Říjen 2008

Karol and Sirnix in Eofol

11. října 2008 v 16:13 | Ann
Tahle povídka navazuje na povídku dívka vlk, která tu v tuhle chvíli není, protože ji musím upravit, jsou tam jisté nesrovnalosti. Ale kdyžtak, v dívce vlk jsou čtyři hlavní hrdinové - Karol, Sirnix, Meridon a Adrien. Meridon tam zemře, Karol a Sirnix jsou tady v této povídce a Adrien ještě nemá žádné pokračování. Ale tady zemře Karol a přežije jen Sirnix. Tomu taky vymyslím ještě nějáké pokračování.

Seven years after Battle on Death Lake were Karol and Sirnix in Eofol. Eofol is land of fire, were the Deamon Zydar rules. But, he is not the right king. The right king is in prisone, becouse his brother Zydar wants to rule, he wants to be the king of the whole world.
So, Karol and Sirnix wants peace, they come in Eofol. But now they are in prison too.
"What can we do?" asked Karol Sirnix.
"Don't know..." answered Sirnix, "Or... Maybe I had an idea."
"Tell me." said Karol.
"We still have our magic power." said Sirnix.
"And?"
"We can open the lock." explained Sirnix, "And, the king Larus is in the cell next to thix."
"Lets do it." said Karol.
"Go back."
Karol went back to the bed, and Sirnix said few words. Then the door exploded.
"You are stupid, they hear us. I hear something..." shouted Karol in Sirnix's face.
"No, they can hear only you, so, be quiet." said Sirnix and went out of the cell.
They went in to the corridor and to the next cell.
"Hey?" asked Sirnix into the dark.
"Who are you?" said a voice from the most darknes corner.
"We are you hope, come with us." said Karol.
"My, my hope?" said the voice, "I don't understand..."
"You will." said Sirnix, "But now, stay there, where you are."
Then he said again few words and the lock again exploded. Then Karol and Sirnix went into the Larus's cell and then Larus came with them out of prison.
"Do you know the castel?" asked Karol.
"Yea, i do." answered Larus.
"So, where is armoury?" asked Sirnix.
"Through this corridor and to the left." said Larus, "Come."
They went, but on the cross, they heared something.
"What is it?" said Karol.
"I don't know." answered Sirnix.
"But I know. It's guard." said Larus.
"Let's go, before they catch us." said Sirnix.
"You right." said the others.
So, they went to the left and there were big door.
"Is this it?" asked Sirnix.
"Yeah." answered him Larus.
"Let's go!" Said Karol.
They went to the door and opened them. Behined the door was a big dark room, the armoury. They went in and looked around.
"I can't see anything." whispered Karol.
"We need weapons, swords, daggers..." said Sirnix.
"Follow me." said Larus.
He lead them to the end of room, and then he push one stone in wall and the wall moved out.
"This is secred armoury." whispered he.
They went in and Larus closed the door.
"It's dark here." said Karol.
"Wait a moment." said Larus and then he whispered few strange words.
Suddenly the room litened.
"What did you do?" ask Sirnix.
"That is not only you, who can use magic, but I cant did it In my cell. Zydar do somethinc to protect the cell against my magic." explained Larus.
Then he went to three swords on the wall.
"Look at this, theese are magic swords." said Larus.
"They can help us to defeat Zydar." said Karol.
"You right." said Larus.
Karol, Sirnix and Larus took swords and went out of secret armoury and then out of the armoury. Than Larus lead them in Zydars rooms.
"He will probably be in bedroom." said Sirnix.
"I hope so." replied Larus.
"There are guards." said Karol.
"Okey, take them off and I'll go inside." said Larus, "Than come to me."
"Okey." replied Karol and Sirnix.
Karol and Sirnix went to the guards.
"Hey, what are you doing here?" shouted one of guards.
"What do you think?" replied Sirnix.
Than Karol draw the sword and killed the guard. Sirnix said only one word and the second guard fell on the floor. While they knock out guard, Larus went inside brothers bedroom.
"Hey, brother!" shouted he.
"I've been waiting for you." said sillent voice behid him.
"What?" Larus looked around, "Where are you?"
"I'm here, just behind you." said the voice again.
And than something metal touched Laruses neck.
"Zydar, I just want rightness." said Larus.
"No, you want to kill me." replied Zydar.
"Not he." said a strong voice behind Zydar.
"Sirnix." said Larus, "I'm glad to hear you."
"Shout up!" yell Zydar.
"Let him go." said Sirnix.
"This inn't good idea." said Zydar, "I think I kill him."
"You don't kill him, becouse I kill you." said Sirnix and he did it.
"Thank you." said Larus, "Where is Karol?"
"She is death." said Sirnix with sad voice.
"No..." said Larus surprisedly.
"Yes, but, now we have things to do, let's go." said Sirnix.
"You right." replied Larus.
They realy had manny things to do. They had to tell people that Zydar is death and they are free. They had to prepare coronacion. It was big ceremony and people were wery hapy, when Sirnix put the crown on Laruses head.
Few days after, Sirnix left Eofol. Things were done and he want to go to some other place, where people need help.

Zodiac 4

11. října 2008 v 15:04 | Ann |  zodiac
Nedlouho poté se Dave zvedl a vydal se domů. Bylo odpoledne a tak se vypravil tou delší cestou. Kdyby byl večer, tak by šel přes město, ale Dave šel přes park.
Prošel bránou do parku a pak zahnul na cestičku, která vedla podél plotu až dozadní části parku, která nebyla moc používaná.
Zahnul ještě jednou a pokračoval do nevyužívané části. Cestička vedla zarostlou buší a byla sotva vyditelná. Dave ji ale znal naspaměť. Přesto se mu zdálo, že ho někdo pozoruje.
Křup!
"Co to bylo?" lekl se Dave.
Pak se ale vzpamatoval a uvědomil si, že to byla větvička.
"Asi nějáký zbloudilý návštěvník, který třeba zabloudil." řekl si a pokračoval v cestě.
Pak se ozvalo další křupnutí a tentokrát to znělo hodně zblízka. Ozvalo se to hned za houštinou, která obklopovala cestičku, po které Dave kráčel.
"Když se tam podívám, nic nezkazím." řekl si Dave.
Sešel z cesty a prodral se křovím na druhou stranu.

Zodiac 3

11. října 2008 v 15:03 | Ann |  zodiac
Na komisařství se Erlyn dal do pátrání a Alan začal zkoumat otisky pneumatik. Dave studoval fotky místa činu a zjišťoval, co se dalo.
Najednou ho něco napadlo. Byla to přece prapodivná vražda. Vlítl na internet a zadal do vyhledavače "RITUÁLY, SRDCE HISTORIE" Pak zmáčkl enter.
Vyjelo mu asi dvacet odkazů. Zaujal ho ale jen jeden. Popisek hlásal: Neznámý vrah známý jako Zodiac zase udeřil. Vyřízl srdce mladé dívce. Vypadalo to jako rituál. Už je to čtvrtá vražda...
To Davea zaujalo a rozklikl odkaz.
Četl dál: První oběť byla ve znamení kozoroha, druhá vodnář, třetí ryby a čtvrtá beran. Vypadá to, že Zodiac vraždí podle znamení zvěrokruhu. A také se podle toho jmenuje. Je pravděpodobné, že další oběť bude býk.
Zodiaca se bohužel nepodařilo zatím dopadnout. Je nepolapitelný. Je jen otázkou času, kdy zase udeří.
Tento článek napsal na základě rozhovoru s inspektorem Kielem redaktor Loj dne 18. 4. 1820, Londýn.
Dave dočetl a zamyslel se nad tím. Na stránce byly fotky všech čtyř holek. Dave se podíval, kolikátého dnes je. Bylo 19. ledna.
"Erlyne, jaký znamení byla oběť?" houkl Dave přes kancelář.
"Kozoroh, proč?" odpověděl Erlyn.
"Tak se pojď na něco podívat.
Erlyn se zvedl a přešel k Daveovu stolu. Nahlédl na monitor a četl.
"Takže, tehdy ta čtvrtá byla beran a zavraždili ji, zrovna, když byl beran. A ta naše je kozoroh..." Erlyn nedořekl a podíval se na Davea.
"A dneska je kozoroh." dořekl ten.
"Myslíš, že je to Zodiac?" zeptal se Erlyn, "Že se někdo rozhodl napodobovat vraha z minulosti?"
"Je to možné."
"Nezdá se mi to, ale je to jediná stopa, kterou zatím máme." řekl Erlyn.
"A proč by to tak nemohlo být?" zeptal se Dave.
"Protože by to nedávalo smysl. Proč by jí vyřezával srdce?"
"To nevím, ale vím, že nám po sobě zanechal dost stop, abychom ho mohli snadno chytit a přitom to určitě bude pořádná spousta práce." odpověděl Dave, "Tehdy Zodiaca nikdy nechytili. Vždycky za sebou zanechával schválně spoustu vzkazů, stop, vodítek, ale I tak ho nikdy nikdo neodhalil."
"Tak to doufám, že to Zodiac nebude." vzdychl si Erlyn.

