Listopad 2008

Zodiac 5

28. listopadu 2008 v 21:50 | Ann |  zodiac
Dave se prodral za křoví a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. V houští byl ukrytý průchod pod zem. Nikdy neslyčel, že by v parku něco takového bylo. "Asi to oběvili nedávno a nějáký turista to šel prozkoumat." usoudil Dave, ale zvědavost mu nedala a taky vykročil ke vstupu. Dave vytáhl baterku a posvítil si do otvoru. Nepředpokládal, že by tam mohlo být něco nebezpečného. Vstoupil dovnitř a pokračoval chodbou, která velice prudce klesala. Chodba měla nějákých dvěstě metrů a pak ústila do rozhlehlé krápníkové jeskyně, která nebyla vůbec osvětlená a ani světlo Davovy baterky moc daleko nedosvítilo. Dave popošel hlouběji do jeskyně a rozhlížel se, jestli neuvidí něco zajímavého. Došel zhruba do prostřed jeskyně, ale to, co uviděl, to opravdu nečekal. Uprostřed jeskyně byl oltář a na oltáři stála nádoba, do které nebylo vidět, ale šířil se z ní hnilobný puch. "Co to sakra je?" přemýšlel Dave a přistoupil blíž. Nahlédl do nádoby a to, co uviděl ho vyděsilo - v nádobě bylo lidské srdce. Alespoň to vypadalo na lidské. "Co..." koktal Dave a couval pryč. Ale když couval, jeskyní se ozval neosobní hlas z magnetofonu. "Kam ten spěch?" pravil hlas, "Tolik jste mě chtěl najít, detektive Dave, proč tak utíkáte? Ne, nenajdete mě, ještě jste mě nenašli. A nikdy nenajdete." Hlas domluvil a v jeskyni zavládlo mrtvolné ticho. "Tohle se mi nelíbí..." zašeptal Dave a rychle odešel z jeskyně. Úporně se přitom snažil, aby to nevypadalo jako bezhlavý útěk. Celý roztřesený doběhl domů a tam se zamkl. Zpět na policejní stanici se mu nechtělo. Rozhodl se, že tohle Erlynovi poví zítra.

Svatá dýka - Kapitola 1 - Ostrov?

26. listopadu 2008 v 19:45 | Ann |  Svatá dýka
Adrien a Jenn začaly vymýšlet plán, jak se dopátrat toho, kde je Svatá dýka ukrytá, ale na nic nemohly přijít. "Nejlepší možná bude, když prostě vyrazíme a budeme doufat, že budeme mít štěstí." nadhodila Jenn. "Asi máš pravdu." souhlasila Adrien. A tak se stalo, že následujícího rána spolu s Elbait obě dívky vyrazili heldat Svatou dýku. Ale cesta, kterou se vydaly se hned po pár zatáčkách větvila. Jedna vedla do vesnice a druhá do divočiny. "Něco mi napovídá, že bysme měly jít do divočiny. Budeme tam méně nápadné a je nepravděpodobné, že by dýka byla schovaná na civilizovaném místě." řekla Jenn. "Tak dobře, půjdeme do divočiny." souhlasila po chvíli přemýšlení Adrien, "Stejně mě nenapadá nic lepšího." Vykročily na uzoučkou pěšinku a v husím pochodu postupovali vpřed. Elbait s tím měla značné potíže. "Nechceš si dát pohov a v noci nás dohnat?" navrhla jí Adrien. "To by šlo, ale co když se něco stane?" pronesla Elbait. "Myslím, že se o sebe zvládneme postarat." řekla Adrien, "Doženeš nás v noci." A tak dvě dívky nechaly draka za sebou a pokračovaly dál samy. "Co myslíš, že nás čeká?" otázala se Jenn. "Zabít pár bastardů, najít dýku a zachránit svět." odpověděla Adrien, "Takže denní rutina." "Denní rutina, to určitě..." zlobila se Jenn a dělala uraženou. "Stůj!" najednou řekla ostrým tonem Adrien. Jenn ani nenapadlo, že by neposlechla. "Tak, a teď se podívej pod nohy." řekla Adrien. Jenn to udělala a zděsila se. Necelých dvacet čísel od ní zela propast. Přehlazovala celý les a byla široká nejmíň pět metrů. "Díky..." vykoktala Jenn a couvala od okraje. "Tak jo, tohle nepřeskočíme, takže jediný způsob je, že nás přenese Elbait, ale to bude msuet počkat do večera, než se k nám připojí." řekla Adrien. "A co budeme mezitím dělat?" zeptala se Jenn. "Podíváme se, jestli tu v okolí není něco podezřelého." rozhodla Adrien, "Ty půjdeš nalevo, já napravo, přesně za hodinu se tady zase sejdeme." A tak se taky stalo.
Jenn se vydala nalevo a rozhlížela s kolem sebe. Nic neviděla a tak šla dál. Najednou se průrva stáčela. Stáčela se do prava, takže se Jenn dostala do směru, kterým původně obě dívky mířily. "To je zvláštní..." brblala si pro sebe, "Tohle budu muset potom Adrien říct." Jenn šla ještě kousek, ale potom se vrátila a čekala, až přijde Adrien.
Adrien mezitím pokračovala dál. Také narazila na místo, kde se průrva stáčela, ale u ní se stáčela doleva. Adrien to místo minula a pokračovala dál, teď už mimo průrvu. "To je divný..." brblala, "VYpadá to, že se ta průrva stáčí kolem nějákého ostrůvku..." Pak se na patě otočila a vrátila se zpět k místu, kde na ni již čekala Jenn.
"Co jsi zjistila?" zeptaly se obě dívky najednou. "Průrva zatáčí." byla společná odpověď. "Jakoby obepínala ostrov?" otázala se Adrien. "Ano." kývla Jenn. "Tak je to potom jasné." "Co je jasné?" nechápala Jenn. "Jasné je to, e se na ten ostrůvek musíme za každou cenu dostat. Můj šestý smysl mi říká, že tam na nás čeká vodítko." řekla Adrien, "Ale teď si můžeme odpočinout, protože musíme počkat na Elbait." Obě dívky si sedly a pozorovaly pevninu za průrvou. Jistě tam čeká nějáký důležitý oběv, říkaly si.

Larus 1 - Co se to zas sakra děje?!

