Prosinec 2008

Cesta za králem blesků 4

19. prosince 2008 v 12:59 | Ann |  Cesta za králem blesků
Elisha, Rold a Carion putovali skalami a každou chvíli někdo zvedl hlavu k nebi, aby se ujistil, že je ještě nespozorovala žádná wywerna. Doposud měli štěstí.
Carion, který šel první, najednou zastavil a naznačil ostatním, aby byli zticha.
"Co se děje?" naznačil Rold, který šel hned za Carionem.
"Konečně jsme na ně natrefili." řekl Carion, "Wywerny a není jich málo."
"Kolik?" zeptala se Elisha, která mezitím došla až k nim.
"Asi deset a mají s sebou wywernu vyššího postavení, královnu blesků." odpověděl Carion a znvu se začal přehrabovat v batohu.
"Co zas hledáš?" zasyčel nazlobeně Rold, když Carion začal z batohu bez ladu a skladu vyhazovat dalíš nepotřebně věci.
"Hledám svitek kouzel, mám zato, že jsem si ho tam dal." odpověděl.
Najednou se na Carionově tváři oběvil znechucený škleb. Vzápětí nato vytáhl velice staré zásoby jídla.
"Je vidět, že čas udělal opravdu své. Když jsem to viděl posledě, bylo to čerstvé." s úšklebkem jídlo zahodil do rokle.
Vzápětí nato mu přistála facka.
"Za co?" zeptal se CArion ublíženě Elishi.
"Prozradíš nás." zasyčela zlostně, "Možná nevím všechno, ale vím, že wywerny mají velmi dobře vyvynutej čich a to, cos vyhodil, páchlo opravdu odporně."
"Myslím, že to už je teď stejně jedno." poznamenal Rold, "už si nás stejnak všimli."
"Koukej najít ten svitek!" sykla nazlobeně Elisha směrem ke Carionovi, "my je zdržíme."
"Hezky řečeno, ale provádět se to už bude hůř." vzdychl si Rold a tasil meč.
"To vyřešíme potom, zdržet je musíme, aby CArion ten sitek stihl najít." uzavřela debatu Elisha.
Pak se oba postavili do střehu před Cariona a zarputile se podívali na wywerny. Netrvalo to ani vteřinu a wywerny se na ně vyřítily. Jen Královna blesků se držela zpátky. Něco si mumlala a mávala divně rukama. Jenže nikdo si toho nevšiml. Neměli ani šnci to postřehnout. Carion hledal svůj svitek a Elisha s Roldem měli co dělat, aby od něj udržely wywerny dál.

__________________________________________________
Poznámky pod čarou:
Wywernská královna blesků nemá nic společnýho s králem blesků, který je v názvu. Tato královna blesků má prostě jen jistou hodnost v řádu wywern. Jak jdou nad sebou postavení vám sem teď vypisovat nebudu, to se dozvíte časem. Troufám si tvrdit, že už v dalším dílu. A možná to bude i formou obrázku. Mno, nechte se překvapit. Jen vám řeknu, že královna belsků je nejníže postavená wywerna vybavená magií.