Zodiac 2

11. října 2008 v 15:03 | Ann |  zodiac
Ráno dívku našel náhodný chodec, který tam venčil svého voříška. Byl to pan Vágner. Muž středního věku. Okamžitě zavolal policii. Když policie přijela, zhrozili se nad tím nadělením.
Vrchní inspektor se pustil do výslechu pana Vágnera.
"Jak jste mrtvolu našel?" ptal se.
"No, to bylo tak: Šel jsem se svým pejskem Ajdou jako každý den ráno na procházku a Ajda mi najednou utekla. To nikdy neudělala. Vydal jsem se za ní. Volal jsem ji, až konečně přiběhla. A pak mě začala tahat za nohavici, jako by chtěla, abych šel za ní. No, a dovedla mě k té mrtvole... Víte, tak to bylo. Okamžitě jsem vás sem zavolal...Ano ano, přesně takhle se to stalo."
"Dobře, nevšiml jste si něčeho podezdřelého?"
"No, tak všiml jsem si spousty krve, toho, že ležela na nějákém oltáři, nebo co to bylo... A ano, nedaleko odsud jsem si všiml otisků pneumatik. Zarazilo mě to, protože tady auta nemají co dělat."
"Ano, to je pravda. Auta sem nesmí. Děkuji vám za informace." řekl inspektor Erlyn.
"Hoši, běžte se podívat na ty otisky pneumatik." houkl na dva policisty.
"Mohl byste jim ukázat to msíto?" požádal pana Vágnera.
"Ale jistě, kde můžu, pomůžu. A doufám, že toho lumpa dopadnete brzo. Vždyť to je hrůza, co té dívce udělal." odpověděl pan Vágner a vydal se s oběma policisty k otiskům pneumatik. Ajda mu šla v patách.
Došli na místo a policisté panu Vágnerovi řekli, že může jít. A tak milý pan Vágner vzal Ajdu a vydal se domů.
Jeden z těch policistů se jmenoval Alan a druhý Dave. Zajistili otisky a pak se vydali zpět k inspektorovi Erlynovi.
"Tak co hoši?" zeptal se ten.
"Velice pravděpodobně to byl tereňák. Ale nic bližšího zatím nevíme." řekl Alan.
"Dobře, tak jedeme na komisařství." řekl Erlyn.
Nasedli do auta a Erlyn šlápl na plyn. Mezitím tam dorazila normální jednotka a zajišťovala další stopy.

Zodiac 1

11. října 2008 v 15:03 | Ann |  zodiac
Zodiac shlédl dolů na dívku, která se mu krčila u nohou. Bylo jí sotva dvacet. Krvácela z několika tržných ran. Zodiac pozvedl rukojeť nože a dívku udeřil. Ztratila vědomí. Zodiac ji vzal a odnesl k obětnímu oltáři. Položil ji naň a nůž, kterým ženu uhodil, schoval za opasek.
Vytáhl jiný nůž - Athame. Pak stanul nad dívkou a podřízl jí tepnu na krku. Vytryskla krev a smáčela Zodiacovi ruce. Nevšímal si toho. Začal dívce rozřezávat hruď. Chvíli tam něco kutil a pak se vítězoslavně napřímil. V ruce držel srdce té dívky.

Kapitola 2

9. října 2008 v 19:00 | Ann |  Fénix má oči všude

Celé království bylo potaženo toho dne černým suknem. I počasí bylo smutné. Byla mlha a pršelo. Jakoby celý svět vycítil, že se něco děje. A dělo. Toho dne totiž umřel král Raymond. Abych byla přesná, on se ráno neprobudil. Takže, umřel někdy v noci.
My se v tuhle chvíli budeme zabývat Jeniffer.
Seděla zachmuřeně ve svém pokoji a hleděla z okna. Tušila, že se něco stalo, ale nevěděla, co. Nevěděl to zatím nikdo.
Ozvalo se zaťukání na dveře.
"Dále." zavolala Jeniffer.
Do pokoje vstoupil poslíček.
"Co se děje?" zeptala se Jeniffer při pohledu na jeho zachmuřený výraz.
"Náš král, váš otec, on, on umřel." vysoukal ze sebe po několika pokusech posel.
Jeniffer si povzdechla.
"Nerozhodl se." dodal nejistě poslíček.
"To jsi nemusel říkat, to mi bylo jasné." poznamenala smutně Jeniffer.
"Všichni se mají sejít v trůním sále." dodal ještě poslíček a potom odkvačil.
Jeniffer tedy vstala a vyšla z pokoje. Cestou potkala Leopolda.
"Slyšel jsi to?" zeptala se ho.
Ten jen přikývl.
"A je it tedy jasné, že Sylvia udělá krále z tebe?" dotírala Jeniffer.
"Cože?"
"Mě totiž nesnáší." odpověděla Jeniffer.
To už ale došli do trůnío sálu. Sylvia seděla na Raymondově trůně a tvářila se jako neviňátko. To u ní bylo normální. Ale pravdou je, že to byl anděl s ďáblem v těle.
"Konečně jsou tady dědicové." tleskla Sylvia rukama, "Je načase vybrat z vás jednoho, který bude vládnout."
"Jak?" zeptala se Jeniffer.
"Lehká pomoc." odvětila Sylvia, "Vládnout bude ten, kdo donese srdce fénixe."
"Fénix se tu nikde nevyskytnul již osm set let." namítla Jeniffer.
"Tady ne, ale kdo říká, že budete hledat tady?" usmála se sladce Sylvia, "Ty, Jeniffer, se vydáš na východ, a ty, Leopolde, se vydáš na západ. Kdo se dřív vrátí se srdcem fénixe, bude vládnout."
"Kdy máme vyrazit?" zeptal se Leopold.
"Hned."
A tak bylo rozhodnuto.

Kapitola 1

9. října 2008 v 19:00 | Ann |  Fénix má oči všude

Kdysi dávno v jedné zemi, jejíž jméno dnes už nikdo nezná, žil král a ten měl dceru a syna. Dceři bylo patnáct a jmenovala se Jeniffer. Synovi bylo osm a jmenoval se Loepold. A jejich otci králi, který se jmenoval Raymond, bylo již více, než šedesát pět let. To byl opravdu úctyhodný věk. Bylo jasné, že velmi brzy zemře. Ale ještě stále se nerozhodl, jestli na trůn nastoupí nejstarší potomek, což byla Jeniffer, nebo bude pokračovat mužská linie vládců.
Ten král měl přítelkyni, která byla zároveň jeho rádkyní. Jmenovala se Sylvia. Ale o té až později. Teď vám stačí, když budete vědět, že Sylvia neměla ráda Jeniffer.
A teď zpět ke králi. Ten již pomalu ležel na smrtelné posteli, ale stále se nerozhodl. Kdyby se nerozhodl, vládla by místo něj jeho přítelkyně. Ona to vlastně byla jeho druhá žena. Sylvia byla macechou Jeniffer a Leopolda.
A právě Sylvia se snažila krále Raymonda udělat ještě nerozhodnějším, než byl. Kdyby se Raymond rozhodl pro Jeniffer, letěla by totiž Sylvia pěkně rychle pryč ode dvora. Náš příběh začíná právě v den Raymondovy smrti. Samozřejmě se nerozhodl...

Spasení7

9. října 2008 v 18:59 | Ann |  Spasení
Tira kristal zvdla. Byl teplý a jakoby pusloval. Tira uslyšela nějáký šramot. Otočila se a uviděla hordy koster, které byly připrveny zaútočit. A najednou jako by ji něco ovládalo. Tira zvedla krystal nad hlavu, pronesla pár nesrozumitelných slov a z krystalu vyšlehly blesky. Zasáhly kostry a pokračovaly dál. Zasáhly každého tvora, který patřil ke zlu. Paprsky se rozpínaly po celém Darklandu. NIčily i temná mračna na obloze. Po dlouhé chvály vysvitlo slunko a ozářilo zemi. Temnota byla poražena.
Epilog:
O mnoho let později projížděl údolím jeden mladík. Zabloudil. Sestoupil do krypty a našel tam Tiřino tělo. V ruce svírala kámen. Všude kolem byly kosti. Mladík dívku pohřbil a putoval dál. Nikdy to nikomu nevyprávěl a tak se také nikdy nikdo nedozvěděl, co se s dívkou stalo. A roky plynuly, Darkland ozařovalo sluneční světlo a lidé se nikdy neměli lépe... Jen kdesi v daleké zemi upírů se znovu kupilo zlo, ale to už je jiný příběh.