26. listopadu 2008 v 16:34 | Ann |  Larus
Larus se vylodil na kontinentu, kde ležela Tristarie. Chtěl se znovu podívat do své rodné země. Však tam nebyl patnáct let. Nadhodil si na zádech batoh a vydal se na cestu na jih do Tristarie. Jediné, čeho se Larus trochu obával, byla cesta přes obávanou zemi upírů. Ale jelikož byl Larus odhodlaný dostat se domů tou nejkratší cestou, a ta vedla přímo středem země upírů, přeci jen se tamtudy vydal. Nastal večer a Larus se složil u cesty přesně tam, kde byl. Vytáhl z batohu deku a pak šel pro dříví. Nemusel chodit daleko, protože kolem byla spousta polámaných větví. Vrátil se s náručí dřeva ke svým věcem a pomocí kouzla rozdělal oheň. Potom se rozhlédl, jestli ho někdo nesleduje. Nic nezahlédl ani na pláni, ze kteér přišel, ani v lese, kudy se cesta klikatila dál a kam Larus teprve měl vstoupit. Kontrola okolí ho ubezpečila, že je sám a tak se natáhl na deku a cípem se přikryl. Na severu byly noci chladné. Vedle sebe si položil meč, kdyby se oběvili nějácí lupiči, nebo třebas i něco horšího. Larus raději nechtěl ani domyslet, co by to horší mohlo být. Ale jelikož cestoval celý den a byl unavený, velice rychle usnul. Když se Larus probudil, oheň už nehořel, ale byla tma. A to bylo Larusovo štěstí, protože zaslechl hlasy. Evidentně se hádaly. Larus v rychlosti zbalil věci a sáhl po meči. Uvolnil ho, aby šel v případě nouze co nejsnáze a nejrychleji vytáhnout. Potom se začal plížit k místu, kde slyšel hádavé hlasy. Hlasy přicházely z lesa a tak Larus sešel z cesty a potichu se prodíral podrostem, až zahlédl světlo ohně. Přišel blíž a ukryl se v křoví. Pak si začal prohlížet scenérii před sebou. Okolo ohně sedělo 7 upírů a vášnivě mezi sebou diskutovali. Larusovi chvíli trvalo, než pochopil, o čem. "Co si o tom myslíte?" ptal se právě jeden ostatních. "Já ti nevím, mě se to nezdá, Siame." odpověděl jeden, "Vždyť tady nám je dobře, proč se máme tahat někam do nějáký zprobadený země a jenom proto, že si to šéf usmyslel..." Remcal jinej. "Takhle nemluv!" utrhl se třetí, patrně vůdce těch sedmi. "Tak hele, Marie, já si budu mluvit jak já uznám za vhodné!!!" rozkřikl se ten, co si předtím stěžoval. "Prosím, nechte toho," snažil se je uklidnit jeden, co vypadal, že mu není moc přes dvacet, "Stejně budeme muset šéfovi vyhovět a Tristarii zlikvidovat, ať už si říkáme co chceme..." Ale jeho slova měla naprosto opačný účinek. Hádka se ještě přiostřila a už se dohadovalo všech sedm. Všichni už stáli a běhal mezi nimi elektrický proud. "A já do toho stejně nejdu!" stál si na svém ten, co na začátku mluvil jako druhý. "Korine, nebudu to opakovat dvakrát, jdeme do toho všichni, ať už se nám to líbí, nebo ne!" zahřměl Marius a dal Korinovi facku, až ten přistál na zadnici na druhé straně mítiny. Naštěstí na té od Laruse. Ten už slyšel dost a tak se potichoučku odplížil. Když byl z doslechu, zaklel a pak začal přemýšlet: "Co se to zas sakra děje?!"

Vyhraj, nebo zemři 1 - Necpěte nám déčka

25. listopadu 2008 v 20:31 | Ann |  Vyhraj nebo zemři
Děj se odehrává v Listové. Akatsuki byli poraženi, ale Pein to přežil a spolu s nesmrtelným Hidanem znovu staví tuto ničemnou organizaci na nohy. Tentokrát je jejich cílem dvanáctiletá Xis, která v sobě skrývá sílu draka. Xis je genin a spolu s Kaiem a Sorou pod vedením Nejiho tvoří velice slibný tým. Nejimu je v téhle době devatnáct. Samozřejmě nesmí chybět se svým týmem ani Kakashi, jeho tým má svoji původní sestavu, protože Sasuke došel k rozumu, ale Kakashiho tým nebude hrát hlavní roli. Hlavní hrdinka je Xis.

"Cože?!" vztekala se Sora, "To nemyslíte vážně, že nám zase chcete dát déčkovou misi! To je mise pro mimina, chceme nějákou akci! Chceme aspoň céčko!"
"Uklidni se Soro, víš jistě, že máte kvalifikace na těžší mise?" zeptal se s úsměvem Neji.
"Samozřejmě!" vztekala se Sora.
"Tak dobře, dostanete céčko." vzdal to Neji.
"Jupí!" zaradovala se Sora.
"Sora si vždycky musí prosadit svou, co?" prohodil Kai směrem ke Xis.
"Souhlasím."
"Vy dva, radši poslouchejte, co to bude za misi." vytrhl je z rozhovoru Neji.
"Ano." svorně odpověděli.
"Naším cílem bude v šedé zemi na jihu najít odkaz prvního Hokage." řekl Neji.
"Jaký odkaz?" zeptal se Kai.
"O to právě jde, nevíme, co to bude, takže budeme muset hledat a taky hodně pátrat v různých spisech."
"Nuda." zhodnotila Sora, "To nebude žádná akce."
"Mně se to líbí." řekla Xis.
"Hlavně se zase nehádejte." povzdechl si Neji, "Vyrážíme zítra ráno, tak buďte připravení."
S tím se Neji otočil a odešel.
Zbylí tři tam taky dlouho nepostávali. Xis a Kai měli společnou cestu, jelikož bydleli velde sebe. Sora bydlela na úplně opačné straně vesnice, takže se rozdělili.
"Co říkáš na tu misi?" zeptal se Kai Xis, když společně kráčeli večerními ulicemi.
"Myslím si, že to bude zajímavé. Mám ráda informace a staré knihy. A předpokládám, že jich budeme muset prostudovat hodně." řekla Xis.
"Jediný problém bude, jak donutit Soru, aby se na takovou práci soustředila." poznamenal Kai.
"Ano, to bude problém, ale myslím si, že Neji už tohle něják vyřeší."
"Myslíš?" zakroutil pochybovačně hlavou Kai.
"Myslím, že ano." řekla Xis, když zastavili před jejím domovem.
"Tak dobrou noc." popřál jí Kai, "Uvidíme se ráno."
Potom zamířili každý do svého domu.