Vyhraj, nebo zemři 3 - Sen

16. prosince 2008 v 10:31 | Ann |  Vyhraj nebo zemři
Neji se po chvíli přidal ke Xis, která chystala večeři.
"Jak jim to jde?" zajímala se Xis.
"Co myslíš?" popíchl ji Neji.
"Katastrofa."
"Přesně tak, ale snaží se." potvrdil Xixiny slova Neji, "předhání se, kdo bude lepší."
"Za jak dlouho dorazíme do šedé země?" zeptala se najednou Xis a podala Nejimu večeři.
Vzali si večeři k místu, kde ti dva trénovali a tam se posadili na balvan. Po chvíli Neji odpověděl na Xisinu otázku.
"Cesta bude trvat celkově asi týden, když nebudou potíže a kdovíjak dlouho, když budou."
Pak už oba jedli mlčky. A u toho sledovali Kaie a Soru, jak se šplhají na stromy. Netrvalo dlouho a oba dva se přiloudali k Nejimu a Xis.
"To už jste to vzdali?" vyptával se Neji.
"Ne, jenom si jdeme pro radu." odsekla Sora.
"Jste moc zbrklí." poznamenala Xis.
"To říká ta pravá, která tam vyběhla na první pokus." podotkl kousavě Kai.
"Ano, ale vyběhla jsem tam až po vás. Vy jste okamžitě vystartovali a já se chvíli soustředila." bránila se Xis, "Koncentrace a soustředění hrají velkou roli."
"Tak to máš pravdu." souhlasil Neji, "Zkuste na to jít hlavou a přemýšlet, i když v bitvě byste museli jednat instinktivně."
"V bitvě se instinkt rovná přemýšlení, ne?" zeptala se Xis.
"Ano, dá se to tak říct." souhlasil po krátké odmlce Neji, "A teď, Soro, Kaii, dejte si večeři a mazejte spát, protože vás asi ráno pěkně proženu."
"Platí to i pro mě?" zeptala se Xis.
"To spaní ano, raní budíček možná ne." řekl Neji a zvedl se a přešel k ohni a jejich věcem.
Netrvalo dlouho a mýtinkou se ozývalo troje spokojené oddechování. Jen Neji nemohl usnout. Přemýšlel o odkazu prvního. Co to asi bude... Nakonec přeci jen upadl do neklidného spánku a zdál se mu sen:
Stál v nějáké hrobce. Byly tam spousty hrobů po obou stranách a všechny byly prázdné. Až na jedne, na ten, co byl přímo před ním. Podíval se tam a spatřil nějáký svitek. chtěl ho vzít, ale pak pocítil bodavou bolest v boku. Podíval se tam a spatřil krvavou skvrnu, která se pořád zvětšovala. "Byakugan" a v tu ránu spatřil hordy koster, které se kolem něho stahovaly. Netrvalo dlouho a pršela na něho smršť ran. Snažil se bránit, ale klesl na kolena a za chvíli ho obklopila temnota.
Neji se probudil a zrychleně přerývaně oddechoval. Byl celý spocený.
"Co to sakra mělo být?" zeptal se sám sebe.
Pak se rozhlédl kolem sebe po svých svěřencích a spatřil, že ho pozoruje Xis.
"Proč nespíš?" zeptal se jí Neji.
"Možná proto, že jste mě probudil, sensei." odpověděla šibalsky Xis, "Mluvil jste totiž ze spaní."
"To je možný." odpověděl Neji, "Zdál se mi totiž zvláštní sen. Byl jsem v hrobce a byla tam spousta hrobů. A v jednom z nich byl nějáký svitek. Ale když jsem ho chtěl vzít, tak na mě začaly útočit kostry, které byly vidět jedině, když jsem měl zaplý Byakugan."
"Co to znamená?" zeptala se Xis a po zádech jí přeběhl mráz.
"Nevím, to se časem ukáže, ale budeme se muset mít napozoru." řekl Neji.
Potom se už až do rána nic nedělo.

Dark Angel - Poskok v Akci

15. prosince 2008 v 12:59 | Ann |  Dark Angel
Stín v Nekropolis zatím marně čekal na Dark Angelův návrat. Neklidně přecházel po svých komnatách a každou chvíli vyhlížel z okna.
"Kde sakra vězí?" ptal se sám sebe a pomalu mu začínala docházet trpělivost.
"Poskokůůů!" zařval na malou okřídlenou potvoru.
"Ano?"
"Zaleť za tím vypelichaným křídlem a zjisti, kde vězí!" štěkl Stín.
Potom Poskoka popadl do pazoury a prohodil ho oknem. Poskok chvíli padal, ale pak roztáhl černá blanitá křídla a vydal se po dávno vychladlé stopě Dark Angela.

Poskok letěl dlouho. Mnohokrát stopu ztratil a musel se proto vracet. Nakonec ale úspěšně přistál na stejné střeše, že které Dark Angel pozoroval shromáždění. Tam ale stopa už vychladla úplně, takže se nedala dál sledovat.
"Tak a co teď?" bručel si Poskok.
Jelikož byl ale večer, Poskok se jednoduše stočil za komínem a usnul hlubokým spánkem.
Teodor s Aldronem ale nespali. Seděli v rozbořeném domě a ve světle, které Aldron vyčaroval, studovali mapu Stínova hradu, kterou Teodor zběžně načrtl na kus papíru. Už hodnou dobu se dohadovali, kudy by bylo nejlepší vniknout do Stínova hradu, ale zatím všechno zavrhli.
"Říkal jsi, že máme armádu?" zeptal se TEodor najednou.
"Ano, mám pět set mužů, kteří mi jsou věrni." přisvědčil Aldron.
"Tak v tom případě mám plán." řekl Teodor, "Stín se bojů účastní osobně jen když hrozí prohra. To nebude, tak poslouchej: Tví muži odvedou pozornost STínových vojsk a já a ty mezi tím projdem tajnou podzemní chodbou dovnitř. Ty tam půjdeš jako můj osobní zajatec. Těch pár vůjáků, co v Nekropolis zůstanou, ty hravě zvládneme, otázkou alle je, jestli obyčejný meč dokáže prorazit ten Stínům zpropadenej hrudní pancíř. A já se přikláním k tomu, že ne, když přihlédneme k tomu mému snu, co jsem ti o něm říkal..."
"To máš pravdu, nedokáže. Chce to meč Práva a ten se před tisíci lety ztratil." odpověděl Aldron, "Dokud ho nenajdeme, nemůžeme tan plán uskutečnit."
Dále potom spekulovali, kde by mohl být meč Práva. Když šli spát, bylo už po půlnoci.