Spasení6

9. října 2008 v 18:58 | Ann |  Spasení
Tira došla až ke strážci. Strážce byla obrovská sfinga. "Dám ti hádanku. Pokud uhodneš, nechám tě proít, pokud nepovíš nic, nechám tě svobodně odejít, pokud odpovíš špatně, vrhnu se na tebe. Poslyš hádanku:
Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí,
a i když pozbyl čárku, se jako duha skví.
Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus,
na které zastaví koně a pak i vůz.
Nakonec poslouží ti jediná slabika:
když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka.
Spoj ty tři navzájem a zvíš, zda dál svíš jít:
kterého z živých tvorů bys nechtěl políbit?"
Sfinga domluvila a zavládlo ticho. "Tak co by to mohlo být.." mumlala si Tira... Sfinga se na ni podívala. "Moment, ještě jsem nic neřekla, jen nahlas přemýšlím." pravila Tira. "Můžeš mi prosím předníst znovu tu první část?" požádala sfingu po chváli. A sfinga přednesla: "Nejdřív si vzpomeň, kdo nejvíc se honosí, a i když pozbyl čárku se jako duha skví." "Díky." pravila Tira. "Někdo, kdo se honosí..." uvažovala. "No jo! Mám to. Prosím druhou část." "Hned nato doprostřed to slůvko najít zkus, na které zastaví koně a pak i vůz." přednesla sfinga. "Zastaví koně... No, dyť to já vím... " zajásala Tira po chvíli. "Prosím třetí část." A sfinga jí ji přednesla: "Nakonec poslouží ti jediná slabika, když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka." Sfinga dala důraz na poslední slabiku. A Tiře to došlo. "To je přece KA. " A odpověď... Kterého z živých tvorů nechci políbit... Odpověď je: PAVOUKA!" zvolala Tira. "Dobře." pronesla sfinga a v záblesku světla zmizela. Na jejím místě zůstal ležet krystal.

Spasení5

9. října 2008 v 18:58 | Ann |  Spasení
Tiře se u nohou ozval hlásek... Podívala se tam, ale nic neviděla. Šla tedy dál, ale ten hlásek se ozval znova a tentokrát mu bylo rozumět. Říkal:
"Dlouhé schody, zrádné schody.
Každý třetí je jen z vody.
Nestoupej naň pokud je ti
život milý nadosmrti.
Stačí, když jej přeskočíš.
Pak narazíš na strážce
a ten jenom zeptá se.
Zadá ti hádanku těžkou.
A tu pokud vyřešíš,
získáš to, po čem toužíš.
Dál ti radit nemohu, ale dej na má slova. A nezapomeň....... zapomeň....... pomeň.... meň....."
Hlas domluvil a nastalo hrobové ticho. Tira se vydala dolů do hrobky. Na hlas pamatovala a bez úhony se dostala až ke strážci.

Spasení4

9. října 2008 v 18:57 | Ann |  Spasení
Boj začal... Byl nelítostný. Zpočátku se hydra a Tira jen tak obcházely a oťukávaly, aby zjistily, jak je na tom protivník. Ale potom začala nelítostná řežba. Trvalo to neskutečně dlouho. Síly byly naprosto vyrovnané, takže nebylo jasné, kdo vyhraje. Jednou bylo štěstí na Tiřiné straně, podruhé na hydřiné. Bitva trvala až do rána. Ovšem když vyšlo slunko, stalo se něco neočekávaného... Hydra zkameněla...

Když to Tira spatřila, byla převelice šťastná. Díky rannímu slunci mohla pokračovat ve své cestě. Ale ještě předtím se vydala prozkoumat hydřinu jeskyni, která byla ukrytá za nedalekým vodopádem. Tira prošla pod proudem padající vody a když se vynořila na druhé straně, nemohla věřit svým očím... Na druhé straně byl chrám zasvěcený Sangrelovy, onomu mágovi, který byl jednou polovinou důvodů, proč se vydala na tuto výpravu.
Na dně chrámu byla voda a naproti vodopádu chody, které vedly ven z jeskyně, ve které byl chrám umístěn. Tira se tedy přebrodila vodou a stoupala po schodech. Když stanula na vrcholku, naskytla se jí úžasná podívaná. Byla na mýtině mezi skalami, kam dopadalo měsíční světlo a uprostřed mýtinky byla kamenná krypta. Tedy přesněji to byl vstup do krypty. Ve které byly pravděpodobně ostatky Sangrela. Tira scházela na paseku, když se jí u nohou ozval hlásek...

Spasení3

9. října 2008 v 18:57 | Ann |  Spasení
Tira se vydala na cestu. Jela dlouho. Směřovala na sever k Velkým vodopádům. Byla na cestě už nejmíň týden, když dojela k okraji bažiny. Nechala koně koněm a dál pokračovala pěšky.

V této části Darklandu nikdy předtím nebyla, ale něco jako by ji vedlo tou správnou cestou. Nějáká neviditelná ruka. Tira to uvítala. Sama by již dávno jistě zapadla do bažiny. Postupovala pomalu dál, když uslyšela, jak se něco noří z vody. Byla to hydra. A jaká. Za hydrou byla jen mlha, takže se nedalo rozeznat, co zam je. Hydra se dunovým hlasem zeptala: "Co tady chceš? A proč mě budíš?"

"Chtěla bych jen projít, za to, že jsem tě vzbudila se omlouvám." pronesla Tira přiškrceným hlasem. "To máš smůlu děvenko. Kdo mě vzbudí, musí se se mnou utkat." "V čem?" zeptala se Tira. "V souboji." pronesla hydra s ledovým klidem. "Chceš-li projít, musíš se se mnou v tom souboji utkat." Dodala ještě. "Tak dobrá..." souhlasila neochotně Tira. "V čem ten souboj spočívá?" "Bude to bitva na život a na smrt. A musím tě varovat: Ještě mě nikdy nikdo neporazil." oznámila hydra a rozchechtala se. Její smích připomínal kdákání slepice. "Jaké jsou povoleny zbraně?" tázlala se Tira. "Jen ty, co máš. A já beze zbraní, jako jsou meče, kopí a jiné lidské zbraně." oznámila hydra.

Spasení2

9. října 2008 v 18:56 | Ann |  Spasení
Najednou se cizinec pohnul a také promluvil. "Vítej v Darklandu. Doufám, že mi neodmítneš službičku." "Co jste vůbec zač? A o jaké službičce to mluvíte?" ptala se Tira. "Jmenuji se Drakel," odpověděl neznámý, "a ta službička spočívá v tom, že vykonáš něco, co já udělat nemohu." "No, tak teda jó..." protáhla zadumaně Tira. "Dobrá tedy," pravil Drakel, "Jestli že teda jsi svolna to pro mě udělat, tak ti povím, v čem to spočívá. Poslouchej pozorně... Vše začalo, když vznikl Darkland... V té době žili dva velmi mocní mágové. Ti se jmenovali Sangrel a Helman. Byli to nerozluční bratře. Jeden bez druhého nemohli být, dokud... Starší z nich, Helman, se rozhodl,že chce Darkland mít podle sebe a že mu chce vládnout sám. Tak se tedy stalo,ž e starší Helman mladšího Sangrela vyhnal ze země. Ovšem ještě než Sangrel odešel, ukryl tu něco, co prý má tuhle zem vyvést ze stínů... A tvým úkolem bude ji najít a použít." Drakel domluvil a upřel svůj pohled na Tiru. "Ale mě se zdá, že ty taky patříš na tu špatnou stranu!" prohlásila Tira. "Nepatřím, patřil jsem. Ale pak jsem prohlédl a došlo mi, že bych se měl pokusit to napravit, ale jelikož jsem byl temný, nomohu se té věci dotknout." odpověděl Drakel. "Teď jdi mé dítě a hodně štěstí." pronesl Drakel a zmizel.

