl na zádech draka, se vysoukali z chodby a rozhlíželi se kolem sebe. Z celé zříceniny stála jen jedna věž. Rozhodli se, že se tam podívají. Teda, že se tam Jadis podívá a Elleshar s dráčkem zůstanou venku. Jelikoš byl ale Elleshar nepozorný, tak mu dráček nenávratně utekl. Nikdo se tím ale dlouho nezabýval...
Jadis tedy došel k bráně, která vedla do věže a vstoupil. S klepáním se nezdržoval. Pro jistotu měl připravený meč. Když vešel, slétlo se na něj hejno netopýrů. Když je rozehnal, spatřil, že před ním stojí krásná žena a na krku má onen talisman, který z Elleshara udělá zase elfa. Ona žena byla upírka.
"Co tu chceš?" vyštěkla na Jadise. "Ten talisman, co máš na krku." pronesl s ledovým klidem Jadis. "Dobrá, tak si pro něj pojď." a vrhla se na něj.

Legenda Sindalu 5

11. ledna 2009 v 13:30 | Ann |  Legenda Sindalu
Jadis a jednorožec měli za sebou již dlouhou cestu. Stále směřovali na východ. Tryskem ujížděli přes pole louky i lesy. Jen vesnicím a městům se vyhýbali. Ale tak jako tak věděli, že se o nich Osud nakonec doslechne. Jeli již zhruba měsíc, když se na obzoru něco zatřpytilo v záři zapadajícího slunce, které měli za zády. Bylo to moře. Za necelých deset minut dorazili na pobřeží. Tam je ovšem čekalo nemylé překvapení-Osudovi mágové temnot. "Jak se mohli dozvědět, že směřujeme právě sem?" zakřičel Jadis na jednorožce zatímco se vydali tryskem po pláži směrem na jih. "Pamatuješ, jak jsme projížděli tím lesem? Tak tam se mi pořád zdálo, že nás někdo pozoruje." zakřičel jednorožec v odpověď. "A ještě jsem se ti nepředstavil... Jmenuji se Elleshar." dodal ještě.
Jak tak ujížděli, nastala noc, což je nejlepší doba pro zlo a temnotu. Zatím měli alespoň jakýs takýs náskok, ale jakmile zašlo slunko, začali i ten malý náskok ztrácet. Hordy mágů se k nim přibližovaly. Po chvilince zajeli mezi hory. Před nimi se otevírala stezka plná zatáček a u křižovatky se Elleshar a Jadis rozhodli, že se schovají v chrámu bílých, který byl napravo a že Jadis vyčaruje iluzi jich samých, jak jedou opačným směrem. To by mohlo hordy temnoty zdržet.
Povedlo se, Elleshar a Jadis se bezpečně dostali do chrámu a mágové tmy se vydali na opačnou stranu. Nicméně oběma našim hrdinům bylo jasné, že mágové nakonec na jejich klam přijdou. "Musíme se odtud dostat nějákou cestou, která povede jinudy." pronesl po chvíly ticha Jadis. "Ano, to musíme." souhlasil Elleshar. Dali se do hledání a cestu našli. Byla to chodba ve skále za posuvným oltářem. Do chodby se dalo dostat dvěma způsoby: První byl, že se na oltář sešle kouzlo bílých mágů a druhý, že se oltář roztříští. Jadis se rozhodl pro první možnost-kouzlo mágů. Otevřela se před nimi chodba, vkročili do ní a ona se za nimi zase s třeskotem zavřela. Jadis vykouzlil světlo a společně vykročili chodbou do neznáma...

Legenda Sindalu 4

11. ledna 2009 v 13:29 | Ann |  Legenda Sindalu
Jadis a Elleshar kráčeli chodbou, která jakoby neměla konce. "Jak dlouho můžeme už jít?" zeptal se Jadis Elleshara. "Ne víc, než deset minut." odvětil ten. "Mně to připadá jako věčnost..." namítl Jadis. "To proto, že je tu skoro tma." poznamenal Elleshar.
Vykročili tedy dál, když se před nimi oběvilo světélko. Uvažovali co to je, ale nevěděli... A proto se radši připravili k boji. Poté pokračovali v cestě. Po chvíli Jadis pronesl: "To světlo, co je před námi," "Co je sním?" zeptal se Elleshar. "Je to oheň!" sdělil Jadis. "Myslíš, že tam hoří?" otázal se Elleshar. "Nevím, ale prozkoumáme to." odpověděl Jadis. Vykročili tedy svižným krokem, kráčeli stále rychleji, až už skoro běželi... Když doběhli k onomu domělému ohni, spatřili dračí mládě, jak se sápe z vejce, a na zdi hořela pochodeň, to byl ten oheň...
Mládě na ně upřelo své jasně zelené oči a změřilo si je pohledem, poté k nim přihopkalo a svalilo se Jadisovi na nohy. Chvíly tam leželo a pak se mu suveréně po kalhotech vydrápalo až na rameno a tam zůstalo sedět a ani se nehlo i když se ho Jadis snažil sundat. Nakonec se rozhodl, že si dráčka nechá...

Legenda Sindalu 3

11. ledna 2009 v 13:28 | Ann |  Legenda Sindalu
Když Jadis vstoupil na paseku, jednorožec se k němu obrátil, ale když poznal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, pásl se dá. Když Jadis tohle viděl, rozhodl se, že se zkusí přiblížit. Opatrně udělal pár kroků směrem k jednorožci, ale ten o pár kroků ustoupil a pronesl lidskou řečí: "Nepřibližuj se, nebo tě stihne zlý osud. Stejný, jako stihl mě. Dříve jsem nebyl jednorožec. V toho mě proměnil Osud. A všechny ostatní elfy zabil. Ze mě udělal jednorožce, abych byl navždy svědkem toho, co se s mým klanem událo." Jednorožec domluvil. "Ty jsi byl elf?" divil se Jadis. "Ano." odpověděl smutně jednorožec. "A nedá se ta kledba něják zvrátit?" zeptal se Jadis. "Je jen jeden způsob, ale ten je extrémě nebezpečný." pravil jednorožec sklesle. "Řekni mi o něm. Já se nebojím." prosil Jadis. "Ne, nechci, aby ses nechal zabít." odporoval jednorožec. "Já se smrti nebojím, řekni mi to." dohadoval se Jadis. "Tak dobrá, ale já tě varoval..." povtdechl si jednorožec a dal se do vyprávění: "Když nás temný stín Osud napadl ostatní zabil a mě se chystal zaklít, pravil, že jediný, kdo mě může vysvobodit je ten, kdo se nebojí vlastní smrti a jeho srdce zůstalo čisté. Ten někdo prý najde starý talisman Sindalu a díky němu může napravit to, co spáchal Osud. A on je taky jediný, kdo se mě může dotknout, aniž by ho stihla kletba. Když tehdy Osud dopověděl, co musel, pravil ještě, že takový člověk ale nikdy nebude existovat a kdákavě se u toho smál. Nejprve jsem doufal, ale pak mě naděje opustila. Jsi snad ty ten, o kom Osud mluvil?" Zakončil jednorožec své vyprávění otázkou s nadějí v hlase. "Myslím, že jsem to já." pravil Jadis. Přikročil k jednorožci a položil na něj ruku. "Ne!" křikl jednorožec, ale zbytečně, nic se nestalo, Jadis tam stál jako dřív. "Jsi to ty!" vzkřikl nadšeně jednorožec. Půjdu s tebou a pomůžu ti, pokud se mi chceš pokusit pomoci. Můžeš na mně jet, budeme rychlejší. A až budu zase elf, budu tvým společníkem na tvém putování." pravil jednorožec radostně. "Dobrá tedy." pravil Jadis, vyšvihnul se na jednorožce a společně vyrazili dál na východ hledat tajuplný talisman Sindalu.