Cesta za králem blesků 3

24. listopadu 2008 v 12:28 | Ann |  Cesta za králem blesků
Jeli pěšinkou, která je po asi týdnu cesty zavedla z lesa ven. Ale tam, kde z lesa vyústila se jim pramálo líbilo. Byli ve skalách tak nebezpečných, že museli sesednout z koní a vést je za uzdu. Hrozilo totiž, že se koně zřítí.
"Ví někdo, kde to sakra jsme?" zeptala se Elisha.
"Něco mi to připomíná, ale za mých časů to vypadalo jinak." řekl Carion.
"Co ti to připomíná?" optal se opatrně Rold.
"Skály Wywern."
"Tak to není dobrý." zabručel Rold.
"Měl bych u sebe mít starou mapu těchto míst. Kdysi to tu někdo zmapoval." řekl Carion a začal se přehrabovat ve svém batohu.
Po chvíli hrabání a odhazování nepoužitelných a zbytečných věcí, našel, co hledal. Mapa byla poměrně stará, ale pořád docela zachovalá. Carion ji rozložil a chvíli si jji prohlížel.
"My jsme teď někde tady." zabořil prst do mapy.
"Ukaž?" dožadovala se Elisha.
"Jsme ve skalách Wywern a tohle je les, kde jste mě našli." ukázal Carion na další místo, "A tady se to jen hemží blesky, je to Blesková země."
"Myslíš, že by..."
"Ano, je to docela dost možné, ale pokud se tam chceme dostat, budeme muset projít přes nejhustěji osídlené místo těchto skal. Bude to dost nebezpečné." řekl Rold, který si prohlížel mapu se zjevným zájmem.
"To máš pravdu, ale jsme tři, když koně necháme koňmi, tak to zvládneme, snadno se schováme." řekl Carion.
"Tak tedy pojďme." uzavřela debatu Elisha.
A tak se vydali na cestu.

Hooowwwlll!!!

23. listopadu 2008 v 20:35 | Ann
Žil byl jednu jede vlkodlak. A ten vlkodlak se rozhodl, že napadne krásnou slepou dívku na lavičce. Dívka v uce držela růži a čekala. Jenže čekala marně. Na obloze vyšel měsíc, nebyl to úplněk, ale vlkodlakovi to nevadilo. Uměl se proměnit když uplněk nebyl. Ovšem musela být noc. A ta měla přijít za pár minut a to i přes to, že měsíc už byl na obloze.
Noc přišla a vlkodlak započal proměnu. PO pár minutách se napřímil. Byl velký, černý a děsivý. "HOOOOOOOOWWWWWWLLLLLL!!!!!!!" zavyl. Byl t děsivý skřek. Dívka se otočla po zvuku. Kdž v tom pohlédla. Slepoa byla ryč a ona spatřila vlkouška, jak se na ni vrhá. Její poslední slova byla: "Vlkodlaci utočí!!!!" Pak už byl jen vlkodlak. Cpal se masemdívky a mlaskal tak nechutně a nahlas, že to probudilo a následně zabilo celý svět.
A vlkodlak zbyl sám a nakonec i sám pošel....

Zahrada divů

23. listopadu 2008 v 20:35 | Ann
Zdálo se jí to jako sen, protože tam nikdy dřív nebyla..
Elis bylo 16 let, byla to elfka a procházela se nádherou zahradou. Sice byl Leden, ale v zahradě všechno kvetlo. Kolem květin poletovali motýli a kolibříci. Nad hlavou se jí zvedala duha. Její konec zahaloval zahradu do duhových barev. Uprostřed zahray bylo jezero s vodopádem. Vodopád byl dokonale průzračný a odrážely se od něj barvy duhy. Elis směřovala právěk tomu vodopádu. Když k němu došla, zpozorovala, že za ním stojí žena. Překrásná žena, která je celá v bílém. Stály naproti sobě, když se nebe zahalilo do černa a duha zmizela. Nebem se přihnali netopýři. A ne ledajací. Byli to krvelačné bestie. Elis zaječela, když jí jeden pročísl vlasy.
Tohe netrvalo dlouho. Netopýři utvořili útvar a pod ním se zhmonil zlý demon. Demon se jmenoval Sandro Byl to nekromancer a bratranec zeny, která stále byla za vodopádem. Ale nestála tam dlouho. Jmenovala se Ahinsa a nebylo jí víc, než 18 let. Vodopád se rozestoupil a Ahinsa po vodě přešla jezero. Zvedla ruce nad hlavu. Pronesla několik slov, jž Elis nerozuměla. V nebi se udělala díra a tou se do Zahrady snesl nádherný rudozlatý fénix. To Elis pořádně vyděsilo. Ahinsa si toho všimla, jako jediná Přešla k dívce apřivinula j k sobě. To Elis uklidnilo, aniž by věděla proč.
Fénix se vrhl na Sandra. Pohltil ho, aniž by někdo stačil postřehnout, jak se to přihodilo. Netopýři zmtení z toho, že už nemají svého pána, se zmateně vydali na cestu domů.
Zablesklo se a Ahinsa se skácela k zemi. Fénix zmizel a s ním zmizel i Sandro a celý ten tený příkrov. Znvu se objevila duha. Elis poklekla k Ahinse. Dýchala. Ale jen povrchně a mělce. A tusi Elis všimla tržné rány na Ahinsině boku. Elis, která na sobě měla dlouhou bílou sukni, neváhala roztrhala spodní část sukně a ovázala Ahinse ránu.
Elis seděla u Ahinsy dlouho. Seděla ta tak dluho, že už s začínala myslet, že se Ahinsa neprobere. Nicméně, asi po čtyřech hodináchse Ahinse zachvěla víčka. Otevřela oči. Elis jí pomohla do sedu. "Jsi v pořádku?" zeptala se jí. "Sad ano. Díky tobě." odpověděla Ahinsa a o Elis se opřela Byla vyčerpaná, ale už jí bylo dobe.
Elis se rozhodla, že v Zahradě Divů zůstane. Později se dozvěděla, že Ahinsa je její sestra. Bylo to milé překvapení. A to pro obě. Sandro byl pryč a takse tam měly dobře. A ještě budou mít, protože elfové žijí velice, ale převelice dlouho...