Přesně ve stejnou dobu se Poskok probudil. Rozhlédl se po vhodném příbytku a zrak mu padl na rozbořený domek na kopci za vesnicí.
"Ano, to bude přesně to pravé." pochvaloval si Poskok a roztáhl křídla.
Rozlétl se tmou k domečku. Přistál kousek dál, schovaný za keříkem a začichal. A jelikož nic necítil, rozhodl se, že si tam udělá základnu. Nenapadlo ho, že za to, že nic necítí, může špatný směr větru...
Někdo jiný ale něco cítil. Byl to TEodor a ten smrad ho do nosu udeřil tak silně, že ho to probudilo. Sáhl po meči a vstal ze slamníku. Znovu začichal a vydal se po pachu.

Poskok se otičil a z toho, co viděl, málem dostal infarkt. Za ním se tyčil Dark Angel s napřaženým mečem, který mířil na Poskokovo hrdlo.
"Můj pane Dark Angele, posílá mě náš společný pán a vládce. Chce vědět, kde ste tak dlouho a chce, abyste podal hlášení." vychrlil ze sebe Poskok.
"Stín není můj pán a já jem Teodor!" zahřměl Teodor a přitlačil nameč, až po Poskokově krku začal stékat tenoučký pramínek krve.
"Ale..." koktal POskok.
"Mlč!" houkl Teodor, "špehuješ mě, co?!"
"Ne, pane, to nikdy..." rozkleal se Poskok.
"Nelži, jdeš se mnou." rozhodl Teodor a vyřkl jedno jediné slovo.
Teodor byl totiž i čaroděj. Když slovo vyslovil, ve vzduchu se oběvily provazy a Poskoka spoutaly. Jeden konec se potom vznesl do Teodorovy nastavené ruky.
"Tak poď." řekl Teodor a vedl Poskoka dovnitř.
Pak ho přivázal ke sloupu, který se zdál dost pevný.
"Ani se nehni!" přikázal Teodor a sehnul se nad Aldronem.
"Aldrone..." řekl teď už mírnějším hlasem, "máme návštěvu."
Chvíli trvalo, než se Aldron probudil, ale když mu pohled padl na Poskoka, okamžitě vstal.
"Tak copak to tu máme?" zeptal se.
"Poskoka. Slouží Stínovi." odpověděl Teodor.
"Co s ním uděláme?" zajímal se Aldron.
"Každopádně ho nesmíme pustit, protože jsem se před ním zmínil, že už nejsem Stínům služebník." prohodil Teodor.
"Takže ho vyslechneme a potom zabijeme." rozhodl Aldron.
"Ne, musíme ho spálit. Mrtvoly dokáže Stín oživit." řekl Teodor, "Já jsem toho živý důkaz."
"To je pravda." souhlasil Aldron.
"Takže, milý Poskoku, co náš přítel Stín chystá?" zeptal se Teodor.
"Ne, nic vám neřeknu!" vyvřískl Poskok.
"Tak tohle nemá cenu, ten když řekne, že nic neřekne, tak opravdu nic neřekne... " vzdychl si Teodor.
"Abych řekl pravdu, stejně bych ho nejradši rovnou spálil..." přiznal se Aldron.
"Jelikož z něj asi nic nevytáhnem, tak s tebou souhlasím." přisvědčil Teodor.
"Společně?" zeptal se Aldron.
"Společně."
Teodor a Aldron řekli pár slov a okolo POskoka vzplál oheň. Poskok se dal do křiku, že je stihne treest, ale enpomohlo to. Začal tedy prosit a slibovat, ale i to zůstalo bez odezvy. A pak už jen sténal bolestí. Celé to netrvalo ani deset minut. Pak plameny zhasly a poskok byl pryč.
"A teď se už doufám, vyspíme anič, by nás někdo rušil." řekl Teodor.
Oba se znovu uložili na provizorní lůžka a usnuli. A už je nic nevyrušilo.