Legenda Sindalu 2

11. ledna 2009 v 13:27 | Ann |  Legenda Sindalu
Uplynulo zhruba tisíc let od doby, kdy byl dobyt Sindal a temnota získala vládu nad světem.
Někdy v této době se daleko na severu narodilo dítě, které bylo předurčeno ke zničení temnoty. Byl to chlapec, jehož jméno bylo Jadis. Narodil se potomkům oněh uprchlých mágů, z nichž ten nejstarší pronesl ono proroctví, že se narodí hoch, kterému dají jméno Jadis a že on je klíčem k porážce temnoty.
Uplynulo dvacet let a z chlapce vyrostl statný mladík. Jadis se od malička učil zacházet se zbraněmi a kouzlit. Ve dvaceti se rozhodl, že opustí potomky mágů a vydá se za dobrodružstvím. Nikdo se ho nepokoušel zadržet, věděli, že je jejich jediná naděje na poražení zla.
Následujícího dne tedy Jadis vyrazil. Šel pěšky a poměrně na lehko. Na sobě měl tuniku, kalhoty a vysoké kožené boty. Kolem pasu měl meč a dýku. Nejprve se vydal na východ. Šel poměrně dlouho, ale po týdnu vytrvalé chůze došel na kraj neprostupného lesa. Jadis chvilku přemýšlel, jestli ho má obejít, nebo jestli se má prodrat skrz. Dospěl k názoru, že to vezme přes les. Vyrazil tedy. Čas od času si musel cestu prosekat, ale jinak to šlo celkem dobře.
Najednou se před Jadisem rozprostřela paseka a na ní se poklidně pásl sněhobílý jednorožec.

Legenda Sindalu 1

11. ledna 2009 v 13:27 | Ann |  Legenda Sindalu

Sindal bylo prastaré město. Vládli tam mágové a magie tam byla denním chlebem každého. Mágové, kteří tam žili ovládali bílou magii. Byli ušlechtilí a pomáhali kde mohli... Ale naneštěstí nikdo nevěděl, že ve stokách pod městem se rozmáhají temní mágové a zabývají se draky a tím, že by chtěli město. Na povrchu v ulicích Sindalu si mágové žili svůj poklidný život a temný přízrak Destiny, nebo taky Osud, kul své pikle...
Osud stál před mohudnými železem pobitými vraty a pozoroval, jak se na jeho příkaz začala otvírat. Z temnoty se vynořil drak. Osud na něj upřel svůj ohnivý pohled a drak byl najednou krotký a poslšný. To Osuda potěšilo. Nakázal drakovi, aby zalezl zpátky do místnosti za dveřmi a mágům u rumpálu poručil dveře zase zavřít. "Funguje to!!" radoval se Osud. "Zítřejší noc se těm budižkničemům tam nahoře stane osudnou. Povoláme draky! Vypálíme to tam a na troskách starého Sindalu vybudujeme nové město! Nový Sindal. Temný. A zlo ovládne svět!!! Hahaha!!!! Raaaaaaaaawwwwwwwwwwrrrrrr!"
Jak Osud pronesl, tak se taky stalo. Následující noci se na Sindal a na nic netušící mágy snesl dračí oheň a so nesrovnali se zemí draci, to udělali temní mágové. Bílí mágové byli skoro všichni povražděni. Utéct a následně se skrýt se podařilo jen sedmi nejmocnějším.
Na troskách starého Sindalu byl vybudován Nový Sindal, temný Sindal. Hlavní město temnoty, která se od této osudné noci rozmáhala po celé zemi.