Vlkodlačí krev

23. listopadu 2008 v 20:34 | Ann
Selien šla lesem. Na sobě černé oblečení - tuniku, kalhoty a vysoké boty. Byla noc a pršelo. To se Selien líbilo. Stejně, jako se jí líbil ten temný strašidelný les. Až na jednu věc: Celou dobu měla dojem, že ji někdo sleduje.
Ozvalo se temné zavrčení. A to se Selien pramálo líbilo. Selien byla upír a to zavrčení se až moc podobalo vlkodlačímu. Vytáhla dýku a rozhlédla se. Nikoho ale neviděla. Šla tedy dál. A kam že šla? Správná otázka... Ale na tu vám nikdo nedokáž odpovědět. Prostě ji do toho něco nutilo. Teď plně připravená se bránit šla dál. Ale byla ostražitější. Jenže vrčení se přibližovalo. A bylo stále temnější. Když se najednou ozvalo přímo za Selien. Otočila se, ale nic neviděla. To ji velmi udivilo. Bylo to prapodivné, protože to vrčení slyšela pořád.
Selien se zaposlouchala pořádně, když vtom se ozvalo vrčení i z druhé strany. A tohle vrčení bylo ještě temnější Nebezpečnější a... vražedné. Selien se otočila a spatřila, jak se nad ní tyčí vlkodlak. Byl větší, než ona, ale kupodivu nebezpečně nevypadal. Pustili se do křížku. Selien se v průběhu boje dostala krev toho vlkodlaka do pusy, ale jelikož nad tím nepřemýšlela, tak ji spolkla. Mělo to zajímavý účinek. Stačilo jediné seutí a vlkodlak se zhroutil. Selien tam stála nad jeho tělem, ale v tu chvíly začalo svítat. Než se Selien stačila pohnout, dopadlo světlo na ni. A, světe div se, nic se nestalo. Vlkodlakova krev měla ten účinek, že se Selien stala odolnou proti světlu.
Ale to se znovu zvalo to původní zavrčení a tentokrát Selien něco kouslo do nohy. Selien se podívala co to je a neudržela se a začala se smát. Bála se malého pejska. Vzala pejsa do náruče a pokračovala dál svou cestou, kterou teď ozařovalo sluneční světlo...

Kopni si

23. listopadu 2008 v 20:27 | Ann
Franta stál na střeše školní budovy a pohvizdoval si. Tu ho najednou spatřil školník: "Okamžitě z tama vypadni, nebo zavolám policii!" A to se Frantovi pranic nelíbilo. "A neslezu, snažím se tu meditovat." zavolal v odpověď Franta. "No počkej!" zahrozil školník a zmizel na chvíli za roh školy. Fanta si znuděně sedl na komín a začal si znovu pohvyzdovat. Rozhovor se školníkem byl příjeným spestřením. Tu se ozvala šleha jak z děla. Franta se zvedl a přistoupil k okraji střechy. Podíval se dolů a uviděl školníka ležet dlouhýho jak širokýho na zemi. Přes břicho mu ležel žebřík. "Tak to je gol, školník slítl ze žebřa." Franta se začal neovladatelně řehnit. "Pane školník, co tam děláte?" volal dolů. "Co asi?" zařval nasraně školník. "Já vám pomožu." řekl Franta. Vzal provat, po kterém nahoru vyšplhal, spustil ho dolů a sjel po něm jako blesk. Dole se zadíval na školníka. "Co čumíš? Pomoz mi vstát a pak si místo hádek dáme karty." poradil mu školník. Frnta mu tedy pomohl na nohy a pak se zeptal: "A budu si moct kopnout?" "No tak jo. Kopni si." řek mu na to šolník. Franta tedy přešel za školníka a pořádně ho nakopl.

V pasti

23. listopadu 2008 v 20:27 | Ann
Dvanáctiletá Keisi s maminkou se právě nastěhovaly do toho starého domu na kopci na okraji města, teda spíš městečka, podobného vesnici, Fear. Dům je obrovský a Keisi připadá ponurý a strašidelný.
"Keisi, pomoz mi prosím s touhle krabicí." volala maminka z předsíně. "Už jdu." zavolala Keisi v odpověd. Společně pak dotáhly krabici až do kuchyně, kam byla určená. "Už sis vybrala, který pokoj bys chtěla?" zeptala se maminka. "Ne, nevybrala. Připadají mi všechny strašně ponuré." odpověděla Keisi. "A co ten podkrovní? Když se tam uklidí a dají se tam záclony, tak to tam bude pěkné." navrhla maminka. "Tak jo." souhlasila odevzdaně Keisi.
Celý den Keisi a maminka stěhovaly bedny, nábytek a poklízely. K večeru bylo konečně všechno hotovo. I Keisin pokoj.
"Pojď na večeři." zavolala maminka z kuchyně. "A co máme?" zavolala Keisi v odpověď. "Řízky." odpověděla maminka. "Skvělý." zajásala Keisi. "Hned jsem dole." Večeře proběhla poklidně. "Co budeš dělat zítra?" zeptala se mamnka. Byly prázdniny. "Jetě nevím." odpověděla Keisi. "To nevadí, tebe určitě něco napadne." usmála se maminka. "Mám dneska noční, tak už budu muset jít." řekla maminka. "Zvládneš to tady sama?" strachovala se. "Ano mami, to nebude problém." odpověděla Keisi. "Tak dobře." odpověděla maminka. Pak se rozloučila a vyrazila do práce.
Keisi zamířila do svho pokoje a rozsvítia. Pokoj zalila nazlátlá záře lampy. Keisi si vytáhla papír a tužku a pustila se do kreslení. Po chvíli něco přistálo na okně. Zrovna v momentě, kdy Keisi kreslila pusu. Zvedla se tedy a opatrně se plížila k oknu. Zastavila se vedle okna a nenápadně vykoukla. Ale jediné, co viděla, byly chvějící se větve a míhající se stíny. Keisi se trochu bála, ale stále si dokázala zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. Vydala se pozamykat dveře a zabednit všechna okna. Pak se zase vrátila do svého pokoje. Zamkla se tam. Pak se vrátila ke svému kreslení. Dlouho byl klid, ale pak se nějáký zvuk ozval z temného kouta za skříní přímo v Keisině pokoji. "Sakra, jsem to ale vůl. Vždyť sem mohl někdo vlézt, když jsem zmykala a zabeňovala dole" ulevila si Keisi. Zamířila za zvukem, ale v tu chvíli se ozval jiný zvuk. Někdo vytáhl klíč ze zámku. Keisi se tam otočila a spatřila neznámého muže v masce. Ona to vlastně ani maska nebyla, byla to jen kšiltovka stažená hluboko do čela. Pak si ji sundal. Z pobudy, za kterého ho Keisi považovala, se vyklubal sympatický asi patnáctiený kluk. "Posílá mě tvá mamka, abys tu nebyla sama. Jmenuji se John a je mi patnáct. Řek jsem si, že tě trochu polekám." vysvětlil to.
Nakonec se Keisi s Johnem velice skamarádili a později splu začali chodit. Ještě později se vzali a měli spolu tři děti.