Spasení1

9. října 2008 v 18:55 | Ann |  Spasení
Tira stála na útesu nad mořem. Stála tam a pozorovala bílou labuť, která se proháněla nad mořem. Tira zahvízdala a v tu chvíli labuť přilétla k ní. Přistála jí v náruči. Na to se Tira otočila a odešla k lesu. Tira měla kolem pasu připnutý meč, na sobě chlapecké oblečení a vysoké kožené boty. Les byl hustá a téměř neprostupný. Tira se v něm i přesto skvěle vyznala. Tira totiž v tomto lese vyrůstala. Proplétala se naprosto cílevědomě, až dorazila na paseku. Tam se pásl její vraník. Nasedla na něj a vyrazila po vyšlapané pěšince. Labuť v klíně. Na sklonku dne dorazila na kraj lesa. Ovšem když tam dojela, spatřila temnou postavu, kterou ozařovala černá záře. "To je divné..." pomyslela si Tira. Na tu planinu, kam ústil les, totiž nikdy nikdo nezavýtal..., kromé Tiry... "Kdo jsi?" zavolala Tira. Ale nic se neozvalo... Neznámý tam prostě stál a nic... Tira se tedy rozhodla, že pojede blíž. Když byla asi sedum metrů od neznámého, vyslala svoji labuť. Labuť dolétla k cizince, ale když na něm chtěla přistát, vzplála plamenem a zbyla z ní jen hromádka popela. To ovšem naštvalo Tiru. Vytasila svůj meč a pobídla svého vraníka Darfa. Když se k postavě blížila, povšimla si, že ji obklopuje něco, jako silové pole. Okamžitě zastavila a seskočila. Zvedla kámen a hodila ho po cizinci. Kámen vzplanul stejně, jak předtím labuť.

Sirael 6

9. října 2008 v 18:53 | Ann |  Sirael

Mezitím mezi sebou bojoaly armády živých a mrtvých. Zatím nevyhrávala žádná, ale když živí nějákého mrtvého poslali zpět, odkud přišel, na jeho mísoto nastoupili další dva a tak dál. Nebralo to konce.
Vojáci života začínali být vyčerpaní. A ztráceli sílu. Ale i tak bojovali dál. Ale mrtví pomalinku získávali převahu a začínali si s živými pohrávat.
Jen je tak naklepávali a až už nemohli, tak jim sťali hlavy. Byla tonepěkná podívaná. Nakonec jch zbyla už jen hrstka a mrtví je obklíčili.
Vojáci života začali podléhat strachu, ale velitel se je snažil uklidnit.
"Nesmíme podlhnout. Ostatí na nás spoléhají." mluvil velitel.
♥♥♥
Mezitím se Ann a ostatní dostali k Oranisovi.
"Kdo si vezme jaký zvon?" zeptala se Ann.
"Já si vezmu Saranet, jak minule." řekla Sabriel.
"Je nás málo." zaklela najednou Sirael.
"Kůr**, má pravdu." zanadávala Ann, "Chybí nám lidi..."
"Nechybí..." ozva se nějáký hlas a jejich zády.
Stáli tam Prubí a Lirael.
"Kde ste se tu vzali?" zeptala se Sabriel a vrhla se Prubířovi do náruče.
"Vrátili jsme se, když je nás třeba" odpověděla Lirael.
"Dobře, pojďte dořešit zvny." řekla Ann
"Jak jsem řekla, já chci Saranet." zopakvala Sabriel.
"Já si beru Ranu." řekl Prubíř.
"Já Dyrim." řekla Sirael.
"Já Mosrael." oznámila Raja.
"Astarael je můj, jako posledně." řekla Lirael.
"Já si vezm Belgaer." ozval se Simon.
"Sakra, tále nám někd chybí..." řekla Ann, když se podívala na zvonce.
"Omlouám se za zpožděí." ozval se známý štěkavý hlas.
"Kibet..." ypravila ze sebe Lirael.
Pak se Macek proměnil na Yraela a Ann uchopila Bezejmený.
"Můžem?" zeptala se.
Všichni přikývli.
Obstoupili Oranise a začali se zaříkáváním. Nakonec přišla řada na Ann.
"Jsem Desátá, Bezejmenná a zastupuji sama sebe a máme nevyřízené učty." řekla, rozeznělazvonec a v očích sejí blískl oheň nenávisti.
"Mě neporazíte!" zařval Oranis.
"To si jen myslíš!" štěkla Ann, otevřela usta a vychrlila tenký, ale učinný proudohně.
Oheň byl bílý, až se n něj skoro nedalo dívat. Zasáhl Oranise přesně v půli, ale nepřepůlil ho na půl, jak by se dalo očekávat. Narazil do něj a obklpil ho jako síť.
Uvěznil Oanise v sobě a nabýval čím dál více na síle. Ažnajednou Oranis vybuchl. Už tonesnesl. Vybuchl a jeho části vítr odnesl do daleké země, kterou ve Starém království nikdo nezná... Byl poražen a zlo bylo šťastně zažehnáno.
Ale nebyl to konec. Oranis nemůjže být poražen, může být jen pořád zastavován. Jednoho dne se zase najde někdo, kdo Oranise probudí... A jediné, co můžeme, je doufat, že se zase najde někdo, kdo bude mít dost síly, aby ho zastavil.