Alex a pan Nikdo

11. ledna 2009 v 13:22 | Ann
Alex spěchala domů. Bylo již skoro 11 večer. Věděla, že od rodičů dostane sprda, ale co se dalo dělat... Teď už nic. A ještě měla smůlu, že jí ujely všechny autobusy. Šla tedy pěšky. Najednou jí zazvonil telefon. Alex ho vytáhla z kapsy a podívala se, kdo to volá. Na displeji nebylo žádné číslo. Nejprve si Alex myslela, že je to omyl, ale jelikož mobil zvonit nepřestával, odhodlala se k tomu, aby ho zvedla. "Halo? Ko volá?" promluvila do telefonu. "Tady je nikdo.... Pospěš domů, nebo tvoje sestra zemře... A tv matka taky. Tvého tátu jsem zabil..." poté neznámý zavěsil. Co se to děje? Přemýšlela Alex. Ale přidala do kroku a posledních pár ulic už běžela tryskem. V běhu hledala klíče a když doběhla domů, málm klíč samou rozrušeností zalomila v zámku.
Pak už pomalu vstoupila do předsíně. Po hmatu sáhla po vypínači a rozsvítila. Celá předsíň byla rozházená, jakoby tam vybouchla bomba. Alex pomalu přešla předsíní do kuchyně. Nahmatala vypínač a... Světlo bliklo a zhaslo. Praskla žárovka. Ale i v tom kratičkém záblesku světla stačila Alex postřehnout, že za dveřmi na zahradu někdo stojí. Avšak, jediné, co postřehla, byla temná silueta. Potom se Alex vydala do patra. Všechny pokoje byly rozházné, ale nic děsivého tam nebylo, dokonce i elektrika fungovala. Nakonec zbyla koupelna. Alex pomalu otevřela dveře. V koupelně proud nešel, hořela tam svíčka a ozařovala něco, co leželo na podlaze a nějáký nápis na zrcadle. Co bylo na zrcadle napsáno se ode dveří nedalo rozeznat, protože vana přetékala vřelou vodou a koupelna byla plná páry. Alex tedy pomalu postoupila dále k zrcadlu. Bylo tam napsáno: Přišla jsi pozdě, tvá matka je mrtvá. Pokud nechceš přijít o sestřičku, budeš se řídit mými pokyny. Pak se snesla bouřka a zablesklo se. V tom nenadálém světle zahlédla Alex v zrcadle postavu, která jakoby stála za ní. Otočia se, ale nikdo tam nebyl. Byl tam jen lísteček a na něm napsáno: Žádná policie, nebo ji zabiju hned. Mám tě na očích. Běž na místní hřbitov a počkej tam do rána. Nesmíš se z tama hnout, nebo ji zabiju. Pan Nikdo.
Co Alex zbývalo, chtěla-li zachránit alespoň sestřičku. Vydala se tedy zpátky do přízemí. Jen se cestou stavila ve svém pokoji. Rozhlédla se a když si byla jistá, že ji nikdo nesleduje, sehnula se a vypáčila z podlahy uvolněné prkno. Měla tam schovanou dýku. Tu si teď připnula na opasek. Není to nic moc, ale alespoň něco, i když proti pistoli, kteoužto on určitěmá, to bude naprosto bezcenné. Pomyslela si Alex.
Vyběhla z domu a utíkala n hřbitov. Nebylo to daleko, bylo to pár bloků odtud. Než tam došla, byla celá promočená a při představě noci střávené v takovém dešti se jí dělalo nanic. Ale byla odhodlaná pro záchranu sestry udělat cokoli. Před bránou se zastavila, protože ji upoutal nápis, který byl vyritý do zídky, hned vedle brány. Stálo tam: Karl Blanchet, 1678 - 1713. Tam běž, hlídám tě. Alex tedy šla. Věděla, kde tento hrob je, protože byl nejstarší ze všech. Za pár minut stanula před hrobem a posadila se na lavičku naproti němu. Rukou bezděčně sklouzla k dýce u pasu.
Najednou se snesla mlha. Bylo to asi dvě hodiny po půlnoci. Alex v té mlze neviděla ani na hrob Karla Blancheta, který byl pár kroků od ní. V mlze se ozval nakřáplý hlas, stejný, jaký slyšela v telefonu, jen byl zřetelnější a jasnější. "Zatím hraješ podle mých pravidel, to je chválihodné, myslím, že bys mohla slyšet svou sestru." Hlas umlkl, ale místo něho se ozval jiný. Dětský hlas. Byla to Lily, Alexina sestra. "Alex, pomoz mi. Drží mě pod zámkem, nevím, kde jsem, ale vypadá to tu jako v nějákém h..." Ozvala se facka. Pak bylo jen ticho. "H... H..." přemýšlela Alex nahlas. Co začíná na H a je tam vězení? Přemýšlela teď už potichu. No jasně, přece hrad. Došlo jí. A ten je tu jen jeden. Pomyslela si. "Vím, na co myslíš, ale zůstaneš tu pěkně do rána, pokud nechceš, abych ji zabil." ozval se znovu onen tajemný has. "Dobře, nikam nejdu, jen jí neubližuj." zavolala Alex zoufale do mlhy.
Najednou se mlha zvedla. Alex stačila zahlédnout temnou siluetu, jak mizí v dáli. Pak usnula.
Následující den probudily Alex sluneční paprsy. Protáhla se a něco spadlo na zem. Byla to nažloutlá obálka. Alex ji otevřela. V ní byl papír a na něm stálo: Obstála jsi, nastává finále. Pokud svou sestu nedokážeš najít do půlnoci pozítří, zemře. A musíš hledat sama. Podpis: Nikdo Tady dopis končil. Papír byl na okrajích ohořelý. Proboha, to ne. Pomyslela si Alex.
Kde mám začít? Přemýšlela. Vím, že ji drží na nějákém hradě a také vím, že je tu jen jeden. Dobrá, nejprve se trochu vybavím. Hrad je blízko, jsem tam za pár minut lepší být připravená. Uvažovala dál Alex. Zašla tedy domů, kde měla ještě pár pokladů. Oblékla si černé kalhoty, černé pevné boty, černé tričko, bílý dívčí pásek vyměnila za pásek černý a pobitý železem. Na něj zavěsila dýku, na záda si pověsila tátovu brokovnici. Do zadní kapsi si dala prak, který jí táta nedávno vyrobil. Škoda, že je mrtvý. Posteskla si. Dále vzala kovové kuličky, které používala jako střely, dala je do koženého váčku a ten pověsila na opasek, na druhou stranu, než měla dýku.
Alex takto vystrojená stála na lesní cestě, vedle sebe kolo. Zvedla pohled k hradu, který stál na kopci za lesem. "Už jdu." pronesla nahlas. Nasedla na koklo a vyrazila.

Alex šlapala lesem. Jela již půl hodiny, ale hrad se jakoby nepřibližoval. To bylo divné. Alex přidala. Byla dobrá jezdkyně. V lese byla čím dál větší tma. A to bylo dopoledne. Stromy byly stále hustší a pěšinka, po které Alex šlapala užší. Nakonec musela Alex sesednout z kola a pokračovat pěšky. Zašla za zatáčku a tam narazila na obrovskou pavučinu. Z nedalekého houští se ozval hlas: Wítej v mém království. Jsem Arachnit. Chtěla bys vidět svou sestřičku, aby ses mohla přesvědčit, že je živí? "A... Ano." pronesla roztřeseně Alex. "Tak odlož tu brokovnici." nakázal Arachnit. Alex zápasila s pocitem bezpečí a moci, který jí dávala brokovnice pověšená na zádech a s pocitem toho, že bude mít jistotu, že je její sestřička ještě naživu. Nakonec neochotně položila brokovnici na zem. "Wíborně." pronesl Arachnit, "A teď se dívej." Alex si mohla oči vykoukat, ale dlouho nic neviděla, až po několika minutách se na pavučině objevila její sestřička. Vypadala v pořádku. Až na to, že měla svázané ruce a ucpaná ústa. Pak obraz zmizel I s pavučinou a bylo ticho. Jen se v šeru něco zablísklo. Alex pohlédla tím směrem a uviděla magnetofon s dálkovým ovládáním. Aha. Pomyslela si. Dobrá tedy. Budu hrát vaši hru. "Vím, že mě slyšíš. Co po mě chceš?" zavloala jak nejhlasitěji mohla. Teeeeeebbbbbbbbbbbeeeeeeee!!!!!!!!!!" ozval se mrtvolný šepot z poza keře vlevo od cesty. Máš mě mít, tady jsem. Řekla si v duchu Alex. Pak vstoupila mezi keře. Zanedlouho poté narazila na další pěšinku. Vydala se po ní a došla na mýtinku, kde stála další socha Karla Blancheta. Tahle vypadala ještě starší. Socha označovala hrobku. Nad vchodem bylo napsáno: Kruh se uzavírá. Smyčka kolem tvého krku se stahuje. Tvůj osud tě již očekává. "Dobrá tedy. Tak je na čase ho pozměnit." řekla nahlas Alex. Povytáhla dýku, aby ji v případě nutnosti mohla snadněji vytáhnout, vzala prak a nabila ho. Pak se zhluboka nadechla a vešla. Sešla dolů po kamenných schodech až stanula v samotné kryptě. Byl tam sarkofág a nebyl zavřený. Ozývaly se z něj podezřelé zvuky. Alex se s připraveným prakem blížila k sarkofágu. Obezřetně se rozhlížela. Když se ozvala hudba. Alex připomínala Fantoma opery. Temné, ale krásné. Pak se za zvuku začínajícího zpěvu z rakve zvedla....... Alexina sestřička Lusy. "Kruh se uzavírá." pravila tím stejným šepotem, jaký Alex slyšela v lese. "A.. Ale... C.. Co... Co to má znamenat?" vypravila ze sebe Alex po chvíli. "Smyčka kolem tebe se stahuje." zachroptěla Lusy. "Neuzavírá." odpověděla teď už klidná Alex, "Jedno ti nedošlo. Od toho, co jsem dostala první vzkaz napsaný na papíře jsem věděla, že jsi to ty a za nitky jsem tahala já. Sama se přivedeš do záhuby." Pak se Lusy vrhla po Alex. Snažila se jí jít po krku, ale Alex byla rychlejší. Vytáhla dýku a použila ji na obranu.