Dark Angel - Temné časy

14. prosince 2008 v 22:43 | Ann |  Dark Angel
Dark Angel pozvedl meč a tal. Na zem dopadlo tělo. Pak udělal plavnou otočku a usekl hlavu dalšímu vojákovi. Z hrdla se mu vydral štěkavý smích. Znovu se otočil a další tělo dopadlo s tupým úderem na zem. Zbytek vojska na nic nečekal a vydal se na ústup. Až na jednoho. Na velitele.
Ten se smutně na Dark Angela podíval, řekl "Proč?" a utekl teprve potom.
Dark Angel očistil meč, zasunul ho do pochvy a vydal se zpět do Nekropolis, sídla, kde přebýval Stín. Cesta byla dlouhá, ale Dark Angel ji urazil za necelý den. Normálnímu člověku by to trvalo tři dny, Elfovi jednen a půl, ale Dark Angel měl křídla...
Dark Angel stanul před Nekropolis. Byla to impozantní kamenná pevnost. S klepáním se neobtěžoval, jediným ladným pohybem ruky bránu do Nekropolis otevřel. Vstoupil na nádvoří a vydal se jím napříč, aby vešel do zapadlých dveří v rohu. Za nimi byla chodba, která ho dovedla rovnou do soukromých komnat jeho pána.
Dark Angel vystoupal po schodech, odhrnul závěs a vešel do Stínových komnat.
"Podej hlášení." řekl Stín.
Stál u okna a pozoroval výcvik jednotek dole na zadním nádvoří.
"Zabil jsem tři z padesáti, ostatní utekli." řekl Dark Angel, "nepovažoval jsem za důležité je pronásledovat."
"Tak tys nepovažoval?!" štěkl Stín, "Tak to radši příště považuj. Teď běž."
"Ano pane." Dark Angel opustil Stínovy komnaty a vydal se do svých.
Již byl večer a Dark Angel ulehl na lůžko. Díky křídkům musel spávat na břiše... Dlouho nemohl usnout. Neustále se mu před očima oběvoval výraz velitelovy tváře a tojedno jediné slovo - "proč?" Jeho význam mu vrtal hlavou, ale nemohl na nic přijít... Nakonec přece jen usnul. A zdál se mu sen. Zvlátní sen.

Sledoval sám sebe, jak stojí nad Stínem. V ruce měl svůj meč. "Teď zemřeš pro dobro světa." pravil Dark Angel. Pozvedl meč a chtěl tnout, ale pak se mu tvář zkřivila bolestí. Podíval se na mýsto svého srdce, vězela v něm dýka. S posledním úderem svého srdce vrazil meč do místa, kde měl stín srdce, ale ten jen neškodně sklouzl po pancíři. Stín se rozchechtal, vzal Dark Angelův meč a když ten padal na zem, usekl mu hlavu.

Dark Angel se s výkřikem probudil. Prudce se posadil a těžce oddechoval.
"Tak takhle to je." řekl si, když se zklidnil, "Stína nelze zabít, protože má ten svůj pancíř..."
Dark Angel znovu ulehl a usnul. Tentokrát se mu již nic nezdálo. Vzbudilo ho až hlasité bouchání na dveře. Rychle se oblékl a šel otevřít. Za dveřmi stál sluha.
"Co chceš?" vyštěkl DArk Angel.
"Náš pán s tebou chce mluvit." vvyžbleptal slsuha.
"Dobře..." řekl zamyšleně Dark Angel.
Opásal se mečem, odstrčil sluhu a vydal se kamennou chodbou do Stínových komnat. Zaklepal a poté, co se ozvalo štěkavé "Dál!", vstoupil.
"Pane?" poklekl DArk Angel, "Co si přejete?"
"Osadníci z černých půání se bouří. Jdi je zkrotit a naučit poslušnosti." rozkázal.
"Ano pane." poklonil se Dark Angel a měl se k odchodu.
"A neudělej stejnou chybu jako posledně!" varoval ho ještě Stín, "Kdo se nepodvolí, zemře!"
"Ano pane." řekl znovu Dark Angel a odchvátal.
Vyšel na nádvoří a vystoupil na hradby. Tam roztáhl křídla a rozletěl se na Černé pláně.