Vlčí oběť

23. listopadu 2008 v 20:25 | Ann
Lucie byla prostá služtička na hradě krále Ariona. Král vládl zemi s názvem Patagonie. Lucie byla nejmladší ze služebnictva. Bylo jí teprve čtrnáct let.
Král ale také nebyl zrovna nejstarší. Bylo mu devatenáct. Na trůn nastoupil, když mu bylo tolik, co Lucii teď.
"Lucko, pohni!" zavolala vrchní kuchařka Marie, "A hlavně to proboha..."
Pozdě, než to Marie stačila doříct, Lucka už leží rozpláclá na zemi a polévka je úplně všude.
"...nerozlej..." dokončila již zcela zbytečně Marie.
Lucka se vyškrábala na nohy a bázlivě pohlédla na Marii.
"Co čumíš?" zpražila ji Marie přísným pohledem, "Okamžitě to ukliď a pak se mazej převláct!"
"Ano." špitla vyděšená Lucka a dala se do práce.
"A ty," ukázala Marie na kuchtičku Polu, "Uvař novou polívku. Král musí mít u své tabule polévku."
"Ano." řekla Pola.
Lucka mezitím chudák uklízela tu spoušť.
Nemohla za to, že tu byla nejmladší a navíc sirotek.
Když Lucka zkončila, rychle vyběhla z kuchyně do své maličké komůrky, aby se převlékla.
Převlečená si sedla na postel.Zpátky do kuchyně se jí vracet nechtělo.
A navíc věděla, že Marie, která byla jedna ruka s králem, na ni bude žalovat.
Dlouho seděla bez hnutí a pozorovala plamen jediné svíčky, kterou si zapálila.
Najednou někdo zaklepal. Ani nepočkal na odpověď a vtrhl dovnitř. Byli to dva strážní.
"Sbal si věci." nařídil jeden.
"Co se děje?" ptala se vyděšeně Lucka.
"Král tě vyhazuje z hradu." oznámil ten druhý.
Pak jí hodili malý raneček s jídlem a vodou a dovlekli ji k bráně.
"Prosím, nevyhazujte mě na noc..." vzlykala Lucka.
Ale nepomohlo to. Byla surově vyhozena do studené lednové zimní noci.
Lucka se potácela lesem a vůbec nevydděla, kam jde.
Do absolutně bdělého stavu ji přivedlo až vytí vlků.
Lucka se kolem sebe rozhlédla, ale nespatřila žádnou smečku, která by se po ní hnala.
Spatřila jen majestátního samce s nohou skřápnutou v pasit.
"Možná mě sežereš, ale tohli se nezasloužíš." řekla Lucka.
Pak došla k vlkovi a za značných potíží a s vypětím všech sil past rozevřela.
Vlk nohu vytáhl a olízal si ránu. Potom se podíval na Lucku.
V té hrklo a už se viděla roztrhaná na kousíčky.
K tomu ale nedošlo. Vlk k ní přišel, ale místo, aby ji zakousl, jí olízal obličej a přátelsky zakňučel.
Po chvíli se Lucka přestala bát a zajela rukama prokřehlýma zimou do vlkovy teplé husté srsti.
Netrvalo dlouho a Lucka vlka objímala kolem krku s hlavou v jeho srsti.
Dál putovali spolu.
Neputovali ale daleko, protože byli oba vyčerpaní. Zanedlouho se prostě svalili na zem a usnuli.
Jelikož usnuli na cestě, kterou hojně použávali koňáci a myslivci, ráno je probudil dusot kopyt.
Lucka otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe.
Spatřila vedle sebe myslivce.
"Slečinko, ten vlk už vám neublíží, je svázaný." usmíval se na ni myslivec.
Lucka se podívala do msít, kde vlk spal a opravdu - byl svázaný.
"To ne..." vyjekla přidušeně.
Potom se natáhla a hbitě myslivci sebrala nůž, který měl v botě.
"Co to děláš?!" vyděsil se myslivec, když spatřil, že Lucka vlkovi rozřezává pouta.
"Osvobozuju kamaráda." odsekla.
Myslivec jen zakroutil hlavou a sáhl po flintě. Pak zamíril, ale vystřelit už nestihl, protože ho Lucčina hbitá nožka kopla do holeně.
A to už se vlk vymotal ze zbytků provazů a ona se mu vrhla kolem krku.
"Tak tohle doopravdy nechápu..."zakroutil nevěřícně hlavou myslivec a odcházel.
"Počkat." zarazil ho Lucčin hlas, "Jak se dostanu do nejbližší vesnice?"
Pořád dál po cestě." odpověděl myslivec a rychle odcházel.
"Tak si půjdeme najít službu." řekla Lucka vlkovi a společně vykročili.
Již bylo delší dobu jaro a Lucka již čtyři měsíce sloužila na jednom bohatém statku.
Vlka vydávala za psa a pojmenovala ho Tesák.
Lucčina práce byla docela tvrdá, ale jinak se u starého sedláka měla dobře.
Měla kde spát, měla co jíst a za týden práce si vydělala čtyři zlaté, což bylo poměrně hodně.
Její práce spočívala ve vaření, dojení krav, praní oblečení, nakupovíní jednou týdně a dostala na starost jedno hříbátko, které nemělo matku.
Sedlák jí také řekl, že když bude dobře sloužit, velice pravděpodobně jí to hříbátko daruje.
Takhle poklidně uběhlo Lucce pět let. Pak ale klid skončil.
Jednoho dne přišli na statek verbíři a zverbovali všechny hochy mezi 17-ti a 25-ti roky a všechny dívky mezi 19-ti a 23-mi roky.
A takto se Lucka, která den předtím oslavila 19 let, dostala do královského vojska.
Ale jelikož vojákům jí bylo líto, dovolili jí tedy alespoň vzít si s sebou Tesáka.
A starý sedlák jí jako dárek na památku daroval koně, o kterého se starala od doby, co na statek přišla, od doby, kdy kůň byl malé hříbě.
Vyrostl z něj krásný bujný hřebec. Byl bílý jako sníh a Lucka mu začala říkat Severák.
Lucka se tedy sbalila nějáké peníze a vydala se na cestu s verbíři.
Cestou se jich začala vyptávat, co se děje.
"Útočí na nás král Eldaru, naší sousední země." odpověděl voják, "Jejich armáda je tak veliká, že král Arion byl nucen povolat do armády i dívky."
Za tři dny od chvíle, kdy byla Lucka naverbovaná, dorazili do vojenského ležení krále Ariona.
Všem novým rekrutým okamžitě rozdali meče a koženou zbroj a začali je cvičit.
Lucce to šlo tak dobře, až si pomyslela, že k tomuto byla asi vždy určená.