Prolog:
Lusy padla mrtvá k zemi. Kruh se uzavřel a oprátka kolem Lusyna krku se utáhla. Alex pak šla na policii a všechno jim pověděla. Žila pak u babičky, která bydlela daleko na venkově, kam se naštěstí Lusy nestihla dostat. Téměř všechno bylo jako dřív. Až na to, že se ukázalo, že onen náhrobek Karla Blancheta pocházel z dob, kdy si lidé mysleli, že upíři existují. Mysleli si to I o Blanchetovi. A Lusy na něj jednou náhodou narazila a uvěřila tomu. Myslela si, že je taky upír. A to se jí stalo osudným.
Kruh se uzavrel.
Smycka se utáhla.

Svatá dýka - Kapitola 4 - Shledání

11. ledna 2009 v 12:49 | Ann |  Svatá dýka
Jenn se probrala ve vězení. No, vězení... Ona to vlastně byla malinká jeskyně a vchod do ní byl zatarasený masivními dveřmi.
Jenn se posadila a ohmatala si bouli na hlavě, nebylo to tak hrozné, jak se obávala, ale i tak si ještě netroufala se postavit.
Svázaná nebyla, ale sebrali jí veškeré její věci. Jen oblečení zůstalo. Jenn se rozhlížela kolem sebe, ale moc toho neviděla.
"No bezva, co teď?" uvažovala nahlas.
Jedinou odpovědí jí bylo harašení klíče v zámku dveří, které se znenadání ozvalo.
"To mi tak ještě scházelo..." zabručela si Jenn, "Jen doufám, že Adrien nechytlli..."
Pak se odhodlala postavit - nechtěla, aby ji našli schlíple sedět na zemi - a čekala, kdo do její cely vejde.
Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval opravdu hodně tlustý skalní trol. A nejhorší na tom všem bylo, že příšerně smrděl...
"Co je moc, je příliš." zopakovala Jenn přesně to, co před nějákou dobou řekal Adrien.
Pak se proti trolovi vrhla a ten, jelikož to nečekal, svalil se na zem. Jenn toho využila a proběhla kolem a pryč z cely. Vůbec nepřemýšlela a jen se hnala zatuchlými chodbami.
Čas od času narazila na nějákého skřeta a když se tak stalo, tak ho v té rychlosti jen smetla na zem. Hnala se chodbami jak žíznivá čára a tak ani nepostřehla, že se za ní žene trolí hlídka s napjatými luky.

>>>*♥♥♥*<<<

Adrien postupovala temnou chodbou, když zaslechla nějáký hluk. Znělo to jako horda skřetů, která někoho honí.
Adrien se přitiskla ke stěně a zavřela oči, aby jejich žlutá barva nepřitáhla pozornost. Potom se pořádně zaposlouchala. Svým zbystřeným sluchem zaslechla svist šípů.
"To není dobrý." pomyslela si Adrien a otočila hlavu po zvuku.
To, co spatřila se jí ani trochu nelíbilo. Banda trolů s luky honila její kamarádku Jenn, která se již sotva vlekla, protože měla jeden šíp zabodnutý v noze. Adrien nešlo do hlavy, jak se jí povedlo schytat to jen jednou, když trolové pálili jeden šíp za druhým.
Pak jí ale došlo, že vůbec nemíří. Sejmula tedy ze zad vlastní luk a zamířila. Jeden z asi sedmi trolů padl na zem s šípem zabodnutým v hrdle. Adrien vystřelila ještě párkrát a skřeti, kteří ji neviděli, se dali na útěk, protože si mysleli, že je to nějáký duch, co na ně pálí šípy s takovou přesností.
Adrien si hodila luk zpět na rameno a přistoupila k Jenn. Rozhlédla se kolem sebe a když se přesvědčila, že jsou samy, zakryla Jenn oči a rozsvítila světlo.
"Zavři oči a pomalu je otvírej, nebo tě to světlo oslepí." zašeptala Adrien a začala si prohlížet její poraněnou nohu.
"Adrien, jsi to vážně ty?" zeptala se Jenn a po tvářích se jí začaly koulet slzy.
"Jo, jsem to já a teď to bude bolet." řekla Adrien a aniž by čekala na odpověď, jednoduše Jenn vyškubla šíp z nohy.
Jenn to ale vůbec necítila, jediné, co cítila, byl pocit štěstí a že už není sama.
"Kdes byla?" zeptala se Jenn ublíženě.
"Nakopat zadek pár skalním trolům." odpověděla Adrien a pak pomohla Jenn na nohy, "Můžeš jít?"
Jenn to zkusila, ale po dvou krocích se sesula na zem.
"Ne, nemůžu." vzlykla.
Adrien k ní přistoupila a znovu jí pomohla na nohy. Pak ji podepřela a vykročila chodbou ve směru, ze kterého přišla Jenn.
"Do čeho ses to vlastně namočila?" zeptala se pochvíli ticha Adrien.
"Já vlastně ani nevím." vzdychla Jenn a opřela si hlavu o Adrienino rameno.
"Ono je to stejně jedno, hlavně se teď odtud musíme dostat." řekla Adrien a pro všechny případy tasila meč.

Dívky došly na rozcestí, ale nezabočily, pokračovaly rovně. Poté, co Jenn řekla, že z chodby, která odbočovala, přiběhla.
Pokračovaly dál chodbou, až zjistily, že chodba stoupá a následně se mění v schody.
"Myslíš, že jsme tam, kde jsme začaly?" optala se Jenn.
"Ano, tudy jsme přišly. Pamatuju si některé rysy na zdech."
Pak už se oběvilo denní světlo a dívky stanuly venku z krypty...