Když byl na dohled, zpatřil na náměstí srocené lidi, jak poslouchají nějákéh ořečníka. Dark Angel si dal záležet, aby ho nikdo neviděl a přistál na střeše, odkud měl dobrý výhled na náměstí. Začal si prohlížet lidi pod sebou. Nakonec phlédl na řečníka a když tak učinil, pořádně v něm hrklo. Byl to totiž velitel "Proč?", jak si ho Dark Angel soukromě pojmenoval, byl to ten muž z předchozí bitvy.
Dark Angel tam seděl ale projevu nevěnoval sebemenší pozornost. Zaujal ho ten muž. Něco ho k němu táhlo. Pak najednou muž přestal mluvit a dav se rozestoupil, aby mohl projít. Dark Angel se rozhodl muže sledovat a plížil se po střechách za ním. Muž odcházel ven z města a mířil na kopecs polorozpadlou barabiznou.
"Tam přece nemůže bydlet.." podivil se Dark Angel nahlas.
Potom však roztáhl křídla a rozlétl se k barabizně. Kupodivu mu ten člověk ješčtě přišel naproti, aby ho uvítal.
"Vím, že se divíš." pronesl, "Není čemu, vím, žes mě sledoval. Dáš si čaj?"
"Eh?" podivil se Dark Angel, který z toho byl dokonale zmatený.
"No, kdybys mě přišel zabít, tak už jsem dávno mrtvej, no ne? "pokračoval muž, "Tak co, dáš si ten čaj?"
"Tak dobře," souhlasil po chvíli váhání Dark Angel, "A ty mi u toho pěkně povíš, kdo jsi."
"Od začátku jsem věděl, že mě jednou vyhledáš." začal vypravovat muž, "Jmenuji se Aldron, jsem mág a vojevůdce. Již uplynulo mnoho let od doby, kdy Stín přemohl poslední velkou armádu odbojných. Já v té armádě byl. A jsem jedním ze dvou posledních, kteří z té armády ještě žijí. Ten druhý jsi ty, bohužel jsi ale padl do Stínových pařátů. A ten, když něco má, hned tak to nepustí. Bývali jsme přátelé, Teodore..."
"Jak jsi mi to řekl?" přerušil Dark Angel vypravování.
"TEodor." odpověděl klidně Aldron, "To je tvé pravé jméno."
"Aha..." odpověděl tupě Dark Angel.
"Dovol mi, abych zkusil v tvé hlavě probudit vzpomínky, které kdysi Stín potlačil." požádal náhle Aldron.
"Vzponímky?" zeptal se nechápavě DArk Angel.
"Vzpomínky. Vzpomínky, které z tvé hlavy Stín odstranil, ale neudělal to pořádně." přisvědčil Aldron, "Nech mě to prosím zkusit..."
"Tak dobrá, zkus to." souhlasil nakonec Dark Angel.
Aldron se zvedl a stoupl si před Dark Angela.
"Teď se prosím zkus nehýbat." požádal ho a pak pronesl větu v jazyce Igual, jazyce, který byl společný všem, kdo vládli kouzly a jímž se kouzla pronášela. Dark Angel za chvíli upadl do bezvědomí. A Aldron dál mumlal věty v Igual, ruku na jeho čele. Asi po hodině se DArk Angel probral a strašně ho bolela hlava. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že je na slamníku a že velde něj sedí Aldron. Usmíval se.
"Vybavuje se ti něco?" zeptal se.
"Ne." řekl nejdřív dArk Angel, pak se ale zarazil, protože na povrch opravdu vyplouvaly vzpomínky, které před ním byly tak dlouho skryty.
"Ano, vybavuje se mi všechno, Aldrone." řekl tedy po chvíli, "A jsem zase Teodor. Žádný Dark Angel už neexistuje."
"Ale ano, existuje." řekl Aldron, "Ale teď je žo už jen neškodná přezdívka."
"Ano, takhle by to mohlo také být." přisvědčil TEodor, "A teď, je nějáký bojový plán, který by za něco stál?"

Dark Angel - Vzkříšení

14. prosince 2008 v 22:14 | Ann |  Dark Angel
Země hořela. Všude vládl chaos. Lidé umírali. TEmnota se ujímala vlády. Jediní, kdo se ješě zmohli na nějáký odpor, byli Elfové a trpaslíci. Bok po boku bojovali proti hordám temnot. A bok po boku také umírali rukama nemrtvých. Ovšem nejvíce jich zemřelo rukou Stínu. Stín byl nejobávanější bojovník temnot. Jediný způsob, jak ho zabít, byl probodnout mu srdce. Ovšem to stín skrýval za pancířem, který nemohla prorazit žádná normální zbraň.
Daleko předaleko v Mlžných horách se seskupovala poslední velká armáda. Elfové a trpaslíci. Byla jich legie. Vydali se napadnout a zničit Stín. Doufali, že by se jim to mohlo povést. Vedl je elfí král Teodor. Táhli na válečné tažení. Byli na cestě již mnoho týdnů, ale nakonec Stín našli. Stín a jeho hordy temnot. Došlo ke střetu, ve kterém padlo mnoho set bojovníků. Jak nemrtvých, tak živých. Teodor se probojoval až ke stínu a svedl s ním boj, na který se nikdy nemělo zapomenout, jenže co nemělo být zapomenuto, bylo ztraceno... ¨
Byl to boj, ve kterém byl Stín skoro poražen. Chyběl kousek. A tím kouskem bylo, že Teodor měl obyčejnou zbraň. Takže nakonec smrtící úder zasadil Stín Teodorovi. Teodor se skácel k zemi. To byl konec celé slavné armády. Trpaslíci zalézali do děr a Elfové se utekli schovat do lesů. Ale většinu se jich stejně podařilo vypátrat. A zabít...
A co se stalo s Teodorovým tělem? Stín si ho odnesl do svých síní a vzkřísil ho, takže se z něj stal nemrtvý s křídli. Od té doby sloužil Teodor Stínu a vysloužil si temnou pověst. Všichni mu říkali Dark Angel...

