Sirael 1

9. října 2008 v 18:50 | Ann |  Sirael

Voda pod utesem bouřila a z nebe šlehaly blesky. Dopadaly do vody a v místech, kam dopadly, se z vody vyvalil oblak páry. Blesky šlehaly ve stále kračích intervalech. Náhle jedenuhodil do utesu. Na místě, kam udeřil se zhmotnila postava. Byla to žena, zahalená v plášti a v masce ze stříbra. Jmenvala se Roxana. Pohlédla na moře a pak se vydala pryč z utesu.
Šla cestou, kterou lemovaly kůly. Na kůlech byly napíchnuté lebky. Panovaly temné časy. Časy, kdy nebylo radno vycházet po setmění ven. Roxana došla do vesnice, která se rozkládala pod utesem. Vesnici figuroval menší hrádek. V něm sídlil starosta.

Roxana se k hrádku vydala. Dospěla k bráně a jediným uderem pěsti ji roztříštila. Prošla a pokračovala dál.
"Stůj. Sem nemáš přístup." zavolal velitel gardy a vyběhl se svým oddílem, aby Roxaně zabránil vniknout do samotného hrádku.
"Jdi mi z cesty." zahromovala Roxana.
Voják se k tomu ale neměl, tak Roxana luskla prsty a z celé gardy se stali Mrtví. Mrtví, kteří následovali Roxanu.
Roxana se zástupem Mrtvých vojáků pokračoval dál do hrádku. Cestou se ji pokusilo zastavit ještě několikrát několik vojáků, ale ze všech se stali Mrtví.
Stanuli na prahu ložnice starosty. Roxana vešla a její armáda hlídala dveře. Starosta se probudil a když spatřil Roxanu, začal volat o pomoc.
"Prosím! Nezabíjej mě. Udělám cokoli.... Smiluj se..." prosil a žadonil.
Bylo mu to ale houby platné. Roxana se samolibě usmála a sladce pronesla: "Jediné, co chci, je tvůj život a tvůj hrádek."
Mávla rukou a starosta se rozpadl na prach.
"To bychom měli." usmála se znovu Roxana. "Nyní sem přiveďte všechny vesničany. Vybudujeme armádu." štěkla na Mrtvé.
♥♥♥
Na uplně jiném místě se právě ze Smrti vynořila Sirael. Něco neblo v pořádku. Ona to cítila. Zaposlouchala se všemi smysly. Ano, bylo to jasné, něco se ze smrti vrátilo s ní. Ale vystoupilo to na jiném místě.
Sirael nasedla na koně a vydala se na jih. Potřebovala se dostat do Domu. Potřebovala si ověřit svou doměnku ohledně toho, co s ní vystoupilo ze Smrti. Jen doufala, že ji po cestě nebudou zdržovat žádní další Mrtví, které by bylo potřeba zahnat.
Bezpečně dospěla k řece Raterlinu. Vydala se po proudu a držela se na jejím břehu.
Bez varování jí kolem ucha prosvištěl šíp. Pak z lesa, který se vinul podél Raterlinu, vyjel mladík na koni.
"Odpusťte mi to, spletl jsem si vás s nekromantkou." řekl, "To ty zvonce."
"V pořádku." odpověděla Sirael. "Nejste první, kdo si spletl Abhorsenku s nekromantkou."
"Jmenuji se Simon a jestli to mohu něják odčinit, udělám to." řekl.
"No, vlastně můžeš, Simone." řekla po chvíli uvažování Sirael. "Můžeš mi pomoci v boj proti neznámému Mrtvému zlu."
"Velice rád." odpověděl Simon.
Vyrazili tedy k Domu společně. Dojeli k místu, kde se Raterlin dal překonat po plochých kamenech, umístěných na rozhraní řeky a vodopádu.
"Koně musíme nechat tady." řekla Sirael.
Nechali koně koňmi a vydali se ke břehu. Kameny byly od sebe asi jeden a půl metru. Sirael se dala do skákání. V závěsu za ní začal skákat i Simon.
Bezpečně se dostali na ostrov, kde stál Dům. Jako první je přivítal Macek. Následně se na ně ale vrhli Výsadní vyslanci.
♥♥♥
Následující den se Sirael a Simon vydali dál. Macek sel s nimi. Již měli plán. Putovali na západ. Na západě cítili zlo. Přeskákali na západní břeh. Jelikož koně byli na tom druhém, pokračovali pěšky.
"Tak jak? Půjdem nejdřív k Rudému jezeru, abychom se přesvědčili, že je Oranis stále zakopán?" zeptal se Simon.
"Ano,to půjdem." souhlasila Sirael.
Slunko již stanulo vysoko na obloze, proto Sirael vyhlásila odpočinek. Cesta, po které se ubírali se vinula lesem. V místě, kde stáli, odbočovala pěšinka na malou mýtinu.
"Odpočineme si na té mýtině." rozhodl Simon.
"Nejsem proti." souhlasila Sirael a vykročia první.
Poobědvali sušené maso a chleba, které jim nabalili Vyslanci. Pak se natáhli do trávy a každý upadl do výru svých starostí. Sirael i Simon zavřeli oči a nechali sluneční paprsky, aby je lechtaly na tváři. Simon natáhl ruku a sevřel tu Siraelinu. Ta neprotestovala. Pak oba upadli do poklidného spánku.
Probudil je až šelest v křoví okolo mýtinky. Vyskočili a Sirael sáhla po Saranetu. Za pár chvilek se z lesa vynořili Mrtví. Spousty mrtvých. Sabriel neváhala a nechala zaznít Saranet. Druhou rukou mezitím vytáhla Kibet a jakmile měla Mrtvé ve své moci, Saranet umlčela a rozezněla Kibet. Netrvalo dlouho a všichn mrtví byli nuceni opustit těla a vrátit se do Smrti.
Po tomto incidentu raději pokračovali dál. Prošli lesem, který, jak se ukázalo, nebyl moc rozsáhlý. Najednou Sirael zbystřila.
"Někdo nás sleduje." řekla.
"Nevíš, kdo?" zajímal se Simon.
"To vážně netuším." odpověděla Sirael a zaposlouchala se. "Je velmi blízko."
"Musíme se míti na pozoru." řekl Macek.
Pak pokračovali Sirael s rukou na Saranetu a Simon srukou na meči. Nic je ale nepřekvapilo. Jen jim jednou nad hlavou prolétla Mrchovrána. A takto poklidně to pokračovalo po celý zbytek dne...