Larus 3 - Obraz z minulosti

10. ledna 2009 v 23:09 | Ann |  Larus
Pavouk ze sebe vydal skřípavý zvuk a pak se vydal k těm dvěma.
"Máme problém." prohlásil suše Larus.
"Oprava, máme velký problém." řekl Alexander a ukázal na několik dalších očí na mnoha různých místech těsně za hranicí viditelnosti.
"Ty seš tady doma, tak řekni, jsou hodně silní?" zeptal se Larus a očima upřeně sledoval pavouky, kteří se všichni začali až nebezpečně přibližovat.
"Bohužel..." přitakal Alexander.
"Tak to máme opravdu velký problém." sekl Larus mečem Titánů po nejbližším pavoukovi.
Zranil ho a ten na chvíli ucouvl, ale ne na dlouho a zanedlouho na Laruse dořážel s dvakrát větší odhodlaností.
"Zabíjí se strašně těžce, nejlepší způsob je usekat jim nohy." doporučil Alexander a vlastním mečem dvě usekl pavoukovi, který na něho začal dorážet až moc dotěrným způsobem.

Pavoudi kolem dvou mladých mužů uzavřeli kruh. Několik pavouků se jen svíjelo na zemi bez nohou, ale stále přicházeli další, takže sanžení bylo téměř bez efektu.
Larus se rozmáchl mečem a dobře mířenou ranou nejbližšímu pavoukovi místo nohou uťal hlavu. Ten padl mrtvý na zem, ale na jeho místo nalezli dva další a pustili se do boje.
"Utínej jim hlavy." křikl Larus na Alexandera, "Je to rychlejší, než nohy."
A tak oba začali utínat hlavy. Ušetřilo jim to nějáké to seknutí, ale začínali na sobě pociťovat únavu.

Souboj už trval téměř hodinu a Alexander s Larusem už chytali nemálo škrábanců a mělkých ran.
"Takhle to dál nepůjde!" zavolal Larus a pak začal pronášet nějáká nesrozumitelná slova.
Chvíli nato, co zmlkl, se meč Titánů rozzářil azurovým světlem a začal jiskřit energií. Energie se rozlila do všech stran a poavouci začali padat mrtví na zem.
"A to je zase co?" zakřičel Alexander.
"To je zvláštní schopnost toho meče." odpověděl Larus, "Ale problém je v tom, že ji nemůžu použít, dokud na tom meči není dostatek krve."
"A já se divil, proč si to nepoužil hned..." zabručel si pro sebe Alexander.

Pavouci byli mrtví a hrdinové pokračovali v cestě pod Alexanderovým vedením.
"Doufám, že na další nenarazíme." odplivl si znechuceně Larus.
"Radši doufej, že nenarazíme na gorgony." doporučil Alexander.
"A to už proč?" dopálil se Larus, "Co je na těch zase divnýho? A né, že se to zase dozvím, až s nima budeme bojovat!"
"Tak v tom případě bys měl vědět, že pokud se napijí krve elfa, člověka, nebo upíra, jsou schopni vraždit pohledem." rýpnul Alexander Laruse loktem, "Ale jsou schopný to použít jenom při očním kontaktu s obětí." dodal, když viděl Larusův výraz v obličeji.
"Aspoň že tak." oddychl si Larus, "Nevím, co bysme dělali, kdyby mohli vraždit jen tím, že se na nás podívají."
Dál pokračovali mlčky a obezřetně se rozhlíželi kolem sebe.

Krajina se pozvolna začala měnit. Stromy prořídly a les vystřídala skalnatá pustina. Oba mladíci se rozhlíželi a nelíbilo se jim, že jdou proláklinou, do které je shora vidět. Mohl na ně kdykoli kdokoli zaútočit.
Zabočili za roh a spatřili jeskyni. Rozhodli se vstoupit a přenocovat. Jakmile se Larus po jeskyni rozhlédl, vytanula mu na mysli velice dávná vzpomínka...

Dívka s vlasy černými jako noc přistoupila ke kamennému stolu, na kterém ležel pergamen a přesýpací hodiny. Vzala pergamen a nahlas ho přečetla. Potom se otočila ke svým třem společníkům a zatvářila se zoufale.
"Tohle nevyřeším." řekla a podívala se na přesýpací hodiny, které začaly přesípat.
Vzadu za stolem leželo pět vajec.
Dívka s blonďatými vlasy k ní přistoupila a vzala jí pergamen. Začala číst a přitom si něco mumlala.
Nakonec sáhla pro jedno vejce a pak celá scéna zmizela.

"Héééj, vnímáš?" zamával někdo Larusovi rukou před obličejem.
"Jo, proč?" odpověděl Larus.
"Protože jsi měl v obličeji až podezřele přitroublý výraz." ušklíbnul se Alexander.
"Ne, byla to vzpomínka." opravil ho Larus, "Kdysi jsem tu byl, vidíš ten kamenný stůl a ty střepy? Tak to byly přesýpací hodiny."
"Cože?" nechápal Alexander.
Ale Larus nevnímal. Přešel ke kamennému stolu, který byl již mírně schátralý. Ale stále ještě stál. Jen hodiny se rozbily. Ale něco zůstalo až strašidelně nezměněné - Na stole stále ležel onen pergamen a vzadu bylo ne čtyři, ale pět vajec. Jako tehdy.
Mohlo by snad...zamyslel se Larus a natáhl ruku pro pergamen.
"Co to děláš?" zeptal se Alexander a chytil ho za zápěstí, "Může to být nebezpečné."
"Není to nebezpečné, už jsem to absolvoval." odpověděl Larus a setřásl ruku svého společníka.
Pak sebral pergamen a rozevřel ho. Pohlédl na první řádek a to, co spatřil, mu úplně vyrazilo dech - Text na pergamenu byl ten samý, jako tehdy před patnácti lety.
"To není možné..." zašeptal Larus, "Takže i to vejce bude to samé, ale je vůbec možné, aby tu byl další drak...?"

Vyhraj, nebo zemři 4 - První záchvěv síly

9. ledna 2009 v 20:21 | Ann |  Vyhraj nebo zemři
Následující ráno se Xis probudila jako první. Ostatní ještě spali a Xis zůstala ležet a dívala se nad sebe. Pozorovala mraky. Některé jí něco připomínaly, jiné byly jen obyčejné chuchvalce. Pak ale oběvila na obloze něco, co by tam snad patřit ani nemělo.
"Co to sakra je?" zeptala se sama sebe.
"Takže sis toho taky všimla?" ozval se Neji, který byl již chvíli vzhůru a také koukal na oblohu.
"Ano, všimla, ale vůbec se mi to nelíbí."
"Tak to nejsi sama." vzdychl si Neji.