Brzy se z nováčka vypracovala tak vysoko, že se to za tu krátkou dobu zdálo prakticky nemožné.
Učinili ji totiž velitelkou nejlepšího jezdeckého oddílu a dostala soukromý stan.
Každý večer padla Lucka do postele a spala jako zabitá. Stejné to bylo i tuto noc.
Svlékla zbroj a oblečená padla na lůžko. Okamžitě usnula.
Najednou ji ale probudila ruka, kteoru jí někdo položil na ústa, aby neječela.
Otevřela oči a chvíli mžourala na siluetu, terá se nad ní skláněla.
Když se rozkoukala, poznala krále Ariona, i když byl o 5 let starší, než jak si ho pamatovala.
Král odtáhl ruku, aby mohla mluvit.
"Veličenstvo?" podivila se Lucka, "Co tady děláte?"
"Chci vědět, kdo je ta záhadná bojovnice, které svěřili můj nejlepší oddíl." řekl král.
"Pro vás, jsem sirotek z kuchyně." odpověděla Lucka tajemně, nemínila se totiž nechat poznat tak snadno.
"Aha..." pronesl zamyšleně král. Pak se ale najednou ťukl do čela, "No jo, už vím. Ta malá holka, kterou jsem na Mariino doporučení dal vyhnat kvůli rozlitý polívce."
"Ano." špitla Lucka.
"Koukám, žes to dotáhla daleko. Vlastní kůň, pos, peněz jako žtelez..."
"Není to pes, ale vlk." opravila LUcka krále, "Viď Tesáku."
Na to se Tesák probudil a když uviděl krále, výhružně na něj zavrčel.
"To je v pořádku, Tesáku." řekla vlkovi Lucka a ten se uklidnil a olízal jí ruku.
Najednou se ozval zvuk boje.
"To snad není pravda!" rozzuřeně prskl Arion, "Ten bastard na nás útočí uprostřed noci..."
Lucka rychle vstala z postele a Arion vyběhl ven, aby zjednal pořádek.
Lucka na sebe mezitím navlékla brnění a s Tesákem v patách se vydala pro Severáka.
Se sedlem se neobtěžovala, nasadila mu jen uzdu a vyskočila nahoru.
Když vyjížděla ze stáje, málem se srazila s Arionem, který jel na mohutném černém hřebci.
"Tady jsme jako v pasti, musíme s nimi bojovat venku." prohlásil.
"Souhlasím." kývla Lucka.
Společně pak zburcovali všechny, kteří ještě spali a v čele jejich vojska vyrazili zadní branou a oklikou kolem skály ven - chtěli zaútočit zboku.
Bitva byla v plném proudu a Arion s Luckou už dávno nebojovali bok po boku.
Nepřátelské davy je oddělily a už se jim i podařilo zabít jim koně. Nicméně, ti dva byli pořád na dohled jeden od druhého.
Lucka střelila pohledem po Arionovi a to, co viděla, jí vyrazilo dech.
Arion byl obklopen nepřátelskými vojsky a proti němu stál král nepřátel.
Vypadalo to, že si to vládci chtějí vyřídit mezi sebou. Lucce se ale na tom nelíbilo to, že ty dva obklopovaly pouze jednotky nepřátel.
"Pojď Tesáku!" křikla na vlka a začali se probíjet k Arionovi.
Dlouho spolu drželi krok, až najednou Lucka zahlédla záblesk čepele. Potom se vzduchem jako žíznivá čára mihl Tesák. Pak byl pár vteřin klid.
To už byla Lucka skoro na místě. Pak ale zasvištěla čepel, ozvalo se bolestné zakňučení a na zem dopadlo mrtvé tělo vlka.
"Nééééééé!" zařvala Lucka a vrhla se na nepřátele.
Vzedmuly se v ní schopnosti, o kterých doposud neměla ani tušení. Neměla nejmenší tušení o tom, že je čarodějka - až doposud.
Vyčarovala kolem sebe a Ariona magický štít a potom vrhla ohnivou kouli přímo na nepřátelského krále.
Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem. A i když nepřátel byla přesila, většina bojovala, protože musela. Teď, když byl jejich král mrtev, jich většina odhodila zbraně a těch pár, co bojovalo z vlastní vůle Arionovi muži a ženy bez milosti pobili.
Pár dní po skončení války se spolu Arion a LUcka procházeli královskou zahradou.
"Je něco jiného, krom svatby, co bych pro tebe mohl udělat, abych se ti odvděčil za záchranu života?" zeptal se Arion.
"Jen jedno." zakřenila se Lucka, "O svatbě ještě nikdo neví. Klidně to lidem pověz, ale dovol, abych to v tvé přítomnosti mohla oznámit v kuchyních."
"Co...?" nechápal nejdřív Arion, ale pak mu to došlo, "Aha, Marie."
"Přesně tak." přisvědčila LUcka.
"Tak jim to půjdeme říct hned." navrhl Arion.
"Tak dobře." souhlasila Lucka.
Zvedli se z lavičky, na kteoru si během rozhovoru sedli a vyrazili ke kuchyním.
"Výsosti, co pro vás můžeme udělat?" ptala se Marie, když král s Luckou vešli do kuchyní.
"Víš, kdo je tahle dívka?" zeptal se Arion.
"Ne, pane." odpověděla Marie.
"Tak pro tvou informaci, Marie, jsem ta Lucka, kterou na tvé doporučení nechal Arion vyhnat před pěti lety z hradu." řekla Lucka.
"Výsosti, jestli jí mám dát práci, tak to teda ne!" rozčílila se Marie.
"To nebude třeba. Stačí, když napečete dobroty na naši svatbu, která bude za sedm dní." řekl Arion.
"Cože?" zhrozila se Marie, "Výsosit, takovou špindíru si přece nemůžete vzít..."
"Marie, já jsem král a já rozhoduju o tom, s kým se ožením!" zpražil ji král planoucím pohledem, "Dejte se do práce."
Pak se s Luckou otočili a odešli.
Za sedm dní se konala obrovská svatba, na kteoru byla sezvána polovina země.
Po svatbě byla obrovská hostina, ze které se ale novomanželé velice brzi vytratili. Uchýlili se do svých soukromých komnat, ale co tam dělali, zůstane tajemstvím.
Arion a Lucka spolu vládli dobře a spravedlivě. Lidé je milovali a měli k tomu dobré důvody, protože za jejich vlády bylo všeho dost a i ten nejchudší měl vždy co jíst a kde spát. Za jejivch vlády nastal Zlatý věk.
Po jejich smrti se z nich staly legendy. Z legend se staly báje a z bájí pověsti. A o tisíc let později už skoro nikdo nevěřil, že to byla pravda.