Sirael 5

9. října 2008 v 18:53 | Ann |  Sirael

Raja seděla u okna ve svém pokoji a pozorovala oblohu. Byla hlavní Clayra. Najednou se na obloze ověvila šmouha Ohnivá šmouha. A blížila se k ní.
"Proboha, co to je?"vyjekla Raja.
Pak se ze šmouhy vyklubal Fénix.
"Aha, takového máme v naší zemi jen jednoho. A ten patří Ann. A ta ho neposílá na žádné výlety, když to není oprvdu důležité."
Fénix přistál na rámu otevřeného okna a upustil na zem vzkaz. Raja ho zvedla a dala se do čtení. Jakmile ho zvedla, Fénix odletěl.
Ve vzkazu stálo, aby na nic nečekala a okamžitě se vydala k Rudému jezeru. Také tam stálo, že někdo chce znovu probudit Oranise.
Raja na nic nečekala a běžela, aby připravila Papírové křídlo. Vyběhla z pokoje a pak chodbou a nahoru po schodech. Rozrazila dveře do hangáru a křikla na Clayry, které měly na starost chystat křídka. Ty se radši na nic neptaly a okamžitě se pustily do přípravy jednoho letounu.
Nezabralo to ani pět minut a Raja už byla ve vzduchu. Letěla přímou čarou k Rudému jezeru...
♥♥♥
Roxana stanula na okraji lesa, pohlédla před sebe a spatřila Rudé jezero, jak se to tam hemží Mrtvými pomocníky. Pak zhlédla dílnu, ve které bylo možné polokoule spojit, až budou obě vykopané. Jelikož už nesvítilo slunce, vydala se k jezeru.
Byla již skoro tam, když ji zpozoroval její Velitel. Vydal se k ní.
"Má paní..." začal blekotat, "To je překvapení, nečekali jsme vás."
"To jsem předpokládala." zasyčela Roxana, "Jak pokračují práce na vykopání Oranise?"
"Celkem dobře paní." hlásil Velitel, "Jedna polokoule je již připravená a druhá téměř..."
"Kdy můžete být hotovi?" štekla Roxana, "Josu nám v patách Abhorseni, cítím je."
"Do svítání to bude připraveno." sliboval velitel.
"Dborá."
♥♥♥
Čtveřice, Macek a gardisté se dostali k lesu. Ann celou cestu sledovala oblohu, ruku na zvoncích. Ale to bylo jen preventivní opatření, ve skutečnosti vyhlížela Fénixe. A ten se teď oběvil. Ohnivá čára na obloze. Ann natáhla ruku a Fénix na ní přistál.
"Tak jaké jsou zprávy?" zeptala se ho ANn.
Fénix něco zaskřehotal.
"Viděl Roxanu, jak se vítá s velitelem." oznámila Ann.
"Tak to jsme v průšvihu." zhodnotil Simon.
Najednou ze Simonova tlumoku vykoukl Macek.
"O co jsem přšel? Nemáte rybu?" zeptal se.
"O nic." usadila ho Sirael.
Pak všichni ještě zrychlili. Leem si prosekávali cestu, museli být rychlí, ale i přes všechnu snahu dorazí pozdě...
♥♥♥
Roxana a velitel zapadli do stanu a čekali, až bude všechno připraveno. Bylo potřeba pronést zaříkadlo a obad, protože tentokrát byl Oranis spoután zvláštní siou. A Roxana toto zaklínadlo znala. Uvnitř Velitelova stanu Roxana zabrala nejlepší a zároveň jediné křeslo a tak se velitel musel spokojit s rozhrkanou stoličkou.
Usadil se a pohléd pln obav na svoji paní.
"Co se děje?" štěkla, "Proč na mě tak civíš?"
"Já... Né..." mektal, "Pardon."
"No proto."
Pa byl klid. Velitel koukal na špičky svých bot a Roxana se zabývala hloubáním o obřadu na prouzení Oranise.
Pak do stanu nakoukl jeden nižší mrtvý.
"Ano?" štěkla Roxana, která nesnášela vyrušování.
"Vše je připraveno." oznámil mrtvý.
"Aspoň něco..." řekla Roxana a zvedla se z křesla.
Pak vyšla ze stanu a zamířila za mrtvým sluhou. Došli na místo, kde stály dvě polokouse. Sály jak nejblíže to šlo. Roxana si vyhrnula rukávy, nechala zajiskřit fialové světlo a dala se do zaříkávání.
Se zaříkáváním pomáhal Velitel a ještě jeden vyžší mrtvý. Bylo to složité a všechno se muselo udělat přesně jenom jedním stanoveným způsobem.
Ale Roxana byla v tomto oboru zběhlá a vše se povedlo. Všechna ochranná opatření zmizela a teď už koulím nic nebránilo, aby se spojily. A tak se taky salo.
Znenadání přišla bouřka a z nebe sršely blesky. Střrefovaly se do polokoulí a ty se k sobě nezadržitelně začaly přibližovat. A jediné, co ještě mohlo pomoci, byla síla devíti.
Roxana se rozchechtala a dívala se, jak se dílo zkázy dokonává. A s potěšením si mnula ruce.
Myslela si, že bude odměněna, ale jedinou odměnou jí bylo že ji smetl blesk z povrchu zemského i nezemského. A to nadobro. akže přece jen štěstí v neštěstí. Alespoň jeden démon nemohl už kodit.
♥♥♥
"Podívejte, z nebe srší blesky stále na jedno místo!" zvolala Sirael.
"Tak to máme problém." odplivla si Ann, "Znamená to, že Oranisovi už nezabráníme, aby se spojil."
"Ale přád ho můžeme zastavit." namítla Sabriel.
"To ano, ale musíme doufat, že sem Raja dorazí včas." souhlasila Ann, "A Macku, budeme potřebovat i tebe. Teda Macku, chci říct Yraeli."
"Mňáů." protáhl Macek a odmítl odpovědět.
"Z toho momentálně nic nevytlučeš." usoudila Sirael.
"No, asi ne." souhlasila Ann, "Ale pojďte, nebo už tady nezmůžeme nic."
"Pravda." pidala se Sabriel.
Tak tedy zase vyrazili. Už byli skoro na místě. Najednou před nimi přistálo Křídlo a z něho vystoupila Raja.
"Tak jsem tu." řekla.
"To je dobře, ale pojďme." řekla Ann a vyrazila dál.
Šli dál a dorazili na místo, odkud měli dobrý výhled. Všude byy spousty mrtvých.
"Co teď?" zeptala se Raja.
"Teď mi dvedeme pozornost vojáků a vy zneškodníte Oranise." řekl Velitel gardistů a aniž by čekal na odpověď, či na souhlas, vydal rozkaz a zautočil.
"Má odvahu..." zhodnotila to Sabriel.
"To ano, ale nemohou vyhrát..." dodala Ann, "je to 500 proti 3000... Jsou bez šance."
"A proto si muíme pospíšet, nebo jejich obět bude marná." řekla Raja.
"Pravda." přisvědčila Ann a zavelela k odchodu.
"Ale jak ho poraíme?" zeptal se Simon, "Nemáme meč, který měla Lirael..."
"Nepotřebujeme ho." odpověděla Ann, "Máme mě."
"A co jako?" nechápal.
"No, že dračí oheň působí stejně, když se správně zamíří." odpověděla jsem, "Stačí vědět, kde má ta potvora srdce a to já vím."
"Ale když budeš chrlit oheň, nemůžeš zvonit na zvon..." podotkla Sabriel.
"Mou, protže mohu chrlit oheň i v této podobě." a jako malou ukázku Ann vychlila proud jisker, které chytila do dlaně.
Pak se vydali k Oranisovi.

Sirael 4

9. října 2008 v 18:52 | Ann |  Sirael

Roxana stála na věži svého sídla a sledovala oblohu. Byly na ní stovky Mrchovran, ale ona čekala jen na jednu jedinou. Na Mrchovránu, kterou poslala se vzkazem ke svému veliteli. Doufala, že se brzy vrátí a ona si bude moct přečíst odpověď.
Dočkala se brzy. Asi za dvě minuty se za ní snesla jedna z Mrchovran.
"Tak jaképak jsou zprávy?" zeptala se jí Roxana.
Mrchovrána jí místo odpovědi podala utržek papíru.
Roxana jej roztáhla a dala se do čtení:
"Všechno jde podle plánu má paní, už mám obrovskou armádu rmtvých, Oranis je již z větší části vykopaný. Čekáme, kdy přijedete,abyste dohlédla na spojení. Váš Velitel."
To byly opravdu dobré zprávy. Výtečné, dal by s říct.
Roxana zašla do hradu a vyšla do vesnice. Poté zašla do stájí, kde stáli Mrtví koně a jednoho vyvedla ven. Chtěla se hned vydat na cestu.
Kůň byl krásně poslušný a reagoval na pouhou myšlenku.
Roxana se tryskem rozjela k Rudému jezeru, k místu, kde na ni čekal Oranis a moc. Jela tak rychle, že ani nepostřehla tveřici lidí a kocoura, jak se kradou do vesnice.
Jela tak rychle, že před ní uhýbaly samotné stromy. A všechno, co se jí připletlo do cesty, bylo rázem mrtvé. Na nic nebrala ohledy. Vůbec na nic...
♥♥♥
Sabriel, Ann, Sirael a Simon s Mackem se mezitím poajmu vkadli do Roxanina paláce. Nebyl tam nikdo, kdo by kladl velký odpor. Stačil na to Saranet a Kibet.
Došli na věž a rozhlédli se po okolí. Jedné, co však spatřili, byl kůň, tryskem uhánějící pryč. Uhánějící přibližně ve směru Rudého jezera.
"Přišli jsme pozdě." zaklela Ann.
"Co teď?" zeptala se Sirael.
"To je jasné." řekl Macek, "Víme, kde budou, tak se tam musíme vypravit taky."
"Pravda." přisvědčila Ann, "Ale jestli budeme muse spoutat znov Oranise, budeme potřebovat Clayry."
"To je fakt." souhlasila Sirael, "Ale jak se k nim dostaneme,"
"My ne." přonesla tajemně Ann, "To on."
Pak se jí z hrdla vydral kvílivý zvuk a pár vteřin nato já na předloktí přistál nádherný rudozatýfénix.
"Napíšeme jim vzkaz." objasnila to Ann.
"Dobře." řeka Sabriel a vytáhla z batohu list papíru a tužku.
Pak se dala do psaní. Když zkončila, papír složila a podala ho Ann. Ta ho předala fénixovi a zvedla ruku nad hlavu. Vznesl se do vzduchu a vyrazil ohromnou rychlostí pryč. Zbyla z ně jen světelná čára.
"Musíme vyrazit." řekl Simon.
"Pravda, nesmíme otálet." souhlasili všichni a vydali se na cestu.
♥♥♥
Roxana ujížděla maximálí rychlostí k Rudému jezeru. Chtěl být u toho, až se polokule spojí. Chtěla vést rituál. Kopla Mrtvého koně doslabin a ten ještě zrychlil. I když už byl na pokraji možností.
Před Roxanou vyvstala bystřina. Kůň se zalekl, ale ta mu zpomalit nedovolila. Zaťala mu podpatky do slabin a on se vznesl do vzduchu. Přeskočil bystřinu aniž by se namočil a pokračoval tryskem dál.
Začínalo svítat. To nebylo dobré. Naštěstí byl na obzoru les. Roxana koně ještě víc popohnala a ten z posledních rezerv ještě přidal na rychlosti. Pro Roxanu nastával závod se sluncem. Měla ho v zádech, ale ještě nedopadalo na ni.
Dojela do lesa právě ve chvíli, kdy se paprsky dotkly jejího koně. Ten na místě padl a užnevstal, ale ona byla tam, kde potřebovala - V lese, který ji jako již poslední překážka dělil od Rudého jezera.
Čtyři přátelé s Mackem vyšli z hradu a vydali se přes vesnici. Potřebovali se dostat co nejrychleji k Rudému jezeru.
"Oranis nesmí být spojen." vydechla Sabriel.
Všichni byli již na pokraji sil.
"Musíme si odpočinout i kdyby MĚL být spojen!" křikla Sirael.
"Má pravdu." souhlasila Ann, "Jestli tam dorazíme v tomhle stavu, tak tam tak jako tak nic nezmžeme."
Zastavili a sesuli se na zem. Jakmile ztichli, uslyšeli dusot nohou. Byl čím dál hlasitější. Ann zvedla pohled a spatřila armádu gardistů.
"Co ti tady chtějí?" zamumlala si pro sebe.
"Asi mě hledají." hlesl Simon.
"Pomůžou nám." prohlásila Sabriel, "A navíc, budeme je potřebovat. Mrtví mají určitě vlastní armádu."
"Souhlasím." řekla Ann, "Kdo bude obětní beránek a promluví s velitelem?"
"Já ne." prohlásil Simon, "Nechci, aby mě zbili za to, že sjem utek."
"Já se obětuju." nabídla se Sabriel, "Sice mám být udajně už dvě stě let mrtvá, ale to je jedno."
"Myslíš, že je to dobrý náp..." Ann nedořekla.
"Hej, kdo je tam?" zavolal velitel gardistů, "Dejte ruce nad hlavu a ukažte se!"
"Klid klid!" zavolala Ann, "Máme prosbu."
"Ticho budeš!" zařval velitel.
S hrstkou gardistů se oddělil a přešel ke čtveřici.
"To... To..." koklat, když spatřil Ann a Sabriel.
"Ale ano, je to možné." řekla Ann, "Sabriel nezemřela, jak se vám zdálo, ale chtěla být se mnou, a jelikož já jsem musea za Devátou bránu, zala jsem ji s sebou."
"A tak to pardon, omlouvám se za ty hrubé řeči..." mlel velitel, "K vašim službám."
Pak se uklonil.
"To se hodí, že k našim službám." řekla Sabriel, "Někdo..."
"Roxana." řekla Ann, "Jsem si jistá."
"Dobře, tak Roxana, se snaží vykopat a znou spjit Oranise." dořekla Sabriel a zamračila se na Ann, "A jistě mají armádu, což mi zatím ne."
"Už ano." řekl velitel.
"Výborně, to se hodí." prohlásila Sirael.
"Můžeme jít, nebo si budete povídat ještě dlouho?" zavrčel Macek.
"Má pravdu." přidal se ke kocouovi Simon, "Měli bychom jí."
Znovu se vydali na cestu. Putovali dlouho, putovali i v noci, ale ne tak rychle, potřebovali dojít v plné síle. Měli teď lepší pcit, když za nimi stála celá armáda gardistů. Ale i tak věděli, že zniit Oranise nebude snadné.