***

"Hlásím, že cíl pod námi." řekla mladá žena s temně zelenými vlasy.
"Výborně Shiano, teď se o to postarám já." řekla druhá dívka, která měla vlasy prozměnu blonďaté.
"Jseš si jistá Taio?" optala se Shiana, "Jestli to zvořem, tak nám leader zatopí."
"Vždyť spí... Co by se mohlo pokazit?" protestovala Taia.
"Snad nic." vzdychla Shiana, "Tak jdi na to."
Nato Taia zformovala několik pečetí a z malého orlíčka vymodelovaného z výbušného jílu, se stal obrovský dopravní prostředek. Taia na něj naskočila a začala se pomaloučku polehoučku snášet k zemi.

***

"Zdá se mi to, nebo se sem něco snáší?" zeptala se potichu Xis.
"Byakugan... Ne, nezdá se ti to." odpověděl Neji, "Probuď ostatní a hlavně potichu."
Xis udělala co jí poručil a zachvíli již všichni hleděli na oblohu.
"To nemůže být pravda..." vydechl Neji, když rozpoznal obrys jílového ptáka, "Deidara je přece mrtvý..."
"Cože?" optal se klidným hlasem Kai.
"Ale, jenom jsem si na něco vzpoměl." odpověděl.
Znovu obrátil zrak k obloze a spatřil nespočet bombiček, vytvořených z výbušného jílu, jak se snáší na jejich hlavy.
"Připravte se, je to výbušný jíl." upozornil ostatní Neji.

Bitva byla v plném proudu. Bombičky nepřestávali padat a jim už docházela čakra. Udržet si bombičky od těla bylo stále obtížnější.
Xis padla na kolena a lapala po dechu. Snášelo se na ni několik bombiček. Neji si toho všiml. Jenže naneštěstí to nebylo včas. Stihl proudem čakry zneškodnit jen jednu.
"Xis..." zašeptal, když viděl, že ji zahalil oblak výbuchu. Nemohl dělat nic jinýho, než se soustředit, aby oblak výbuchu nezahalil i jeho. Kai a Sora bojovali zády k sobě. Bylo překvapivé, jak dokonale byli ti dva sehraní. A to přes to, že jejich úroveň nebyla tak dobrá. Ale svojí týmovou prací to vkompenzovali.

Ve chvíli, kdy jedna bombička vybouchla u Nejiho tak blízko, že mu výbuch popálil ruku, se na zem snesl jílový pták a na něm stála dívka, která se až podezřele podobala jistému Deidarovi.
"Kdo jsi?" zeptal se Neji a připravoval se na obranu. Čakra už začala docházet i jemu.
"Kdo jsem, to tě nemusí zajímat, důležité je, že vaše vesnice zavinila smrt mého bratra!" štěkla dívka.
Pak bez varování hodila po Nejim bombičku v podobě ptáčka. Neji ji zneškodnil, ale v jejím stínu letěla druhá. Neji se již smiřoval s tím, že je konec, ale bombička byla odražena nějákou zvláštní zelenou čakrou.
Všichni se tím směrem podívali a spatřili Xis, jak se odhodlaně mračí.
"Nevím, kdo jste a nezajímá mě to. Ale našeho senseie necháte napokoji!" v očích se jí blískalo.
"To ne!" vyjekla dívka na obřím jílovém ptáku, "Ta síla se ještě neměla probudit! Leader se nikdy nemílí...!"
Vzápětí se vznesla a zmizela. Nikdo ji nestihl zastavit.

Chvíli po souboji všichni seděli kolem malého ohýnku a v konvici bublala voda na čaj. Všechny pohledy se upíraly na Xis.
"Co to vlastně sakra bylo?" zeptala se Sora, "Takovou moc jsem ještě neviděla."
"Tys toho ještě neviděla..." usadil ji Neji, "Ale je pravdou, že jsem zažil Kyuubiho čakru v akci, ale ta se tomuhle nemůže ani zdaleka rovnat. Byakugan..."
Pak se odíval na Xis. A to, co ho uviděl, ho vyvedlo z míry. V jejím nitru viděl něco, co ve skutečnosti existovalo jenom v její hlavě, ale co bylo zároveň až příliš skutečné. Konec konců, viděl to na vlastní oči v akci.
A cože to viděl?
V Xis dřímá malé dráče...

Cesta za králem blesků 5

7. ledna 2009 v 18:55 | Ann |  Cesta za králem blesků
Wywerny útočily zuřivě na Rolda a Elishu. Ti se zuřivě bránili, ale bylo celkem jasné, že proti okřídleným tvorům se žhnoucíma rudýma očima jsou bez šance. Wywerny na ně útočiliy svými dlouhými drápy a působili tak dvěma bojujícím nesnesitelnou bolest.
A najednou, jako by toho už tak nebylo dost, se z nebe snesl blesk a málem zasáhl Elishu.
"Co to bylo?" zakřičela.
"Vypadá to, že máme čest s některou z vyšších wyweren." zakřičel v odpověď Rold, "Nejvyšší je Královna živlů, ovládá všechny živly, pod ní jsou královny jednotlivých živlů a úplně nejníž jsou obyčejné řadové bojovnice."
A ten blesk nebyl jediný. Zanedlouho uhodil do země další. A opět těsně minul. Tentokrát Rolda. Ten se rozhlédl a spatřil v povzdálí wywernu s modrý peřím.
"Tak, a mám tě právě tak dost." naštval se a chtěl po ní hodit kudlou, když ho zarazil Carionův hlas.
"Mám ho." zakřičel vítězoslavně.
Pak svitek rozložil a začal ho studovat. Po pár sekundách našel, co hledal a začal něco mumlat. Mezitím wywerny odzbrojily Elishu a teď se ji snažily shodit dolů do propasti. Rold se držel z posledních sil, ale meč nepouštěl. Zarputile odrážel útoky a čekal na příležitost, jak zabýt královnu blesků. Už ho vážně nebavilo se jim vyhýbat.
Po pár vteřinách se Carion napřímil a v ruce mu zářil zlatý oheň. Zvedl ruku nad hlavu a pronesl jedno jediné slovo - dokončení zaklínadla. Oheň mu z rukou vystřelil do několika paprsků a každý z nich zasáhl jednu wywernu. Popadaly na zem a do rokle.
"Všichni v pořádku?" zeptal se Carion.
"Ne." odpověděl upřímě Rold, "tu královnu jsi mi totiž měl nechat."
"Příště." odpověděl prostě Carion, "Teď bychom měli pokračovat, než sem přilétnou další."
"Souhlasím." řekla Elisha.
A tak pokračovali v cestě. Opatrně postupovali mezi skalami, až se dostali na volné prostranství. Ale to by nebylo jen tak, aby se něco nestalo. Když přišli doprostřed volného prostoru, všechno kolem nich se změnilo. Ocitli se v nějáké jeskyni a ta byla vážně obrovská.
Tři přátelé skončili v nejtemnějším koutě.
"Kde to jsme?" zeptala se potichu Elisha.
"Nemám ponětí." odpověděli hoši unisono.
Začali se po tom divném mstě rozhlížet. Vypadalo to, že je prázdné. Ale jistí si být nemohli, protože tam byla černočerná tma.
"Musíme být opatrní." řekl Carion, "Zdání může klamat."
"To je sice pravda, ale z místa se hnout musíme, protože jinak tu budeme trčet ještě za pár let." řekl Rold a zvedl se z podlahy.
Ostatní následovali jeho příkladu a kráčeli za ním doprostřed sálu.
Najednou se ale ozval strašlivý řev. Nervydrásající zvuk se ozýval z místa přímo před nimi, z místa, které bylo zahaleno v oblaku temnoty ještě větší, než vládla ve zbytku sálu...