Svatá dýka - Kapitola 2 - Poslední setkání s Karol

12. prosince 2008 v 16:44 | Ann |  Svatá dýka
Jenn a Adrien čekaly, až se oběví Elbait. Najednou Jenn něco zaslechla. "Slyšíš to?" drcla do Adrien, která skoro spala. "Co?" "Něco se blíží." upřesnila Jenn. Adrien se zaposlouchala. "To je jen pár vlků." poznamenala, "a jde to z toho ostrova, takže zatím nám neublíží." Pak se zarazila a zaposlouchala se do zvuků vlků. "Poslouchej, jako by nám chtěli něco říct." šeptla. "Cože?" nechápala Jenn. Ale Adrien ji nevnímala, poslouchala vytí vlků a přemýšlela, jestli by to mohla být Karol. To vytí jí bylo až příliš povědomé. "Běhá mi z toho mráz po zádech." ozvala se Jenn. "Nejsi sama." přiznala se Adrien. Začalo se stmívat. "Brzy tu bude Elbait." poznamenala Adrien, "a brzy odhalíme tajemství toho ostrova na pevné zemi." Pak vyšel měsíc a ozvalo se jediné táhlé teskné vlčí zavytí. Adrien to znělo jako "pospěš" a netrpělivě se otočila směrem, kterým měla přiletět Elbait. A to už byla Elbait na dohled. Nachvíli její tělo zastínilo měsíc a pak se snesla před Adrien a Jenn. "Co jste to našly?" ptala se. "Na vysvětlování není čas, musíme se dostat za tu průrvu." řekla Adrien a už nasedala. Jenn nasedla hned po ní a Elbait se s oběma dívkami vznesla. Dvakrát mávla křídly a už přistály na druhé straně průrvy. Adrien a Jenn seskočily Elbait ze zad a rozhlédly se. Znovu se ozvalo to táhlé zavytí, které jakoby je popohánělo. "Odkud to vychází?" zeptala se Jenn. "Z místa přímo před námi, ale nedokážu určit,jak daleko. Ale pár set metrů to bude určitě." řekla Elbait. "Dobrá jdeme." zavelela Adrien. Vydali se na cestu a dívky měly celou dobu ruce pobléž zbraní. Respektive, Jenn měla ruku na jílci dýky a Adrien v ruce držela připravený luk, který vytáhla z vaku připevněného na Elbaitino sedlo. Cestička, kterou se vyday se po chvíli začala různě kroutit, až ztratily úplně přehled, kterým směrem jdou. Nemohly se orientovat ani podle měsíce, protože ho zakrývaly stromy. Jediné, co je vedlo, bylo občasné vlčí zavytí. Pokaždé o něco naléhavější. Nakonec se dostaly na mýtinku. Na mýtince byl vchod do podzemní krypty a u toho vchodu stál vlk. Zaštěkal: "Tohle je mé první já. Vždycky jsem byla ta poslední. Ale je na čase, abych taky něco dokázala. Nemůžu se zdržet dlouho." po těchto slovech se obrysy vlka začaly rozplívat. "Nemám moc času," pokračoval vlk, "ale je důležité, abyste našly Svatou dýku. Musíte dovnitř do krypty. Tam je něco, co vám snad pomůže..." A vlk se rozplynul. "Co to říkal?" zeptala se Jenn, která narozdíl od Adrien, která rozuměla řeči zvířat, slyšela jen obyčejné štěkání. "To byl duch mé dávné společnice. Říkala, že máme jít do té krypty a že tam snad najdeme něco, co nám pomůže." přetlumočila zkráceně Adrien. "Takže je mrtvá..." povzdechla si potom, "Nejdřív Meridon, teď i ona... Doufám, že alespoň Sirnix ještě žije." "Kdo jsou ti lidé, o kterých mluvíš?" zeptala se Jenn. "Moji bývalí společníci, rozdělili jsme se po bitvě u Jezera Smrti v Tristarii, kde jsme porazili Borga." vysvětlila Adrien, "Jeden z nás, Meridon, tam padl. Karol a Sirnix cestovali dál spoelčně a vypadá to, že Karol je mrtvá. Kdyby ne, nebyl by tu její duch." "Aha..." hlesla Jenn. "No nic." potřásla Adrien hlavou, "Jdeme dovnitř do té krypty, ať nezahodíme šanci, kteoru nám Karol dala." Potom jako první vykročila dolů do temnoty.