Sirael 3

9. října 2008 v 18:52 | Ann |  Sirael

I přes to, že Mrtvé, které vyslal Velitel, dělilo od Simona a Sirael pěkných pár set mil, dostali se tam za pár hodin, protože kdo chce, dovede cestovat velice rychle. A Mrtví většnou chtějí. A i Simon se Siraelcestovali více, než rychle.
Mrtvé jednotky a Sirael se Simonem se střetly na půl cesty.
Mezitím Velitel se vydal k místu, kde byl pohřben Oranis. Rozkaz vykopat ho, se mu nezdál dobrý, ale vzpírat se vůli své paní, to by bylo mnohem horší. Cestou tahal ze země všelijaké mrtvé, procházel i kolem pohřebiště, tam chtěl vytáhnout ze země všechny Jižany, ale něco mu zhatilo plány, nebo někdo.
Pokračoval tedy dál, protože měl málo času. Jeho paní bývala netrpělivá. Cestou se mu podařilo nashromáždit téměř sedm set mrtvých. To nebylo špatné.
Po boji s Oranisem a intrikách Hráze, bylo v celém Starém království plno mrtvých.
K Oranisovu hrobu bylo ještě daleko, ale za Velitelem se již teď táhla armáda obrovských rozměrů. Kdokoli se jim připletl do cesty, byl mrtvý.
Začínalo svítat, tak se Velitel se svým vojskem uchýlili do nedaleké vesničky, kde pozabíjeli lidi a schovali se do domů.
Velitel byl rozhodnut, že všechny mrtvé vesničany večer promění v armádu. Chtěl mít tu největší armádu Mrtvých na světě.
Slyšel o Hrázovi a jeho monhatisícové armádě a chtěl ho překonat. Jeho ego bylo velice ctižádostivé.
♥♥♥
V Desáté a poslední oblasti matka s dcerou byly jak na jehlách. Něco se dělo. Věděly to, ale nevěděly, jesli je moudré odcházet z Desáté oblasti, něco mohlo odejít s nimi.
Matka s dcerou byly dávná Desátá, mometálně si říkala Ann a Sabriel, legendární Abhorsenka a dcera Desáté.
"Musíme jít, něco se děje a mě se to nechce líbit." řekla Ann.
"Asi máš pavdu." přisvědčila Sabriel.
Vstaly a Ann vytáhla Bezejmenný zvonec. Byl nejmenší zevšech a také nejnebezpečněší. Byl ho jedán exemplář a ten vlastnila Ann.
Vzaly se za ruce a Ann zazvonila.
Propadly se podlahou a přistály v Deváté oblasti
"Moment, jak já budu mít tělo?" zeptala se Sabriel.
"To nebude problém, Desátá může všechno, budeš mít své staré tělo." řekla Ann.
Pak s vyday co nejrychleji k První oblasti a k průchodu do života.
Velitel se probudil a pohlédl ven. Byla tma, nastal už večer. To bylo dobré. Vstal a vyšel z domu. Pak svolal svoji armádu a nařídil, ať se seřadí. Sám se jal povolávat duše mrtvých a vytvářet další členy své armády.
Nový členové se zařadili a celý zástup vyrazil na cestu.
"Pohyb, pohyb!" řval velitel a nutil je jít co nejrychleji.
Najednou na zem před ním něco spadlo. Sehnul se. Byl to vzkaz. Pohlédl vzhůru na nočíní oblohu a spatřil Mrchovránu, jak odlétá. To už mu bylo jasné, od koho tento vzkaz je.
"Co mi může chtít?" zamumlal Velitel vyděšeně...
Pak sebral vzkaz a dal se do čtení.
"Veliteli, jestli nesplníš svůj ukol, npřej si mě, máš zpoždění, očekávám, že mi sdělíš dobré zprávy a že vykopáš Oranise co nejdřív."
To bylo všechno. Velitel naškrábal na druhou stranu vzkazu odpověď a zavlal Mrchovránu.
Vzkaz jí předal a pokračoval v cestě.
K ránu dorazili na místo, kde byl zakopaný Oranis.
"Začněte kopat!" nakázal, "Musíme ho co nejrychleji vykopat, než naše paní přijede, aby osobně dohlédla na jeho spojení a znovuzrození!"
Pak zavolal na četu asi dvaceti Mrtvých a dal jim za ukol postavit přístřešky.
Sám se vydal na místo, kde kdysi stával Hráz a dohlížel na to, na co dohlížel teď on.
Vystoupal na kopeček a shlížel na ten chaos dole. Bylo mu to jedno, věděl, že Oranise stejnak vykopou. Ať už tak, či tak.
♥♥♥
Macek, Sirael a Simon kráčeli dál na západ. Byli stále blíž něčemu strašlivému, ale ještě nevěděli, co to je. Cítili přítomnost mocného Mrtvého. To bylo ale všechno.
Teď se prodíali mrtvým lesem, který obklopoval vesničku, kde si chtěli odpočinout, než vyrazí dál na pobřeží.
"Zpomal Macku!" zavolala Sirael.
Museli skoro běžet, aby mu stačili.
"Jo, zpomal, si menší, tak se tady snáze pohybuješ." přidal se Simon.
"Tak dobrá, zastavíme." svolil Macek a sedl si na zem.
Sirael se okamžitě sesula na zem a zůstala ležet.
Simon jen rozdělal oheň a svalil se taky.
Jen Macek dával pozor. Po chvíli se něco mihlo v místě, které bylo přesně za hranicí,kam dohlédl. Pak praskla větvička...
♥♥♥
Z vodopádu, který představoval První bránu vstoupily do První oblasti Sabriel a Ann. Prošly na hranici se Životem a Ann pronesla několik nesrozumitelných slov.
Ann a Sabriel se zhmotnily v Životě a ať užto byl osud, nebo cokoli jiného, ocitly se u mrtvého lesa. Právě u toho lesa, ve kterém se zhroutily Simon a Sirael.
Ann se rozhlížela a spatřila světlo.
"Podívej, támhle je oheň. A necítím tam nic Mrtvého." řekla.
"Tak se tam půjdeme podívat." odpověděla Sabriel.
"Souhlasím." odpověděla Ann.
Vydaly se tím směrem. Kradly se v co největší tichosti. Ale najednou Sabrie pod nohou křupla jedna větvička. V tomhle tichém lese to znělo pomalu jako rána z děla.
"Kruci." zaklela Sabriel.
"Kašli na to." odpověděla Ann a koukala na mýtinku. "Podívej."
Pak ukázala na mýtinku.
"Není to Macek?" vyjekla Sabriel.
"Jo je a je tam taky nynější Abhorsenka." řekla Ann.
Pak vystoupily ze stínu. Macek je zpozoroval.
"Tě pic." kníkl a skočil Sabriel do náruče.
Ta si ho prohlédla a pak pronesla:
"Jsi nějáký podvyživený. Něják špatně tě krmí."
"To je pravda." sohlasil Macek. "Sirael a Simon mi nechtějí nic dopřát."
Ann mezitím přešla ke dvěma spáčům a prozkoumala jejich Výsadní symboly.
"Je to Abhorsenka a zároveň je to vnučka Lirael. A ten kluk, Simon, je to potomek Sama." oznámila Ann.
"To je dobře." řekl Macek, "Mám zato, že se někdo pokouší znovu vykopat Oranise, ale kdo, to nevím."
"Tak je to pravda." zhrozila se Ann. "Já to tušila."
"Musíme se pohnout" řekl Macek, "Ale pochybuju, že tyhle pobudíte."
"Ale jo, to problém nebude, ale nesmíš letět, blbě se tady pohybuje." řekla Ann a znovu přešla ke spáčům.
Společně se Sabriel probudily oba dva.
"Co se děje?" zeptala se Sirael.
"Děje se to, že se někdo pokouší vykopat Oranise." řekla Sabriel.
"Co ste vy dvě zač?" zeptal se rozespale Simon. "A o čem to melete?"
"Já jsem Ann a tohle je Sabriel a meleme o Oranisovi. Někdo se ho pokouší vykopat." vysvětlila jsem.
"Ann se tu neukázala už sto let a Sabriel je mrtvá." odporovala Sirael.
"Teoreticky jo, ale Ann je Desátá a Desátá si může dělat co chce. To ona mě vzala do Desátý oblasti. A teď jsme tady, protože si nás tento svět žádá." vysětlovala Sabriel.
"Mluví pravdu a teď už pojďte." ukončil konverzaci Macek.
Vyrazili tedy. Batohy se zásobami přebraly Ann se Sabriel a tak se jim i přes to, že Sirael a Simon byli vyčerpaní, šlo docela rychle. Kráčeli k vesnici, ale tam je čekalo nemilé překvapení...
Práce na vykopávání Oranise pokročily. Jedna polokoule už byla vykopaná a také se na místě vykopávek stavěla dílna, ve které by mohly být polokoule spojeny.
Tohle všechno bylo dobré, tady šlo všechno podle plánu...