_____________________________________________________________________________
Snažila jsem se to udělat delší, doufám, že se to alespoŇ trošku povedlo. Byhc napsala ještě dál, ale chci vás napnout. Tak si počkejte. A pro ty, co jim to nedošlo, wywerny jsou okřídlené. :)

Svatá dýka - Kapitola 3 - Nevítaná společnost

6. ledna 2009 v 23:38 | Ann |  Svatá dýka
Adrien a Jenn sestupovaly po schodech, které vedly dolů do krypty. Elbait čekala venku.
"Já nic nevidím..." postěžovala si Jenn.
"Tak počkej." odpověděla Adrien. Potom pronesla několik slov a v ruce se jí oběvila ohnivá koule.
"Výborně, ale teď nebudeš moct střílet..." poznamenala Jenn.
"To vůbec nevadí." odpověděla Adrien, která mezitím luk hodila na rameno, "Stačí, že mám meč a svá kouzla."
"Tak dobře." řekla Jenn.
Poté obě pokračovaly v sestupu.
Chodba vedla čím dál hloub. A pak najednou byly na rovné zemi. Postupovaly chodbou dál.
"Kam myslíš, že to vede?" otázala se Jenn.
"Nemám tucha, ale pokud nám to doporučila Karol, budu věřit." odpověděla Adrien.
Pak postupovaly již mlčky. A byly by tak postupovaly až k cíli, kdyby se pod Adrien najednou nerozevřela podlaha. Než dívky stačily zareagovat, Adrien se zřítila. Dolů do tmy. A sní zaniklo i světlo, takže Jenn zůstala v naprosté tmě. A v té tmě slyšela šelestění křídel. Připravila si zbraň a postupovala dál. Vždy nejprve zašátrala nohou a ujistila se, že stoupne na pevnou zem. Nechtěla taky skončit v nějáké díře. Najednou ucítila tupou bolest a pak upadla do bezvědomí. Někdo ji přetáhl po hlavně palicí, nebo možná kyjem.

>>*♥♥♥*<<

Adrien se zvedla ze země a rozhlédla se kolem. Byla v bezvědomí a to to kouzlo zrušilo. A to jí zachránilo život. Adrien totiž spadla a potom to s ní nějákým zázrakem smíklo do nejtemějšího kouta obrovské jeskyně plné skalních trolů. Kdyby to světlo nezhaslo, byla by teď mrtvá.
Ano, sice kolem sebe ty troly neviděla svým normálním zrakem, ale vnitřní zrak, zrak draků, ji nezklamal. Umožňoval jí vidět i v naprosté tmě a toho teď využila.
Začala troly počítat. Napočítala kolem pětadvaceti.
"Co je moc,je příliš." řekla si potichounku a ještě potišeji sejmula z ramene luk. Naštěstí se při pádu nepoškodil.
Adrien založila šíp a pečlivě zamířila na nejbližšího trola. Pak šíp vypustila. Cíl zasáhla přesně. Jediné, co se ozvalo, bylo tupé zadunění těla o kamenou podlahu. Naštěstí si toho žádný trol nevšiml. A i kdyby, asi by ho nenapadlo hledat střelce. A stejně by ji neviděli. Skalní trolové se sice hodně na zrak spoléhali a také na čich, ten dokonce používali více, než zrak. Ale v tuhle chvíli by jim byl houby platný.
Celý sál totiž zahaloval smrad síry.
Adrien znovu založila do tětivy šíp a zamířila. Chtěla jich co nejvíce vyřídit aniž by byla odhalena. Povedlo se jí zabít dvanáct, než si jí jeden všiml. No, ani ne tak jí, jako zaregistroval letící šíp.
"Dobře, tak jinak." rozhodla se Adrien a než stačil kterýkoli trol zaútočit, již měla luk zase na rameni. V pravé ruce meč a v levé jí jiskřila magická energie.
Když se první trol přiblížil na dostřel kouzel, Adrien energii uvolnila a milého trola smetl z povrchu zemského blesk. Trolové, kterí byli chabého rozumu se trochu lekli, ale ne nadlouho. Za chvíli se zase řítili na Adrien. Ale jí ta chvilka stačila, stačila zlikvidovat další tři nebo čtyři.
A to už byli zbývající trolové, asi sedm, u ní. Pustila se do nich mečem a z energie v levé ruce udělala druhý meč. Světlo meče bylo tak jasné, že musela zavřít oči. A i trolové se odvraceli. Ale oni na rozdíl od Adrien, která využívala svého daru - dračího zraku, neviděli zhola nic. To světlo je oslepilo.
Netrvalo dlouho a bylo po nich. Adrien zrušila kouzlo a pokračovala v cestě.
"Musím najít Jenn." pomyslela si.
Rozhlédla se po nějákém tunelu a jeden opravdu našla v protější stěne jeskyně. Vykročila tam a dlouhými kroky přešla sál. Pak vkročila do tunelu.