Kapitola 7

10. prosince 2008 v 19:03 | Ann |  Fénix má oči všude
Zpět k Jeniffer. Když dívka zjistila, v jaké svízelné situaci se nachází, trochu zpanikařila, ale pak se v jejím nitru ozval nějáký hlas: "Nedovol jí vládnout, nedovol, aby zničila celý svět." A to pomohlo. Jeniffer se uklidnila a začala rozumě uvažovat. Znovu vykoukla z okna a tentokrát i nahoru. Všimla si, že jen kosek nad oknem je okraj střechy. "To by mohlo jít." řekl asi a zachytila se. Pak se přitáhla a vyhoupla se nahoru na střechu. Přešla po ní opatrně na opačnou stranu. Tam byla asi tři mety pod ní střecha stáje. Jeniffer se spustila, až vysela jen za konečky prstů a pak skočila. Dopadla bezchybně. Pak se rozhlédla. Pořád byla docela vysoko nad zemí a skočit se neodvažovala. Po chvíli pátrání ale zahlédla padací dveře. Přešla k nim po ploché střeše stáje a otevřela je. Daly se bez problému. Dole byla ale černočerná tma. "Nedá se nic dělat, musím to risknout." řekla si Jeniffer a spustila se na konečky prstů. Pak se pustila...

Larus 2 - Nový parťák

7. prosince 2008 v 16:37 | Ann |  Larus
Larus odešel dost daleko od upíří mýtinky a tam se vyčerpaně opřel o strom. "Pár let tu nejsem a už si na mou vlast zase někdo dělá nárok..." zamumlal nakvašeně. Pak pohodil hlavou a vydal se hloub do lesa, kam vedla jeho cesta. Jak byl zahloubaný v ymšlenkách, ani si nevšiml, že má společnost, dokud dotyčný nepromluvil: "Ahoj." "He?" nechápavě se otočil Larus s rukou na jílci meče. Ruku ale stáhl, když viděl, že je to ten mladičký upír, a vlastně, vždyť on ani jako upír moc nevypadá... "Kdo jsi?" odhodlal se Larus k otázce. "Napůl upír a napůl elf, a co seš ty zač?" zajímal se mladík. "Jsem mág, čaroděj." řekl Larus, "a zajímalo by mě, kdo tady chce zničit Tristarii." "Cože?" nehcápal mladík. "Slyšel jsem tě, jak se s dalšími sedmi upíri o tom bavíte. Dneska v noci." nenechal se odradit Larus. "Aha, to je pravda, ale mně se to nelíbí, nechci ničit a devstovat..." řekl mladík. "A jak se vůbec jmenuješ?" vypálil nečekaně Larus. " Mladíka ta otázka nejprve zaskočila, ale pak odpověděl: "Jmenuju se Alexander." "Mno dobře, a co teď? Práskneš mě svým kamarádíčkům?" zasmál se nevesele Larus. "To vážně nemám zapotřebí." řekl Alexander, "právě totiž od nich beru roha. Nechci s tím už mít nic společnýho." "Tak mi je pomoz porazit." navrhl Larus. "Dobrý nápad. Dobřá, jdu do toho s tebou." usmál se Alexander. A tak dál putovali společně. Cesta lesem se pořád něják kroutila, takže netušili, co je potká za další zatáčkou. Larus se brzy neudržel a vytáhl z pouzdra na zádech meč. Meč zářil modrou barvou a bylo jasné, že není obyčejný. "Co je to za meč?" zeptal se Alexander. "Meč Titánů." odpověděl klidně Larus, "myslím si, že pokud jistá osoba ještě žije, myslí si, že se ztratil. A také nějákou dobu ztracený byl. Ale teď se vrací tam, kam patří - do Tristarie." Pokračovali dál, když najednou Alexander zvolal: "Stůj." "Co se dějě?" nechápal Larus, ale zastavil se. "Málem jsi skončil v bažině." vyčetl mu Alexander, "Koukáš jenom do stran, ale ne pod nohy. V tomto lese se člověk musí dívat i tam." "Tak jdi první ty." navrhl Larus. "Tak dobře, znám to tu lépe než ty, bude to bzpečnější." řekl Alexander a vykročil pryč ze stezky, kterou až do té doby sledovali. "Co to děláš? Kam to jdeš?" navztekal se Larus. "Zkratkou." usmál se Alexander, "pojď, po té cestě chodí skřeti, v lese jsou tak leda pavouci a gorgony." "Pavouci? Proč bych se měl bát pavouků?" nechápal Larus. "Možná proto, že jsou dvoumetroví." uculil se Alexander. "Já ti..." začal Larus, ale nedořekl, protože právě jednoho z těch pavouků spatřil. A ten pavouk spatřil je.