Sirael 2

9. října 2008 v 18:51 | Ann |  Sirael

Mezitím Sirael nepřestávala mít pocit, že je někdo pozoruje. Každou chvíli se ohlížela, ale nikdy nikoho nezahlédla. Pokračovali dál. Rozložily se před nimi pláně. Pláně, na kterých bylo kdysi zavražděno mnoho jižanů.
"Pohřebiště..." zamumlal Macek.
"Co?" vytřeštila oči Sirael.
"Stojíme na pohřebišti. Padlo tu mnoho jižanů a jejich duše byly použity k povstání Oranise. Ale díky dvěma z tvých předchůdkyní a pár dalším lidem se tomu povedlo zabránit." vysvětlil Macek.
"Máš pravdu, je tu cítit Smrt. Je tu přechod. A nechci radši ani vědět, co by mohlo projít na naši stranu." pronesla Sirael, když zapojila smysly vyladěné na Smrt.
"Pojďme dál." vybízel Simon.
"Máš pravdu, tady bychom neměli otálet" řekl Macek. Pak změnil ton: "Nemáte rybu?"
"Náhodou mám." řekla Sirael.
Sáhla do batohu a vytáha jednu z ryb, které tam na její přání přibalili vyslanci. Hodila ji Mackovi.
"Mňauuuuuuu." zavřískl macek radostně a vrhl se po rybě.
Jelikož slunce už zapadalo, rzhodli se rozbít tábor. Simon zapálil oheň a jal se opékat králíka, kterého se mu po cestě povedlo zastřelit. Macek se zakousl do své ryby a Sirael se jala vytvářet ochranný kosočtverec.
Sirael dokončila kosočtverec a pešla k ohni.
"Jak to jde?" zeptala se Simona.
"Celkem dobře." odpověěl a otáčel nabodnutým králíkem.
"To je dobře." na to Sirael.
Pohlédla na oblohu a spatřila roj Mrchovran. Vypadalo to, že se snaží nasbírat informace pro nějákého svého pána.
"Vidíš je?" zašeptala Sirael.
"Ano, nechceš na ně použít Saranet?" nadhodil Simon.
"Ne, tím bychom jen upoutali pozornost jejich pána." řekla Sirael. "Nebo paní."
"Pravda." přisvědčil Simon. "Pojď se najíst, už je to hotové."
V tichosti snědli večeři a Simon si šel lehnout. Sirael zůstala na hlídce.
Dlouho se nic nedělo. Byl už čas, aby Sirael vystřídal Simon. Zvedla se a přešla k místu, kde spal.
"Simone." zašeptala a zatřásla mu ramenem.
"Co je?" zeptal se Simon, "Už je na mně řada?"
"Jo." přisvědčila Sirael.
Najednou zapraskaly větve. Simona a Sirael obklopyla zima. Mrtvá zima.
"Co se..." začal Simon.
"Pšt!" okřikla ho Sirael a sáhla po Saranetu. "Máme společnost asi 50 mrtvých."
"Je šance?" zeptal se Simon šeptem.
"Je, ale není něják valná." přiznala Sirael.
To už bylo vidět, jak z lesa vystupují první řady mrtvých. Bylo jich víc, než padesát. Mohla jich být dobrá stovka. Byli to sice jen Pomocníci, ale bylo jich dost. Sirael čekala ještě chvíli a pak zazvonila na Saranet. Ozval se dlouhý táhlý ton, který Sirael nasměrovala proti mrtvým. Ovládla většinu, Nepřestáala zvonit na Saranet a mezitím druhou rukou vytáhla Kibet.
Sirael zastavila Saranet a rozezněla Kibet. Simon si mezitím připravil Výsadní kouzlo a čekal, zda ho bude potřeba.
Veselý a hravý hlas Kibetu zazněl a většina Mrtvých duší byla donucena opustit svá těla. Zbylo jich jen pár.
Tady nadešla chvíle pro Simona. Vypustil z ruky kouzlo a to se rozštěpilo na 7 paprsků. Přesně tolik zůstalo Mrtvých. Každý z paprsků zasách svůj cíl. Mrtví se sesuli k zemi a duše odešly za Devátou bránu.
"Myslíš, že je poslal, nebo poslala, náš nepřítel, co vystoupil ze Smrti zároveň se mnou, jen na jiném místě?" nadhodila Sirael.
"Netuším." přiznal Simon, "Ale možné to je."
"Dobrá, měli bychom se hnout z místa." řekl Macek, který se právě probral. "Zaspal jsem něco?"
"Jo, zaspal." zavrčel Simon. "Málem nás zlikvidovali Mrtví."
"Tak se hned nerozčiluj, právě proto bychom se měli hnout." řekl Macek.
"Macek má pravdu, měli bychom se hnout, nechci se s tím neznámým nepřítelem střetnout, dokud nebudeme vědět, kdo to je." řekla Sirael.
Vydali se tedy na cestu. Byla tma a moc toho neviděli, ani když si posvítili Výsadním kouzlem. Byli stále na okraji pohřebiště.
"Musíme pryč od toho pohřebiště." řekla Sirael, která si najednou uvědomila, že kdyby někdo povolal Duše, má tu spoustu mrtých těl, do kterých by je mohl dát.
"Pravda, ale kudy?" zeptal se Simon.
"Netuším, kudykoli." odpověděla Sirael.
"Já vás vyvedu, potřebujeme na západ, ta půjdeme na západ." řekl Macek.
Pak se ozval šramot a ze země začali vstvat Mrtví.
"Ne. Znovu né!" zasténala Sirael.
Pak sáhla po Saranetu a zvažovala možnosti.
"Udělej to." zařval Simon a dal se do přípravy kouzla.
"Ne!" zaječel Macek.
Pak se začal měnit. Sundal si obojek a stal se z něj Yrael, omý. Tovr ze začátku.
"Vraťte se tam, odkud jste přšli." zavrčel a pak vyloudil jediný čistý ton.
Zvuk se nepodal žádnému zvonici. Byl to zvuk osmého a posílal všechny tam, kam patří. Mrtví, kteří vstávali ze země, se do ní zase uložili a nastalo ticho. Ticho, které protínal jen zvuk tonu, který zpíval Yrael.
Ale i ten umlkl. Nastalo ticho a v tom tichu se Yrael proměnil zpět ve starého dobrého Macka.
"Musíme pokračovat." řekl a vyrazil na západ.