Sasukeho návrat 2 - Další přeživší

6. ledna 2009 v 20:13 | Ann |  Sasukeho návrat
V Konoze zbylo jediné místo, které ještě nebylo prohledáno. Knihovna v paláci Hokage. A prohledáno nebylo, protože dveře byly zamřené zevnitř.
"Myslíte si, že by tam mohl být někdo živý?" zeptala se s nadějí v hlase Sakura.
"Možná, ale museli bychom se tam nejprve dostat." odpověděl Sasuke.
"To nechte na mě." ozval se Kakashi a rozbil dveře pomocí ninjutsu.
Celý tým vešel dovnitř a rozhlíželi se kolem. Pak začali prohledávat knihovnu.
Po chvíli hledání se ozvalo zasténání.
"Byl to někdo z vás?" zeptal se naruto zpoza regálu.
"Ne." odpověděli ostatní z různých částí knihovny.
"Tak kdo to byl?" zamyslel se pro změnu Naruto.
"Ať je to kdo je to, měli bychom toho dotyčného najít." řekla Sakura.
"Naprosto s tebou souhlasím." řekl Kakashi.
A tak se rozdělili a začali prohledávat celou knihovnu. Prozměnu sistematicky.
Osobu našel Kakashi.
"Mám ji." zavolal na ostatní.
Ti k němu během pár vteřin přiběhli. Když ale uviděli, u koho klečí, zaraili se.
"Tsunade?" nevěřícně pronesl Sasuke.
Pak k ní ale všichni přiklekli a Sakura se dala do práce. Jelikož byla jediná, kdo ovládal lékařské jutsu, bylo jasné, že všechna práce zbude na ni.
Chvíli to trvalo, ale nakonec Tsunade nabyla vědomí.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se jí Kakashi.
"Musíte to zastavit." řekla Tsunade.
"Ale co?" ptala se rozčileně Sakura.
"Zlo." odpovědlěa Tsunade, "Velké zlo."
"Potřebujeme vědět víc." řekl Sasuke.
"Je, je tu možnost." vypravila ze sebe Tsunade, "Ta věc, vypadala jako Yamata no Orochi, ale kdo ví, jestli to opravdu byla ona. Musíte zjistit víc, potřebujete více času."
"A jak ho asi máme získat?" zeptal se kousavě Naruto.
Tsunade něco vytáhla z kapsy. "Tohle je svitek cestování v čase." řekla, "Musíte ho použít a vrátit se v čase ještě před dobu, než jste odešli na misi a místo toho musíte zjistit něco víc o tom netvorovi. Já ten svitek aktivuju."
"Počkat, počkat..." zarazila se najednou Sakura, "Opravdu jsi řekla musíte? Ty s námi nepůjdeš, nebo co?"
"Ne, ten, kdo ten svitek aktivuje, musí zemřít."
"Já jsem o tom již slyšel." vzpomínal Kakashi.
"Ano, byl použit jen jednou za dobu své existence. Použily ho dívky Aiola a její dvojče Sira. Sira ho aktivovala a zemřela, co je s Aiolou, neví se. Stalo se to dávno před tím, než byla založena Konoha. Z Aioly se stala legenda. Odešla prý do jiného světa, protože našla portál v minulosti, co pak, jsou jenom dohady. Někdo tvrdí, že po zlaté cestě kráčí neznámo kam a čeká, až jí bude zase ptořeba a jiní tvrdí, že je dávno mrtvá. A další lidé zase tvrdili, že Aiola nikdy neexistovala."
Najednou se kousek od nich oběvilo zlaté světlo a stala se z něj cesta.
"Mohlo by to být to, co si myslím?" nadhodil Sasuke.
"Zlatá cesta, po které kráčí Aiola?" ujišťoval se Kakashi, že ho správně pochopil, "Ano, myslím, že mohla."

Sasukeho návrat 1 - Zkáza konohy

6. ledna 2009 v 20:11 | Ann |  Sasukeho návrat
Nová povídka. Inspiroval mě obsah jedné povídky. Respektive jedna věta. A taky jsem dostala šílený nápad. Jo, znalcům naruta se omlouvám, jestli něco obrátím úplně naruby a těm, co nebudou něco chápat se taky omlouvám, ale pokud nepochopíte nějáký jutsu, nebo tak něco, zjistěte si to na konoze. A nic nevysvětluju, je to ff na Naruta a snažím se to udělat depresivní. Tak posuďte sami. Je to sice tak trochu pakárna, ale počkejte, mám další nápady a sice ff na hru Dungeon siege.

Sasuke opustil Orochimara a vrací se do Konohy. Jaké je ale jeho překvapení, když po sedmi dnech chůze narazí jen na místě, kde stávala vesnice jen na trosky, zkázu a oheň.

"Co se tu sakra stalo?" přemýšlí Sasuke, ve tváři smutný výraz.

Chvíli přemýšlí, co dál, ale nakonec se odhodlá do vesnice, respektive do toho, co z ní zbylo vstoupit. Kráčí spálenými ulicemi, když zaslechne hlasy. Ty hlasy mu připadají důvěrně známé. Ale nemůže si vybavit, komu patří.

"Musím to zjistit." řekne si pro sebe a vydá se po zvuku hlasů.

Netrvá to dlouho a narazí na tři zubožené postavy. Jedna z nich, mladík v oranžové bundě, si kouše nehty, muž s šedými vlasy stojí zády k Sasukemu a je potichu. A pak tam je růžovovlasá dívka, která pláče.

Dívka najednou zvedla hlavu.

"Sasuke...?" zašeptala.

Tímto jediným slovem zburcovala blonďáčka v oranžové bundě i muže s šedými vlasy. Oba se podívali a spatřili ho.

"Sakuro...? Kakashi...?" vysoukal ze sebe Sasuke přidušeným hlasem. Pak si pořádně prohlédl blonďatého: "Naruto!" Poslední slovo bylo proneseno již sebevědomějším hlasem.

"Takže ses vrátil..." řekl Kakashi tiše, "Bohužel tu již nic nezbylo. Jsme jediní přeživší..."

"Co...? Kdo..?" nebyl sto promluvit sasuke.
"Nevíme, byli jsme na misi a když jsme se vrátili, takhle to tu vypadalo." odpověděla Sakura.
"Mám jen jednu otázku." ozval se Naruto, "Vracíš se k nám, nebo ne?"
"Ano, teda, pokud mě přijmete." odpověděl Sasuke, "Zbývá teď říct už jen jediné - Omlouvám se."
A tak se Sasuke zase stal součástí svého původního týmu. Ale co bude dál? Kdo stojí za zničením Konohy? Dokážou ho Kakashi a jeho tým zastavit dřív, než zničí i další vesnice?

Kapitola 8

5. ledna 2009 v 19:57 | Ann |  Fénix má oči všude
Co se stane, až Jeniffer dopadne, si necháme na později. Nyní se budeme věnovat Leopoldovi. Povím vám, jak vlastně fénixe našel. To se stalo tak:
Leopold jel po cestě na svém koni. Již byl celý promočený a prokřehlý, když zmerčil kousek od cesty jeskyni.
"Výborně, alespoň se konečně dostanu z toho deště." řekl si a stočil koně tím směrem.
Před vchodem do jeskyně sesedl a odsedlal koně. Pak ho zavedl dovnitř. Samozřejmě ho ani nenapadlo podívat se napřed, jestli v ní není třeba medvěd, nebo smečka vlků.
Jaké ale bylo jeho překvapení, když uprostřed jeskyně uviděl ležet mrtvého fénixe.
"Tak dobře, vypadá to, že jsem našel, co jsem hledal." řekl si pro sebe a vytáhl dýku.
Pak přistoupil k fénixovi a vyřízl mu srdce. To zabalil do kapesníku a schoval do sedlové brašny. Následně se posadil a čekal, až déšť přestane. Jenže byl po dlouhé cestě unavený a tak ho za chvíli přemohl spánek.
Ráno se probudil, nasedl na koně a znovu vyrazil na cestu. Tentokrát na zpáteční do svého nového království. Těšil se, že bude moci poroučet.
A jak tak jel zahloubaný do svých myšlenek a úvah, cesta mu utekla neskutečně rychle. Za soumraku toho dne stanul před branami hradu.
"Jsem král!" pronesl nahlas a pak vjel dovnitř.