Svatá dýka - Prolog - Návrat do Patagonie

23. listopadu 2008 v 20:15 | Ann |  Svatá dýka
Sedm let po incidentu v Tristarii se Adrien, která odtamtud odcestovala jak jen to bylo možné, dostala opět do Patagonie. Adrienin hlavní dopravní prostředek byl její drak Elbait.
Ale Patagonie vypadala úplně jinak, než si ji pamatovala. Byla zrujnovaná a vypálená a hořelo tam mnoho ohňů, jak někdo zapálil města, budovy a dokonce hrad, kde se Sirnix setkal s Amy.
"Co se tady stalo?" přemýšlela Adrien nahlas.
"Dobrá otázka. Taky by mě to zajímalo." poznamenala Elbait.
"Jediný způsob, jak něco zjistit, je najít někoho živého." uvažovala Adrien, "Ale zdá se, že to bude trošku problém."
"Já to zkusím." řekla Elbait, "Mám lepší oči, než ty."
A tak Elbait zapátrala a po chvíli soustředěného hledání oběvila na pobřeží někoho, kdo byl ještě živý.
"Na pobřeží." oznámila Elbait, "Jdu na přistání."
A to teda bylo přistání. Elbait složila křídla a padala rovnou dolů. Těsně nad zemí křídla zase roztáhla, pád vyrovnala a hladce přistála.
"Elbait, tohle mi nedělej, víš, že to nemám ráda." vyplísnila ji Adrien, když sesedla dolů, "Tak kde je ten přeživší?"
"Přímo za tebou." broukla Elbait a začala si čistit drápy.
Adrien se otočila a uviděla, jak se na pobřeží choulí nějáká dívka. Mohlo jí být něják kolem patnácti.
"Ahoj, kdopak jsi?" přistoupila k ní Adrien.
"Já... Já nejsem jediná přeživší?" zeptala se udiveně dívka.
"Já teď přiletěla, ale to je vedlejší." odpověděla Adrien, "Teď mě zajímá, co se tady stalo:"
"Přišel nějáký démon a začal na celou Patagonii metat oheň a jeho drak mu v tom pomáhal." řekla dívka, "Kdo vlastně jsi?"
"Jmenuji se Adrien, před sedmi lety jsem tady v Patagonii byla pro Titánův meč." řekla Adrien, "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Já jsme Jenn, ale to s tím mečem je jen legenda." usmála se.
"Ne, není to legenda, jenže problém je, že démoni se dají porazit jen legendárními zbraněmi a ten meč se ztratil." řekla Adrien.
"Co tím myslíš?"
"Tím myslím to, že bych Patagonii měla pomoci, Něco jí dlužím." vysvětlila Adrien, "Odnesli jsme odtud já a moji přátelé vaši legendární zbraň proti démonům, zůstali jste bezbraní, takže je to teď na mě, protože ostatní jsou buď mrtví, nebo bůhví, kde."
"Je tu ještě jedna legenda o zbraních." šeptla Jenn.
"Jaká?" zajímala se Adrien.
"Ta legenda vypráví o Svaté dýce." řekla Jenn.
"A povíš mi tu legendu?" zeptala se Adrien.
"Já si ji nepamatuji celou..." zarazila se Jenn.
"To je jedno, pověz mi všechno, co víš." řekla Adrien a sedla si do písku vedle ní.
"Adrien?" zavolala Elbait, "Jak dlouho si tady míníš povídat?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba, něco téhle zemi dlužíme a já to míním splatit." odpověděla Adrien.
"Já jen, že se sem hrne parta skřetů a já se nudím." houkla Elbait.
"Tak si s nimi běž pohrát." zavolala Adrien a dál se věnovala Jenn, která si vzpomínala na legendu.
"Povídej." vybídla ji.
"Dobře." řekla Jenn, "Legenda se odehrává před více, než tisíci lety tady, v Patagonii. Tehdy zuřila válka a démonů tu bylo více, než bylo únosno. Někteří byli na straně lidí, jiní chtěli svět ovládnout. Nakonec zbyl jen jeden, co bránil lidstvo. Light. Vykoval mocné zbraně, do kterých vložil svoji síílu. Vykoval Titánův meč, který ukryl do měsíční svatyně ve skále. Další zbraní bylo kopí lásky, to daroval lidem, aby se s ním mohli bránit. Lidé s ním démony porazili, ale nakonec se kopí zlomilo. Ale byla eště třetí zbraň - Svatá dýka.
Svatou dýku Light vykoval, řekl o ní lidem, ale ukryl ji a pravil, že ji lidé mají použít jen v nejvyšším případu nouze."
Jenn si povzdechla.
"Co je?" zeptala se Adrien.
"A teď to přijde, konec legendy nikdo nezná, během času ze ztratila. Byla sepsaná, ale také si ji lidé předávali ústně, jenže já ten konec nevím. Znám jenom to, co se zachovalo jako písemnost."
"Takže budeme muset pátrat a také předpokládejme, že démon ví, kde ta dýka je. Bude ji chtít zničit, takže se k ní musíme dostat první." rozhodla Adrien.
"Ale jak?"
"To ještě nevím, ale prohledám tuhel zemi třebas celou, ale tu dýku najdu." řekla Adrien a v očích jí plál oheň dobrodružství.