Sirael 1

9. října 2008 v 18:50 | Ann |  Sirael

Voda pod utesem bouřila a z nebe šlehaly blesky. Dopadaly do vody a v místech, kam dopadly, se z vody vyvalil oblak páry. Blesky šlehaly ve stále kračích intervalech. Náhle jedenuhodil do utesu. Na místě, kam udeřil se zhmotnila postava. Byla to žena, zahalená v plášti a v masce ze stříbra. Jmenvala se Roxana. Pohlédla na moře a pak se vydala pryč z utesu.
Šla cestou, kterou lemovaly kůly. Na kůlech byly napíchnuté lebky. Panovaly temné časy. Časy, kdy nebylo radno vycházet po setmění ven. Roxana došla do vesnice, která se rozkládala pod utesem. Vesnici figuroval menší hrádek. V něm sídlil starosta.

Roxana se k hrádku vydala. Dospěla k bráně a jediným uderem pěsti ji roztříštila. Prošla a pokračovala dál.
"Stůj. Sem nemáš přístup." zavolal velitel gardy a vyběhl se svým oddílem, aby Roxaně zabránil vniknout do samotného hrádku.
"Jdi mi z cesty." zahromovala Roxana.
Voják se k tomu ale neměl, tak Roxana luskla prsty a z celé gardy se stali Mrtví. Mrtví, kteří následovali Roxanu.
Roxana se zástupem Mrtvých vojáků pokračoval dál do hrádku. Cestou se ji pokusilo zastavit ještě několikrát několik vojáků, ale ze všech se stali Mrtví.
Stanuli na prahu ložnice starosty. Roxana vešla a její armáda hlídala dveře. Starosta se probudil a když spatřil Roxanu, začal volat o pomoc.
"Prosím! Nezabíjej mě. Udělám cokoli.... Smiluj se..." prosil a žadonil.
Bylo mu to ale houby platné. Roxana se samolibě usmála a sladce pronesla: "Jediné, co chci, je tvůj život a tvůj hrádek."
Mávla rukou a starosta se rozpadl na prach.
"To bychom měli." usmála se znovu Roxana. "Nyní sem přiveďte všechny vesničany. Vybudujeme armádu." štěkla na Mrtvé.
♥♥♥
Na uplně jiném místě se právě ze Smrti vynořila Sirael. Něco neblo v pořádku. Ona to cítila. Zaposlouchala se všemi smysly. Ano, bylo to jasné, něco se ze smrti vrátilo s ní. Ale vystoupilo to na jiném místě.
Sirael nasedla na koně a vydala se na jih. Potřebovala se dostat do Domu. Potřebovala si ověřit svou doměnku ohledně toho, co s ní vystoupilo ze Smrti. Jen doufala, že ji po cestě nebudou zdržovat žádní další Mrtví, které by bylo potřeba zahnat.
Bezpečně dospěla k řece Raterlinu. Vydala se po proudu a držela se na jejím břehu.
Bez varování jí kolem ucha prosvištěl šíp. Pak z lesa, který se vinul podél Raterlinu, vyjel mladík na koni.
"Odpusťte mi to, spletl jsem si vás s nekromantkou." řekl, "To ty zvonce."
"V pořádku." odpověděla Sirael. "Nejste první, kdo si spletl Abhorsenku s nekromantkou."
"Jmenuji se Simon a jestli to mohu něják odčinit, udělám to." řekl.
"No, vlastně můžeš, Simone." řekla po chvíli uvažování Sirael. "Můžeš mi pomoci v boj proti neznámému Mrtvému zlu."
"Velice rád." odpověděl Simon.
Vyrazili tedy k Domu společně. Dojeli k místu, kde se Raterlin dal překonat po plochých kamenech, umístěných na rozhraní řeky a vodopádu.
"Koně musíme nechat tady." řekla Sirael.
Nechali koně koňmi a vydali se ke břehu. Kameny byly od sebe asi jeden a půl metru. Sirael se dala do skákání. V závěsu za ní začal skákat i Simon.
Bezpečně se dostali na ostrov, kde stál Dům. Jako první je přivítal Macek. Následně se na ně ale vrhli Výsadní vyslanci.
♥♥♥
Následující den se Sirael a Simon vydali dál. Macek sel s nimi. Již měli plán. Putovali na západ. Na západě cítili zlo. Přeskákali na západní břeh. Jelikož koně byli na tom druhém, pokračovali pěšky.
"Tak jak? Půjdem nejdřív k Rudému jezeru, abychom se přesvědčili, že je Oranis stále zakopán?" zeptal se Simon.
"Ano,to půjdem." souhlasila Sirael.
Slunko již stanulo vysoko na obloze, proto Sirael vyhlásila odpočinek. Cesta, po které se ubírali se vinula lesem. V místě, kde stáli, odbočovala pěšinka na malou mýtinu.
"Odpočineme si na té mýtině." rozhodl Simon.
"Nejsem proti." souhlasila Sirael a vykročia první.
Poobědvali sušené maso a chleba, které jim nabalili Vyslanci. Pak se natáhli do trávy a každý upadl do výru svých starostí. Sirael i Simon zavřeli oči a nechali sluneční paprsky, aby je lechtaly na tváři. Simon natáhl ruku a sevřel tu Siraelinu. Ta neprotestovala. Pak oba upadli do poklidného spánku.
Probudil je až šelest v křoví okolo mýtinky. Vyskočili a Sirael sáhla po Saranetu. Za pár chvilek se z lesa vynořili Mrtví. Spousty mrtvých. Sabriel neváhala a nechala zaznít Saranet. Druhou rukou mezitím vytáhla Kibet a jakmile měla Mrtvé ve své moci, Saranet umlčela a rozezněla Kibet. Netrvalo dlouho a všichn mrtví byli nuceni opustit těla a vrátit se do Smrti.
Po tomto incidentu raději pokračovali dál. Prošli lesem, který, jak se ukázalo, nebyl moc rozsáhlý. Najednou Sirael zbystřila.
"Někdo nás sleduje." řekla.
"Nevíš, kdo?" zajímal se Simon.
"To vážně netuším." odpověděla Sirael a zaposlouchala se. "Je velmi blízko."
"Musíme se míti na pozoru." řekl Macek.
Pak pokračovali Sirael s rukou na Saranetu a Simon srukou na meči. Nic je ale nepřekvapilo. Jen jim jednou nad hlavou prolétla Mrchovrána. A takto poklidně to pokračovalo po celý zbytek dne...


Roxana seděla na trůně a štěkala rozkaty na své podřzené. U nohou jí ležely všemožné mrtvé potvory. Ona však netrpělivě čekala jen na jednoho suhu. Na Mrchovránu, kterou vyslala na průzkum. Cítila, že je někde na světě moc, která by ji mohla zastavit. Zatím však netušila, jaká.
Najednou oknem dovnitř vlétla Mrchovrána. Roxana natáhla paži a Mrchovrána se na ní usadila.
"Tak mluv!" nakázala Roxana. "Je někdo, kdo by mě mohl ohrozit?"
"Obávám se, že ano." řekla Mrchovrána. "Jsou dva a je s nimi Macek. Ten kocour, který pomohl spoutat Oranise. Je to Abhrsenka a nějáký mladík."
"Zatra..." zaklela Roxana. "Veliteli!"
"Ano má paní?" přispěchal rychle velitel vojska.
"Běž a postarej se, aby byl znovu vykopán Oranis. A pokud to pujde, zabij ty dva, kocoura chci živého." přikázala Roxana.
Velitel vojska tedy odešel svolat své muže. Za necelých deset minut již byli n pochodu. Jelikož s právě schylovalo k večeru, byl ideální čas. Od Simona a Sirael s Mackem je dělilo pěkných pár set mil.