Vyhraj, nebo zemři 2 - Tréning

4. prosince 2008 v 20:51 | Ann |  Vyhraj nebo zemři
Následující den ráno se všichni sešli u hlavní brány z Listové. Chyběl jenom Neji. "Kde zas je?" vztekala se Sora. "Tady." ozvalo se kousek od nich, "Omlouvám se, že jdu pozdě, ale stopnul mě Kakashi, kladl mi na srdce, abychom byli opatrní." "Ale to přece víme i bez něho..." durdila se Sora, "Mohli bychom už teda vyrazit?" "Ne, nemohli, dokud se nepřesvědčím, že jste nezapoměli nic důležitého." zarazil ji Neji, když už jednou nohou vykračovala z vesnice. "Co to zase má být?" vztekala se, "Nejsme malí, máme všechno." "Nezájem, prostě mi to ukaž, pokud budete tentokrátí mít všechno, už vás nikdy nebudu kontrolovat, to zní přijatelně, ne?" řekl Neji. Potom překontroval vybavení. Zarazila ho dýka, kterou měla Xis. "Co je to za dýku?" zajímal se. "Je kouzelná." vysvětlila Xis, "Můžu ji proměnit v kakoukoli zbraň pouhou myšlenkou, většinou z ní dělám lehký jednoruční meč." Neji se jen usmál a pak konečně všichni vyrazili. Zamířili na jih, kde je čekala Šedá země. "Doufám, že to nebude nuda..." bručela si pro sebe Sora. Během cesty se nic moc nedělo. Alespoň během prvního dne. S večerem dorazili na malou mýtinku a Neji rozhodl, že se tam utáboří. Když všechno připravili na spaní, zeptal se Neji: "Máte něco proti malému tréninku?" "Když jo, pomůže nám to k něčemu?" zeptala se s úsměvem na rtech Xis. "Případná otázka." usmál se i Neji, "Ne, nepomůže vám to k ničemu, protože trénovat budete tak jako tak." "A to už proč?" durdila se jako obvykle Sora, "Já trénink nepotřebuju, jsem dost dobrá i bez toho." "To se ještě uvidí." usmál se Neji, "Tak bez pomoci rukou vyšplhej na tamten strom." ukázal Neji na jeden vysoký strom, který neposkytoval skoro žádnou oporu. "Cože?" vykulila Sora oči, "Vždyť to nejde..." "Myslíš?" přistoupil Neji ke stromu a normálně po něm vyšel. Když byl v půlce stromu, rozhodl, že to jako ukázka stačí a saltem vzad seskočil na zem. "Jak..." nechápal nikdo. "Koncentroval jsem čakru do chodidel a tím pádem jsem se udržel na stromě." vysvětlil Neji, "A to teď bude i vaším úkolem. A troufám si tvrdit, že vím, komu to půjde nejlépe." mrkl Neji na Xis. A tak tréning začal. Jak Neji předpověděl, Xis byla nejlepší. Na první pokus se zvládla dostat na nejnižší větev, která byla až nad polovinou výšky stromu. A ani se u toho nezapotila. A pak ze stromu sjela jako blesk, nohy na kmeni a dýkou si pomáhala udržet rovnováhu. Pár metrů nad zemí skočila ukázkové salto vzad. "Výborně, zkus si to ještě párkrát, ale zdá se, že s tím nebudeš mít problémy." řekl jí Neji. Ale Kaiovi a Soře to už tak dobře nešlo. Sora skončila pár metrů nad zemí a Kai se sice dostal vysoko, ale ne tak vysoko, jako Xis a ne tak snadno. Ale alespoň neměl bouli na hlavě, protože nespadl, ale odskočil saltem, narozdíl od Sory, která prostě a jednoduše ztratila rovnováhu. "Tak to vypadá nadlouho." řekl Neji Xis, která už měla vlastně po tréninku. "Asi jo, ale oni to zvládnou, já jim věřím." odpověděla Xis a šla nachystat skromnou večeři, zatímco Neji dál sledoval tréning zbývajících dvou členů týmu.