Kapitola 6

23. listopadu 2008 v 19:26 | Ann |  Fénix má oči všude
Necháme teď Jeniffer a budeme doufat, že přijde na způsob, jak se z té šlamastiky dostat.
Budeme se nyní zabývat Sylvií.
Ano, právě teď nadešel ten správný čas, abych vám řekla, co je vlastně zač.
Je to upírka. Ano, zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Sylvia byla opravdu upírka. A měla velké plány. Chtěla vládnout celému světu a chtěla, aby ho obývali jen upíři.
Na první pohled byste na ní nepoznali, co je zač, ale když jste se podívali pořádně, viděli jste, že má podezřele dlouhé nehty, velmi špičaté zuby a bledou pleť. A také oči měla zvláštní. Takové nelidské.
Také se není čemu divit, člověk nebyla...
A, jak již bylo řečeno, chtěla ovládat svět.
Jediné, co jí v tom mohlo zabránit, byla Jeniffer a fénix, kterého potká, pokud uteče z hostince Smrti.

Kapitola 5

23. listopadu 2008 v 19:25 | Ann |  Fénix má oči všude
Jeniffer se vydala na východ. Jela na svém černém koni Vichru. S sebou si vzala nějáké zásoby na cestu, několik pokrývek, luk a šípy, meč a dýku, kterou kdysi dostala od otce.
Uvnitř hradu musela Jeniffer chodit jako správná dáma v šatech s volánky. Nic na tom nezměnilo ani to, že takové šaty nesnášela. Ale teď, když byla na cestách, nosila chlapecké oblečení. Bylo praktičtější.
Večer toho dne, kdy vyrazila, dojela na rozcestí, kde stál hostinec. Jelikož si s sebou Jeniffer na rozdíl od Leopolda vzala peníze, rozhodla se, že stráví noc v hostinci.
"Dobrý den." pozdravila, když vešla do lokálu, koně si dala do stáje.
"Brej." houkl hostinskej.
"Můžu dostat pokoj? A večeři?" zeptala se Jeniffer.
"Můžete, což o to, problém je v tom, že mi zbyl jen jeden pokoj volný. A v něm straší." odpověděl hostinský a šel připravit večeři.
"To nevadí." řekla Jeniffer, "Vezmu si ho."
"Dobře, slečno. Je to pokoj 7." řekl hostinský, "Mám vám večeři donést tam?"
"Ano." souhlasila Jeniffer.
Pak vystoupala po schodech a rozhlížela se po pokoji číslo 7. Našla ho až úplně na konci.Stiskla kliku a vstoupila.
Na první pohled pokoj vypadal jako každý jiný, ale na druhý pohled bylo Jeniffer hned jasné, že tento pokoj je pokoj smrti.
Pak se ozvalo zaklepání. To byla večeře.Jeniffer přešla ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál podnos s bochníkem chleba, miskou guláše a džbánem vody.
Jeniffer podnos vzala a donesla ho ke stolu u okna. Dala se do jídla.
Vody se ani nedotkla.
Když dojedla, udeřil ji do nosu nějáký puch. Začichala. Šlo to z toho džbánu.
Jeniffer ho opatrně vzala a trochu tekutiny vylila do prázdné misky po guláši. Nebyla to voda, jak si původně myslela, byla to krev.
"To ne!" uklouzlo Jeniffer.
Přešla ke dveřím a chtěla odejít, jenže ty byly zamčené. Chvíli lomcovala klikou, než si připustila, že takhle se odtud nedostane. Rozhlédla se po pokoji. Bylo tam okno.
"To by mohlo jít." přemítala Jeniffer.
Přešla k oknu a zkusila ho otevřít. Šlo to docela snadno. Ale když se podívala dolů, její naděje poklesly. Byla nejmíň pět metrů nad zemí. Možná i sedm.
"Musí to jít!" zaúpěla Jeniffer.

Kapitola 4

23. listopadu 2008 v 19:25 | Ann |  Fénix má oči všude
Leopold se odhodlaně vydal na západ. Chtěl být králem, chtěl mít moc. A bylo mu jedno, jak toho dosáhne. Bylo mu jedno, že by musel zabít fénixe.
Jakmile Sylvia řekla, aby vyrazili hned, tak Leopold vyběhl z trůního sálu a svolal pár sluhů. Chtěl, aby mu připravili jídlo na cestu, osedlali koně a nachystali meč.
Přípravy netrvaly ani hodinu a tak Leopold vyrazil.
S nikým se neloučil, nikoho se na nic neptal, jen bezhlavě vyjel do deště.
A tak se stalo, že vyjel prakticky nepřipravený.
Proto bylo jeho štěstí, že se Sylvia rozhodla vypravit za ním svého člověka, který by na něj z povzdálí dohlížel.
Leopold měl tudíž cestu k mrtvému fénixovi čistou.
Sylvia se neobtěžovala fénixe umístit moc daleko. Jednoduše ho umístila do jeskyně v horách za městem. Bylo to přesně podél cesty, kterou se Leopold vydal. A tak ještě toho dne, kdy vyrazil, měl Leopold to, co ho mělo učinit králem - fénixovo srdce.

Kapitola 3

23. listopadu 2008 v 19:24 | Ann |  Fénix má oči všude
Fénix má oči všude, to je staré přísloví, které se přestalo používat.
Sylvia si myslela, že poslední fénix padl její rukou. Jen pro zajímavost, chtěla ho nastražit do cesty Leopoldovi.
Jenže, protože vždycky je nějáké jenže, byl ještě jeden fénix. A ten žil čirou náhodou na východě. Tam se měla vydat Jeniffer.
A tenhle fénix viděl něco, co se stalo té noci, kdy zemřel Raymond. Viděl něco, co změní osud celého království. Jestli v dobré, nebo špatné, to nechám zatím na vás, ale bylo dobře, že to viděl.