Roxana seděla na trůně a štěkala rozkaty na své podřzené. U nohou jí ležely všemožné mrtvé potvory. Ona však netrpělivě čekala jen na jednoho suhu. Na Mrchovránu, kterou vyslala na průzkum. Cítila, že je někde na světě moc, která by ji mohla zastavit. Zatím však netušila, jaká.
Najednou oknem dovnitř vlétla Mrchovrána. Roxana natáhla paži a Mrchovrána se na ní usadila.
"Tak mluv!" nakázala Roxana. "Je někdo, kdo by mě mohl ohrozit?"
"Obávám se, že ano." řekla Mrchovrána. "Jsou dva a je s nimi Macek. Ten kocour, který pomohl spoutat Oranise. Je to Abhrsenka a nějáký mladík."
"Zatra..." zaklela Roxana. "Veliteli!"
"Ano má paní?" přispěchal rychle velitel vojska.
"Běž a postarej se, aby byl znovu vykopán Oranis. A pokud to pujde, zabij ty dva, kocoura chci živého." přikázala Roxana.
Velitel vojska tedy odešel svolat své muže. Za necelých deset minut již byli n pochodu. Jelikož s právě schylovalo k večeru, byl ideální čas. Od Simona a Sirael s Mackem je dělilo pěkných pár set mil.
 


Anketa

Líbí se ti tu?

Ano 75.6% (34)
Ne 24.4% (11)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.